1. září

Sv. Beatrice de Silva, panny

Nezávazná památka

Narodila se v portugalské rodině v Ceutě v Maroku roku 1424. Nějaký čas žila na dvoře královny Isabelly Kastilské, avšak trpěla pronásledováním závistivců, opustila dvůr a odebrala se do Toleda. Tam vstoupila do kláštera cisterciaček a prožila v něm 30 let. Roku 1484 založila řád, který zasvětila Neposkvrněnému početí Panny Marie a který schválil papež Inocenc VIII. Řád koncepcionistek, jak se zkráceně nazývá, je součástí 2. františkánského řádu. Svatá Beatrice zemřela 16. srpna 1490, svatořečena byla 3. října 1976 papežem Pavlem VI.

Společné texty o pannách.

Druhé čtení

Z kázání papeže Pavla VI. při svatořečení

(Acta Apostolicae Sedis 68 [1976], s. 610–611)

Láskou se duchovně sjednocovat s Kristem

Pohled na křehkou postavu této ženy zahalené závojem, jejíž podmanivost je ještě umocněna určitou aurou tajemství, vede lidského ducha k přemýšlení a nutí nás klást si otázku, zda nám její osobnost má ještě co říci v naší době tak vzdálené světu rytířů, knížat a dvorních dam, z něhož ona vzešla. Naše odpověď musí jistě znít ano.

Je tu přece poselství díla svaté Beatrice, kterým je řád koncepcionistek vytrysklý z jejího srdce zamilovaného do Boha. Tato nová řeholní rodina se rychle rozšířila v rozličných evropských národech a později i v Novém světě a dnes je živě přítomna v církvi, kde vyniká úsilím o pokání a kontemplativní život. Zdá se vhodné připomenout v této souvislosti slova 10. kapitoly řehole, kde čteme: »Sestry mají pozorně dbát na to, aby měly Ducha Páně, a ten aby je svým svatým působením vedl k čistotě srdce a zbožné modlitbě; dále mají očišťovat své svědomí od pozemských tužeb a marností světa; a láskou se mají duchovně sjednocovat s Kristem, svým snoubencem.« Pro moderního člověka, který je vržen do víru smyslových podnětů, násobených ještě hromadnými sdělovacími prostředky až na pokraj posedlosti, znamená přítomnost těchto mlčenlivých a bdělých duší pojítko se světem skutečností neviditelných¹ a prozřetelnostní memento, aby neztratil podstatný prvek své přirozenosti, totiž vědomí, že je povolán k tomu, aby směřoval k nekonečným horizontům života v Bohu.

Je ještě jedno poselství, které přibližuje svatou Beatrici naší zkušenosti a nutí nás docenit celou aktuálnost svědectví, které nám předkládá. Žijeme v liberální společnosti, která, jak se zdá, nezná již žádné meze. Důsledky jsou očividné: šíření neřestného chování ve jménu mylně chápané svobody, která ignoruje rozhořčené protesty lidí se správně formovaným svědomím, zesměšňuje a pošlapává hodnoty počestnosti, cudnosti, důstojnosti i práva druhých lidí, což jsou hodnoty, na nichž je vybudována dnešní občanská společnost. Proti tomu stojí dobovými kronikami barvitě popsaná společnost renesanční šlechty a dvorského života, která i přes vznešené výjimky představuje panoráma, ve kterém se dobře zrcadlí jisté smutné zkušenosti dneška.

Právě toto bylo prostředí, v jehož rámci ve svaté Beatrici uzrála její životní volba. Velmi brzy si uvědomila, jak rozbouřené vášně vyvolává v lidech kolem ní její mimořádná krása. A tak jako se květina zatlačená do bahna tlačí do výše, aby svou nedotčenou korunkou zachytila první paprsek slunce, i tato vznešená dívenka »se bez dalšího váhání«, jak dosvědčuje její první životopisec, »vydala na cestu a opustila neklid dvorského života. Utekla se do sebe, aby snadněji hledala zákonitosti spásného života, jehož naplněním se vstupuje do země zaslíbené svatým.« Rozmach její panenské rozhodnosti však tímto neskončil.

Jak znovu dosvědčuje její životopisec: »U vědomí, jaké krásy se jí dostalo od Boha, učinila rozhodnutí, že žádný muž ani žena nespatří již její tvář, dokud bude živa.«

Zdá se vám, že je to přehnané? Svatí vždycky představují provokaci konformismu našich zvyklostí, které jsou často považovány za moudré jen proto, že jsou pohodlné. Radikálnost jejich životních svědectví chce být políčkem naší lenosti a výzvou, abychom znovu objevili některou zapomenutou hodnotu, například hodnotu cudnosti jako odvážného sebeovládání pudů a radostné zkušenosti s Bohem v průzračné jasnosti ducha. Nezdá se vám, že právě v tomto je aktuální poučení pro lidi dneška?

¹ Srov. 2 Kor 4, 18; Řím 8, 24n.

Zpěv po druhém čtení Srov. Žl 73 (72), 28.26

Mé štěstí je být nablízku Bohu, mít útočiště v Pánu, Hospodinu. * On mne jednou přijme do slávy.

V. Bůh je navždy skála mého srdce a můj podíl. * On mne.

Závěrečná modlitba

Bože, tys naučil svatou Beatrici zvláštní úctě k neposkvrněné Panně; na její přímluvu a podle jejího příkladu nauč i nás žít tak, že se budeme vyhýbat tomu, co nás poskvrňuje, a vytrvale myslet na věci nebeské, abychom jednou mohli mít účast na věčné slávě. Skrze tvého Syna…