25. září

Bl. Inocence z Berza, kněze 1. řádu

Nezávazná památka

Narodil se v Niardu roku 1844 a zemřel v Bergamu roku 1890. Jeho tělo bylo pohřbeno ve farním kostele v Berzu Inferiore. Po ukončení studia v diecézním semináři byl vysvěcen na kněze a zanedlouho poté vstoupil ke kapucínům. Pobýval v různých konventech, ale přece jen nejčastěji byl v konventu Zvěstování Panně Marii v Borno, kde se také vydal cestou svatosti. Zcela zapomenout na sebe – v dlouhých modlitbách, ve službě druhým, a to i v té nejpokornější (např. chodit po almužně) – to byl jeho ideál a jeho cesta ke svatosti. Po smrti se úcta k němu velmi rozšířila (zvláště ve Valcamonice) a to vedlo až k jeho blahořečení, které vykonal 12. listopadu 1961 papež Jan XXIII.

Společné texty o duchovních pastýřích nebo o svatých mužích (o řeholnících).

Modlitba se čtením

Druhé čtení

Z proslovu kardinála Giovanni Battisty Montiniho, pozdějšího papeže Pavla VI.

(Paolo VI e Brescia, Brescia 1971, s. 78–85)

Charakter pokory, chudoby a odříkání

Inocenc z Berza je opravdu pokorným bratrem. Nejprve byl knězem a pak se stal řeholníkem, ale stále zůstával ve Valcamonice. Je to světec plachý, který se drží v ústraní, který spíše uniká, než že by se stavěl na odiv. Světec, který usnadňuje práci historikovi i řečníkovi.

Ale přesto je obtížné o něm mluvit, neboť to, z čeho se skládal jeho život a jeho svatost, jsou ctnosti tak zvaně »negativní«. Chybí mu lesk skvělých skutků. Naopak je pro něj charakteristická služba všem a veliký pokoj, který si nenechal ničím vzít.

Inocenc z Berza se tedy především vyznačoval pokorou, chudobou a odříkáním. Kdo by ho chtěl doopravdy poznat, ať nezveličuje jiné jeho ctnosti či aspekty života, ale ať ho přijme s jeho chtěnou a typickou charakteristikou, kterou byl život v ústraní a v pokoře. Nám, moderním lidem, kteří žijeme ve světě, který si cení úplně jiných životních hodnot, se zdá, že se jedná o něco hodně vzdáleného a vychází najevo velký rozdíl mezi ním a námi. O něčem podobném píše sv. Pavel Korinťanům: Vy jste urození, já však prostý; vy jste velcí, já však malý; vy jste silní, já slabý¹. A náhle vidíme, že stejné srovnání může být tak trochu učiněno i s námi. Chlubíme se vším, co máme, tím, čím jsme, co chceme a co můžeme.

Vždy vyzdvihujeme a vyhledáváme vše potřebné pro rozvoj své osobnosti, potvrzení toho, co si přejeme, schopnost seberealizace v životě, vlastnictví a moc. Inocenc však všechny tyto hodnoty odhodil. Téměř jimi pohrdal, sice bez dramatických gest, ale neustálým obyčejným odříkáním a sebezáporem. Nechtěl si jich nikdy vážit a pro sebe si je nikdy nepřál a když se zdálo, že se mu něco z toho dostane, odmítl to. Chtěl žít v naprosté chudobě, v opravdové skrytosti, v pokoře, o které se nemluví a nekáže, ale která se žije v takových životních podmínkách, které jsou opravdovým vzdálením se světu, tichem, kde nikdo nemluví, které tedy nutí člověka k sebezáporu a k sebeobětování.

Tolik můžeme říci o jeho životě. Takto ho vnímáme, jsme, chcete-li, ohromeni, ale také trochu na pochybách. On a my nemáme stejná měřítka, nezíská snadno naše sympatie právě proto, že kráčíme po dvou odlišných cestách. My směřujeme k hodnotám tak zvaně pozitivním a pozemským, on naopak se těchto hodnot zříká a usiluje o jiné, které zná jen on sám a které pro něj byly dostačující a naplňovaly ho větším uspokojením než cokoli jiného.

Všimněme si, moji bratři, že se jedná o opravdového františkána, pravého syna Františka z Assisi, onoho zázraku svatosti, nad kterým ještě po sedmi stoletích žasne svět.

Právě v tomto umění postavit na hlavu lidské hodnoty a hledat zalíbení a uspokojení v tom, čeho se lidé bojí, v chudobě a zříkání se pozemských dobrodiní, nacházíme téměř fotografickou podobnost mezi svatým Františkem a Inocencem. A to není maličkost. Znamená to, že Inocence můžeme zařadit do katalogu autentických. Tedy do katalogu těch, kdo opravdu šli ve stopách svatého zakladatele františkánské rodiny.

¹ 1 Kor 4, 10

Alternativní druhé čtení

Z kázání blahoslaveného Inocence o mírnosti

(Scritti del B. Innocenzo, sv. 2, a cura di P. Gianmaria Recanati, s. 108–111, in: Provinční archiv OFMCap., Milano)

Příklad mírnosti božského Spasitele

(Dnešní) evangelium nám staví před oči mírnost božského Spasitele, která je vystavena zkoušce v nenávisti a hrubosti, které se vůči němu dopouštějí židé… Mohl by je příkladně potrestat za jejich tvrdohlavost a odvrátit je od strašného atentátu, na který se připravovali a jakým je potřísnit si ruce Boží krví.

Odložil však přísnost a snažil se láskou přesvědčit tyto zuřivé nepřátele o své nevině a svou mírností o správnosti svého učení, aby je tak zachránil od bohovraždy a strašných trestů, které za ni padnou na jejich hlavu. Snad je chtěl vyprovokovat k tomu, aby ho obvinili, proto jim zcela upřímně říká: Kdo z vás mě může obvinit ze hříchu?

Všimněte si, bratři, mírnosti božského Spasitele. Neposkvrněný Beránek Boží, který přišel, aby sňal hříchy světa, se ptá, zda-li jej někdo shledal vinným, téměř jako by bylo možné, aby na něj mohl padnout stín hříchu!

Ale židé se ani tak velikým projevem pokory božského Spasitele neutišili a odpovídají další urážkou: Neříkáme správně, že ty jsi Samaritán a že jsi posedlý zlým duchem?¹ Může být hroznější rouhání než nazvat posedlým Syna Božího, který je nevinnost sama?

Ježíš Kristus se však vůbec nerozzlobil, klidně popřel, že by byl posedlý, a pak je dále svatě poučoval. Kdyby se toho bývali drželi, došli by věčného života.

To je ten příklad mírnosti, který nám Ježíš Kristus dává v tomto evangeliu. Porovnáme-li nyní tuto božskou mírnost s naším životem, kolik najdeme toho, v čem se musíme zlepšit a napravit!

My ubozí, vždyť naše dluhy u Boha stále rostou! Ale je pro nás dobré, když trpělivě snášíme chyby našich bližních, neboť tím můžeme určitým způsobem zadostiučinit za naše hříchy.

Často vyhledáváme takové okolnosti ve službě Bohu, které pravděpodobně nikdy nenastanou, neboť říkáme: Kdybych se měl jen o trošku lépe, chtěl bych se hodně modlit a chodit ke svátostem! A zatím máme všichni po ruce výborný prostředek k tomu, abychom zvětšili své zásluhy a dokázali Pánu svou lásku prostě tím, že budeme snášet svého bližního. Projevujte navenek milosrdné srdce. Snášejte se i vy navzájem tak, jako Pán snášel nás.²

Kéž se příkladem mírnosti božského Spasitele, který slíbil, že bude milosrdný vůči tomu, kdo byl milosrdný, inspiruje veškeré křesťanské milosrdenství, abychom, až jednou odejdeme z tohoto života a budeme stát před Božím soudem, se setkali s dobrotivým a milosrdným božským Soudcem: Blahoslavení milosrdní, neboť oni dojdou milosrdenství.³

¹ Jan 8, 48. ² Srov. Kol 3, 12–13. ³ Mt 5, 7.

Zpěv po druhém čtení

Blažený Inocenci, podivuhodné věci jsi vykonal před Bohem; uctíval jsi ho celým svým srdcem. * Přimlouvej se za nás hříšné.

V. Opravdový vyznavači Boží, nepříteli všeho zlého, konající mnoho dobrých skutků. * Přimlouvej se.

Závěrečná modlitba jako v ranních chválách.

Ranní chvály

Ant. k Zach. kant. Každý, kdo plní vůli mého nebeského Otce, to je můj bratr i sestra i matka, praví Pán. (Mt 12, 50)

Prosby

Spojeni ve chválách Božích, prosme Pána, aby nám dal sílu sloužit mu svatě a spravedlivě po všechny dny svého života:

Pane, posvěcuj svůj lid.

Voláš nás všechny, Pane, k dokonalé lásce,

– svou milostí zbav naše srdce všech překážek, které v nás brání růstu tvé lásky.

Chceš nás, Pane, mít u svého stolu při nebeské hostině,

– dej, abychom rostli v lásce u stolu tvého Těla a tvého Slova.

Chtěl jsi, aby tvoji učedníci byli solí země a světlem světa,

– dej, abychom dokázali pečovat o časné věci, aniž bychom při tom ztratili ducha modlitby a zbožnosti.

Přišel jsi, abys sloužil, a ne aby sis nechal sloužit,

– na přímluvu blahoslaveného Inocence nás nauč sloužit ti pokorně a horlivě v našich bratřích a sestrách.

Ty jsi, Pane, v kajícím a chudém bratru Inocenci dal nuzným, nezaměstnaným, maličkým a trpícím přítele a dobrodince,

– dej, ať si vážíme života a jsme pro všechny znamením tvé prozřetelnosti.

Otče náš.

Závěrečná modlitba

Bože, ty pečuješ o pokorného a straníš se pyšného; dej, ať nám příklad a přímluva blahoslaveného Inocence pomáhají, abychom nesmýšleli pyšně a kráčeli v pokoře po cestě, která vede k tobě. Skrze tvého Syna…

Nešpory

Ant. ke kant. P. M. Opustili jste všechno, abyste mě následovali, dostanete stokrát víc a život věčný.

Prosby

Prosme Boha Otce, jenž je zdrojem veškeré svatosti, aby nám na přímluvu blahoslaveného Inocence dal sílu žít ve shodě s našimi křestními závazky:

Učiň nás svatými, Pane, neboť ty jsi svatý.

Otče svatý, ty chceš, abychom se nazývali tvými dětmi a abychom jimi skutečně byli,

– dej, aby tě tvá církev oslavovala po celé zemi září své svatosti.

Otče svatý, ty nás zveš, abychom žili ve shodě se svým povoláním a ve všem se ti líbili,

– dej, abychom nesli hojné ovoce dobrých skutků.

Otče svatý, v blahoslaveném Inocenci jsi nám dal tolik potřebný příklad tiché kontemplativní modlitby,

– oživ naši víru a veď nás k setkání s tebou.

Milosrdný Otče, ty jsi dal své církvi v blahoslaveném Inocenci dobrého služebníka a věrného udělovatele svátosti smíření,

– dej, aby křesťanské společenství bylo vždy vedeno lidmi svatými a moudrými.

Otče svatý, vyslyš naše prosby,

– a na jeho přímluvu nám dej, abychom následovali jeho příkladu a obdrželi tvou milost, o kterou tě s důvěrou prosíme.

Otče svatý, dej našim zemřelým bratřím a sestrám přebývat ve světle tvé tváře,

– a učiň i nás hodnými tvé slávy.

Otče náš.

Závěrečná modlitba jako v ranních chválách.