Sv. Františka Antonína Fasaniho, kněze 1. řádu
27. listopadu
Sv. Františka Antonína Fasaniho, kněze 1. řádu
Památka
Sv. František Antonín Fasani se narodil roku 1681 v italské Apulii. Jako mladík vstoupil do Řádu menších bratří konventuálů. Po přijetí kněžského svěcení věnoval všechny své síly hlásání evangelia. Vyznačoval se přísným životem a zbožnou úctou k Matce Boží Neposkvrněné. Přibližně 40 let působil jako kazatel. Srdečnou láskou zahrnoval chudé, sirotky, nemocné a zvláště vězně. Pozemský život zakončil roku 1742. Svatořečil ho papež Jan Pavel II. 13. dubna 1986.
Společné texty o duchovních pastýřích.
Modlitba se čtením
Druhé čtení
Z díla O trojí cestě od svatého Bonaventury, biskupa
(De triplici via, kap. 2, De sex gradibus dilectionis Dei, par. 4, č. 9–11: Opera Omnia, sv. 7, s. 10–11)
Pokrok v lásce vyvolává dokonalost všech dober
Pro pochopení pokroku v milování Boha je třeba vědět, že je šest stupňů, kterými je třeba pomalu a postupně projít, abychom došli k dokonalosti.
Prvním stupněm je sladkost, aby se člověk učil okoušet, jak sladký je Pán.1 K tomu dochází právě tehdy, když uvažování o Boží lásce rodí v srdci sladkost.
Druhým stupněm je žádostivost, když si duše již zvykne na sladkost, potom se v ní rodí taková touha, že ji nemůže uspokojit nic jiného kromě dokonalého vlastnění toho, koho miluje, a protože ho nyní nemůže dosáhnout, neboť je daleko, tedy stále vychází a vystupuje mimo sebe prostřednictvím extatické lásky.
Třetím stupněm je nasycení, které vzniká právě z žádostivosti. Duše živelně toužící po Bohu a směřující vzhůru nabývá nechuti ke všemu, co zůstává níže. Proto jako by nasycená nemůže nalézt pokrm v ničem kromě jediného milovaného, a pociťuje spíše odpor než chuť; tak to na tomto stupni lásky dělá duše ve vztahu ke všemu, co je pozemské.
Čtvrtým stupněm je opojení, které se rodí z nasycení. Opojení spočívá v tom, že člověk miluje Boha tak velkou láskou, že již nejen odmítá útěchu, ale nadto pociťuje uspokojení z utrpení a vyhledává je místo útěchy, a silou lásky toho, koho miluje, raduje se z trestů, urážek a ran, tak jako Apoštol.2
Pátým stupněm je bezpečí, které se rodí z opojení. Protože duše cítí tak velikou lásku Boží, že by pro něj ráda snesla všechnu škodu a každou urážku, odvrhuje strach a nabývá tak velikou důvěru v Boží pomoc, že si myslí, že žádným způsobem nemůže být odtržena od Boha. Právě na tomto stupni byl Apoštol, když řekl: Kdo by nás mohl odloučit od lásky Kristovy?3
Šestým stupněm je pravé a plné ticho, v němž vládne tak velký pokoj a odpočinutí, že duše jistým způsobem trvá v mlčení i ve snu a jako by spočívala v Noemově arše, kde nezakouší žádný neklid. Vždyť kdo může zneklidnit takového ducha, kterého nerozbouří žádný popud žádostivosti, ani nevzruší žádný osten strachu? V takovém duchu je pokoj a klidný postoj i odpočinutí, a tam spočívá pravý Šalamoun, když došlo pokoje jeho místo.4 Dosáhnout tohoto ticha lze jen láskou. Když k němu člověk dospěje, může velmi snadno dělat všechno, co patří k dokonalosti, ať konat nebo trpět, ať žít nebo umírat. Proto je třeba usilovat o pokrok v lásce, neboť ten vyvolává dokonalost všech dober, a udělí nám jej ten, který žije a kraluje na věky věků. Amen.
1 Srov. Žl 34 (33), 9. 2 Srov. Kol 1, 24. 3 Řím 8, 35. 4 Srov. Sir 47, 13.
Zpěv po druhém čtení Mich 6, 8; Jak 1, 27
Řeknu ti, co je dobré a co od tebe Pán žádá: * Milovat milosrdenství a pokorně kráčet se svým Bohem.
V. Ujímat se sirotků a vdov v jejich tísni a uchovat se neposkvrněný od světa. * Milovat.
Závěrečná modlitba jako v ranních chválách.
Ranní chvály
Ant. k Zach. kant. Podle toho všichni poznají, že jste moji učedníci, budete-li mít lásku k sobě navzájem. (Jan 13, 35)
Závěrečná modlitba
Bože, tys učinil svatého Františka Antonína vynikajícím vzorem serafínské dokonalosti a horlivým hlasatelem evangelia; dej, abychom pro jeho zásluhy a na jeho přímluvu byli vytrvalí ve víře a ve skutcích lásky a jednou abychom dosáhli věčné odměny. Skrze tvého Syna…
Nešpory
Ant. ke kant. P. M. Amen, pravím vám, cokoli jste udělali pro jednoho z těchto mých nejposlednějších bratří, pro mě jste udělali. (Mt 25,40)