15. listopadu

Sv. Didaka z Alkaly, řeholníka 1. řádu

Památka

Narodil se kolem roku 1400 v Andalusii ve Španělsku. Již jako mladík začal žít poustevnickým životem v modlitbách a v práci. Vstoupil k menším bratřím a vykonával nejnižší práce. Roku 1441 odjel na Kanárské ostrovy, kde se stal kvardiánem v klášteře Fuerteguerra. Roku 1450 odešel do Říma, kde ošetřoval nemocné morem v klášteře Aracoeli a svými modlitbami mnohým navrátil zdraví. Po návratu do Španělska zemřel 12. listopadu 1463 a svatořečen byl papežem Sixtem V. 2. července 1588.

Společné texty o svatých mužích (o řeholnících).

Modlitba se čtením

Druhé čtení

Z kanonizační buly papeže Sixta V.

Ty, které svět pokládá za nevzdělané, ty si Bůh vyvolil, aby zahanbil moudré

Kristus Pán, Král králů od věčnosti, který pro spásu zavrženého člověka přijal přirozenost služebníka, a když se naplnil čas, stal se člověkem. Svou církev, kterou nade vše miloval a kterou vykoupil svou drahocennou krví, zbudoval hned na počátku křesťanské víry na svatém Petrovi, knížeti apoštolů, kterému dal pevnost skály; sám sebe jí však položil za základní kámen. A tuto církev dále podivuhodně buduje po všechna staletí.

Toto podivuhodné Boží budovatelské dílo nechápe pyšná moudrost tohoto světa, ani mu nikterak nerozumí pozemská a tělesná zkušenost; a ďábelská zchytralost a pýcha se před ním chvěje. Vždyť často na ubohých, opovrhovaných lidech bezvýznamného rodu, nevzdělaných, bez výmluvnosti, bez výzbroje lidské moci, jako na odhozených a zavržených kamenech vyrůstá taková stavba, tak krásná, tak vyzdobená, tak mocná, tak pevná, do takové výše, že i samo peklo se hrozí její síly a pevnosti.

Cesty Boží jsou však jiné než cesty lidské a jeho myšlenky nejsou jako jejich myšlenky¹. Proto tu není mnoho moudrých podle lidských měřítek, ani mnoho mocných, ani mnoho urozených, ale ty, které svět pokládá za pošetilé, vyvolil si Bůh… dokonce i ty, kteří nejsou vůbec nic, aby zlomil moc těch, kteří jsou »něco«, aby se žádný smrtelník nemohl před ním vynášet². Tak všemohoucí Bůh zachránil ty, kdo věří pohoršením kříže a »pošetilým« kázáním³; tak od samých začátků rodící se církve zahanbil řeckou moudrost moudrým dětinstvím apoštolů a statečnou slabostí mučedníků a zcela přemohl moc pohanů; tak konečně v následujících dobách svým silným ramenem sesadil mocné z trůnu a povýšil své ponížené svaté.

A tak v minulém století, na které se ještě pamatovali naši otcové, vyvolil si z pokorné rodiny menších bratří našeho svatého Otce Františka pokorného Didaka, rodem ze Španělska, který stejně jako naši první učitelé a vůdcové nevynikal učeností. Bůh si vyvolil tohoto nevzdělaného laického bratra, aby na něm ukázal nesmírné bohatství své milostivé dobroty⁴, aby jeho podivuhodným, příkladným životem uvedl mnohé na cestu spásy a aby stárnoucímu a téměř sešlému světu dokázal, že pošetilá Boží věc je moudřejší než lidé a slabá Boží věc je silnější než lidé⁵.

Proto tedy Bůh, Otec milosrdenství, jenž jediný koná všechny divy6, tak ozdobil tohoto nepatrného a poníženého služebníka nebeskými dary, roznítil v něm takový oheň Ducha Svatého a tak podivuhodně vztáhl svou ruku k uzdravováním a znamením a zázrakům pro zásluhy svatého Didaka jak za jeho života, tak po jeho smrti, že je tento svatý proslaven nejen mezi svými, ale také daleko za hranicemi své vlasti.

¹ Srov. Iz 55, 8. ² 1 Kor 1, 26–29. ³ 1 Kor 1, 21–22. ⁴ Ef 2, 7. ⁵ 1 Kor 1, 25. ⁶ Srov. Žl 71 (70), 18.

Zpěv po druhém čtení 2 Kor 1, 12

Prostě a bez falše, ne se světskou chytrostí, * chovali jsme se mezi lidmi, jak nám k tomu Bůh poskytoval milost.

V. Vždyť toto je naše chlouba: svědectví našeho svědomí. * Chovali jsme se.

Závěrečná modlitba jako v ranních chválách.

Ranní chvály

Ant. k Zach. kant. Buď pochválen Bůh, on si nás vyvolil, abychom byli svatí a neposkvrnění v lásce. (Ef 1, 3–4)

Závěrečná modlitba

Všemohoucí, věčný Bože, ty si ve své podivuhodné prozřetelnosti volíš, co je ve světě slabé, abys zahanbil, co je silné; veď nás, ať následujeme pokoru svatého Didaka, a tak si zasloužíme dojít věčné slávy v nebi. Skrze tvého Syna…

Nešpory

Ant. ke kant. P. M. Krista nám Bůh poslal jako dárce moudrosti, spravedlnosti, posvěcení a vykoupení. Tak se splnilo, co je v Písmu: »Kdo se chlubí, ať se chlubí v Pánu«. (1 Kor 1, 30–31)