13. října

Bl. Honoráta Kožmińského, kněze 1. řádu

Nezávazná památka

Honorát Kožmiński se narodil 16. října 1829 v místě jménem BiaÅ‚a Podlaska. Roku 1848 vstoupil ke kapucínům ve Varšavě, 27. prosince 1852 byl vysvěcen na kněze. Stal se z něho vynikající kazatel, vyhledávaný zpovědník a duchovní vůdce. Také se osvědčil jako autor oblíbených duchovních spisů. Založil několik řeholních kongregací, z nichž většině nepředepsal nošení hábitu. Celý život se snažil sdělit lidem, jak moc je má Bůh rád. Od roku 1895 byl generálním komisařem kapucínů v Rusku. Zemřel v Novém Městě nad Pilicí 16. prosince 1916, blahořečen byl 16. října 1988 papežem Janem Pavlem II.

Společné texty o duchovních pastýřích.

Modlitba se čtením

Druhé čtení

Z promluvy blahoslaveného Honoráta při slavnosti Všech svatých

(Antologie spisů Honoráta Kožmińského, část 1, Varšava 1981, s. 206–207; srov. Analecta OFMCap. 104 [1988], s. 440–441)

Všichni svatí prošli křížovou cestou

Žádný svatý neměl cestu do nebe vystlanou růžemi a nevystupoval do něj ověnčen pozemskou radostí a provázen výbuchy smíchu a bujarého veselí. Všichni šli křížovou cestou, ověnčeni trnovou korunou a provázeni tisíci souženími v práci a námahách. Byli však jistě šťastní, protože se těšili dotekům Boží milosti a okamžikům nebeské radosti, a pociťovali, že je jim ukřižovaný Kristus nablízku a nese jejich kříž spolu s nimi. Cítili, jak se jejich srdce zahřívá láskou jeho Srdce. A tam někde v dálce před sebou spatřovali v mlhách náznaky oné budoucí slávy, štěstí a nekonečné radosti. Lidsky viděno jim štěstí na zemi nepřálo. A pokud ano, zachovávali od něj odstup, chránili se před ním, prchali před ním, když jim šlo vstříc, měli z něj větší strach než z kříže. A ke kříži vztahovali ruce jako k přístavu spásy.

Jakmile si jednou zvolili cestu kříže, již nikdy ji nechtěli opustit. A Bůh, který dokonale zná cenu utrpení, neváhal navštěvovat je různými kříži. Když náš Spasitel jednou hovořil ke svým učedníkům o hořkém umučení, které ho čeká, sv. Petr se v náhlém vznětu lásky s bolestí v srdci bránil myšlence, že by jeho Mistr měl trpět, a namítal: »Pane, to se ti nikdy nesmí stát!« Pán se však obrátil k Petrovi a řekl mu: »Pryč ode mne, satane! Ty mne uvádíš do pohoršení, protože neuvažuješ jako Bůh ale jako lidé!«¹ Ten, kdo se v uvažování nechá vést Bohem, neodmítá kříž a nenaříká na něj, protože ví, že on je jeho jediná naděje, jediná cesta, kterou se vstupuje do nebe, jediný prostředek pro posvěcení, pramen každé milosti a způsob jak dosáhnout nejvyššího stupně nebeské slávy. Satan oklamává své oběti pozemským štěstím, nabízí jim kalich naplněný otrávenými požitky; Bůh naproti tomu nabízí kříž, který je pokladnicí plnou nesčetných pokladů i radostí ducha a věčného štěstí. A proto svatí byli tolik potěšeni, když se jim ho dostalo, a nikdy se od něj nechtěli odloučit. Žili a umírali s ním a na něm.

Jejich každodenním chlebem byla trápení, boje, pokušení, chvíle duchovní vyprahlosti, pronásledování, hlad a nouze, a také nepřízeň všeho druhu. Putovali pískem pouště, spalováni žhoucím sluncem, mezi skalami a stržemi, mezi nepřátelskými nástrahami a uprostřed tisíců jiných nebezpečí. Protože se však vytrvale a věrně drželi Boha, nezůstávali stát, neohlíželi se zpět, nereptali proti Bohu, když se jim nedostávalo pozemských útěch. Nikdy nelitovali, že se dali na tuto cestu, ale uchovávali si optimismus, důvěru, odvahu a neohroženost.

Světci, kteří před námi snášeli tato trápení, jsou nyní šťastní: Bůh jim osušil každou slzu, ulehčil jim v jejich utrpeních, ozdobil je korunou slávy či mučednickou palmou a dal se jim poznat tváří v tvář. Všechny ty jejich slzy a bolesti se proměnily v ozdoby jejich královského šatu a v čelenku, kterou jsou okrášleni. A proč se tak stalo? Protože byli vytrvalí. Pán Ježíš řekl: Vy jste vytrvali spolu se mnou ve všech trápeních, a já vám ukážu království.²

Vytrvalost je milost nad milosti. Je vším, je nejdůležitější hodnotou; bez ní by všechna ta svatá díla nepřinesla žádný užitek. Bez ní je marné každé úsilí. K tomu, abychom vytrvali, je však třeba dvou věcí: pevné a živé víry a schopnosti uvést v čin to, k čemu nás víra vybízí.

¹ Srov. Mt 16, 22–23. ² Srov. Lk 22, 28–29.

Zpěv po druhém čtení Flp 2, 2–3; 1Sol 5, 14–15

Dovršte mou radost tím, že mezi vámi bude jednota ve smýšlení, že vás bude pojit jedna láska a že budete svorní a jednomyslní. * Nikdo z vás ať nehledí jenom na vlastní prospěch, ale i na prospěch druhých.

V. Ujímejte se slabých, buďte ke všem trpěliví. * Nikdo z vás.

Alternativní druhé čtení

Z díla blahoslaveného Honoráta O společenstvích skrytých před světem

(O wspólnotach ukrytych przed Å›wiatem, Krakov 1901, s. 2–9)

Skrytý život je nejdokonalejším prostředkem rozšiřování Božího království

Spasitel vedl život skrytý před světem, nikdo nevěděl o jeho božském poslání, původu, oběti Bohu pro vykoupení. Všichni ho znali jako obyčejného tesařského tovaryše. Proto, když pak vykládal Písmo, divili se: Kde se to v něm vzalo, vždyť ho známe jako tesaře a známe i jeho příbuzné.¹ I tehdy, když už začal hlásat evangelium, často se ještě skrýval: jednou, aby unikl poctám, jindy, aby se vyhnul pronásledování, neboť ještě nepřišla jeho hodina. Proto duše, které před světem ukrývají své vyšší cíle, své zasvěcení Bohu a snahu o spásu duší, ať už to dělají z pokory, protože nechtějí, aby o nich svět věděl a vzdával jim čest, a nebo ať už to činí proto, aby unikly pronásledování, nebo se mohly bezpečněji věnovat službě bližním, v obojím následují příklad nejvyšší svatosti.

Přesvatá Panna sloužila Bohu ve velké skrytosti před světem, a ačkoliv dokonalostí předčila všechny řeholnice na celém světě, přece se nijak nelišila od lidí svého stavu ani zvláštním oděvem ani odloučeným bydlením ani prací ani stykem s lidmi a nikomu neprozradila tajemství svého srdce ani své sliby ani své velké poslání.

Nikdo se od ní nedozvěděl, že je Pannou; a proto jak při všech předepsaných rituálech, tak i v příbuzenských vztazích a na hostinách se chovala jako každá jiná žena. Tím se stala svatým vzorem tohoto životního stylu, a proto duše, které chtějí takto žít, mají mít za svůj ideál její skrytý život.

Řeholní život je ustanoven od Boha a nemůže zaniknout, neboť bez něj by evangelium nemohlo být naplněno. Proto Duch Svatý neustále vzbuzuje povolání k tomuto životu, a to i v době pronásledování. Jestliže se tedy takto povolané duše nemohou veřejně zasvětit Bohu, vzhledem k nedostatku klášterů, musí přemýšlet nad tím, jak sloužit Bohu ve skrytosti.

Bez nich by nebylo nikoho, kdo pro lásku Boží opustí otce i matku, bratra i sestru, ženu, muže, děti, dům i pole, aby žil podle evangelních rad. Nebylo by nikoho, kdo žije v čistotě, zapírá sám sebe životem v poslušnosti a kdo opouští svět a všechno, co je v něm. Nebylo by nikoho, kdo žije v chudobě a hledá jen království Boží a jeho spravedlnost, nikoho, komu vše ostatní dodává Boží prozřetelnost, jak k tomu všemu radí evangelium a jak to můžeme najít jen v řeholních společenstvích.

Hlavním úkolem skrytých společenství je co největší utajení jejich povolání před světem a obětování se Bohu tak, aby o této oběti nikdo z lidí nevěděl. Neboť jestliže je správné skrývat dary Boží, tím spíše je třeba hluboko ukrýt tento dar a tuto milost nad milosti, jakou je povolání, aby zůstalo tajemstvím mezi námi a Bohem; aby je nepošpinila lidská chvála a uchovalo se čisté a neposkvrněné až do konce. Neboť je správné zachovat královské tajemství.

Skrytost před světem, tento život v tichosti a pracovitosti, toto mnohdy hrdinské obětování se Bohu, o kterém neví nikdo, než jen Bůh, život, kterému nikdo neučí, ale kterému se naopak všichni vysmívají a pohrdají jím, tento život je největší ozdobou těchto společenství, je jejich krásou, je jakoby vůní fialek zasazených rukou přesvaté Marie ke cti Ježíše skrytého v eucharistii. Je největší poctou Ježíše a Marie, je sjednocením jejich života s životem Ježíše a Marie i s životem apoštolů a prvních Kristových učedníků.

Skrytost světu je nejdokonalejším prostředkem k získání vlivu na jiné, k rozšiřování Božího království, k hledání hynoucích duší, k roztažení spasitelných sítí Kristových po celém světě, k zahnání veškeré temnoty, k tomu, aby se všude dostalo Boží světlo a všude byly rozesety plamínky Boží lásky.

¹ Srov. Mt 13, 54–55.

Zpěv po druhém čtení Kol 3, 2–3; Flp 1, 27

Myslete na to, co pochází shůry, ne na to, co je na zemi. * Jste přece už mrtví a váš život je s Kristem skrytý v Bohu.

V. Chovejte se tak, jak to odpovídá Kristovu evangeliu. * Jste přece.

Závěrečná modlitba

Bože, tys obdařil blahoslaveného Honoráta něžnou láskou k duším, aby je mohl smiřovat s tebou; dej, abychom na jeho přímluvu zakoušeli sladkost tvého odpuštění a spojili se s tebou v dokonalé lásce. Skrze tvého Syna…