10. října

Sv. Daniela, kněze, a druhů, mučedníků 1. řádu

Nezávazná památka

Roku 1227 se sedm menších bratří v čele s Danielem, který pocházel z Kalábrie, vydalo do Maroka, aby zvěstovali evangelium. Když přistáli v Ceutě, hlásali křesťanskou víru nejdříve italským obchodníkům, pak i po cestách muslimům. Byli od nepřátel zatčeni, a když odmítli zříci se víry, byli odsouzeni k smrti. Jejich úctu potvrdil papež Lev X. 22. ledna 1516.

Společné texty o více mučednících.

Modlitba se čtením

Druhé čtení

Ze soudobé zprávy o mučednictví

(Analecta Franciscana 3 [1897], s. 613–616)

Pokora je matkou všech ctností

Bratr Daniel, svědomitý, moudrý a rozvážný řeholník, který již byl provinčním ministrem Kalábrie, a dalších šest zbožných a duchem horlivých bratří, toužili celou svou duší po spáse Saracénů a nebáli se vydat se na smrt, jen kdyby mohli Bohu přinést ovoce svých misií mezi nevěřícími.

Jednoho pátku tajně rozmlouvali o spáse své i ostatních lidí, na druhý den v sobotu se vyzpovídali u bratra Daniela, velmi zbožně přijali svátost eucharistie a zcela se odevzdali do Božích rukou.

A tak vyzbrojení Kristovi vojáci začali boj v neděli časně ráno. Tajně vešli do města, posypali si hlavy popelem, a beze strachu, plni síly Ducha Svatého, uprostřed města na náměstí procházeli sem a tam, hlásali Ježíšovo jméno a volali, že není v jiném pravá spása. Toto poselství hořelo v jejich srdcích jak oheň. Byli přímo přemoženi převelikou láskou k Bohu. Saracéni na ně udeřili, spílali jim a bili je. Nakonec byli zatčeni a přivedeni před sultána. Když je vyslýchal za pomoci tlumočníka, vyznávali jméno Páně jako opojení Duchem, takže se jim vysmál i se svými hodnostáři jako bláznům, avšak nařídil je zavřít do vězení a spoutat okovy.

Z vězení napsali svatí bratři sami panu Hugonovi, staršímu knězi Janovanů, a dvěma bratřím, z nichž jeden byl z Řádu menších bratří a druhý z Řádu bratří kazatelů, kteří v ty dny přišli z hloubi saracénského území, a dalším křesťanům dlícím v Ceutě list plný slzí tohoto znění: »Buď veleben Bůh, Otec našeho Pána Ježíše Krista, Otec milosrdenství a Bůh veškeré útěchy, který nás těší ve všech našich souženích.¹ On opatřil patriarchovi Abrahámovi zápalnou oběť; ten také na příkaz Páně vyšel ze své země a nevěděl, kam jde, proto mu to bylo uznáno za spravedlnost, a stal se Božím přítelem². Tak tedy kdo je moudrý, ať se stane pošetilým, aby byl moudrý; moudrost totiž, jak ji chce tento svět, je v očích Božích pošetilost3. Vězte tedy, že Pán Ježíš Kristus, který za nás zemřel a který řekl: Jděte do celého světa a hlásejte evangelium všemu tvorstvu⁴, a také: Služebník není víc než jeho pán. Když pronásledovali mne, budou pronásledovat i vás⁵, vedl naše cesty po svých stezkách ke své chvále, ke spáse věřících, ke cti křesťanů a k smrti a odsouzení nevěřících, jak říká apoštol: Jsme jako vonné kadidlo vydechující Krista. Pro jedny vůně smrtonosná, vedoucí ke smrti, pro druhé zase vůně životodárná, vedoucí k životu.⁶ Neboť kdybych byl nepřišel, praví Kristus, a nemluvil k nim, neměli by hřích; nyní však pro svůj hřích nemají výmluvu.⁷ Proto jsme hlásali před sultánem Kristovo jméno a vyznali, že není v jiném pravá spása, a dokazovali jsme to pádnými důvody prostřednictvím tlumočníka před jeho mudrci. Králi věků, Bohu nepomíjejícímu, neviditelnému, jedinému buď čest a sláva na věčné věky. Amen⁸.«

V neděli 10. října ráno, když jsme my ostatní dleli na bohoslužbách, byli bratři přivedeni z vězení před sultána. Když byli tázáni, zda litují toho, že tak mluvili proti zákonu a proti Mohamedovi, odpověděli, že ne. Naopak všechno potvrzovali a napomínali muslimy, že se jim nedostane spásy zákonem, kterého se drží, a že nebudou moci být spaseni, nedají-li se pokřtít a neuvěří-li v našeho Pána Ježíše Krista, pro kterého oni sami jsou ochotni zemřít. Když potom byli Kristovi nepřemožitelní bojovníci ďáblovými služebníky obnaženi, s rukama svázanýma za zády byli vyvedeni ze sultánova domu za město, snášeli urážky jako Kristus a jako beránci byli vedeni na smrt. Spěchali však na popravu radostně a hrdě, jako kdyby byli pozvaní na hostinu, a chválili Boha. Když pak byli přivedeni na popraviště, byli sťati a své purpurem ozdobené duše odevzdali Pánu.

¹ 2 Kor 1, 3–4. ² Řím 4, 3; Jak 2, 23. ³ Srov. 1 Kor 3, 18–19. ⁴ Mk 16, 15. ⁵ Jan 15, 20. ⁶ 2 Kor 2, 15–16. ⁷ Jan 15, 22. ⁸ 1 Tim 1, 17.

Zpěv po druhém čtení

Mučedníci pro Pána slavně prolili svou krev; milovali Krista a následovali ho v životě i ve smrti. * Proto si zasloužili vítěznou korunu.

V. Měli jednoho ducha a jednu víru. * Proto.

Závěrečná modlitba jako v ranních chválách.

Ranní chvály

Ant. k Zach. kant. Naši bratři, kteří snesli krátké utrpení vedoucí k věčnému životu, dostali účast na Božích zaslíbeních.

Závěrečná modlitba

Všemohoucí, věčný Bože, tys dával svatému Danielovi a jeho druhům sílu, aby z lásky ke Kristu snášeli utrpení a víru v něho potvrdili mučednickou smrtí; dej i nám slabým svou božskou pomoc, abychom tě statečně vyznávali svým životem. Prosíme o to skrze tvého Syna…

Nešpory

Ant. ke kant. P. M. Oni zvítězili Beránkovou krví, protože nemilovali svůj život natolik, že by se zalekli smrti. Proto se veselte, nebesa, a vy, kteří v nich přebýváte. (Zj 12, 11– 2)