18. září

Sv. Josefa z Kupertina, kněze 1. řádu

Památka

Svátek pro OFMConv.

Narodil se v Apulii v jižní Itálii 17. června 1603, jako mladík vstoupil do Řádu menších bratří konventuálů. Když se stal knězem, věnoval se především plně svaté službě, planulhorlivostí pro spásu duší. Od roku 1630 zažíval mimořádné extáze a levitace, pro které byl představenými překládán z místa na místo; přitom vynikal jedinečnou poslušností, pokorou a trpělivostí. Velmi uctíval tajemství Kristova života, zvláště Nejsvětější svátost. Zemřel v Osimu ve střední Itálii 18. září 1663, svatořečen byl 16. července 1767 papežem Klementem XIII.

Společné texty o svatých mužích (o řeholnících).

Uvedení do první modlitby dne

Ant. Pojďme, klaňme se Kristu, Králi slávy; on se dává poznat pokorným.

Modlitba se čtením

Hymnus

Radostnou píseň ať dnes církev zpívá,
Josefa chválí, světce přeslavného,
věrného syna Františkova vzývá
ve slávě jeho.

Ne časné statky, ale živou víru
v dědictví jemu otec s matkou dává,
jen láska k Bohu že je pramen míru
a cesta pravá.

V nemoci těžké smrti se už blíží
a život mladý téměř už se ztrácí.
S důvěrou pevnou k Marii když vzhlíží,
zdraví mu vrací.

To ona sama dává jemu radu,
jak nejvěrněji následovat Krista.
Do Františkova přivádí ho řádu
ta touha čistá.

Když u oltáře v usebrání zcela
oddaně slaví oběť spásy naší,
duch k Bohu stoupá, zapomíná těla,
nad zem se vznáší.

Trojice svatá vyslyšet kéž ráčí
ty, za něž svatý Josef přimlouvá se,
aby tak všichni, kdo touž cestou kráčí,
dospěli k spáse.

Druhé čtení

Z výroků a myšlenek svatého Josefa z Kupertina

(G. Parisciani, S. Giuseppe da Copertino alla luce dei nuovi documenti, Osimo 1963)

Nikdo nemůže dospět k dokonalosti bez lásky k Bohu

Tři věci jsou řeholníkovi nejvlastnější: milovat Boha z celého srdce, stále ho chválit svými ústy a svítit bližním příkladem dobrých skutků. Žádný, kdo usiluje o duchovní nebo řeholní život, nemůže nikdy dospět k dokonalosti bez lásky k Bohu. Kdo má lásku, je bohatý, i kdyby to nevěděl; kdo nemá lásku, je velice nešťastný.

Jako slunce, když svítí na ratolesti a listy stromů, zdobí je barvami a uchovává je v jejich neporušené vlastní přirozenosti, tak Boží milost, když osvěcuje člověka, zdobí ho ctnostmi, zažíhá v něm oheň božské lásky, a tak ho dělá milým v očích Božích, aniž by přitom porušovala jeho přirozenost, kterou zdokonaluje. Opravdu to, co Bůh od nás nejvíce vyžaduje, to je vůle, kterou člověk dostal od něho při stvoření jako dar a s kterou zachází jako s vlastní. Vždyť když se člověk cvičí ve skutcích ctností, dělá to s pomocí milosti Boha, od kterého všechno dobré pochází: avšak vůli má jako by zcela svou, a proto má Bůh největší radost, jestliže se člověk zřekne své vůle a zcela se svěří do rukou Božích.

Jako ovocný strom, je-li pečlivě ošetřován, přináší hojné plody, tak také člověk, který jde cestou Páně, musí stále růst a dělat pokroky v ctnostech, aby mohl vydávat nejlíbeznější plody svatosti a příklady ctností, kterými by byli ostatní přivábeni na cestu Páně. Snášet však trpělivě protivenství nebo úskalí života pro lásku Boží, to je třeba považovat za zvláštní milost, kterou Bůh uštědřuje těm, kdo ho milují. Jako totiž náš Pán Ježíš Kristus tak mnoho a tak trpce za nás trpěl, tak chce Bůh, abychom i my měli účast na jeho utrpení. A věru, jsi-li ze zlata, utrpení tě zbaví nečistoty, jsi-li ze železa, očistí tě od rzi.

Pohleď na ptáky na nebi, jak se spouštějí na zem, aby uchvátili potravu, a pak se opět rychlým letem vznesou do výše. Podobně se sluší, aby Boží služebníci dleli na zemi, pokud je to nutné, a pak se zase vznesli svou myslí do nebe k Bohu, aby ho chválili a oslavovali. Viz také, jak se ptáci bojí, aby neslétli na zem do bažiny, proto dávají pozor, aby se nevyváleli ve špinavém blátě. Podobně se lidé nemají pouštět tam, kde by si poskvrnili duši, ale mají se myslí vznášet vzhůru a svatými skutky oslavovat Boha nejvyššího.

Zpěv po druhém čtení 2 Kor 12, 10.9.7

S radostí přijímám slabosti, příkoří, pronásledování a úzkosti, * aby na mně spočinula Kristova moc.

V. Abych se pro vznešenost těch zjevení nepyšnil, velmi rád se budu chlubit spíše svými slabostmi, * aby na mně.

Chvalozpěv Bože, tebe chválíme.

Závěrečná modlitba jako v ranních chválách.

Ranní chvály

Hymnus

Josefe, tobě dnešní den
radostné nese chvály,
tys řádu svému příkladem
a vzor jsi ctností stálý.

Bdělého ducha Pán ti dal,
ty postem jsi jej tříbil
a čistou lásku zachoval,
jak v řeholi jsi slíbil.

Rád o bolestech rozjímáš
Umučeného Krista,
z nich novou sílu přijímáš,
v nich útěcha je čistá.

K Marii Panně jako syn
vždy chováš lásku něžnou.
Je útočištěm bezpečným
ta, jež je nebes kněžnou.

Z radosti Páně vypros nám
všem v serafínském řádu
na cestu k nebes výšinám
odvahu, moudrost, radu.

Kéž Otci, Synu vzdána jest
i Duchu Těšiteli,
po všechny věky sláva, čest,
jim klaň se vesmír celý.

Krátké čtení Flp 3, 7–8.10

V čem jsem dříve viděl pro sebe prospěch, to považuji nyní kvůli Kristu za škodu. Ano, vůbec všecko to považuji za škodu ve srovnání s oním nesmírně cenným poznáním Krista Ježíše, svého Pána. Pro něj jsem se toho všeho zřekl a považuji to za bezcenný brak, abych mohl získat Krista. Tak na sobě poznám Krista i moc jeho zmrtvýchvstání a účast v jeho utrpení; a protože umřel on, i já mu chci být v tom podobný.

Zpěv po krátkém čtení Srov. Žl 92 (91), 13

O. Spravedlivý pokvete jak palma, * bude chválit Pána po všechny věky. Spravedlivý.

V. Poroste jak cedr na Libanonu, * bude chválit Pána po všechny věky. Sláva Otci. Spravedlivý.

Ant. k Zach. kant. Buď veleben Bůh, který mě opásává silou, činí mé chování dokonalým, mým nohám dal hbitost jako nohám laní a postavil mě na výšiny. (Srov. Žl 18 [17], 33–34)

Prosby

Kristus je naším posvěcením a vykoupením. Pokorně ho prosme, abychom mu zbožně a spravedlivě sloužili po všechny dny svého života:

Pane, osvěcuj nás v pravdě.

Kriste, tys nám dal ve svatém Josefovi vzor evangelní pokory a poslušnosti,

– dej, abychom ho následovali.

Ty nás všechny povoláváš k dokonalosti lásky,

– přitáhni nás k sobě a utvrď nás ve své lásce.

Tys osvítil celý svět jedinou a neposkvrněnou obětí na kříži,

– učiň náš život obětí Bohu příjemnou.

Tys řekl: Blahoslavení čistého srdce, neboť oni budou vidět Boha,

– dej, abychom tě v čistotě a upřímnosti srdce nalézali ve všem a viděli tvou slávu.

Otče náš.

Závěrečná modlitba

Bože, tys podivuhodným úradkem moudrosti rozhodl, že všechny přitáhneš k svému jednorozenému Synu, vyvýšenému ze země; učiň, ať se také my pro zásluhy a podle příkladu svatého Josefa osvobodíme od pozemských žádostí a blížíme se k dokonalé podobě tvého Syna. Neboť on s tebou v jednotě Ducha Svatého…

Nešpory

Hymnus jako v ranních chválách.

Krátké čtení Iz 40, 31

Ti, kteří doufají v Hospodina, nabývají sil, jak orli dostávají křídla, běží a neumdlí, jdou bez únavy.

Zpěv po krátkém čtení

O. Pán jak orel rozepjal svá křídla * a pozdvihl ho. Pán.

V. Na svých ramenou ho nesl * a pozdvihl ho. Sláva Otci. Pán.

Ant. ke kant. P. M. Usiloval jsem o to, co pochází shůry, ne o to, co je na zemi, jsem už mrtev a můj život je s Kristem skrytý v Bohu. (Srov. Kol 3, 1–3)

Prosby

Prosme Otce, který je zdrojem veškeré svatosti, abychom po příkladu a na přímluvu svatých dosáhli dokonalosti života:

Pane, vyslyš nás.

Otče svatý, tys obdařil svatého Josefa nadpřirozenými dary,

– dej, abychom se ti podobali a rostli ve svém povolání.

Otče, ty chceš, abychom se nazývali tvými syny a skutečně jimi byli,

– dej, abychom v dokonalé lásce k tobě přilnuli a přinášeli trvalý užitek.

Otče, ty svým podivuhodným úradkem dáváš pokorným poznávat tajemství svého království,

– dej, abychom ti sloužili v pokoře a dosáhli nebeských darů.

Otče, ty jsi radostí všech svatých,

– přijmi milostivě naše zemřelé do nebeské slávy.

Otče náš.

Závěrečná modlitba jako v ranních chválách.