23. srpna

Bl. Bernarda z Offidy, řeholníka 1. řádu

Nezávazná památka

Narodil se 7. listopadu 1604 v Offidě (Itálie). Jako dítě pásával ovce a už tehdy byl velmi zbožný. Ve svých 22 letech se stal kapucínem a usiloval o získání těch nejkrásnějších františkánských ctností. Během svého dlouhého života pracoval jako kuchař, ošetřovatel, almužník, zahradník a vrátný. Ve svých 65 letech byl poslán do Offidy, kde chodil s radostí po almužně a chápal to jako pokání a apoštolát ve prospěch duší. Ve stáří, když byl velmi nemocen, přilnul ještě dokonaleji k pokání a modlitbě. Zemřel 22. srpna 1694. Na smrtelném loži připomínal bratřím, aby zachovávali řeholi, aby měli bratrskou lásku, vždy žili v pokoji a aby měli velkou lásku k chudým. Papež Pius VI. ho prohlásil za blahoslaveného 25. května 1795.

Společné texty o svatých mužích (o řeholnících).

Modlitba se čtením

Druhé čtení

Ze spisů Kongregace pro ritus

(Ausculana, Beatificationis Summ. et Inform., Řím 1781, s. 38)

Byl jsem nemocný a navštívili jste mě

Když služebník Boží zestárnul a zeslábl, téměř ochrnul, takže potřeboval pomoc druhých, musel postupně polevovat ve své službě lásky nemocným spolubratřím, nepolevil však  úsilí o jejich dobro. Podivuhodné bylo, že ačkoli se již celý třásl od hlavy až k patě, takže se při chůzi musel opírat o hole, měl-li přinést nemocným oběd či cokoli jiného k jejich potřebě, nepotřeboval najednou žádnou oporu, neboť byl podpírán silou lásky a nevylil žádný z talířů, pohárů či misek, které nosíval na podnosu. Když chtěl dobrý služebník Boží nalákat ubohé nemocné, aby přijali občerstvení předepsané lékařem, a zbavit je nechutenství, které s sebou nemoc přináší, dával květy na stolečky, u kterých měli nemocní jíst, a na zimu, kdy květiny nekvetou, schovával věnečky sušených vonných květů, které kladl místo nich. Při jídle se pak nemocné snažil obveselovat duchovním či zcela nezávazným rozhovorem, podle toho, co viděl, že je pro ně vhodnější vzhledem k jejich stavu. Když byli mezi nimi takoví, kteří se nemohli jít najíst ke stolu a museli zůstat sedět na lůžku, krmil je, a bylo-li třeba, aby z jakéhokoliv důvodu vstali, s velikou láskou a péčí jim pomáhal, ačkoliv sám byl vetchý stařec, neboť mu dodával sílu ten, jenž je Láska sama.

Když byl některý z bratří na smrt nemocen a potřeboval větší péči, prosíval Otce kvardiána, aby místo něj do služby ustanovil někoho jiného a jemu aby dal dovolení neopouštět celu nemocného. Když představený svolil, odebral se do cely nemocného a nevycházel odtud ani na okamžik. Pobýval-li v cele s nemocným, získával si zásluhy nejen službou lásky, ale i tím, že nepolevil ze své usebranosti a že zachovával ducha modlitby. K tomu mu pomáhalo to, že obdržel od představených dovolení probourat do kostela čtvercový otvor na šířku cihly. To mělo dvě výhody: jednak nemocný mohl při otevření okénka i na lůžku poslouchat mši svatou, a také služebník Boží mohl sledovat všechny mše, které se v kostele sloužily, a stále bdít na modlitbách, aniž by se jeho zrak odpoutal od svatostánku v době, kdy zrovna nebyl zaměstnán službou nemocnému, aniž by ho při tom ztratil z dohledu.

Zpěv po druhém čtení Srov. 1 Jan 4, 16.7

My, kteří jsme uvěřili, poznali jsme lásku, jakou má Bůh k nám. * Kdo zůstává v lásce, zůstává v Bohu a Bůh zůstává v něm.

V. Milujme se navzájem, protože láska je z Boha. * Kdo zůstává.

Závěrečná modlitba jako v ranních chválách.

Ranní chvály

Ant. k Zach. kant. Podle toho všichni poznají, že jste moji učedníci, budete-li mít lásku k sobě navzájem. (Jan 13, 35)

Prosby

Připomínáme si s úctou svatý život blahoslaveného Bernarda a podpořeni jeho přímluvou chceme lépe usilovat o františkánskou dokonalost. Proto se společně modleme:

Posiluj nás, Bože, na cestě ke svatosti.

Pane, ty chceš, abychom se vyvarovali každé neřesti, a mohli tak být čistým srdcem spojeni s tebou,

– dej nám svou milost, abychom odstranili všechny překážky, které v nás brání růstu tvé lásky.

Pane, každý den usilujeme o to, abychom ti věrně a zbožně sloužili ve svých bratřích a sestrách,

– dej, abychom se dokázali věnovat časným záležitostem, a přitom neztratili ducha modlitby a zbožnosti.

Nabízíš nám, Pane, poklad nejvyšší chudoby, abychom dosáhli dokonalého spojení s tebou,

– nauč nás milovat ji, abychom byli chudí majetkem, ale bohatí ctnostmi.

Pane, ty nechceš, abychom kýmkoli pohrdali nebo ho kritizovali,

– dej nám svou milost, abychom místo toho posuzovali sami sebe.

Pane, chceme vždy prostě a čistě zachovávat řeholi a naše konstituce,

– dej, ať jsme při jejich zachovávání vedeni především Duchem Božím a svatostí života.

Otče náš.

Závěrečná modlitba

Bože, tys nám dal přikázání lásky, které je naplněním všech příkazů Staré smlouvy; dej, ať jsme po vzoru blahoslaveného Bernarda horliví ve službě bližním, abychom jednou v nebeském království mohli přijmout plnost tvého požehnání. Prosíme o to skrze tvého Syna…

Nešpory

Ant. ke kant. P. M. Cokoli jste udělali pro jednoho z těchto mých nejposlednějších bratří, pro mne jste udělali. Pojďte, požehnaní mého Otce, přijměte jako úděl království, které je pro vás připravené od založení světa. (Mt 25, 40.34)

Prosby

S důvěrou jednomyslně vzývejme Krista, našeho prostředníka u Otce, a na přímluvu blahoslaveného Bernarda si vyprošujme věrnost v našem povolání a vytrvalost až do konce. Volejme:

Učiň nás svatými, Pane, neboť ty jsi svatý.

Pane Ježíši, tys řekl: Kdo nepřijímá Boží království jako dítě, ten do něj nevstoupí,

– dej, ať je naše srdce mírné a pokorné.

Pane Ježíši, tys řekl: Kdo chce jít za mnou, zapři sám sebe, vezmi svůj kříž a následuj mě,

– dej nám nové srdce a nového ducha.

Pane Ježíši, tys řekl: Proste Pána žně, aby poslal dělníky na svou žeň,

– probouzej mezi mladými lidmi touhu následovat tě životem chudoby, čistoty a poslušnosti v serafínském řádu.

Pane Ježíši, tys řekl: Cokoli jste udělali pro jednoho z těchto mých nejposlednějších bratří, pro mne jste udělali,

– dej, ať po vzoru blahoslaveného Bernarda v chudých a opuštěných lidech vidíme tebe samotného.

Otče náš.

Závěrečná modlitba jako v ranních chválách.