Mučedníků z Rochefortu
18. srpna
Mučedníků z Rochefortu: bl. Jana Ludvíka Loira, Protasia Bourdona a Sebastiana Françoise, kněží 1. řádu
Nezávazná památka
Během Francouzské revoluce bylo do Rochefortu deportováno 829 kněží a řeholníků, kteří odmítli přísahat na Civilní konstituci kléru. Život v nelidských podmínkách a velmi kruté zacházení si během deseti měsíců vyžádalo 547 obětí. 1. října 1995 prohlásil Jan Pavel II. šedesát čtyři z nich za blahoslavené, mezi nimi tři kapucínské kněze. Jan Ludvík z Besanconu (Jan Baptista Loir) vynikal především jako zpovědník a duchovní vůdce, zemřel 19. května 1794; Protasius ze Sées (Jan Bourdon), provinční sekretář a kazatel, zemřel 23. srpna 1794; Sébastian z Nancy (František François), zpovědník, kazatel a duchovní správce, zemřel 10. srpna 1794.
Společné texty o mučednících.
Modlitba se čtením
Druhé čtení
Ze svědectví Klaudia Massona, kněze deportovaného do Rochefortu
(C. Masson, Manuel d’éducation chrétienne, sv. 3, Nancy 1815, s. 330, 332–333, 336–337)
Podobni Kristu ve svém utrpení
Naši žalářníci nás považovali za odpad společnosti, který pozbyl všech lidských práv a po kterém se mohlo šlapat jako po odporných červech, aniž by to byl přečin proti spravedlnosti.
Bůh to dopouštěl, aby zvětšil odměnu za naše utrpení, neboť nás tak dokonaleji připodobňoval svému trpícímu božskému Synu. Nic nás tak neutěšovalo v naší bolesti, nic nám tak nedávalo sílu v našich zkouškách, jako myšlenka na Ježíše, jenž kraluje v nebi a z výše svého trůnu shlíží na náš boj. Neboť on byl dříve než my a pro nás spoután, bičován, bit po tváři, popliván, korunován trním, napojen žlučí a octem, přibit na kříž, pod nímž jej uráželi a proklínali jeho nepřátelé.
Toto duchovní patření na našeho Spasitele vzbuzovalo v našich srdcích nesmírnou sladkost, takže to, co se dělo okolo nás, jsme nevnímali jinak, než jako důvod k opravdové radosti. Považovali jsme za štěstí být z tolika lidí vybráni, abychom mohli následovat našeho božského Mistra. Uvažovali jsme nad tím, že si Ježíš přál, aby v průběhu dějin byla v církvi každá pravda víry určitým způsobem udržována a potvrzována krví mnoha mučedníků, jejichž počet byl větší či menší podle důležitosti napadané pravdy víry. A považovali jsme za velkou čest, že jsme pronásledováni a obětováni za upevnění nauky o nezávislosti duchovní autority, kterou má z Boží vůle Apoštolský stolec se sborem biskupů na světské moci.
Nedávno Pán prokázal svatost jednoho ze svých služebníků: Otec Sebastian, kapucín z jednoho domu v Nancy, sem přijel a zde pak zemřel na bárce. Jednoho rána jsme ho spatřili na kolenou, se zkříženýma rukama, s očima obrácenýma k nebi a s otevřenými ústy. Z počátku jsme tomu nevěnovali pozornost, protože jsme si navykli vídat ho modlit se v této pozici, a to i když byl nemocný. Po půl hodině nám začalo být divné, že se tak dlouho udrží v nepohodlném a těžkém postoji, moře bylo totiž poněkud rozbouřené a bárka se silně houpala. Nejdříve jsme si mysleli, jestli neupadl do extáze, a šli jsme se podívat blíž. Když jsme se ale dotkli jeho tváře a rukou, zjistili jsme, že právě takto odevzdal svou duši Pánu.
Zavolali jsme tedy námořníky, kteří byli na lodi, a ti, když to viděli, nemohli se zdržet obdivných výkřiků a slz. Tehdy se v jejich srdcích znovu probudila víra a mnozí z nich obnažili své paže, aby ukázali znamení kříže vypálené do kůže rozžhaveným kamenem, a pevně se rozhodli vrátit se k víře, kterou opustili.
Zpěv po druhém čtení Lk 6, 27.28b.35b; Mt 5, 48
Milujte své nepřátele, prokazujte dobro těm, kdo vás nenávidí, a modlete se za ty, kdo vám ubližují, * abyste byli syny Nejvyššího.
V. Buďte dokonalí, jako je dokonalý váš nebeský Otec. * Abyste byli.
Závěrečná modlitba
Pane, náš Bože, tys dal blahoslaveným mučedníkům Janu Ludvíkovi, Protasiovi a Sebastianovi milost, aby zůstali věrní a uměli odpouštět i v obtížích vyhnanství; dej i nám, ať si na jejich přímluvu uchováme vždy věrnost tvé církvi a stále jsme připraveni odpouštět svým bližním. Skrze tvého Syna...