14. srpna

Sv. Maxmiliána Marie Kolbeho, kněze a mučedníka 1. řádu

Památka

Narodil se 8. ledna 1894 v městečku Zduńska Wola v Polsku. Jmenoval se Rajmund, jméno Maxmilián přijal při vstupu do noviciátu minoritů. Na kněze byl vysvěcen v Římě (1918) a po dosažení doktorátu filozofie a teologie se vrátil do Polska (1919). Zorganizoval apoštolské sdružení »Armáda neposkvrněné Panny«, založil centrum tiskového apoštolátu Niepokalanow (západně od Varšavy), působil jako misionář v Japonsku (1930–1936) a po návratu do Polska jako představený kláštera v Niepokalanowě (1936– 939). V roce 1939 byl zatčen, po krátkém propuštění na svobodu opět uvězněn (1941) a dopraven do koncentračního tábora; tam nabídl svůj život za k smrti odsouzeného spoluvězně a po 21 denním mučení hladem byl 14. srpna 1941 v Osvětimi usmrcen fenolovou injekcí. Za svatého byl prohlášen 10. října 1982 papežem Janem Pavlem II.

Společné texty o jednom mučedníkovi nebo o duchovních pastýřích.

Modlitba se čtením

Druhé čtení

Ze spisů svatého Maxmiliána Marie Kolbeho

(Scritti del P. Massimiliano M. Kolbe, Padova 1971)

Všichni máme možnost stát se svatými

Z různých stran přicházejí různí bratři do Niepokalanowa. Mají také různé povahy. Jedno však mají všichni ve větším či menším stupni společné, totiž obtíž, že by chtěli být dobří, a nemohou. Tolik úsilí už vynaložili, tolik měsíců nebo snad i let se namáhali, a zdá se, že místo aby se stávali lepšími, jde to k horšímu. Z hlediska této obtíže by bylo třeba rozlišit dvě kategorie bratří. Do první můžeme zařadit ty, kteří chtějí být dobří a usilovně pracují na tom, aby se jimi stali. Do druhé ty, kteří by chtěli být dobří, ale nechtějí, aby je získání dokonalosti stálo námahu. Je totiž rozdíl mezi »chci« a »chtěl bych«.

A kdyby se někdo velmi namáhal, ale neviděl výsledky, jestliže chce, je na dobré cestě a dosáhne svatosti. I kdyby se staré zlozvyky vrátily, i kdyby došlo k pokleskům, dokonce těžkým, pokud chce, je všechno v pořádku. Zle by bylo od té chvíle, kdyby zalomil rukama a řekl: »Moje úsilí je nadarmo.« Satanovi jde právě o to, aby nás dostal do takového znechucení.

Co by bylo třeba povědět těm, kteří si říkají: »Chtěl bych, ale nemohu?« Nic jiného, než aby chtěli chtít. To bude první krok. Chci – to znamená: užívám všech prostředků; a chtěl bych, to je: bojím se užít všech prostředků, protože některé příliš stojí mou sebelásku. Takové duše v sobě mají ještě mnoho sobectví. Je třeba chtít, aby se člověk stal svatým.

Svatý Augustin byl velmi špatný, dokonce zkažený, ale řekl si: »Mohli jiní, mohly jiné, tak proč ne ty, Augustine?« A protože chtěl, stal se svatým. Říká-li si někdo, že musí být svatý, tak jím bude. Tak postupoval svatý Benedikt a mnoho jiných. Jednou se ho zeptala jeho sestra Scholastika, co je třeba dělat, aby se člověk stal svatým. Řekl jí jen jedno: »Chtít«. A nic víc není třeba, jen chtít.

V Písmu svatém je řečeno, že spravedlivý sedmkrát za den upadne. My upadneme vícekrát. Ale musíme se stále zdvihat. A kdo by řekl: dost, už se dál nedá nic dělat, je pyšný, protože svou sílu zakládá na sobě. Avšak naší silou má být Boží milost. A Pán Bůh může dopouštět ty pády, abychom poznali, že jsme ničím. Všichni máme možnost stát se svatými. Zda kanonizovanými? To není podmínka svatosti, neboť Pán Bůh vyzdvihuje na oltáře jen ty duše, ve kterých nám chce dát vzor, ukázat nám příklad, jak máme postupovat. Kdo říká, že musí být svatý, stane se jím, neboť Pán Bůh dá každému milost; ale nemůže porušit svobodnou vůli.

Máme před svátkem Prostřednice milostí. Posvěcení je jen dílem Boží milosti. Kam tedy půjdeme pro milost, když ne k Prostřednici všech milostí, k Neposkvrněné? Jak máme hledat Pána Ježíše, když ne skrze ni? Máme být zkrátka vychováni Matkou Boží podle Ježíšova vzoru: vždyť kdo jiný vychoval Pána Ježíše než ona?

Proto chce-li někdo, a nevidí výsledky, ale oddá se zcela Neposkvrněné, aby si s ním dělala, co se jí líbí, dosáhne dokonalosti a bude svatý. Věnujme svou důvěru Neposkvrněné bezvýhradně, oddejme se jí bezmezně a rychle, velmi rychle se staneme svatými.

Zpěv po druhém čtení 2 Tim 4, 7–8a; Flp 3, 8b.10

Dobrý boj jsem bojoval, svůj běh jsem skončil, víru jsem uchoval. * Teď už mě čeká věnec spravedlnosti.

V. Všecko považuji za škodu ve srovnání s poznáním Krista a účastí na jeho utrpení; a protože umřel on, i já mu chci být v tom podobný. * Teď už.

Závěrečná modlitba jako v ranních chválách.

Ranní chvály

Hymnus

Buď veleben, můj Pane,
za dobro nejvyšší – život:
s námi se o ně dělíš,
když jsi v něm nejdřív rozdmýchal
žár touhy nekonečné.

Buď veleben, můj Pane,
za práci a pot a za únavu:
podílem jsou na tvém díle stvoření,
odměnou za ně nám dáváš
zralý plod milosti svojí.

Buď veleben, můj Pane,
za naši sestru – smrt tělesnou:
sytí se naší touhou i hladem,
aby nám místo nich vtiskla
tvé jizvy za spásu světa.

Především buď veleben
za naši společnou Matku – Neposkvrněnou:
ona je zjevením i obrazem
nesmírné tvojí lásky
ke všem, které jsi stvořil. Amen.

Ant. k Zach. kant. Budu moci oslavit Krista životem i smrtí. Vždyť pro mě život je Kristus a smrt ziskem. (Srov. Flp 1, 20b–21)

Závěrečná modlitba

Bože, tys naplnil svatého kněze a mučedníka Maxmiliána láskou k neposkvrněné Panně Marii a dávals mu sílu, aby z lásky k nesmrtelným duším byl ochoten položit život za své bližní, a stal se podobným tvému Synu i ve smrti; dej i nám poznat, že tě nejlíp oslavujeme, když neúnavně sloužíme druhým. Skrze tvého Syna...