Bl. Marie Terezie Kowalské, panny a mučednice 2. řádu

28. července

Bl. Marie Terezie Kowalské, panny a mučednice 2. řádu

Nezávazná památka

Narodila se ve Varšavě v roce 1902. Hábit klarisek-kapucínek přijala 12. srpna 1923 v klášteře Przasnysz. Po jednom roce složila 15. srpna 1924 první sliby a v roce 1927 složila sliby doživotní. V klášteře konala službu vrátné, sakristánky, novicmistrové a diskrétky. I přesto, že byla nemocná tuberkulózou, byla ke všem velmi vlídná, horlivá v modlitbě a velmi pracovitá. Dne 2. dubna 1942 Němci vtrhli do kláštera, všechny sestry uvěznili a pak je převezli do koncentračního tábora Dzia dowo. V důsledku utrpení prožitých v táboře u ní propukla otevřená tuberkulóza a po dobu 11 týdnů pak churavěla bez jakékoli lékařské pomoci. Utrpení snášela statečně, sjednocená s Kristem na kříži. Zemřela 25. července 1941. Blahořečil ji spolu s dalšími 107 mučedníky 13. června 1999 ve Varšavě papež Jan Pavel II.

Společné texty o jedné mučednici nebo o pannách.

Modlitba se čtením

Druhé čtení

Z kroniky sester kapucínek sv. Kláry v Przasnyszu [Přasnyšu], kterou sepsala očitá svědkyně sestra Honorata Szwarc

(cit. dílo, s. 108–112)

Přijď, Pane Ježíši, přijď

Prožily jsme další bolestné překvapení. Sestra Terezie začala trpět krvotokem. Bylo těžké zastavit krvácení, protože jsme neměly ani kapku vody. Vykašlala skoro půl misky vzpěněné krve. Začalo se tím jedenáctitýdenní mučednictví této krásné vyvolené duše.

Světélko života sestry Terezie dohořívalo. Každý další den se cítila o něco slabší. Beze strachu se připravovala na setkání s Pánem. Prosila, aby směla vykonat vzrušující obřad zřeknutí se všeho, při kterém prosila všechny sestry o odpuštění a obnovila sliby podle naší řeholní tradice.

Trpěla tím, že bude muset umřít bez toho, že by se mohla vyzpovídat a také bez posvátného oleje svátosti pomazání nemocných, přestože v tom domě bylo tolik kněží. Přece však u ní navzdory všemu utrpení převládala dětinná odevzdanost do Boží vůle.

Velice milovala nejsvětější Matku Boží. Odevzdávala se jí podle pokynů sv. Ludvíka Maria Grignona. Stále měla při sobě obrázek Panny Marie Fatimské, vystřižený z časopisu Rytíř Neposkvrněné a nalepený na kousek bristolu. Líbala ten prostinký obrázek a prosila svatou maminku – jak nazývala Matku Boží – o pomoc a milost dobré smrti.

Druhého dne odevzdala všechno naší Matce abatyši: obrázky, profesní křížek, breviář. Prosila, abychom se modlily za její duši a slíbila, že na nás bude pamatovat před Bohem. Předpověděla, že nedlouho poté, co umře, pustí nás z vězení, protože nám vyprosí u Ježíše svobodu. Nedávala najevo ani nejmenší neklid a strach. Boží dítě s nadějí šlo na setkání s nebeským Otcem.

Nakonec přišel pro sestru Terezii velký den, na který se připravovala mnohá léta.

Večer 24. července Matka abatyše pověřila sestru Bernadetu, aby bděla u nemocné a aby jí dala vědět, kdyby kašel již přestal. Noc byla temná. Jen čas od času osvětlilo celu světlo z reflektoru, kterým německá stráž osvěcovala prostor.

Sestra Terezie ležela zcela nehybně a sestry spaly. Jen vždy dvě, které měly službu, seděly nebo klečely na svém lůžku a modlily se růženec.

Po půlnoci sestra Bernadeta vzbudila naši Matku abatyši, protože sestra Terezie již přestala kašlat i chroptět. Matka vstala z lůžka a přistoupila k nemocné. Právě v té chvíli reflektor osvítil celu. Sestra Terezie byla velice bledá, oči měla do široka otevřené a byla zcela při vědomí. Když viděla Matku abatyši a sestry kolem ní, zeptala se: »Matičko, už je to tady?« »Ano, Terinko, to již jistě Ježíš přichází, aby si tě vzal s sebou.«

Matka abatyše začala polohlasně recitovat růženec, kterého jsme se společně pomodlily všechny tři části. Slyšely jsme, že sestra Terezie se k nám připojovala, i když už dlouho nemohla mluvit. Prosila, abychom na ni položili škapulíř, protože si vždycky přála, aby umírala oblečena v hábitu. Vzpomněla si také, že sestra Františka ji o několik dní dříve prosila o kousek papíru a tak se obrátila na naši Matku abatyši a poprosila ji, aby dala sestře Františce ten papír, kterým bylo obaleno Písmo svaté. Omluvila se ještě před naší Matkou abatyší za jisté drobné projevy nevrlosti a naposledy jí vyznala něco, co nosila ve svědomí… Dýchání jí činilo stále větší námahu. Bylo zřejmé, že se již dusí nedostatkem vzduchu v plicích. Trochu jsme tedy pootevřely okno. Znovu začala chrčet. Na prsou měla pomačkaný obrázek Panny Marie Fatimské, která jí byla tak drahá. Po nějaké chvíli se zeptala: »Proč to trvá tak dlouho? … Kde je můj růženec? « A po chvíli dodala: »Přijď, Pane Ježíši, přijď.« Toto byla její poslední slova. Po dvou minutách její srdce udeřilo naposled a naše sestra Terezie odešla k Pánu…

Bylo to 25. července 1941 v den sv. Jakuba Apoštola. Bylo půl čtvrté ráno a začínalo se již rozednívat. Bylo to v pátek šestnáctého týdne pobytu ve vězení.

Zpěv po druhém čtení

Jak jsi krásná, Kristova panno! * Pán tě odměnil slavnou korunou panenství.

V. Nikdo ti nemůže vzít palmu vítězství ani tě odloučit od lásky Kristovy. * Pán.

Závěrečná modlitba

Všemohoucí Bože, díky tvé otcovské dobrotě blahoslavená Marie Terezie korunovala svůj panenský život slávou mučednictví; na její přímluvu nám pomáhej žít čistě a vždy ti zachovat věrnost. Skrze tvého Syna…