8. června

Bl. Mikuláše z Gesturi, řeholníka 1. řádu

Nezávazná památka

Mikuláš, občanským jménem Giovanni Medda, se narodil 5. srpna 1882 v Gesturi (arcidiecéze Oristano), v početné rodině počestných dělníků a výborných křesťanů. Když osiřel, ujala se ho nejstarší sestra, která již byla vdaná a pracovala u svého švagra. Mikuláš zde vykonával ty nejobyčejnější venkovské práce a vyznačoval se počestností, zbožností, cudností a střídmým životem. V roce 1911, ve věku 29 let, se s doporučujícím dopisem od svého faráře odebral ke kapucínům do Cagliari, a byl přijat. Po noviciátu a slibech byl pověřen službou sběrače almužen. Po dobu 34 let plnil tento úkol s pokorou, avšak se silným vlivem na prostý lid, který se k němu sbíhal jako k pravému Božímu muži. Zemřel v Cagliari dne 8. června 1958. Blahořečil jej 3. října 1999 papež Jan Pavel II.

Společné texty o svatých mužích.

Modlitba se čtením

Druhé čtení

Z Nepotvrzené řehole svatého Františka

(Františkánské prameny I, Spisy sv. Františka a sv. Kláry, a cura di B. Štivar, Ottobre 12, Velehrad 2001, NepŘeh 9, 1–16, s. 34–35)

O žebrání

Všichni bratři ať se snaží následovat pokoru a chudobu našeho Pána Ježíše Krista a pamatují na to, že nemáme mít na celém světě nic jiného než, jak říká apoštol, co jíst a do čeho se obléci, a s tím buďme spokojeni¹. A mají se radovat, když pobývají mezi nízko postavenými a opovrhovanými lidmi, mezi chudými a slabými, nemocnými a malomocnými a mezi žebráky u cest.

Bude-li to nutné, ať chodí po žebrotě. Ať se nestydí, ale spíše ať pamatují na to, že náš Pán Ježíš Kristus, Syn živého Boha² všemohoucího, nechal svou tvář ztvrdnout jako kámen³, a nestyděl se. A byl chudý a cizinec a žil z almužen on sám i blahoslavená Panna a jeho učedníci. Když by se jim lidé posmívali a nechtěli jim dát almužnu, ať za to vzdávají Bohu díky; protože za posměch obdrží velkou poctu před soudem našeho Pána Ježíše Krista. Ať vědí, že hanba se nepřičítá těm, kdo ji snášejí, ale těm, kdo ji působí. Almužna je dědictví a spravedlivé právo náležející chudým, které nám získal náš Pán Ježíš Kristus. A bratři, kteří pracují na jejím získávání, budou mít velkou odměnu a působí, že mají zisk a odměnu také ti, kdo almužnu dávají; neboť všechno, co lidé zanechají na světě, zahyne, ale za lásku a za almužny, které darovali, dostanou odměnu od Pána.

A ať klidně dává jeden druhému najevo, co potřebuje, aby mu potřebné vyhledal a posloužil mu. Každý ať miluje a živí svého bratra, jako matka miluje a živí své dítě4, jak mu k tomu dá Bůh (svou) milost. Kdo nejí, ať nevynáší soud o tom, kdo jí⁵. Kdykoliv pak to bude nutné, ať je dovoleno všem bratřím, ať jsou kdekoliv, jíst všechna jídla, jaká mohou jíst lidé, jako Pán říká o Davidovi, který jedl předkladné chleby⁶, které nebylo dovoleno jíst nikomu jinému než kněžím⁷. A ať pamatují na to, co říká Pán: Dejte si pozor, aby vaše srdce nebyla zatížena nestřídmostí, opilstvím a pozemskými starostmi, aby vás onen den nezastihl znenadání; přijde totiž jako léčka na všechny, kdo přebývají na celé zemi⁸. Podobně také v čase zjevné potřeby ať se všichni bratři postarají o své potřeby tak, jak jim k tomu Pán dá (svou) milost, neboť potřeba nemá zákon.

¹ Srov. 1 Tim 6, 8. ² Srov. Jan 11, 27. ³ Srov. Iz 50, 7. ⁴ Srov. 1 Sol 2, 7. ⁵ Srov. Řím 14, 3. ⁶ Srov. Mt 12, 4. ⁷ Srov. Mk 2, 26. ⁸ Srov. Lk 21, 34–35.

Zpěv po druhém čtení Mt 25, 35.40; Př 19, 17

Měl jsem hlad, a dali jste mi najíst; měl jsem žízeň, a dali jste mi napít; byl jsem na cestě, a ujali jste se mě. * Amen, pravím vám, cokoli jste udělali pro jednoho z těchto mých nejposlednějších bratří, pro mne jste udělali. (V době velikonoční: Aleluja.)

V. Kdo má soucit s chudákem, půjčuje Hospodinu. * Amen, pravím.

Závěrečná modlitba

Bože, tys nám dal v blahoslaveném Mikuláši příklad mlčenlivé modlitby a pokory; dopřej nám, ať na jeho přímluvu vynikáme svatostí života, a tak přivádíme bratry a sestry ke Kristu. Prosíme o to skrze tvého Syna…