12. května

Sv. Leopolda Mandiče, kněze 1. řádu

Památka

(V pražské arcidiecézi se slaví svátek výročí posvěcení katedrály)

Narodil se 12. května 1866 jako dvanácté dítě svých rodičů ve městě Castelnuovo v Dalmácii. V 18 letech vstoupil ke kapucínům a roku 1890 byl vysvěcen na kněze. Od roku 1909 až do své smrti pobýval, až na krátké přestávky, v Padově. S hrdinnou obětavostí trávil téměř celý život mnoho hodin ve zpovědnici. Svůj život přinášel Bohu jako oběť za návrat východních bratří k jednotě církve. Zemřel 30. července 1942 v Padově. Jan Pavel II. jej prohlásil za svatého 16. října 1983.

Společné texty o duchovních pastýřích nebo o svatých mužích (o řeholnících).

Modlitba se čtením

Druhé čtení

Z promluvy papeže Pavla VI. při blahořečení

Acta Apostolicae Sedis 68 [1976], s. 319–322)

Dobrý pastýř a věrný služebník

Kdo je tento blahoslavený, v jehož jménu jsme se tu dnes shromáždili, abychom oslavili sílu, vyzařující z Kristova evangelia? Svatý, jehož projev je sice jasný a zřejmý, avšak sotva jej lze slovy vyjádřit: kouzelná průzračnost, skrze niž se v prostém, pokorném řeholníkovi zjevuje vynikající, ano obdivuhodná postava? Hle, je to postava sv. Františka. Vidíš, jak je chudý, prostý, lidsky přátelský? Ano, to sv. František je tak pokorný, tak veselý a tak hluboký; zdá se jakoby uchvácen některým ze svých vnitřních vidění a současně přece tak blízký, tak dosažitelný a tak ochotný pomoci, jako by nás znal a čekal na nás, jako by věděl o našich starostech, jako by uměl číst v našich srdcích. Podívejme se zblízka: je to chudý, malý kapucín, zdá se, že trpí a třese se, a přece z něj tak zvláštně vyzařuje tolik jistoty, že s úžasem cítíme, jak nás přitahuje. Pozorujme ho očima sv. Františka! Vidíš ho? Váháš? Kohos to viděl? Ano, jen to přiznejme: slabý, lidský, avšak pravý obraz Ježíše, toho Ježíše, který hovoří s nepostižitelným Bohem, svým Otcem, Pánem nebe i země, a zároveň i s námi, ubohými bytostmi, které ho slyší, zajat v dimenzích pravdy našeho ubohého, strastiplného lidství. Co nám chce Ježíš říci v obraze »Chudáčka z Assisi«? Veliká tajemství o nekonečné Boží přesažnosti, která nás okouzluje svým burcujícím, strhujícím výrazem. Jako bychom slyšeli volání evangelia: Pojďte ke mně, všichni, kdo se lopotíte a jste obtíženi, a já vás občerstvím!¹

Kdo je to tedy? Je to Otec Leopold, jenž se narodil 12. května 1866 a zemřel ve věku 76 let, 30. července 1942 v Padově, kde strávil po vstupu do kapucínského řádu nejdelší část svého pozemského života. Nesmíme přejít mlčením jeden detail z jeho života: pocházel z východního pobřeží Jadranu z města Castelnuovo v Boce Kotorské. K otčině si stále uchovával věrnou lásku, i když se během pobytu v Padově cítil neméně přitahován k nové duchovní vlasti, a především k jejímu lidu, kterému tiše a neúnavně sloužil. Postava blahoslaveného Leopolda ztělesňuje proto příslušnost ke dvěma národům, kterou takřka přetavil ve vztah přátelství a bratrství, který si musí osvojit každý, kdo ho uctívá. Tento detail ze života blahoslaveného Leopolda se konkretizuje v jediné myšlence, v jediném předsevzetí, jež pronikalo celý jeho život. Otec Leopold byl, jak všichni víme, »ekumenický« ještě dříve, než tomuto slovu byl dán dnešní význam, to znamená, že si přál, předpovídal a podporoval, aniž to ovšem mohl uskutečnit, obnovení dokonalé jednoty církve, jež by však brala ohled na četné zvláštnosti národnostních skupin.

Osobitá známka hrdinství a charismatické síly blahoslaveného Leopolda však spočívala v něčem jiném. Kdož by to nevěděl? Byla to služba ve zpovědnici. Všední den jeho života vypadal takto: za časného jitra slavil mši svatou, po té pak usedl do zpovědní místnosti, kde byl po celý den připraven posloužit těm, kdo se chtěli zpovídat. To konával asi po čtyřicet let, aniž by si sebeméně posteskl. A zvláště tím si, jak věříme, tento nepatrný kapucín zasloužil blahořečení, které dnes slavíme. Posvětil se především tím, že uděloval svátost smíření.

Nezbývá, než abychom plni obdivu Pánu poděkovali, že daroval v našich dnech církvi tak jedinečnou osobnost, jež se zcela oddává službě milostiplné svátosti pokání; osobnost, která jednak povzbuzuje kněze ve službě, jež je tak důležitá, má tak aktuální pedagogický význam a tak nesrovnatelnou duchovní jedinečnost; na druhé straně pak připomíná věřícím, ať už horlivým nebo otupělým či lhostejným, jakou pomocí a výtečnou službou i dnes, ba dnes více než kdykoli předtím, může pro ně být osobní zpověď: totiž pramenem milosti a pokoje, školou křesťanského života, nezměrnou útěchou na pozemské pouti k věčné blaženosti.

Kéž se našemu blahoslavenému podaří povolat mnoho, mnoho duší, které klamný moderní život ve světě otupil, před jistě přísný soud pokání, který je však nicméně láskyplným, útěšným útočištěm vnitřní opravdovosti, opětného probuzení milosti a posílení v pravém křesťanském životě, aby tak zakusily tajuplné, znovu se probouzející útěchy radostné zvěsti, rozhovoru s nebeským Otcem, setkání s Kristem, osvícení Duchem Svatým a aby se v nich znovu probudila starost o spásu druhých, o spravedlivý a důstojný život.

¹ Mt 11, 28.

Zpěv po druhém čtení Srov. Ef 2, 5.4

Byli jsme mrtví pro své hříchy, ale Bůh nás zároveň s Kristem opět přivedl k životu. * A to pro svou velikou lásku, kterou si nás zamiloval. (V době velikonoční: Aleluja.)

V. Chtěl i nadcházejícím věkům ukázat, jak nesmírné je bohatství jeho milosti. * A to.

Závěrečná modlitba jako v ranních chválách.

Ranní chvály

Ant. k Zach. kant. Blahoslavený člověk, který činí dobré z lásky k Bohu, bude stát pevně navěky. (V době velikonoční: Aleluja.)

Závěrečná modlitba

Bože, dokonalá jednoto a nejvyšší lásko, tys učinil ze svatého Leopolda kněze plného dobroty a milosrdenství k hříšníkům a planoucího touhou po obnovení jednoty křesťanů; dej nám na jeho přímluvu, abychom s uzdraveným srdcem dokázali pro lásku k tobě přijmout každého bratra i sestru a spojeni poutem pokoje abychom s důvěrou spolupracovali v úsilí o sjednocení křesťanů. Skrze tvého Syna…

Nešpory

Ant. ke kant. P. M. Shromáždím rozptýlené ovce, uposlechnou mého hlasu a bude jen jedno stádce, jen jeden pastýř. (V době velikonoční: Aleluja.) (Srov. Jan 10, 16)