30. ledna

Sv. Hyacinty Mariscotti, panny 3. řádu

Památka

Hyacinta se narodila ve vznešené římské rodině roku 1585 blízko Viterba. Mezi sestry 3. řádu vstoupila jako mladá žena (1605) a nějakou dobu špatně plnila řeholní zvyky. Teprve po těžké nemoci, z které se uzdravila, změnila svůj život. Pak umrtvovala přísným pokáním tělo a horlivě se snažila konat skutky lásky. Bůh ji vyznamenal nebeskými charismaty. Zemřela ve Viterbu 30. ledna 1640, svatořečil ji papež Pius VII. roku 1807.

Společné texty o pannách.

Modlitba se čtením

Druhé čtení

Z výkladu žalmů od svatého Jana Zlatoústého, biskupa

(Expositio in Psalmum VI: Collectio Ss. Ecclesiae Patrum, sv. 3, s. 73; De poenitentia, sv. 21, s. 581)

Konejme pokání, je jako lék, který zničí naše hříchy

To je plod kajícnosti, tento dar slz. Mysl, která je jím uchvácena, není již držena žádnou žádostivostí. Tak to dělejme i my. Vždyť kdyby byl někdo obdařen třeba i královskou důstojností a nás trýznil, pohrdneme jeho přátelstvím. Nic totiž nečiní muže bezvýznamnějším, i kdyby to byl sám král, než to, že je oddán neřesti. Jakkoli by vynikal silou, není ničím, má vznešenost pouhého zajatce. Neboť Pán vyslyšel mé hlasité naříkání. Není řečeno jen: Vyslechl můj hlas – nýbrž: Hlas mého naříkání. Pozoruj, jak rozvážně a obsažně pronáší svá slova – »hlas« a »naříkání«. Nemá na mysli jen sílu hlasu, ale samotný vznět duše a »naříkání« – ne jako pláč, který by vyvěral z očí, ale takový, který vychází z duše. Neboť ten, kdo usiluje o kajícnost, je vyslyšen od Boha a dosáhne slavně tohoto dobra, odstraní-li způsoby nepoctivců. Ať se všichni moji nepřátelé zastydí, ať se vyděsí, ať se kvapně odklidí v hanbě!¹

Takováto modlitba je velmi užitečná, neboť je v ní stud za zlo a útěk před ním. Kdo totiž utíká od zlého a stydí se za ně, toho nepravosti mizí. Nestačí »vyděsit se«. Když totiž spatříme člověka ve spěchu běžet přes strmé vrcholky, zadržíme ho, aby neběžel, a řekneme mu: Člověče, kam se to řítíš? Běžíš do záhuby, která je před tebou, a tak ho přivedeme zpět. Podobně by zahynul splašený kůň, kdyby ho někdo rychle nezadržel.

Tak rozvážně konejme pokání, bratři a sestry, přijímejme je jako prostředek ke spáse, jako lék, který zničí naše hříchy. Vždyť pokání není to, co se mluví slovy, ale to, co stvrzujeme svými skutky. Pokání odstraňuje z vlastního nitra srdce skvrnu bezbožnosti. Neboť: Umyjte se čistě, praví prorok, odstraňte své špatné skutky pryč z mých očí!² Co chce říci tato nadměrnost výrazů? Odstraňte své špatné skutky! – zda to není dost, aby bylo řečeno vše? Proč se dodává: pryč z mých očí? Nuže proto, že lidské oko vidí jinak než oko Boží. Člověk soudí podle zdání, Hospodin vidí do srdce.³ Chce tedy říci, abyste nezkazili pokání povrchností, ale ukažte pravé plody pokání před zkoumavým pohledem jeho očí, které vidí, co je skryté.

¹ Žl 6, 11. ² Iz 1, 16. ³ 1 Sam 16, 7.

Zpěv po druhém čtení 1 Kor 7, 34; srov. Žl 73 (72), 26

Panna se stará o věci Páně, * aby byla svatá na těle i na duši.

V. Bůh je navždy skála jejího srdce a její podíl, * aby byla.

Závěrečná modlitba

Bože, působením tvé milosti se svatá Hyacinta, zapálená ohněm lásky k tobě, stala vzorem stálého umrtvování; na její přímluvu nauč i nás oplakávat své hříchy a vytrvat v lásce k tobě. Skrze tvého Syna…