14. ledna

Bl. Odorika z Pordenone, kněze 1. řádu

Nezávazná památka

Narodil se roku 1265 ve Villanova Pordenone ve Friulsku, kde byl jeho otec vojínem posádky krále Přemysla Otakara II. Proto je znám jako »Oldřich Čech«. V 15 letech vstoupil do františkánského řádu v Udine, stal se knězem a spojil příkladnou přísnost života s neúnavnou horlivostí pro spásu duší. Roku 1313 začal jako papežský vyslanec velkou misijní cestu na Východ. Přišel do Mezopotámie, do Egypta, do Svaté země, do Indie a na jihomořské ostrovy. Pak strávil celkem 17 let v Číně, proto bývá nazýván apoštolem Číňanů. Nakonec se opět vrátil do Itálie, kde diktoval jednomu spolubratrovi zprávu o své cestě, která patří k nejdůležitějším svědectvím o misii na Dálném východě. Zemřel 14. ledna 1331 v Udine, blahořečen byl 3. července 1755 papežem Benediktem XIV.

Společné texty o duchovních pastýřích.

Modlitba se čtením

Druhé čtení

Z dekretu 2. vatikánského koncilu o misijní činnosti církve

(Ad Gentes 4–5)

Poslal apoštoly do celého světa, jako sám byl poslán Otcem

Sám Pán Ježíš, dříve než svobodně položil život za svět, tak uspořádal apoštolské působení a slíbil seslání Ducha Svatého, že oba společně všude a vždycky uskutečňují dílo spásy. Duch Svatý po všechny časy celou církev »sjednocuje ve společenství a ve službě, vybavuje ji různými hierarchickými a charismatickými dary«, oživuje církevní instituce jako jejich duše a věřícím vlévá do srdce stejného ducha poslání, jaký pobízel samého Krista. Někdy také apoštolskou činnost viditelně předchází a různými způsoby neustále provází a řídí.

Pán Ježíš hned na začátku zavolal k sobě ty, které sám chtěl (...) ustanovil jich dvanáct, aby byli s ním, protože je chtěl posílat kázat¹. Tak byli apoštolové zárodky nového Izraele a zároveň počátkem posvátné hierarchie. Když potom Pán svou smrtí a svým zmrtvýchvstáním dokonal na sobě tajemství naší spásy a obnovy všeho a když dostal všechnu moc na nebi i na zemi, než byl vzat do nebe, založil svou církev jako svátost spásy. Apoštoly poslal do celého světa, jako byl sám poslán Otcem. Přikázal jim: Jděte tedy, získejte za učedníky všechny národy, křtěte je ve jménu Otce i Syna i Ducha Svatého a učte je zachovávat všechno, co jsem vám přikázal².

Proto připadá církvi povinnost šířit Kristovu víru a spásu, a to jednak na základě výslovného příkazu, který zdědil po apoštolech sbor biskupů, jenž má na pomoc kněze, spolu s Petrovým nástupcem a nejvyšším pastýřem církve, jednak silou života, který vlévá Kristus svým údům.

Poslání církve se tedy uskutečňuje, když v poslušnosti Kristova příkazu a vedena milostí a láskou Ducha Svatého začíná být naplno aktivně přítomná mezi všemi lidmi a národy a přivádí je příkladem života i kázáním, svátostmi a ostatními prostředky milosti k víře, ke svobodě a ke Kristovu pokoji. Tak jim otvírá volnou a jistou cestu k plné účasti na Kristově tajemství.

¹ Mk 3, 13–14. ² Mt 28, 19–20.

Zpěv po druhém čtení Mt 25, 21.20

Správně, služebníku dobrý a věrný, málo jsi spravoval věrně, mnoho ti svěřím. * Pojď se radovat se svým Pánem.

V. Pane, pět hřiven jsi mi svěřil, hle – dalších pět jsem vydělal. * Pojď.

Závěrečná modlitba jako v ranních chválách.

Ranní chvály

Ant. k Zach. kant. Nebudete to vy, kdo budete mluvit, ale bude skrze vás promlouvat Duch vašeho Otce. (Mt 10, 20)

Závěrečná modlitba

Bože, tys povolal blahoslaveného Odorika, aby svou apoštolskou horlivostí přivedl do církve mnoho národů Východu; na jeho přímluvu veď i nás, ať zůstaneme věrni ve víře a uchováme si naději, kterou nám dává evangelium. Skrze tvého Syna…

Nešpory

Ant. ke kant. P. M. To je ten věrný a rozvážný správce, kterého Pán ustanovil nad svým služebnictvem, aby jim rozdával pokrm života.