Autor: Éloi Leclerc

Když Člověk ztratí „naivitu“, ztratí také tajemství štěstí. Navzdory vědě a technice zůstává osamocený a neklidný. Sám tváří v tvář smrti. Sám uprostřed velkého lidského stáda s tím, čemu se zpronevěřil on sám či ostatní. Sám v zajetí démonů, kteří ho neopustili. Jen v řídkých okamžicích jasnozřivosti chápe, že nic, zhola nic mu nevrátí radostnou a hlubokou důvěru v život, jestliže se neuchýlí k prameni, nenajde-li v sobě ducha dětství. Snad nikdy nezjevila slova evangelia tak závažnou lidskou pravdu: „Kdo nepřijme Boží království jako dítě, jistě do něho nevejde.“
O cestě vedoucí k duchu dětství, nám má co říct právě svatý František z Assisi, člověk prostý a plný pokoje. A to věc zásadní a rozhodující. Tento středověký světec je nám až překvapivě blízký. Jako by už tehdy pochopil a vycítil, co prožíváme, když napsal: „Buď pozdravena královno Moudrosti, Pán tě ochraňuj tvou svatou sestrou, čistou Prostotou!“ Necítíme snad, že my, kteří oplýváme věděním, nemůžeme být moudří bez návratu k čisté prostotě? A kdo jiný by nás lépe poučil o tom, co je čistá prostota, než chudáček z Assisi?