Musíme milovat, až to bolí (Jiří Zajíc)

     Tohle stručné vyznání Matky Terezy by mohlo sloužit jako nahrávka na následující ironický dodatek: „Ovšem – to církev dělá od počátku. A postižených není málo.“ Pro mnohé je symbolem tohoto poněkud zlomyslného výkladu Terezina výroku mířícího na instituční církev „Řím“, „Vatikán“ či rovnou papež. Minulou neděli se současný papež a zakladatelka misionářek lásky setkali v události, která nejen usvědčuje rozdělování církve na „ty nahoře, co mají moc“ a „ty ostatní, kteří musejí jen poslouchat“ z malého porozumění skutečnosti, ale navíc nám nabídla příležitost uvědomit si také až zarážející podobnost těch dvou: právě blahoslavené Albánky, která většinu života prožila mezi lidskými troskami v indické Kalkatě, a polského herce, sportovce a později i biskupa, který právě dokončil 25. rok své papežské služby.
     Vím, že tvrzení o podobnosti Matky Terezy a Jana Pavla II. by mohlo na první pohled působit docela křečovitě. Vždyť zjevných rozdílů je také dost – počínaje tím, že Matka Tereza si dokázal získat srdce prakticky každého, zatímco Jan Pavel II. měl vždycky i dost těch, kteří jej považovali za svého protivníka, přes zcela odlišný „teologický záběr“, až k úplně jinému postavení v rámci uspořádání katolické církve. Jenomže to všechno se při určitém hlubším pohledu ukáže jako druhotné. To se mi potvrdilo už před lety, kdy jsem těsně před poslední návštěvou papeže u nás točil rozhovor s Václavem Havlem. Naše média pochopitelně v té době zase rozehrávala svůj tradiční refrén o konzervativním papeži – zejména v souvislosti s jeho postoji k potratům, rozvodům a antikoncepci – a tak jsem se na to také tehdejšího prezidenta zeptal. A on skoro překvapeně odpověděl: „Víte, to pro mě není moc podstatné. Mě papež zajímá hlavně jako člověk – jeho lidský příběh. A ten je ohromný.“
     Václav Havel tu svým způsobem vyjádřil, co vlastně tvoří rozhodující charakteristiku života, který je naplňováním skutečného poslání: je příběhem, skrze nějž prozařuje Boží přítomnost. A to navzdory všem oklikám, pádům i selháním. Právě v tom je mimořádná podobnost mezi Agnesou  Gonxha Bojaxhiu a Karolem Wojtylou. Tito lidé - tak či onak – opravdu zpřítomňují Boha. Dokonce i těm, kteří o Něm jinak zásadně pochybují. Na rozdíl od „úředníků církve“ a „vykonavatelů náboženských povinností“ udržují v našem světě naději, že Ježíš byl opravdu vzkříšen. Jim lze věřit, že „musíme milovat, až to bolí.“