(br. Česlav Křížala OFM, formační seminář 1998)

(podle CESTA SERAFICKÉHO POUTNÍKA od P. Jana Evangelisty Urbana OFM)

Svatý Otec František je nám, svým následovníkům, mimořádným, zvlášť dokonalým vzorem pravého vzestupu ke svatosti: “Viděl jsem anděla letícího, který měl na čele znamení Boha živého.”

 

Cesta očistnáPovaha sv. Františka

Vrozená i získaná povaha po její fyziologické i mravní stránce je důležitým, prakticky téměř nezměnitelným spolučinitelem vnitřního života po celou dobu jeho trvání. Proto, kdo začíná určitý druh vnitřního života, má se rozhodnout podle své povahy. sv. František měl povahu: 1. dobrotivou a soucitnou, 2. veselou a radostnou - povaha veselá je výborným prostředkem pro svatost. Radostnost je podstatnou stránkou františkánského ducha; 3. otevřenou a průzračnou, nezatajující. v životě vyvolených Božích je velkou vadou zatajování čehokoli, co se podle zákonů mravních může sdělit. Otevřená mysl je takřka hotovou čistotou.

Výchova sv. Františka

Přirozeným vytvářením povahy člověka, která ho utváří k  budování místa na zemi mezi lidmi i v království Božím, je výchova. Od otce zdědil sv. František snahu po vyniknutí. Když byla usměrněna k Bohu, byla silou pomáhající k velké svatosti. sv. František byl vychováván ne k lakotě, ale k  volnosti od hmoty; otec mu z ješitnosti vše dovolil, což bylo dobrou přípravou pro jeho budoucí povolání. Matka působila na Františka silnějším a krásnějším vlivem. Měla vnímavou povahu pro krásu, veselost a romantiku. Vcelku měla jeho výchova dost světský ráz. Měl být obchodníkem, ne řeholníkem. Světská zbožnost ovšem nestačí k unesení hlubších povinností, které Bůh od nás žádá v řádovém životě.

Obrácení sv. Františka

Při každém téměř doteku Boží milosti jde o jakési obrácení. Jednak u toho, kdo byl od Boha odvrácen, jednak obrat od nižšího stupně lásky k  vyšší. Obrácení sv. Františka je ona doba, kdy zanechal světáckého života a  obrátil se výlučně k službě Boží. Bůh vede často člověka ke svému cíli tzv. vnějšími událostmi (nemoc). sv. František přijímá dobro vnější milosti, spolupůsobí s ní, jde za ní. Poznání marnosti světa jím otřáslo. Šel do sebe a  pomalu se rodil v nového člověka. Má-li být vstup do řádu pravý, musíme chtít jeho kořeny, ne plody, větve nebo listí. Vždy jde především o vnitřní obrácení k  Boží službě a obětování sebe.

Počátky obrácení sv. Františka

Změna idealismu: své nadšení pro pozemskou velikost pod vlivem milosti takřka zázrakem změnil idealismus věčný. Je třeba vysokého idealismu, který vše dá, i duchovní hodnoty, aby se stal nástrojem cílů a úmyslů Božích. Jak provádí sv. František počátky svého obrácení? Láme svou přirozenost: Pán mě uvedl k malomocným a co se mi zdálo hořkým, to se mi proměnilo ve sladkost duše i těla. sv. František prováděl své obrácení opravdově, nešetřil se: “Kristus Pán miluje velkomyslně duše, které se dovedou najednou dát.”

Podstata obrácení sv. Františka

1. Vnějším znamením obrácení bylo zřeknutí se otce před biskupem a tím i veškerého jeho světského postavení bylo přetrhnutí pout vnějších. 2. Potom začal pozitivně své obrácení opravou kostelíků. Šel prostě za hlasem Božím. Neobrátil se proto, aby konal jinou, vznešenou práci, prostě vykonal pokorně, co se mu řeklo. Nemluvit do věcí božích svými plány a touhami, ale jenom dobře hledat, jak Bůh naznačuje svou vůli. zde jsem a dělej, co chceš! 3. Po krátké době se mu dostalo osvícení zcela podstatného pro jeho duchovní život.

Obrat k životu podle evangelia

Sv. František ve svém testamentu výslovně praví, že když se oddal službě Boží, nikdo mu neřekl, co má činit, ale sám Pán Bůh mu zjevil, že má žít podle způsobu sv. evangelia. Řehole praví: To je život bratří menších, zachovávati evangelium Pána našeho Ježíše Krista. a to evangelium podle jeho původnosti, úplnosti po jeho vnější stránce. Původnost: Duch sv. působí v Církvi a vyvolává v ní nové duchovní jevy (poustevnictví, věda). Nám je vlastní evangelium a ne ony další vývojové fáze. úplnost: Žádný křesťan není vázán k celému evangeliu, jsou v něm příkazy a rady pro různé stavy, okolnosti; pro vyšší svatost a nižší dokonalost. Františkánství má to vlastní, že považuje celé evangelium i v jednotlivostech za svou řeholi a smysl života. Vnější stránka: Příkazem pro všechny je zachovávat ducha evangelia. Evangelium bylo hlásáno v jiné době i v jiných zemích. Bylo hlásáno bez určitých forem a zařízení: V pokoji, na ulici, na lodi, v dílně, v rodině, žaláři, všude, kde byli lidé a uši k slyšení. My chceme zachovávat i vnější stránku evangelia, pokud je to fyzicky možné. Máme zákon, který není psán lidskou rukou, ale je vlastním životem Krista Pána. To je nejvyšší řehole.

Obrácení je změna

Duchovní život je stálou změnou, stálým proměňováním od nižších stupňů k vyšším. Život sv. Františka a jeho bratří byl opravdu přísný a  neslýchaný. Věrnost sv. Františka k poznanému dobru povolání proti všem má být vzorem naší věrnosti. Pravost hlásání evangelia je pravost jeho zachovávání. Evangelium má svůj určitý ráz. Vyslovil jej Spasitel i sv. Jan Křtitel: “Čiňte pokání, neboť se přiblížilo království Boží.” Prvním krokem vstupu do evangelia je činit pokání. “Pán dal mně, bratru Františkovi, že jsem takto začal konat pokání.” - Pokání - metanoia - znamená změnu smýšlení. Duchovní život vůbec je změna, znamená odvrácení od hříchu těžkého, lehkého, sklonů ke hříchu, nedokonalostí - k úplnému následování Ježíše Krista. V různých řádech a u různých lidí děje se tato cesta různě. u nás se děje od hříchu až ke svatosti evangelia. Když sv. František zjistil, že svět nestojí za lásku, začal pokání pravou lítostí nad minulým životem. Víme, že své hříchy oplakával velmi dlouho, až mu jednou anděl oznámil, že jsou mu odpuštěny. S pokorou, vděčností a  strachem, abychom nenesli stopy hříchu, vzbuďme lítost nad minulými hříchy, jinak nebude naše obrácení pravdivé.

Obrácení k pokání evangelia

Obrácení jsou různá. Někdo je obrácen tak, že přímo vyletí z dřívějšího způsobu života, vše z něho spadne a on vyjde jako nový člověk. Jiný se obrátí a vleče s sebou velký náklad toho, co dříve miloval - jeho duše je tím přeplněna a není v ní tolik místa pro Boží milost. sv. František se obrátil k evangelickému životu čistě, plně a jasně je pochopil, byl unesen a přímo omámen vědomím, k čemu je povolán a dokonale se mu oddal: “Pán pak mne uvedl mezi malomocné a milosrdně jsem se jich ujal.” - “A já jsem pracoval vlastníma rukama a hodlám pracovati a snažně si žádám, aby bratři moji se zaměstnávali prací, která se srovnává s počestností. Kdo neumí, ať se učí. Ne sice s žádostivostí po odměně, ale pro dobrý příklad a potlačení nečinnosti.” i my se musíme dokonale obrátit.

Změna pozůstává

1. V rozhodnutí, že přestanu být člověkem žijícím ze zásad a  názorů a důvodů tohoto světa a že začnu být člověkem, žijícím z Kristových evangelických principů. Rozhodnutí z vůle, podepřené rozumem, z přesvědčení, ne chvilkové vzplanutí.

2. Provádění tohoto rozhodnutí, tj. věrné a věcné proměňování od hříchů a sklonů k nim, nedokonalostí, pak nastoupí snaha po navyknutí si ctností, ne pouze konat skutky lásky, ale také, aby se nám staly běžnými, že se nám samo chce je konat. V dalším vzrůstu lásky Boží člověk miluje to, co je těžké, utrpení z lásky k Trpícímu Spasiteli.

Františkánská chudoba

V nekonečném světle Boží velikosti, moci, pravdy a věčnosti, jsou všechny věci stvořené temnotou. úplné proměnění a provedení tohoto rozdílu: “Bůh je všechno a všechno mimo Boha není nic.” - se nazývá františkánská chudoba. Syn Boží neměl, kam by hlavu složil, chodil z místa na místo, žil z almužen; tak i člověk Boží má žít v úplné důvěře v Boží prozřetelnost. sv.  František provádí odřeknutí se věcí hmotných všestranně. V oděvu, v obydlí, zařízení. Zřekl se také cti a vážnosti. Jako lidé serafičtí nahlížíme jasně zbytečnost věcí pozemských. Jsou jen funkcí, pomůckou, abychom mohli podle svého stavu žít, ne pro užívání jich samých.

Františkánská čistota - vláda nad tělesností

Jako odřeknutí věcí vnějších, tak i obětování tělesnosti je hlubším, přísnějším, vyšším odložením zatěžujících překážek vstupu duše do oblasti evangelia. Člověk je opravdu čistý, vládne-li nad jeho tělesností duch. Sv. František je dokonalým pánem tělesnosti. Svému tělu přikázal snášet nepříjemnosti jeho oděvu, bydlení bylo strohé, práce tuhá, prostá strava. První bratři měli velký smysl pro oběť těla, toužili stále více své tělo obětovat, aby v něm přinášeli Bohu smír za ty, kteří tělem hřeší. Mezí umrtvování je zdraví (5. přikázání).

Evangelická pokora

Sv. Jan praví: “Všechno, co je ve světě, je žádost očí, žádost těla a pýcha života (I.2,16).” Prvního se zříkáme chudobou, druhého čistotou. Kdo se zříká pýchy, zříká se sebe.

Sv. František miloval Boha bez sebe

Velikost, podivuhodnost Boží nekonečnosti je důvodem velké pokory lidí osvícených a dobře vidících. Čím více sv. František Boha poznával, tím pravdivěji byl pokorný. - Být pyšný ve vůli, proti nejvýš svaté bytosti Boží, nevidět vedle ní svou nicotnost, prázdnotu, zbytečnost, to může jen člověk pošetilý! Pýcha je jedním z nejhlubších pramenů a skoro jedním z mála pramenů veškerého zla a hříchů a také všech neštěstí, které se v lidstvu stávají. Dokonalé odřeknutí se pýchy, odřeknutí se sebe sama, jest evangelickou pokorou. Kdo dá své “já”, slavně zvítězí nad vším.

úplné evangelické pokání

Celkovým cílem evangelia je nejvyšší dokonalost, nejužší spojení a zpodobení s Ježíšem Kristem.“Jde-li kdo ke mně a nemá v nenávisti i  života svého, nemůže být mým učedníkem.” Chceme-li se upevnit na cestě evangelické svatosti, nemůžeme v sobě nechat hnutí přirozená a jen v jednotlivých případech dávat svou vůli. Je velkým nebezpečím pro celý život nechat si nezřízená hnutí (chce se mi, mám chuť, odpor, touhu po něčem). Je to chtění, které samo vzniká z mé přirozenosti, chce se jí to, co hoví naší lidskosti. Hnutí se mění a přitahují vůli, aby jim hověla. Nejedná se o  přechodný pocit, hnutí vyrůstají z trvalého stavu. Hnutí, která si člověk zachoval, tak ztuhnou, že člověk nemůže s nimi rychle hýbat i kdyby chtěl. (Sebeláska, domýšlivost, urážlivost, citlivost atd.) Tu je marné umrtvovat se kajícími skutky. Takové umrtvování je sportem pro sebelásku. Klaníme se sobě, když nedáme sebe. Setrváváním ve své povaze se daleko nedostaneme (a hnutích). Nebudeme mít hříchy, ale nebudou z nás lidé duchovní. úplné pokání spočívá v tom, že chceme celý život očistit, zříci se všeho, co v něm je nezřízené: 1. Nejprve je třeba poctivě a opravdu přemoci veškerou váhavost proti všedním hříchům. 2. Dále jde o odkládání sklonů k všedním hříchům. Kdo je nepřemáhá, nehřeší sice vědomě, ale zaviněně. 3. Odstraňování hnutí tím, že ovládáme naprosto jejich vnější projevy. Pak zbudou vnitřní projevy hnutí. Je třeba se řídit zákonem dobra a ne zákonem svým. Každý si musí najít hlavní svazek hnutí a  pak musí začít jednat proti - agere contra.

Když hnutí budou ovládnuta, poslouchají rozum, vůli, milost, je dána záruka, že člověk vytrvá na cestě dobra a ideálu.

Vnitřní zkoušky - probationes

Po celý život neseme svou ke hříchu nakloněnou přirozenost, nikdy nemůžeme přestat ji očisťovat, vždy je jakési napětí mezi přirozeností a  milostí. Očisťování je na různých stupních svatosti různé. i kdyby se člověk v milosti sebe více upevnil, nesmí přesto dávat pozor na přirozená hnutí. Kdyby je nechal v klidu, obnovila by se mu ve sklon, který by chtěl ovládnout vůli. V tomto smyslu musí zůstat očisťování na počátečním stupni očistném stále. Pán Bůh svou milostí si vede duše a pomáhá jim opouštět i pouta naší vůle. Nesmíme však zapomínat, že Duch sv. provádí vedení. Pán Bůh sám duši očisťuje a je třeba, abychom zásahům Božím správně rozuměli. V životě sv. Františka se objevují určité momenty, které nás poučují, že trpěl obtížemi, které navštěvují i nás. K duchovnímu životu patří podstatně a nutně: Probationes - zkoušky. Lidem se při nich zdá, že hřeší, ale není tomu tak. Pán Bůh zkouší své věrné nápadnými ranami, které se člověku světskému nestanou. Bůh si čistí duši trpným očisťováním. Duše při nich musí vyzkoušet a projevit svou pokoru. Spravedlivý se zkouší v ohni utrpení. Přicházejí pochybnosti o povolání, vnitřní prázdnota, kdy se vše zdá marným, tíseň leží na duši, nebo pochybnosti o stavu milosti, že Boha nemilujeme, že špatně jednáme, odpor k modlitbě, ke všemu svatému. To je výborná očista, kdy duše ukáže, že je věrná Bohu a že nejde za svou útěchou a slastí. Když člověk obstojí, jsou mu připraveny velké milosti. Jsou to zkoušky, zda budeme důvěřovat v pomoc Boží a nemyslet na svou slabost. úplná vnitřní opuštěnost od Boha je největší zkouškou. Člověk myslí, že Bůh není, že se o něj nestará. Rozum ví o Bohu, ale má vnitřní pocit, že vše ve zjevení je omyl. Trápí se při tom, chce věřit, musí věřit, rozum ho k tomu nutí, ale cit říká, že je to jen prázdná kombinace. sv. František hledal ve zkoušce posilu v Bohu, ne ve vysvětlování a hledání důvodů, ale modlitbou, bděním, postem a kajícnostmi je přemáhal vytrvale a trpělivě. Pokušení jsou buď zaviněná nevěrnostmi, pak je musíme odstranit, nebo nezaviněná a pak je musíme nést trpělivě, až je Bůh odejme. Modlitba, vytrvalost, trpělivost, kajícnost, to jsou léky v těchto zkouškách.

 

Cesta osvětná

Stav, kdy duše přechází do stavu ctnosti, nastává tehdy, když hnutí naší přirozenosti již nejsou určujícími formami vůle. Zde potřebujeme nade všechno modlitby. sv. František dával důležité místo v životě modlitbě. i při své apoštolské činnosti věnoval dlouhé měsíce každého roku modlitbě, modlil se několik hodin denně. Jeho modlitba byla afektivní (prudké hnutí mysli). Aby duše byla tak daleko, že může spočinout v jednom afektu dlouhou dobu, aby ji stále dával plnost, k tomu je potřeba mimořádné milosti Boží. Františkova modlitba byla nazíráním na Boha, úžasem, údivem, hrůzou, zdrceností, ale především má ráz veliké plnosti lásky k Bohu.

Ve své řeholi sv. František praví, že bratři mají mít nade všechno ducha Páně a jeho sv. působení. Mají se stále k němu modlit srdcem, mají i pracovat, aby zahnali zahálku, ale tak aby v sobě nepotlačovali ducha svaté modlitby a zbožnosti. Není smyslem života, aby člověk pracoval, byl mnohým užitečný, ale nade všecko, aby se věnoval Bohu. V modlitbě konáme největší a  nejvznešenější dílo svého života. Modlitba není sice celým duchovním životem, ale jsou v ní síly pro následování Krista. Podle vzrůstu modlitby roste úměrně náš duchovní život. Naše modlitba, aby byla serafická, musí být tak silná, aby jí láska ve vůli tak vzrostla, že přemůže zlá hnutí a sklony a nutí duši k sebezáporu a ctnosti. Serafická modlitba je naší vnitřní silou. Je ve chtění a milování Boha, v touze po Boží lásce. Můžeme milovat i citem, ale i proti citu. Omyl je domnívat se, že radostná láska je v tom, že se mi chce. Nejsilnější serafická láska je, když vůle je tak uchvácena Bohem, že důkazům lásky dává přednost přede vším ostatním. Tuto víru dá pouze modlitba serafická, ne jenom uvažující, divící se, ale modlitba, kdy vůle silně miluje. Když se láska zmocní duše, je člověk plný Boha, myslí stále na Něho, modlitba serafická se stává přímo stavem, kdy člověk stále Boha miluje, i když se city mění.

Milost pomáhající

Modlitba je dechem, pokrmem duchovního života. Nedostatečnou modlitbou sev nás rodí nejhorší důsledky, všechny duchovní katastrofy bývají následkem špatné modlitby. Okolnost, kterou sice známe, ale málo na ni spoléháme, je milost pomáhající. Má dvojí úkol:

1. gratia elevans - milost povznášející - z našich skutků přirozených dělá skutky ceny nadpřirozené,

2. gratia sanans - milost léčící - léčí, podporuje naše duchovní i tělesné síly podle Božího slitování a podle Božích potřeb.

Lidská slabost z porušené přirozenosti nestačí sama v sobě překonat všechny obtíže spásy a dobra. Někdo může víc, někdo míň, ale všichni jsme omezeni. Podle toho, jaký úkol Bůh člověku dává, dá mu i určité přirozené síly. Dá-li mu větší úkol, přesahující jeho síly, pomáhá svou milostí tak, že se ani snadno nepozná, kdy doplnil síly člověka. Dostane-li člověk těžký úkol nebo je v nějakém těžkém nebezpečí, nebo si zvlášť vyprosí sílu milosti, tu dává Bůh někdy milost v nadpřirozeném množství.

Při modlitbě si může člověk vyvolat vědomí Božské skutečnosti, když nabude cviku - ovšem do určité míry. Pán Bůh přidá milost a  člověk najednou cítí, jak Bůh je zde. Je-li duše věrná, stále se dobře modlí, dává ji Bůh stále více doteků své skutečnosti, vnitřní zkušenosti, která vůbec není možná psychologicky. Bůh se nám tak stává skutečností prožívanou, duše má přímou víru v Boha, ne pomocí předpokladů. Ovšem, když toto vědomí přejde, opět jich k víře potřebuje.

I pro apoštolskou práci dává Bůh mimořádnou pomoc. Může vložit na rty slovo, které se dotkne druhého. Dá mimořádný dar útěchy, síly. i  tělesné schopnosti Bůh posiluje, když je potřeba. V daném řádě Bůh ustanovil, že milost je dar mimořádný, o který musíme prosit. Ovšem také musíme vykonat, co je na nás, ale víc než na svou snahu spoléhat na milost. Čím víc od ní čekáme, když jsme vykonali své, tím víc nám ji Bůh dá.

Podmínky k získání milosti:

silná, svědomitá modlitba, plná vůle a chtění, čistota svědomí, určitá část kajícnosti.

úcta k Eucharistii

Je jedním z typických znaků sv. Františka. Ohniskem františkánské zbožnosti není Bůh sám v sobě, ale vtělený Bůh v eucharistii a na kříži. úcta eucharistická je u sv. Františka tak silná, že první vyslovil myšlenku úcty Spasitele ve všech chrámech na celém světě. i když tak miloval chudobu, přece chtěl, aby bratři všude pomáhali zdobit chrámy.

Jaké asi bylo sv. přijímání sv. Františka? sv. Bonaventura praví, že po něm zasvěcoval Spasiteli svou duši a upadal do vytržení mysli. Chtěl všude mít s sebou kněze, aby denně mohl být na mši sv. Z velké úcty k Nejsvětější svátosti plyne sv. Fr. úcta ke kněžství.

Eucharistie musí být středem naší evangelické a serafické duchovnosti. Je nám nejvlastnějším zdrojem svatosti. V ní se nejvíc Bůh sklání k nám, je nejbohatším vylitím lásky Boží k nám a naší lásky k němu. Vůči eucharistii musíme mít poměr serafů stále milujících. Nebudeme eucharistii přijímat proto, abychom dostali posilu, abychom Pána ctili, ale abychom jej nejdokonaleji milovali. Po sv. přijímání nebudeme hledat mnoho slov, ale setrváme v pouhém vědomí: On je můj, je ve mně a já jsem v něm. Naše poděkování se musí změnit v modlitbu afektivní, ve vylévání lásky do únavy, až do vyčerpání a tím přijdeme do úplného požívání Boží přítomnosti beze slov. Takové sv.  přijímání by v nás bylo nepředstavitelnou silou, která by z nás vypalovala nedostatky, naši povahu, která by nás pudila, abychom hladověli po Spasiteli, po plné službě Boží bez kazů a mezer, plné evangelické svatosti. Je serafické být ve mši sv., být obětován v hostii a být vložen v kalichu a v nich být proměněn v oběť božskou, kterou se promění celý náš život v oběť Ježíše Krista. účastí na mši sv. čerpáme současně ve sv. přijímání nejvyšší množství světla, útěchy, povzbuzení a síly.

Láska ke kříži

Amor meus crucifixus est. Má láska je ukřižovaná! Kolik v tom sv. František vylil svého srdce! Náš sv. otec nebyl světec salonní, ale světec, který si zvolil život tak ukřižovaný, že si ukřižovanější nemůžeme představit. Kříž nosil na svém rouchu, všude jej stavěl, rád se modlil v podobě kříže. Modlitba s rozpjatýma rukama je typicky františkánská. Znamení sv. kříže bylo zákonem jeho života. Když Kristus Pán chtěl pro nás být vyvrhelem lidstva, být potrestán jako zločinec, pak je největší láskou k němu chtít být pro něho pohrdán. Každá čest světa je ničím před láskou Boží k nám. Pohrdat sebou a chtít být pohrdán jsou zákony sv. Františka. Eucharistie ho táhne, kříž ho pudí. V eucharistii touží po spojení bytostním, v kříži po spojení zpodobením. Tato dvě tajemství jsou charakterem jeho řádu. Všechny obtíže, utrpení, vnitřní nebo vnější těžkou práci, křivdy, pronásledování - budeme chápat ve světle kříže, podle něho budeme všemu rozumět a podle něho se rozhodovat.

Serafická víra

Když sledujeme vnitřní motivy sv. Františka, jak se rozhodoval, jak stoupal v lásce Boží, vidíme, že nadpřirozeno mu bylo nejskutečnějším a rozhodným činitelem. sv. František měl tak velkou víru v nadpřirozeno, že se neodvolával na přirozenost. Svou řeholi nedělal podle dosavadních řeholí, nekonal sociologická a psychologická studia, ale postil se 40 dní a pak sepsal řeholi z vnuknutí Božího.

Jeho důvěra v Boha plyne ze skutečnosti víry. Božský Spasitel důrazně žádá víru, ta člověka spasí. Apoštolům a prvním křesťanům byla víra usnadněna. Předmět víry, jistota a skutečnost je stejná nyní jako tehdy, ale v nás je rozdíl. Kdo má srdce plné nedůvěry, ten má slabou víru. Toužíme po víře skutečné, věcné, ne jenom pojmové. sv. František měl víru věcnou. Bůh mu byl skutečný, počítal s ním víc, než s jinými skutečnostmi. Proto jsme také tak málo horliví v lásce Boží, v sebezáporu, že se Pána nebojíme, že milujeme pouze pojem a ne jeho samého. Jak získat tuto víru? Denním věrným rozjímáním navykneme si počítat se skutečností věcí neviditelných. Tuto modlitbu musí provázet čistota svědomí, kajícnost, P. Bohem uložené zkoušky. Tím se disponujeme tak, že milost osvítí naše nitro, že potom dosahujeme vědomí Boží přítomnosti vůbec, i jeho přítomnosti v naší duši eucharistii.Víra proměňuje náš život v nebeský a ukazuje svět jinak, ne jak se zdá, ale jak je před Bohem, Bůh se nám stane skutečnější než to, co vidíme. Pane, dej ať vidím! Ať tebe vidím! Ať sebe pro tebe nevidím!

Serafická důvěra

Na sv. Františku jsou všechny ctnosti v hrdinském stupni. Silná modlitba, čistota svědomí, kajícnosti - plodily v něm tak silnou důvěru a  jistotu opory v Bohu, jistotu dobroty Boží, že vše od něho dostal v nesmírné míře. Co je důvěra? Není důvěra očekávat určitý výsledek, když jsou připraveny přirozené příčiny. Čím je víc přirozených předpokladů, tím je méně třeba důvěry. Čím je méně přirozených nadějí, tím je víc potřeba důvěry v zásah Boží, který není dán přirozenými podmínkami. Není-li vůbec žádných důvodů, abychom očekávali výsledek a my přece jsme jisti, že se žádaný výsledek dostaví kvůli P. Bohu a od P. Boha, pak máme největší důvěru. Podmínky, abychom takovou důvěru směli mít: 1. Důvěra musí být podle vůle Boží po všech stránkách, 2. podle poslušnosti, 3. podle přikázání Božích a církevních.

Je třeba mít důvěru pro vlastní duchovní život i pro život apoštolský. Kdo klade svou naději a pokrok (v sobě i v druhých) do svých vlastních snah, ten se velmi klame. Serafické je víc důvěřovat v pomoc lásky Boží, jeho slitování, soucit s člověkem, než důvěřovat ve své snahy. Máme-li silnou modlitbu a důvěru v milost, pak rychleji nabudeme ctnosti, než kdybychom s menší důvěrou se víc snažili. Podle míry důvěry Bůh více nebo méně dává. Důvěra, která počítá s pomocí Boží nade všechno a se sebou skoro nic, je typicky františkánská a serafická. Důvěru nabudeme modlitbou - serafickou, roznícenou, zapálenou, horoucí.

 

Cesta spojeníSpojení s Bohem

Je to onen stav ducha, kdy je nejen svou podstatou (milostí posvěcující), ale i svými mohutnostmi (rozumem a vůlí), dokonale a trvale sjednocen s Bohem. Toto je buď trpné nebo činné. Trpné spojení je vědomí Boží přítomnosti dané Bohem, ne získané naší snahou a řádnou milostí. Má mnohé stupně a způsoby jasnosti. Činné spojení je dokonalý a trvalý souhlas a jednota naší vůle s vůlí Boží, který jsme si získali milostí posvěcující a ctnostmi, hlavně láskou. Je to stav - habitus - kdy člověk ne pouze jednotlivě, se Bohu podrobí, ale má vůli v Bohu tak upevněnou, že s láskou, blažeností a bez překážek koná vůli Boží. Má opačná hnutí dokonale uklidněná, že vůle svobodným, vlastním tíhnutím chce vůli Boží a to: pokojně - neruší ji žádné opačné touhy, snadno - nemusí se přemáhat v žádném směru, radostně - má zálibu a chuť k plnění vůle Boží. Spojení pasivního není třeba ke spáse. Není záslužné. Je dáno Bohem kvůli slávě Boží, nebo jako odměna duši. Spojení aktivní, upevnění vůle s vůlí Boží až do co možná nejmenších jednotlivostí, je potřebí ke svatosti, je nesmírně záslužné a každý člověk je může dosáhnout.V čem záleží aktivní spojení? 1. Čistota ode všech dobrovolných pochybení, od všech nezřízených, chtěných, trpěných hnutí. 2. Dokonalá láska, která je pro Boha všeho schopná a pro vše ochotná. 3. Pokoj duše od zmatků a vnitřních bojů s hříchem, ale ne však od vnitřních utrpení. 4. Láska ke kříži.Člověk, který dokonale miluje Pána Boha, touží být s ním spojen nejúžeji, jako Spasitel se chce dát a obětovat Bohu. Dává se tím, že plní jeho vůli a ne svou. Když pak apoštolsky pracujeme, Bůh musí být opravdu všechno a my nic.

Serafická láska

Spojení s Bohem s naší strany se uskutečňuje láskou, kterou v nás rozněcuje Duch svatý. Láska je vrcholem dokonalosti. Ovšem láska, která celého člověka proniká, proměňuje a připodobňuje Milovanému. sv. František se mezi všemi svatými nazývá serafickým, protože největším znakem jeho osobnosti byla láska. Celým svým životem ukazuje, že nejspodnějším motivem a  nejduchovnější silou jeho jednání a rozhodování je láska. Nejmohutněji vidíme jeho lásku v chudobě. Chudoba není ctností sama ze sebe. Být chudý může být následkem lenosti.Františkova chudoba je odstraněním všeho, co není Bůh. Čím více se zříkáme věcí stvořených, tím máme k nim méně lásky. Naprostá chudoba zbavuje člověka připoutanosti k věcem stvořeným, aby mohl milovat jen nestvořené. Stává se nejvýš chudým, ale i nejvýš milujícím. Miluje však pouze pro Boha a podle Boha. sv. František byl proto tak chudý, aby byl nejpodobnější velkému Chudému, který neměl nic. Láska, která se toužila připoutat k Božskému Spasiteli, byla i důvodem a přísnosti a umrtvenosti jeho života. V knihách budeme číst, že člověk má mít lásku umrtvenou, střízlivou, nesmí k nikomu přilnout - jako by to tak bylo v evangeliu. Lidská zkušenost ví, jak láska strhuje cit. Oddá-li se někdo k lásce k lidem, může se stát láska smyslovou, a  to je překážkou modlitby a lásky Boží.

Milovat Boha jen citem může být pouze vlastní slastí, ale tato láska při utrpení přestává. Proto se v knihách varuje před láskou citovou a  říká se, že stačí láska vůle. To však není láska ideální, to je láska omezená pro lidskou slabost. Pravá láska musí chtít dobro vůči Bohu i bližnímu vytrvale, ale i něžně, s celým srdcem a tato láska je právě františkánská. Láska musí předčit všechny naše ctnosti. Nejenom preciznost, povinnost, spolehlivost, ale nade všechno láska k Spasiteli ukřižovanému a eucharistickému, je láska k člověku bližnímu. Je smutné, když je láska suchá, opatrná, chladná, podezřívavá, když studí, odpuzuje, zarmucuje, ač se jinak nedá proti ní nic říci. To láska zákoníků, puritánská, která stále hledí jen na sebe, aby v ní nebyl nějaký cit. To je láska evangelická. Láska serafická vystupuje z mezí studené, ctnostné lásky, liší se od jiných lásek vřelostí, srdečností, jasem,vroucností, nelíčeností, důvěrností, oddaností, je bez bázně: “Láska ven vyhání strach.”. Františkánská láska na stupni spojení se nebojí, nemůže se omezit, musí plápolat celá. Tato láska musí být zakořeněna v duši, která očistila nezřízená hnutí, kde není nebezpečí, že se stane tělesnou, v takové, v níž není nižších myšlenek. Láska serafická je vrcholem, jádrem, souhrnem, znakem serafické svatosti.

Vlastnosti serafické lásky

Řeholi sv. Františka i jeho celému duchu a postoji vůči jeho bratřím můžeme rozumět teprve na stupni dokonalosti. Vlastním charakterem františkánské lásky je její živost, srdečnost, vřelost, překypuje citem. Láska, kterou máme mít vůči Bohu, se také rozlévá na bližního vůbec a především se vztahuje na vnitřní lásku v rodině sv. Františka. Sv.František zachoval dokonale slova: “Vy všichni jste bratři.” Svůj řád považoval za svou rodinu. To je velký rozdíl proti dřívějšímu životu. Poustevníci žili ve velké odloučenosti mezi sebou, skutky lásky dělali jen aby se v nich cvičili, neměli k sobě vřelejšího poměru. Lidská slabost diktovala opatrnost, přímo se snažili, aby mezi nimi panovala chladná zdvořilost a úslužnost. sv. František výslovně praví, že je jeho přáním, aby se bratři považovali za sobě tak blízké, že měli mezi sebou pěstovat nejroztomilejší bratrskost. Láska sv. Františka byla až mateřsky něžná. Již pouta tělesná plodí lásku přirozeně něžnou. Není tedy hanbou pro Boží království, hanba víry, když její vyznavači si myslí, že pouto duchovní je menší? “Kdo má jazyk špičatý a oči, které vidí jen zlé a nemá čisté oči mysli své” (sv. Pavel), ten nemá vůbec ducha sv. Františka. “Kdo nemiluje svého bratra, kterého vidí, kterak může milovat Boha, kterého nevidí?” (Sv. Jan) Někdy je ovšem povinností říci i slova přísná. Láska něžná musí být ke všem, i když nebude ke všem stejná. Ale i toho, koho máme nejméně rádi, musíme milovat upřímně, něžně, srdečně, vždy z důvodů božských, ne z náklonnosti tělesné, kamarádství, ženského citu. Důkazem tělesné lásky je, že se chová k druhým chladně. Je-li něžná láska ke všem, pak to ukazuje lásku božskou, františkánskou.

Františkánská radost

Sv. František tak zdůrazňoval radost, že smutek měl za hřích. Františkánská radost je z Ducha sv., že Bůh je a že je dobrý, že je náš Spasitel, Stvořitel a my jsme jeho, jsme pro něho a s ním budeme blaženi po celou věčnost. Před velikostí Boží krásy je i bolest ničím, nestojí za starost. Vedle božské radosti je jiná radost spíše smutkem, neboť musí skončit. sv.  František v řeholi nařizuje, aby bratři zachovávali radostného a veselého ducha. Radost má být i navenek viditelná. Smutek není znamením Božím. Je buď následkem hříchu, tvrdosti, uraženosti, sebelásky, nebo ke hříchu vede. Když někdo hříchu lituje a vyzná se z něho, má být zase veselý, radostný. Kdy může mít člověk františkánskou radost? Když v sobě uspořádal nezřízená hnutí, má lásku boží v srdci, po ničem netouží. Radost svatá a spojující plyne: 1. z pokoje míru mezi Bohem a duší, stoupá v bolesti a utrpení. 2. z úzkého spojení s P. Bohem, z úplné oddanosti Bohu, z vědomí, že jsme Boží milovaní. 3. z apoštolské práce pro Boha.

Radost je naší povinností. Stigma Ducha sv. je radost ducha, srdce, obličeje. Jsme lidé boží. Jen lidé pozemští mají mít pohled smutný. Semeništěm lásky boží, průpravou pro svatost a milost, je radost. Kdo se směje, má dál od hříchu, než kdo se mračí. Kdo není šťasten, znamená to, že mu Bůh nestačí. Bez přesvědčení mít stále pravou radost jsou všechna naše rozhodnutí jako krásná krajina bez slunce.

Stigmata sv. Františka

Naším sv. otcem se vpravdě ukázala milost a dobrota Spasitele našeho všem lidem. Objevil se jako lidský a přece Duchem sv. zázračně utvořený obraz Ježíše Krista. Nejvyšší pečeť a potvrzení, že jeho život je opravdu dokonalým obrazem Spasitelem, že Ježíše Krista celého choval v sobě, Bůh sám jedinečně potvrdil vtisknutím pěti ran - stigmat. Stigmata sv. Františka jsou pečetí Ukřižovaného na Františkův život, ducha, dílo. Musíme přijmout ducha stigmat Františkových, jak je Spasitel skrze něho světu ukázal a vtiskl jeho řádu. Naše nohy mají být označeny stigmaty víry a důvěry. Chodíme po cestách nadpřirozených, neopíráme se o zemi. Máme držet jiné na silné víře svých nohou. Stigmatem levé ruky, která je u srdce, je serafická láska k Bohu i bližnímu. Rukou objímáme svého ukřižovaného Boha i každého bližního. Stigmatem pravé ruky je radost. Radost má zářit z naší bytosti štěstím z Boha, z oddanosti Bohu. Lidé Františkovi musí být stále usměvaví, vroucí, srdeční. Poslední stigma je v srdci. Srdce - Eucharistie a Kříž. Je to stigma skryté. Je to tajemství našeho vnitřního života, kdežto ostatní stigmata jsou viditelná, apoštolská. Stigmata jsou vykoupena velkým utrpením, velkým dáním se.

Modlitba sv. Františka: Ježíši Kriste, prosíme tě, ať zbaví žhavá a sladká síla tvé lásky mysl mou všech věcí pozemských, abych z lásky k tvé lásce dovedl umřít tak, jako ty jsi zemřel z lásky ke mně. Bůh můj - mé všecko!: Ježíši Kriste, prosíme tě, ať zbaví žhavá a sladká síla tvé lásky mysl mou všech věcí pozemských, abych z lásky k tvé lásce dovedl umřít tak, jako ty jsi zemřel z lásky ke mně. Bůh můj - mé všecko!