Povolání a věrnost (P. Augustin Šváček OFMCap.)
Povolání a věrnost (P. Augustin Šváček OFMCap.)
Převzato z časopisu Poutník
K nejzávažnějším textům Písma sv. patří popisy povolání jednotlivých lidí do služby Bohu (viz povolání Abraháma: Gen 12,1, Mojžíše: Ex 3, Izaijáše: Iz 6, Jeremijáše: Jer 1). Člověk je vyvolen, povolán a pověřen úkolem, který je součástí Božího záměru spásy lidu.
Povolání žádá rozhodnutí a s ním související odpověď srdce (Ex 19,8, Joz 24,24) a nasazení celého života. Se všemi těmito rysy se setkáváme pak v plném rozsahu v životě Ježíše Krista. Ale nikde v Novém Zákoně není řeč o jeho povolání. Ježíš neříká nikde, že byl Otcem povolán. Nenapodobitelná jedinečnost jeho osobního povolání a života je dána neopakovatelností (či jedinečností) jeho bytí.
Ježíš tedy nemluví o svém povolání, ale o to více vyzývá jiné lidi, aby jej následovali (Mk 3,13; 10,21; Lk 9,59-62). Někteří zůstávají hluší k jeho osobnímu povolání do království a proto je “mnoho povolaných, ale málo vyvolených” (Mt 22,1-14).
Křesťanský život je výsledkem povolání. Bůh každého volá k existenci jménem, které je zcela jedinečné a neopakovatelné. Celý život máme na to, abychom se stali sami sebou, tím, komu toto neopakovatelné jméno právem přísluší. Abychom poznali, že tím jménem volá právě nás a mohli mu s radostí vyjít vstříc: Ano, zde jsem, Pane, volal jsi mě.”
Bůh každého volá k existenci jménem, které je zcela jedinečné a neopakovatelné. Celý život máme na to, abychom se stali sami sebou, tím, komu toto neopakovatelné jméno právem přísluší. Abychom poznali, že tím jménem volá právě nás a mohli mu s radostí vyjít vstříc: Ano, zde jsem, Pane, volal jsi mě.”Základním předpokladem pravého naslouchání Božímu volání a hledání životní cesty i dalších konkrétních kroků na ní je přijetí sebe a celé své osobní historie. a prvním krokem k sebepřijetí je sebepoznání. Mám poznat své vlastností, schopnosti i svá omezení a postavit se do svého vlastního já, takového jaké je a převzít úkol, který je mi tím ve světě určen.
Lidé, kteří přijímají sami sebe, mají moc být skutečně sami sebou. Chovají se přirozeně, mají smysl pro upřímnost. Vyjadřují a prosazují své myšlenky, postoje, city upřímně, otevřeně a přiměřeně situaci. Jsou často schopni smát se i sami sobě. Mají smysl pro humor. Jen když vím, že jsem v podstatě dobrý (neboť Bůh mě miluje), mohu přiznat, že mám také své hranice. “Blahoslavení ti, kdo se smějí sami sobě. Nikdy nepřestanou být veselí.” Mají pozitivní vztah ke skutečnosti. Nemrhají zbytečně energií na lítost na tím, že nejsou jiní. Mají rádi život a potýkají se s ním.
Dovedou také přijímat své chyby. Ví, že my lidé se většinou učím metodou pokusu a omylu. a jediná zcela jasná chyba je ta, ze které se nepoučíme, Každého z nás poslal Bůh na svět se zvláštní zprávou, kterou máme doručit, se zvláštním skutkem lásky, který máme uskutečnit, a každý z nás je ke svému úkolu plně vybaven. Každý má přesně ty pravé dary, aby mohl svou zprávu doručit a bylo by nemoudré, ba přímo pošetilé, kdyby srovnával sebe s druhými. Každý z nás je jedinečný. Neexistují kopie žádného z nás. Každý z nás je originálním Božím stvořením. Nesmíme své odlišnosti jen trpně přijímat, ale musíme se z nich umět i radovat. Možné to je, když se mi Boží láska stala tak silnou skutečností (zvl. skrze modlitbu), že mi může nahradit lásku, kterou mi dluží lidé.
Naše nedokonalé myšlení si pomáhá abstrakcí, aby odhalilo různé úrovně Božího volání a stupeň jeho závaznosti. a tak můžeme rozlišit 4 úrovně tohoto volání:
- Povolání z nicoty k bytí a k věčnosti - je neodvolatelným faktem, na který nemá lidská vůle žádný vliv, a vzepření se této danosti je pouze zoufalým gestem bez účinku (srv. Žalm 138 - Pane, ty mě prohlédáš a znáš).
- Povolání ze tmy ke světlu, neboli všeobecné povolání ke svatosti, už není tak fatální, osudové. Bůh volá každého člověka, ale ne každý chce slyšet jeho hlas. Zde je výsostné území lidské svobody, kde se rozhoduje o dobru a zlu. Toto povolání k dobru je nám dáno křtem a nazývá se též základním povoláním. a vzhledem k němu jsou všechna další povolání - k životu bez manželství, v manželství, v laickém, kněžském či řeholním stavu - pouhými jeho sekundárními rozvinutími.
- Povolání ke konkrétnímu způsobu života, jímž se má dojít nejkratší a nejschůdnější cestou k Bohu. Jeho tajemství tkví v naší individualitě, už ne v lidské nebo křesťanské přirozenosti. Zde už se nejedná o rozhodování mezi dobrem a zlem, proto je Boží hlas v této oblasti mnohem jemnější a tišší. Nikdo není nucen jít zrovna nejkratší cestou. Ale ignorováním tohoto volání riskujeme, že budeme bloudit, utrpíme četná zranění a možná se i ztratíme.
Neexistuje člověk bez povolání- pro každého je nějaká cest nejkratší. Dokonale je však poznává jen Tne, kdo je jejím Původcem, my se můžeme jen s větší či menší jistotou přibližovat jeho myšlence, volat “Pane, dej mi poznat cestu, jíž mám kráčet!” v praxi to znamená poslouchat Boží hlas, věřit, že nemlčí, a dát mu prostor, aby mohlo zaznít to, co říká on, a ne to, co chci slyšet já. To se týká v první řadě závažných kroků, které mají trvale ovlivnit běh mého života (připomeňme si, že se nepohybujeme ve sféře mravních hodnot, jedná se o rozhodování mravně nelišné).
Nejedná se tu jen o rozhodnutí pro manželství nebo pro duchovní stav. Nabízí se tu spíše základnější rozdělení, do něhož by se vešli všichni, kteří chtějí ve svém životě “kráčet po Hospodinových cestách”: na povolání laické a duchovní. Mezi tato laická povolání patří i povolání do SFŘ. Je to již jakási specifikace (povolání k určité spiritualitě) na cestě člověka - křesťana k Bohu. Toto povolání k určité spiritualitě je také omezením, vyloučením ostatních alternativ, tak jako v předchozích stupních povolání. Tak povolání ke křesťanskému životu vylučuje “bezbožnost”, povolání ke kněžství vylučuje laický stav atd. Specifikace k určité spiritualitě by však neměla znamenat vyloučení všech ostatních aspektů, spíše naopak. Měla by naše srdce čím dál tím víc otevírat všem potřebám a požadavkům živého křesťanství. To ale neznamená, že všichni musejí dělat všechno, že se nikdo nemůže zaměřit na určitou oblast působení. Znamená to spíše stálou připravenost pro každý úkol. který nám Bůh dává. Každý, kdo se poctivě pustí do následování Pána, najde dříve či později “svou parketu”, určité pojetí, které ho nejvíce oslovuje, protože odpovídá jeho založení. Zde se nemusíme bát, že to přinese omezení.
Je důležité zachovat identitu povolání, nevnucovat se někam, kde nás Bůh nechce mít. Jsme dost věrni svému laickému povolání, uvědomujeme si jeho nezastupitelnost a důstojnost? Nejsme ve skrytu duše přesvědčeni o tom, že Pánu Bohu děláme největší radost, když se svým způsobem života snažíme připodobnit našim bratřím a sestrám v klášteře? To by moc dobré nebylo.
- Povolání daného okamžiku. Je to vlastně povolání v nejvlastnějším slov a smyslu, protože teprve v něm se realizují všechny předchozí stupně. Jedině přítomný okamžik se všemi jeho dispozicemi a indispozicemi je ten, který je nám dán k našemu posvěcení. Uvažování o minulosti a plány do budoucna jsou užitečné jen do té míry, nakolik ovlivňují naše teď a tady. Ať už to nazveme životem v Duchu, odevzdaností do vůle Boží, poslušností nebo řitím v přítomnosti, stále jde o totéž: vnímat v každém okamžiku Boží hlas a nechat se vést po cestě, kterou připravil Bůh jenom pro mne. Každá moje nevěrnost působí trhlinu v Božím plánu, protože mé místo nemůže zaplnit nikdo jiný.
Kdo chce plnit Boží vůli, pozná ji (srv. Jan 7,17).
Prvním krokem je ochota dělat to, co od nás Bůh chce. Ještě než se budeme Pána ptát na jeho vůli, musíme být ochotni přijmout všechny alternativy. Bez toho nám Bůh nic neřekne, protože by tak činil nátlak na naši svobodu. Svou svobodu mu musíme nabídnout, sám si ji nevezme. když se tedy Pána budu ptát např. zda si mám vzít slečnu XY, nezjistím nic, budu-li chtít jen potvrdit svou touhu, a nebudu-li připraven slyšet i zápornou odpověď.
je dělat to, co od nás Bůh chce. Ještě než se budeme Pána ptát na jeho vůli, musíme být ochotni přijmout všechny alternativy. Bez toho nám Bůh nic neřekne, protože by tak činil nátlak na naši svobodu. Svou svobodu mu musíme nabídnout, sám si ji nevezme. když se tedy Pána budu ptát např. zda si mám vzít slečnu XY, nezjistím nic, budu-li chtít jen potvrdit svou touhu, a nebudu-li připraven slyšet i zápornou odpověď.Druhým krokem je ptát se, zajímat se o vůli Boží. Je důležité se ráno a mnohokrát během dne zastavit a ptát se: Pane, co ode mne právě teď chceš? “Vždy je třeba se modlit, aby nám Pán dal poznat, co máme dělat, potom nás Pán nenechá bloudit.” (starec Silván)
je, zajímat se o vůli Boží. Je důležité se ráno a mnohokrát během dne zastavit a ptát se: právě teď “Vždy je třeba se modlit, aby nám Pán dal poznat, co máme dělat, potom nás Pán nenechá bloudit.” (starec Silván)Třetím krokem je plnění toho, co nám Pán ukázal. Svou vůli odhaluje většinou po jednotlivých krocích. Nový krok nám neukáže, dokud neučiníme ten předchozí.
Svou vůli odhaluje většinou po jednotlivých krocích. Nový krok nám neukáže, dokud neučiníme ten předchozí.Jestliže plníme Boží vůli, pak události a situace, v nichž se ocitáme, přestávají být náhodnými a stávají se Boží řečí k nám. Bůh nám dá schopnost rozeznat ve všem, co se s námi děje, jeho řeč, takže většinou je to “jasné”. Neuvěřitelné “shody okolností”, něčí nepochopitelný výrok či přeřeknutí nám mnohdy dají přesnou odpověď na to, na co jsme se ptali před několika hodinami. Ano, Bůh k nám mluví i prostřednictvím událostí, ale především uvnitř, v srdci. Jsme-li svobodní pro přijetí jakékoli možnosti a toužíme-li nezištně plnit Boží vůli, Bůh nám ji dá poznat tím, že při správném řešení zažíváme vnitřní pokoj, zatímco při nesprávném neklid. Jestliže jsme se Pána opravdu vážně ptali na jeho názor, pak je pokoj a radost, občas až nebeská blaženost a pocit jistoty v srdci bezpečným znamením, že jsem se rozhodli správně (tento stav ale netrvá navždy; je úplně normální, když po nějaké době opět zápasíme s pochybnostmi (sv. František Saleský k tomu říká: “V důležitých věcech je třeba, abychom byli velmi pokorní a v nejmenším si nemysleli, že Boží vůli najdeme vlastním bádáním a jemností svého rozvařování; ale poté, co poprosíme o světlo Ducha sv. a vynasnažíme se pozorně hledat Boží vůli, poté, co přijmeme radu svého duchovního vůdce a, je-li to na místě, i dvou nebo tří dalších duchovních osob, je třeba se rozhodnout a odhodlat se ve jménu Božím a pak už se ke své volbě nevracet, ale zbožně, pokojně a stále na ní stát a upevňovat se v ní. a i kdyby v nás těžkosti, pokušení a různé události, které nás mohou potkat během uskutečňování našeho záměru, vzbudily určitou nedůvěru, zda jsme dobře zvolili, musíme přesto zůstat pevní a vůbec se na to neohlížet ... Když se svatě rozhodneme, nesmíme nikdy pochybovat o svatosti provedení, neboť nezáleží tolik na nás, ale na Bohu, který povolal; jednat jinak je známkou velké (nezdravé) sebelásky nebo dětinskosti, slabosti nebo pošetilosti.”
“Jak poznáš, že žiješ podle Boží vůle? Hle toto je znamení: Znepokojuješ-li se pro jakoukoli věc, znamená to, že ses ještě úplně neodevzdal do vůle Boží, byť ti může připadat, že podle ní žiješ. Kdo žije podle Boží vůle, nedělá si o nic starosti. Potřebuje-li něco, odevzdá sebe i svou potřebu Bohu, a nedostane-li to, zůstane stejně klidný, jako kdyby po té věci netoužil. Duše, která se odevzdala do Boží vůle, nemá strach z ničeho ... Ať se jí stane cokoli, ví, že v Božích očích je to tak správně ... a tak si uchová pokoj duše i těla.” (starec Silván) “Zdá-li se nám naše utrpení příliš velké, znamená to, že jsme se ještě zcela neodevzdali do Boží vůle ...”
Věrný je Bůh, který vás povolává, a on to také splní (1 Sol 5,24)
Cesta k vlastnímu osobnímu povolání není vždy přímočará ani bez viny. To nám ukazuje příběh od povolání apoštola Petra, který nakonec zcela pochopil své poslání a svoji věrnost ke svému povolání zpečetil smrtí. Také Jidáš obdržel povolání. i on měl po své zradě možnost k obrácení. Proč končí v zoufalství a ne v lítosti, pokání? To je tajemství lidské svobody. v každém případě na Petrovi i Jidášovi vidíme, že povolání, jehož se nám jednou dostalo, nemusí zůstat bez tvrdých útoků na ně, a že může být dokonce i definitivně ohroženo. Avšak ten, kdo nás v posledku drží, je Bůh. Neboť On je věrný: “ten, který ve vás toto vynikající dílo začal, přivede je také k dobrému konci” (Fil 1,6). Je třeba se jen na něho více spoléhal než na sebe.
Rozhodnutí, zda má člověk věrně pokračovat po již započaté cestě nebo se má vydat nějakým novým směrem, může být pouze výsledkem čestného zápolení s Bohem v modlitbě a v poslušnosti právě nyní poznávané Boží vůli ... neboť věrnost (povolání) je formou lásky, do které člověk vrůstá, když nějaký vztah i přes obtíže vytrvává.
S použitím časopisu Amen 10/97 sepsal br. Augustin