Bratři a sestry ať milují synovské setkání s Bohem a z modlitby a nazírání ať učiní duši svého bytí i svého jednání. (Konstituce, čl. 12.3a)

1. způsob: Vezmeme duchovní knihu (Nový zákon nebo Následování). Čteme s přestávkami vždy několik řádků. Přemýšlíme o tom, co jsme četli, snažíme se tomu porozumět a zapamatovat si to. Pak vzbuzujeme úkony lásky, lítosti, atd. a dáme si předsevzetí, že se budeme snažit získat určitou ctnost. Nechtějme přečíst mnoho najednou. Při každé přestávce se pozdržíme tak dlouho, dokud je příjemné a užitečné o uvedeném místě rozjímat.

2. způsob: Použijeme některých slov Písma sv. nebo některé ústní modlitby (Otče náš, Zdrávas, Věřím). Opakujeme je, zdržíme se u  každého slova, vzbuzujeme zbožné pocity, při nichž vytrváme tak dlouho, dokud se nám to líbí. Nakonec prosíme Boha o určitou milost nebo ctnost plynoucí z toho, o čem jsme rozjímali. Jestliže nám rozjímání o některém slově již nic nového nemůže přinést, nezdržujeme se u něj a přejdeme k jinému slovu. Najdeme-li něco, co nás povzbuzuje, zůstaneme u toho a nemyslíme na další pokračování. Není třeba, abychom vzbuzovali pocity nové a nové. Někdy stačí, udržujeme-li se v  přítomnosti Boží a opakujeme tiše slova rozjímání.

3. způsob: Pokud nenalézáme v připraveném textu dost látky k rozmluvě s Bohem, můžeme vzbuzovat úkon víry, klanění, díků, naděje, lásky, atd. podle libosti, každý necháváme určitou dobu působit.

4. způsob: Nemůžeme-li již rozjímat ani vzbuzovat pocity pro neschopnost a vyprahlost, ujišťujeme Pána, že bychom chtěli vzbudit tolik úkonů, např. lítosti, kolikrát vdechneme a vydechneme, kolik růžencových zrnek pustíme prsty nebo kolikrát vyslovíme nějakou krátkou modlitbu. Toto ujišťování občas opakujeme. Dá-li nám Bůh jiný zbožný cit, přijmeme jej vděčně a pokorně a  necháme jej působit.

5. způsob: Při vnitřním utrpení a vyprahlosti, jsme-li prázdní a neschopní myslet a jednat, neznepokojujeme se, ani se nesnažíme z něj dostat. Nevzbuzujeme jiné úkony než úkony oddanosti do vůle Boží, že poneseme trpělivě tuto zkoušku a jakékoli jiné utrpení, které na nás Bůh sešle. Nebo spojujeme svou modlitbu se smrtelnou úzkostí Páně na hoře Olivové a s jeho opuštěností na kříži. Představujeme si, že jsme tam se svým Spasitelem, a  povzbuzujeme se jeho příkladem, abychom byli vytrvalí v utrpení až do smrti.

6. způsob: Pohled do našeho nitra. Poznáváme své chyby, vášně, slabosti, nedokonalosti, svou neschopnost, bídu, nicotu. Klaníme se vůli Boží v tom stavu, ve kterém právě jsme. Podrobujeme se jeho vůli, velebíme ho za jeho spravedlivé tresty a jeho milosrdenství. Pokořujeme se před Bohem, upřímně se Bohu vyznáváme z nevěrností a z hříchů a prosíme za odpuštění. Odvoláváme nesprávné úsudky a omyly, litujeme všech provinění, dáváme si předsevzetí. Toto rozjímání se děje nenuceně a lze při něm vzbuzovat všechny svaté pocity. Můžeme je dělat kdykoli, především po nepředvídané události, abychom se podrobili spravedlivému trestu Božímu, nebo po obtížné práci, abychom se opět soustředili.

7. způsob: Představujeme si živě poslední věci. Vidíme se ve smrtelném zápase mezi časem a věčností, mezi minulým životem a soudem Božím. Co bych si přál, abych učinil? Jak bych si přál, abych žil? Zapamatujeme si tuto bolest. Vzpomínáme na své hříchy, na svůj neuspořádaný život, na zneužívání milosti. Jak bych si přál, abych se byl choval při té či oné příležitosti? Dáme si předsevzetí, že se skutečně napravíme. Představme si, jak jsme pochováni, v  hrobě. Zapomenuti ode všech, před soudnou stolicí Ježíše Krista, v očistci, v  pekle. Čím živější představa, tím víc užitku máme z rozjímání. Tato mystická smrt je nutná, abychom oprostili duši od tělesnosti. Tímto očistcem musíme projít, abychom se již v tomto životě mohli radovat v Bohu.

8. způsob: Prodléváme v duchu u Ježíše v nejsvětější Svátosti s úctou, kterou vyžaduje jeho skutečná přítomnost. Spojujeme se s ním a  se všemi jeho božskými úkony v nejsvětější Svátosti, kde ustavičně miluje a  velebí nebeského Otce, jemuž se klaní jménem všech lidí jako oběť za lidstvo. Snažíme se, abychom porozuměli jeho svaté soustředěnosti, jeho skrytému životu, odříkání, poslušnosti, pokoře atd. Povzbuzujeme se, abychom ho v těchto ctnostech následovali. Dáváme si předsevzetí, že je budeme konat. Obětujeme Ježíše Krista nebeskému Otci jako jedinou oběť Boha hodnou, a to oběť chvály, díků, smíru a prosby. Obětujeme mu celou svou bytost, svůj život, své práce... Tuto oběť přinášíme s touhou, abychom jí co možná nejvíce rozmnožili úctu, kterou vzdává Ježíš Kristus v nejsvětější Svátosti Bohu Otci. Ukončíme duchovním svatým přijímáním.

9. způsob: Toto rozjímání podněcuje důvěru v Boha a uvádí nás do ducha a smýšlení Ježíše Krista. Zakládá se na skutečnosti, že jsme spojeni se Synem Božím, že jsme jeho bratři, údy jeho mystického těla, že nám postoupil všechny své zásluhy a odkázal odměnu, kterou je mu Otec povinen dát za jeho práce, pro jeho smrt. Tím se stáváme schopnými, abychom Boha uctívali důstojným způsobem. Když jsme spojeni s Vtěleným Slovem, můžeme se jako jeho bratři s důvěrou objevit před Bohem, důvěrně s ním jednat, aby vyslyšel naše prosby a udělil nám milosti kvůli svému Synu, s nímž jsme spojeni a sjednoceni. Můžeme tedy přicházet k Bohu, abychom se mu klaněli, milovali jej nebo jej chválili skrze Ježíše Krista, jenž v nás působí jako hlava v údech a svým duchem nás povznáší do božského stavu, nebo abychom jej prosili o milost pro zásluhy Ježíše Krista. a můžeme mu obětovat služby, které mu prokázal jeho milovaný Syn, jeho život, smrt, utrpení, jejichž odměna nám náleží dědickým právem. v tomto duchu pak recitujeme liturgii hodin.

10. způsob: Prostá pozornost k přítomnosti Boží. Napřed si promyslíme látku k rozjímání. Potom se vžijeme do přítomnosti Boží. Když nemáme nějakou určitou myšlenku, ani nevzbuzujeme jiný pocit než pocit úcty a  lásky k Bohu, který nám vlévá jeho přítomnost. Spokojíme se s tím, že se tak mlčky udržujeme v přítomnosti Boží určitou chvíli. Pak rozjímáme jako obyčejně.