Maria

Převzato z časopisu Poutník

Moji milí,

o Matce Boží jsme již slyšeli mnoho krásných myšlenek a slov. Sama církev ji blahoslaví překrásnými chválami. Blahoslaví ji především v liturgii, protože Maria je přítomna v církvi jako křesťanka. Je obrazem církve. Má své místo v hlásání Božího slova, v životě kněží i v životě věřícího lidu.

Ovšem: Pozornost, která se v církvi Panně Marii věnuje, doznává někdy výstřelků, které mohou poškozovat tu jedinou skutečnou úctu, která existuje, totiž k Bohu v Trojici.

Obava z výstřelků v mariánské úctě ale nesmí vést k tomu, aby se o Panně Marii v církvi mlčelo. Aby byla Panna Maria nepřítomna v křesťanském povědomí. To by byla další nespravedlnost.

Čeho si tedy máme při dnešním svátku narození Panny Marie zvlášť povšimnout, abychom Matku Boží náležitě uctili, a sami se povzbudili jejím životem?

Život matky Boží nám mluví především o víře.

Víra je základem všeho.

Bez víry se nelze Bohu líbit.

Víra je první a nejlepší z dobrých skutků, které

máme konat podle evangelia:

“To je skutek Boží” – říká Ježíš Kristus “abyste věřili v toho, kterého On poslal” (Jan 6,29).

Víra je důležitá. Na víře závisí prakticky všechno. a právě Maria je nám příkladem víry syrové, víry bez jakéhokoliv usnadňování. Té největší pochvaly, které se kdy Panně Marii dostalo, byla pochvala za víru: “Blahoslavená, která jsi uvěřila, že se splní to, co ti bylo pověděno od Pána” (Lk 1,45).

Je to pochvala Ducha svatého. Ne pouze od Alžběty. Věřit v Boha samo o sobě lehké není. Zvláště ve třetím tisíciletí, které prožíváme.

Maria nejen že uvěřila v Boha. Musela nadto věřit také v Boží zasahování, kterým se utvářel nejen její osobní život, nýbrž také řád spásy.

Nejtěžší zkouškou prošla Mariina víra na Golgotě a v neděli Zmrtvýchvstání. Na Golgotě Maria to děsivé divadlo viděla – a přece věřila. V neděli Zmrtvýchvstání věřila – a přece ještě neviděla. Na Golgotě musela vidět – a  potřebovala věřit. V neděli Zmrtvýchvstání nepotřebovala vidět, aby věřila. Taková byla víra Mariina.

Naše víra je ale trochu jiná. Aby věřila, touží zpravidla vidět. Touží si usnadnit náročnost uvěření. Jenže – každé usnadňování víry zpravidla končí v pověře.

V dnešní době, kdy nás už nevěra neohrožuje zvenku, nýbrž zevnitř, potřebujeme syrovou víru Mariinu víc než jindy. Potřebujeme totiž přemáhat tento svět se vším, čím na nás křesťany doléhá. Čím jiným, než vírou.

“Každý, kdo je narozen z Boha,” píše Jan “vítězí nad světem. a nad světem zvítězilo právě toto: naše víra. Kdo vítězí nad světem, ne-li ten, kdo věří, že Ježíš Kristus je Syn Boží?” (1Jan 5,4 –5). Nemylme se, svět chce vidět naši víru, i když nás o ni okrádá. Píše o tom sv. Pavel:

píše Jan (1Jan 5,4 –5). Nemylme se, svět chce vidět naši víru, i když nás o ni okrádá. Píše o tom sv. Pavel:

Tak nesmírné je množství těch, kteří se na nás dívají! Odhoďme proto všechno, co by nás mohlo zatěžovat, všecko, co by nás mohlo rozptylovat, a vytrvale běžme o závod, který je nám určen. Mějme oči upřené na Ježíše Krista. Od něho naše víra pochází a On ji vede k dokonalosti” (Žid 12,1-2)

 

 

píše Jan (1Jan 5,4 –5). Nemylme se, svět chce vidět naši víru, i když nás o ni okrádá. Píše o tom sv. Pavel:

Svět chce vidět svědectví naší víry, i když nás právě pro víru nenávidí. V našem životě jsou víra a milost dva pilíře spásy. Jsou to dvě křídla, aby člověk mohl létat. Povznést se nad bídu tohoto světa při všech jeho technických vymoženostech.

Jak se ale mám dnes dívat na svou vlastní víru, na své vlastní věřím? Běda, kdybych si myslel, že milost závisí na Bohu a víra že závisí na mně! Že si mohu víru nastudovat, naporučit nebo vytvořit…

“Milostí jste spaseni skrze víru. Není to vaší zásluhou, že věříte. Je to Boží dar… aby se nikdo nemohl chlubit” (Ef 2,8 n).

Víra je dar, je milost. i u Panny Marie vzbudila úkon víry milost Ducha svatého. Ta milost ale musela najít půdu, která by ji přijala. Naše “věřím” je okamžikem setkání hledající Boží milosti a našeho srdce, které je ochotné přijmout dotek Boží lásky. Hledající Boží láska – a ochotné lidské srdce.

Nestačí ovšem jenom věřit. Třeba dbát na to komu a v co věříme. Nestačí mít jen víru osobní, subjektivní, víru, kterou by se člověk odevzdával Bohu podle vlastní představy. To se stává, když si někdo udělá svou vlastní představu o  Bohu, založenou na svém osobním výkladu Písma, a potom se na ni ze všech sil upne, třeba i fanaticky. Nepozoruje, že vlastně neochvějně věří víc v sebe než v Boha. Naše víra přece pochází od Ježíše Krista a On ji vede k dokonalosti.

Sv. Petr jasně píše: “Buďte si však především vědomi toho, že žádný výrok z Písma není ponechán ničímu soukromému výkladu.” (2Petr 1,20)

Když to tedy takto s vírou je, co máme dělat, abychom si uchovali zdravou víru i ve třetím tisíciletí, aby naše víra byla vírou Mariinou?

Moji milí,
především je třeba o víru prosit a za víru děkovat.
Potom je třeba víru posilovat, sytit ji četbou slova Božího
a jeho rozjímáním.
Dále víru sebekázní chránit před vším,
co víru v našem životě ohrožuje
zvenku i zevnitř.
Nakonec: žít podle míry své víry.
Víru nepředstírat.

Pane Ježíši Kriste, věříme v tebe.
Ale: Pomoz naší slabé víře.
Přidej nám víry.

Benedikt Holota OFM