Mít v sobě Kristovo smýšlení

(Příprava na obnovu profese, br. Damián Matoušek OFS, formační seminář Praha 2001)

Letošní rok, kterým vstupujeme do 3. tisíciletí křesťanských dějin, je pro nás rokem obnovy profese. Rokem obnovy našeho rozhodného záměru žít evangelium. Rokem obnovy našeho “ chci Tě Pane následovat Františkovým způsobem.”

Tomuto slavnostnímu znovu se odevzdání Kristu, měla by předcházet důkladná příprava, ztišení a náhled do vlastního nitra. Tento rok by měl tedy být pro nás rokem opětovného poznání sebe sama ve vztahu k Bohu, k sobě, k rodině, k církvi, ke společenství, ke společnosti, k chudým, nemocným, opuštěným, nepotřebným, odkopnutým …

Zvlášť bychom se měli zamýšlet nad svým povoláním ke křesťanskému, katolickému, františkánskému životu.

Zamýšlet bychom se měli nad tím, jak se podobáme Kristu a jak se mu podobat chceme. a měli bychom tak činit před křížem a nad evangeliem a  řeholí. Toto poznávání mělo by pak vyústit k novému, rozhodnému ANO při obnově našich slibů.

Nás všechny volá Bůh k podílu na Jeho životě a Jeho království. Každý z nás je volán na nějaké zvláštní místo v tomto království. Jestliže je nenajdeme, nemůžeme být nikdy zcela šťastni. Pro každého z nás je nutné jen jedno, být tím, co Bůh chce, abychom byli. Každý člověk má povolání někým být. Toto povolání naplní, jen bude-li jednou osobou - sebou.

Profes neboli rozhodný záměr žít život podle evangelia, je svou povahou obnovou křestního slibu. Chceme-li tedy přemýšlet o naší profesi, musíme začít u křtu. Křest nám vtiskuje svátostné znamení, a tak vymezuje naše povolání zvláštním způsobem, neboť nám říká, že se musíme stát sebou v Kristu. To znamená, že musíme být sebou tím, že jsme Kristem. Abychom byli tím, čím být máme, musíme znát Krista, milovat Ho a dělat to, co On dělal. Musíme se dát odvážně a bez váhání do práce, kterou nám On uložil, do úkolu žít svůj život tak jak by ho žil Kristus v nás.

Evangelia a sv. František nás učí, jak být Kristem, jak se stávat duchovními lidmi, kteří žijí jako synové Boží. “Všem, kdo ho přijali, dal moc stát se Božími dětmi, těm, kdo věří v jeho jméno, kdo se zrodili ne z krve, ani ze žádosti těla, ani ze žádosti muže, nýbrž z Boha.”(Jan 1,12-13) Zdrojem duchovního života je Bůh. Není Božím plánem vylákat duši z těla, ale posvětit obojí společně, zbožštěním celého člověka, takže křesťan může říci: “Žiji ovšem, ale už to nejsem já, nýbrž ve mně žije Kristus. Ale tento život v těle žiji ve víře v Božího Syna, protože on ke mně pojal lásku.” (Gal 2,20) “Tak se na nás mělo vyplnit všechno, co Zákon předpisuje, protože nežijeme podle těla, nýbrž podle Ducha…Ale vy žijete ne podle těla, ale podle Ducha, jestliže ve vás Duch Boží přebývá.” (Řím 8,4.9) Žít duchovní život, je mít život, který je duchovní ve vší své celistvosti – život, v němž skutky těla jsou svaté kvůli duši a duše je svatá kvůli Bohu přebývajícímu a působícímu v ní. Když žijeme takový život, skutky našeho těla jsou namířeny k Bohu samým Bohem, dodávají mu slávy a současně pomáhají posvěcovat duši. Světec se proto posvěcuje nejen postem, když se má postit, ale také jídlem, když má jíst. Neposvěcuje se jen svými modlitbami ve tmě noci, ale i spánkem, který přijímá v poslušnosti Bohu, který nás učinil tím co jsme. Nejen samota přispívá k jeho spojení s Bohem, ale také nadpřirozená láska k  přátelům, příbuzným a těm, s nimiž žije a pracuje.

Poměrná dokonalost, které musíme v tomto životě dosáhnout, máme-li žít jako synové Boha, není čtyřiadvacetihodinová výroba ctnostných skutků, ale život, z něhož byly odstraněny či v něm byly překonány všechny překážky na cestě k Boží lásce. Jednou z hlavních překážek na této cestě je sobecká dychtivost vytěžit ze všeho co nejvíce, být skvěle úspěšný v očích svých a druhých lidí. Této dychtivosti se můžeme zbavit jen tím, že nám něco uteče. Nemůžeme zvládnout všechno, ochutnat všechno, rozumět všemu, vyždímat každou zkušenost do poslední kapky. Abychom byli ochotni nechat si něco utéci, je třeba "zapřít sama sebe".

Svatý František nás vede k pravdivému poznání Boha a našeho vztahu k Němu cestou “radostného sebezáporu.” Učí nás, že náš sebezápor, aby byl radostný , musí být též rozumný a především pokorný. Jestliže se zapíráme, abychom si mohli myslet, že jsme lepší než druzí lidé, je náš sebezápor jen uspokojováním sebe. úhelným kamenem vší askeze je pokora, a křesťanská pokora je v první řadě záležitost nadpřirozeného zdravého rozumu. Učí nás brát sebe takové, jací jsme a nepředstírat (jak nás pýcha ponouká), že jsme něco lepšího, než opravdu jsme. Pýcha nás dělá umělé, pokora nás dělá skutečné. Sv.Pavel učí ve druhém listě Soluňanům, že křesťanská pokora a askeze by nám měly pomáhat vést docela obyčejný život, pokojně si vydělávajíce na chléb a pracujíce ze dne na den ve světě, který pomine. Apoštol vidí práci a nadpřirozené přijímání obyčejného života jako ochranu před neklidem z falešné mystiky. Křesťan odmítá všechny hodnoty tohoto světa. Neváže své srdce k časné jistotě a štěstí. Z toho ale nevyplývá, že nemůže žít nadále ve světě anebo být šťasten v čase. Pracuje a  žije v prostotě, s větší radostí a větší jistotou než druzí lidé, protože nehledá v tomto životě nějaké zvláštní naplnění. Vyhýbá se nicotnému neklidu, který obklopuje honbu za čistě časnými cíli. Žije v míru uprostřed marnivosti pomíjivých věcí. Ne že by pouze opovrhoval jejich marností: protože za stínem vidí podstatu a stvoření mu hovoří o radosti ve svém Stvořiteli. Vidět, že obyčejný život v objetí dokonalé víry může být svatější a nadpřirozenější než okázalá drahá askeze, je svrchovaně pokorné. Taková pokora se odvažuje být obyčejná, a to je něco mimo dosah duchovní pýchy. Pýcha vždycky touží být neobvyklá. Pokora nikoliv. Pokora nachází všechen svůj mír v naději, že Kristus musí znovu přijít, aby vyzdvihl a proměnil obyčejné věci a naplnil je svou slávou. Ale naše odříkání musí být více než rozumné a pokorné. Musí být také nadpřirozené. Musí vést nejen k našemu vlastnímu zdokonalení, či k dobru společnosti, v níž žijeme, ale k Bohu. k Bohu nepřijde nic, než to, co od Boha pochází, a náš sebezápor nemůže být nadpřirozený, není-li veden milostí Ducha svatého. Světlo Jeho milosti nás poučuje o rozdílu mezi tím, co je v nás dobré a  zlé, co je z Boha a co z nás, co je Bohu přijatelné a co jen lichotí našemu mínění o sobě. Ale Duch svatý nás také poučuje o rozdílu mezi askezí a obětí a  ukazuje nám, že křesťanu askeze nestačí. Askeze se spokojí se systematickým umrtvováním a ovládáním naší přirozenosti. Oběť dělá něco více: nabízí naši přirozenost a všechny její schopnosti Bohu. Sebezápor, který je pravdivě nadpřirozený, se musí snažit nabídnout Bohu to, co jsme si odřekli. Dokonalost křesťanského odříkání je v naprostém nabídnutí se Bohu, ve spojení s obětí Krista.

Sv.Pavel píše v listě Římanům: "Pro Boží milosrdenství vás tedy, bratři, vybízím: Přinášejte sami sebe v oběť živou, svatou a Bohu milou! To ať je vaše duchovní bohoslužba. a nepřizpůsobujte se už tomuto světu, ale změňte se a obnovte své smýšlení, abyste dovedli rozeznat co je vůle Boží, co je dobré, bohulibé a dokonalé."(Řím 12,1-2) "Tedy vás vybízím": toto slůvko "tedy" má zde svůj význam. Říká, že křesťanovu živou oběť vyžaduje oběť Kristova, o které mluvil apoštol v tomto listě předtím. Je to její logický důsledek. Poněvadž Kristus podal své tělo jako oběť, mají i učedníci podávat svá těla za oběť. Oběť vždycky předpokládá zničení a smrt něčeho, a zde také se mluví o jisté formě odloučení a smrti. Křesťan se nemá přizpůsobovat tomuto světu, ano dokonce má "umřít světu". Existuje jistá obdoba mezi smrtí tělesnou a  touto smrtí asketickou: při tělesné smrti se duše odlučuje od těla. Při této duchovní smrti se duše i tělo, neboli celý člověk, odlučuje od světa, který pro něj představuje jakési větší tělo, v němž žije a pohybuje se. Obojí smrt je bolestná, protože jde o to, že se máme vytrhnout z půdy, v které jsme byli zasazeni a v které jsme vyrostli. Proto se mluví o "živé" oběti. Je to umírání za živa a život v umírání. Jak říká apoštol, je to opravdu ukřižování: "Pro mne je ukřižován svět a já světu" (Gal 4,14)

Když se mluví o umrtvování, myslím, že se dnes musí zdůrazňovat hlavně oči. Ježíš praví: "Oko je pro tělo jako svítilna. Je-li tedy tvé oko zdravé, celé tvé tělo bude jasné. Je-li však tvé oko nemocné, celé tvé tělo bude temné." (Mt 6, 22n.). v civilizaci obrazu, jakou máme dnes, se stal obraz privilegovaným nositelem světské ideologie, skrz naskrz plné smyslnosti, která udělala z lidské sexuality svého "koníčka" a úplně ji odřízla od jejího původního významu, jaký jí přisoudil Bůh. Zdravý "půst" od obrazů se stal dnes důležitějším nežli půst od pokrmů. Pokrmy a nápoje nejsou samy o sobě nikdy nečisté, kdežto jisté obrazy ano. Svatý Jan jmenuje mezi třemi základními žádostmi "žádost očí" (1 Jan 2,16) a svatý Pavel nás zase vybízí: "Nám neleží na srdci věci viditelné, ale neviditelné. Věci viditelné přeci pominou, ale neviditelné budou trvat věčně." (2 Kor 4,18). Viditelné věci jsou pro nás strašlivě svůdné, právě proto, že nám dávají zapomínat na svou chvilkovost. Jejich krása předstírá duchu, který je dosud otrokem hmoty, jakoby byly věčné, třebaže vidíme na vlastní oči, jak vadnou a jak ze dne na den chátrají. Svatý Augustin dobře poznal tento boj proti svůdnosti hmoty a falešné krásy a může nám pomoci svým svědectvím. Ve svých "Vyznáních" píše: "Byl jsi ve mně a já jsem byl venku, a tam jsem tě hledal. Já ohyzdný jsem se vrhal na tvé krásné tvory. Byl jsi se mnou a já jsem s tebou nebyl. Odváděly mě od tebe stvořené věci, které by ani neexistovaly, kdyby neměly existenci v tobě… Odporuji svodům očí, aby mé nohy neklopýtly… Jak nesčetná lákadla přidali lidé svým rozmanitým důmyslem a  prací svých rukou k šatům, k obuvi, k nádobám a jiným předmětům všeho druhu, a  dále k různým malbám a sochám, aby k nim přivábili oči. Zdaleka překročili meze umírněné potřeby a zbožného smyslu… Bohužel, i já, který takto mluvím a poznávám to, klopýtám o tyto krásné věci, žalostně se do nich zamotávám, a ty mě milosrdně vysvobozuješ." (sv. Augustin, Vyznání, X, 27 a 34).

Nejlepší způsob, jak přemoci tuto svůdnost obrazů, je "neupírat na ně zrak", nenechat se "okouzlit marnostmi". Když na ně pohlížíš, už nad tebou zvítězily. Vždyť jenom tohle od tebe chtěly - aby ses na ně díval. "Pohledů na marnost uchraň mé oči", učí nás modlit se žalm 118. Jaké úžasné ovoce se získá tímto umrtvováním očí. Tím můžeme opravdu uskutečnit něco z  oblíbeného ideálu církevních Otců, z "návratu do ráje". Tehdy bylo všechno čisté jako svěží a jasné letní jitro, a "Mladistvé tělo bylo tak čisté, že pohled člověka byl jako hluboké jezero" (Ch. Peguy, Eva).

"Protože svět pro samou "moudrost" nepoznal v projevech Boží moudrosti Boha, uznal Bůh za dobré, že ty kdo věří, zachrání pošetilým kázáním"(1Kor 1,21). Máme před sebou zásadu nedozírného dosahu, která vrhá světlo na celý pozemský život Ježíšův i na existenci křesťana. Je známo, že "pošetilé" kázání je kříž. Odtud mají původ a ospravedlnění tři řeholní sliby chudoby, poslušnosti a čistoty. Poněvadž člověk neuměl používat svůj rozum a svou vůli k tomu, aby šel k Bohu, ale udělal si z nich modlu, zalíbilo se Bohu ukázat odlišnou cestu, cestu "pošetilosti" kříže, "zřeknutí se" vlastnímu rozumu a vlastní vůle. Toto zřeknutí uskutečňují různým způsobem ti, kdo jsou "blázni pro Krista" a kdo jsou poslušní pro Krista. Poněvadž člověk neuměl používat svou sexualitu, aby vyšel ze sebe a otevřel se lásce k bližnímu a k Bohu, ale udělal si z ní modlu, které dával i vlastní jména (Aštarte, Venuše…), zjevil Bůh v evangeliu cestu zřeknutí se aktivního uplatňování sexuality, a to se vyjadřuje zdrženlivostí pro Boží království a dokonalou čistotou. Člověk neuměl používat stvořená dobra v  poslušnosti k Bohu, ale udělal si z nich příležitost k hrabivosti, k loupeži a k utiskování. Proto zjevil Bůh v evangeliu cestu zřeknutí se bohatství a radikální chudoby pro království.

Poslušnost, čistota a chudoba nejsou zřeknutím se stvořeného dobra - nebo ještě hůř, jeho odsouzením -, ale jsou odmítnutím zla, které se na ono dobro "přilepilo". Hlásají tedy vynikajícím způsobem, že stvořené věci byly původně dobré. Je to jeden způsob, jak následovat Boha-Slovo, který svým vtělením vzal na sebe od člověka všechno, ale nevzal na sebe hřích (srv. Žid 4,15)

Evangelijní rady a sliby, které jsou na nich založeny, hlásají dobrotu a krásu Božího díla právě tím, že pranýřují klamnost díla lidského. Neschopnost pochopit cenu panenství, jako i poslušnosti a dobrovolné chudoby, vždycky prozrazuje, že se z obzoru víry vytratilo vědomí hříchu.

Pro nás následovníky svatého Františka je nutné denně "v sobě obnovovat to smýšlení, jaké měl Kristus Ježíš: ačkoliv má božskou přirozenost, nic nelpěl na své vznešenosti, že je rovný Bohu, ale sám sebe se zřekl, vzal na sebe přirozenost služebníka a stal se jako jeden z lidí. Navenek byl jako každý jiný člověk, ponížil se a byl poslušný až k smrti, a to k smrti na kříži. Proto ho také Bůh povýšil a dal mu Jméno nad každé jiné jméno, takže při Ježíšově jménu musí pokleknout každé koleno na nebi , na zemi i v podsvětí, a každý jazyk musí k slávě Boha Otce vyznat Ježíš Kristus je Pán.(Fil 2,5-11)

Mít v sobě Ježíšovo smýšlení znamená podobat se mu. Podobat se mu znamená poslouchat Ho, protože On také poslouchal. Poslušnost je pro křesťanský život něco zásadního. Svůj původ má ve křtu. Poslušnost je dřív dar než ctnost, dřív milost nežli zákon. Rozdíl mezi obojím je ten, že zákon určuje, co se má dělat, kdežto milost umožňuje to dělat. Poslušnost je především Boží dílo v Kristu, na které se pak poukáže věřícímu, aby je zase on v životě napodobil. Jinak řečeno, my nemáme jen povinnost poslouchat, ale máme také milost, abychom poslouchali. Znovuobjevení této skutečnosti, společné všem a  založené na křtu, vychází ještě více vstříc jedné životní potřebě laiků v  církvi. Druhý vatikánský koncil vyslovil zásadu, že všechen Boží lid je "povolán ke svatosti"(LG 40). a poněvadž není svatosti bez poslušnosti, pak tvrdit, že jsou všichni pokřtění povoláni ke svatosti, je totéž, jako by se řeklo, že jsou všichni povoláni k poslušnosti. Nás blíže zajímá, jak následovat Kristovu poslušnost. Na první pohled vyvstane námitka: jaký může být vztah mezi poslušností Ježíšovou a naší, jestliže se (zdánlivě) změní poslední cíl poslušnosti? Ježíšova poslušnost záležela v tom, že konal vůli Otce. Zatímco poslušnost, doporučovaná nám věřícím, záleží v tom, že máme poslouchat evangelium, to znamená Krista. Odpověď je nasnadě: Právě toto je nyní vůle Otce: abychom poslouchali jeho Syna. Kristus dokonale naplnil Otcovu vůli, a proto je teď i jako člověk přímo zosobněním vůle Boží. Jeho život a jeho slovo je konkrétní forma, kterou vzala pro nás na sebe živá Boží vůle. List Židům říká: "Ačkoli to byl Syn, naučil se svým utrpením poslušnosti. Když tak dosáhl dokonalosti, stal se příčinou věčné spásy pro ty, kteří ho poslouchají" (Žid 5,8-9). Poslušností k Otci se stal Kristus příčinou spásy pro ty, kdo teď poslouchají jeho! Ježíšova vůle je táž jako Otcova! Poslouchat Krista neznamená poslouchat nějakého prostředníka, nýbrž samotného Boha. Poslušnost k evangeliu je nová forma, kterou na sebe vzala poslušnost k Bohu s příchodem Nové úmluvy.

Také františkánský řád se zrodil z obdobné poslušnosti k  evangeliu. Jednoho dne na začátku svého obrácení vešel František z Assisi do jednoho kostela a uslyšel, jak kněz hlásá evangelium: "Nic si neberte na cestu, ani hůl, ani mošnu, ani chléb, ani peníze, ani dvoje šaty…" (Lk 9,3). i on v tom slyšel osobní příkaz, daný mu v té chvíli od Boha, a zvolal: "Toto chci, toto si žádám, tohle toužím dělat z celého srdce!" Takto se dostala "do chodu" jeho nová životní forma. (Srv. Celano, Vita prima, 22: FF 356). František zdůrazňuje ve své "Závěti", že onen okamžik byl počátkem jeho řádu. Píše: "Poté, co mi Pán dal bratry, nikdo mi neukazoval, co mám dělat. Ale sám Nejvyšší mi zjevil, že mám žít podle svatého evangelia" (Odkaz, 4). sv. František nás také učí, že duchovní poslušnost vůči Bohu neupouští od poslušnosti k viditelné a institucionální autoritě, nýbrž naopak ji obnovuje, posiluje a oduševňuje. a to tak dalece, že poslušnost k lidem je měřítkem, podle něhož lze posoudit, zda tu je či není poslušnost k Bohu a je-li bezprostřední.

Co ale dělat, když nastane konflikt mezi dvojí poslušností a  lidský představený žádá něco jiného nebo opačného, než co podle tvého mínění ti uložil Bůh? Stačí se zeptat: co dělal v takovém případě Ježíš? Navenek uposlechl a podrobil se lidem, ale tím jednáním neodepřel poslušnost Otci, nýbrž ji naplnil. Právě tohle chtěl totiž Otec. Nevědomky a nechtěně, někdy v dobré víře, někdy nikoli, stanou se lidé nástroji, aby se splnila vůle Boží, a ne jejich. Tak tomu bylo u Kaifáše, Piláta, u zástupů… Nicméně ani toto pravidlo nemá absolutní platnost. Boží vůle a Boží svoboda mohou vyžadovat od člověka, aby poslechl víc Boha než lidi. Tak se stalo, když dostal Petr rozkaz od velerady (srv. Sk 4, 19-20). Měřítko k rozeznání pravé a nepravé poslušnosti k Bohu nám udává Písmo svaté. o Ježíšovi říká, že se "svým utrpením naučil poslušnosti" (Žid 5,8). Mírou a kriteriem poslušnosti k Bohu je utrpení. Když v tobě všechno křičí: "Tohle Bůh nemůže ode mne chtít!", ale pozoruješ, že chce právě "tohle"… a stojíš před jeho vůlí jako před křížem, na který se máš přibít, tu objevuješ, jak vážná, konkrétní, každodenní je tato poslušnost a jak jde mnohem dál za kteroukoli mnišskou řeholi. Důvod, proč se poslušnosti někdo učí utrpením, je uveden u Izaiáše. "Boží myšlenky nejsou naše myšlenky, jeho cesty nejsou naše cesty. Je mezi nimi taková vzdálenost jako mezi nebem a zemí" (srv. Iz 55, 8-9). Abychom poslechli Boha, a přisvojili si jeho myšlenky a jeho vůli, musíme pokaždé trochu zemřít. Poslouchat doopravdy, to znamená umírat. Tady objevujeme asketickou cenu poslušnosti k Bohu. Objevujeme, jak konání Boží vůle pomáhá zase k nekonání vlastní vůle. Nic totiž nezabíjí lidskou vůli tolik, jako přímé střetnutí s vůlí Boží. Neboť Boží vůle je "plná života a síly, ostřejší než každý dvojsečný meč; proniká až k rozdělení duše a ducha" (srv. Žid 4,12). Před Boží vůlí je nemožná výmluva. Poslušnost k člověku, i když chce být "slepá", vždycky dovoluje jistou skrytou výhradu, protože každý ví, že lidská vůle není poslední instance, proti které by nebylo odvolání. Vždy je možnost, jakkoli se o  ní nemluví, utéci se alespoň k Bohu a postěžovat si jemu. Ale když jde o Boha, ke komu se odvoláš? Tady není výmluvy: lidská vůle má odumřít, nelze se vykrucovat. Poslušnost k Bohu vyžaduje pokaždé opravdové obrácení. Příležitostí uposlechnout Boha je mnoho. Čím víc člověk poslouchá, tím se Boží příkazy množí, neboť Bůh ví, že je to nejkrásnější dar, jaký může dát, vždyť ho dal svému milovanému Synu Ježíši. Když Bůh shledá, že je duše odhodlána poslouchat, vezme její život do rukou a stane se vážně Pánem, to je tím, kdo řídí, kdo vládne. Určuje takřka okamžik za okamžikem činy, slova oné osoby, její způsob jak využívat čas. Tato cesta je otevřená všem pokřtěným. Záleží v tom, že "předkládáme Bohu záležitosti" (srv. Ex 18, 19). Mohu se rozhodnout sám, zda vykonám nebo nevykonám jistou cestu, práci, návštěvu, zda vynaložím peníze a pak když jsem se rozhodl, mohu poprosit Boha, aby se ta věc podařila. Avšak probouzí-li se ve mně láska k poslušnosti k Bohu, udělám to opačně. Nejprve se otážu Boha-nejjednodušším prostředkem, který máme všichni k dispozici je modlitba- je-li jeho vůle, abych vykonal onu cestu, onu práci, onu návštěvu, vynaložil tyto peníze. Potom to udělám nebo neudělám. Ale teď to bude v každém případě úkon poslušnosti k Bohu, a ne už má svobodná iniciativa. Je jasné, že normálně neuslyším ve své krátké modlitbě žádný hlas a nedostanu žádnou výslovnou odpověď, co mám udělat, nebo alespoň není nutné dostat odpověď, aby to, co dělám, byl úkon poslušnosti. Tímto počínáním jsem totiž předložil otázku Bohu, zřekl jsem se své vůle, vzdal jsem se samostatného rozhodnutí a dal jsem možnost Bohu, aby zasáhl do mého života, bude-li chtít. Ať se potom rozhodnu k  čemukoli, když jsem se řídil obvyklými měřítky rozlišování, bude to poslušnost vůči Bohu. Věrný sluha nikdy nepřijme podnět nebo rozkaz od cizích lidí, aniž řekne: "Musím nejdříve vyslechnout mínění svého pána." Tak i pravý Boží služebník nepodnikne nic, aniž si řekne: "Musím se trochu pomodlit, abych zjistil, co chce můj Pán, abych udělal!" Takto se přenechávají otěže vlastního života Bohu. Boží vůle prostupuje tímto způsobem stále víc tkáň celé naší existence, dodává jí ceny a činí z ní "oběť živou, svatou, a Bohu milou" (Řím 12, 1).

Dále je zapotřebí, abychom byli ochotní zanechat pro vykonání Boží vůle všeho: práce, plánů, vztahů… Ježíš zanechal vyučování, přerušil všechnu činnost, nenechal se zdržovat myšlenkou, co se stane s jeho apoštoly, k  jakému pohoršení dochází kvůli němu. Nestaral se, co se stane s jeho slovem, které svěřil tak jak bylo, jenom ubohé paměti několika rybářů. Nenechal se zdržovat ani pomyšlením na Matku, kterou zanechával samotnou. Jeho poslušnost byla opravdu "slepá, němá a hluchá". Tak v Ježíšově životě září skvostně a  nepřekonatelně to, co svatý Bazil s oblibou nazýval "neodvolatelná a hbitá poslušnost, povinná Bohu", nebo také poslušnost "bez výmluv, nanejvýš rychlá a  neodolatelná".

Nejkrásnějším závěrem poslušného života by bylo "umřít z  poslušnosti". To znamená umřít proto, že Bůh praví svému služebníkovi "pojď" a  on jde. Takto zemřel Mojžíš: "Mojžíš, služebník Pána, tak zemřel v moabské zemi podle Pánova slova" (Dt 34, 5). Veliká byla poslušnost Abrahámova, když se měl na Boží rozkaz zříci "syna zaslíbení". Avšak veliká byla také poslušnost Mojžíšova, když se musel na Boží rozkaz zříci "zaslíbené země". "To je ta země…, kterou dám tvému potomstvu", řekl Bůh Mojžíšovi na hoře Nebo. "Ukázal jsem ti ji, ale nepřejdeš tam" (srv. Dt 34, 4). Mojžíšova poslušnost je méně vzdálena od naší zkušenosti, než se může zdát na první pohled. Je to tentýž případ poslušnosti, jaký se rýsuje na obzoru, když Bůh od někoho žádá, aby přenechal jinému dokončení díla, na kterém on celý život pracoval, a aby jiný sklízel jeho plody; když Bůh někoho volá, aby přešel na jiné místo, nebo když ho uprostřed jeho činnosti rovnou zavolá k sobě. Jak vidíme, poslušnost Bohu není ani ve své konkrétní podobě majetkem jen řeholníků v církvi, ale je otevřena všem pokřtěným. Laici nemají v církvi představeného, kterého by poslouchali, alespoň v tom smyslu, v jakém ho mají řeholníci a kněží. Avšak náhradou mají poslouchat "Pána", mají jeho Slovo! i ve svých nejvzdálenějších hebrejských kořenech značí slovo "poslouchat"- "naslouchání", a vztahuje se na Boží slovo. Řecký výraz, používaný v Novém zákoně pro označení poslušnosti "hypakuein", znamená v  doslovném překladu pozorně naslouchat nebo věnovat sluch. Také latinské slovo "oboedientia" značí totéž. Naslouchání a poslušnost se prolínají v této zarmoucené stížnosti Boha, kterou čteme v Písmě svatém: "Lide můj, slyš mé napomenutí… Kéž mě Izrael vyposlechne…! Avšak můj národ namůj hlas nedbal, Izrael byl mě neposlušen. Kdyby však byl můj národ mě slyšel, kdyby byl Izrael šel mou cestou, hned bych byl jeho odpůrce srazil, svou rukou pokořil nepřátele." (Ž 80) Ve svém nejpůvodnějším významu tedy "poslouchat" znamená podřídit se Božímu slovu, přiznat mu, že má skutečnou moc nad tebou. Za znovuobjevováním Božího slova má následovat znovuobjevování poslušnosti. Nelze pěstovat Boží slovo a nepěstovat přitom i poslušnost. Neposlouchat znamená naslouchat špatně, roztržitě. Mohli bychom říci, že to znamená naslouchat lhostejně, neutrálně, necítit se vázán tím, co slyším, zachovat si moc rozhodováním o slovu.

Neposlušní jsou ti, kdo slyší slovo, ale jak říká Ježíš, neuvádějí je do praxe (srv. Mt 7, 26). Ale ne v tom smyslu, že zůstávají v praxi pozadu, nýbrž, že si ani nepřipouštějí problém praxe. Studují Boží slovo, ale ani je nenapadne, že se mu mají podrobit, nechtějí jím být ovládnuti. Cesta poslušnosti se ale otvírá před tím, kdo se rozhodl žít pro Pána. Je to požadavek, který vyvstává při opravdovém obrácení. "Buď poslušný! Poslouchej Boží slovo!"

úvodem k našemu rozjímání o chudobě, jak ji prožíval Kristus, jsou slova nám dobře známá: "On, ačkoli byl bohatý, stal se pro vás chudým, abyste vy zbohatli z jeho chudoby" (2 Kor 8,9). Není pochyby, že se zde mluví právě o Kristově hmotné chudobě. Smyslem toho je: Kristus je (v rovině bytí) bohatý, ale stal hmotně chudým, aby nás duchovně obohatil."Snášel hmotnou chudobu", vykládá svatý Tomáš, "aby nám dal duchovní bohatství". (sv. Tomáš Akv., Teolog. summa III, q. 40, a. 4.). Nepřišel totiž, aby lidi obohatil pozemskými statky, ale aby je udělal božími dětmi a dědici věčného života. Chudoba doprovází Krista od narození až do smrti. Jak nám dosvědčují evangelia, Kristus se narodil chudý, žil ještě chuději a zemřel v největší chudobě. Blahoslavená Anděla z Foligna má hlubokou pasáž o této Spasitelově chudobě: "Chudoba má tři způsoby: Prvním stupněm Kristovy dokonalé chudoby byla jeho vůle žít chudě a být chudý od všech časných věcí tohoto světa. Nechtěl pro sebe ani dům, ani pozemek, ani vinici, nechtěl žádný majetek, ani peníze, ani statky. Byl nuzný, měl hlad, žízeň, trpěl horko a zimu, únavu, všechen nedostatek, všechnu nouzi. Neměl k  dispozici cenné a jemné předměty. Druhým projevem chudoby bylo, že chtěl mít chudé rodiče a přátele. Třetí formou chudoby bylo, že se chtěl zříci sebe samého, chtěl se připravit o svou božskou sílu, o svou moudrost. o svou slávu." (Il libro della beata Angela da Foligno, Quaracchi, Grottaferrata 1985). Byl tedy chudý na věci, chudý na opory, chudý na prestiž. Tato třetí chudoba je nejhlubší ze všech, protože se dotýká oblasti bytí a ne už jen vlastnění. u  Krista záležela ve skutečnosti, že se stal člověkem, že se oloupil ne sice o  svou božskou přirozenost, ale aspoň o všechno, co by si byla mohla tato přirozenost osobovat - o slávu, bohatství a lesk. "Co je pro Boha chudší", volá svatý Řehoř Nysský, "než podoba otroka? Co je nižší než spojení s naší přirozeností?" (sv. Řehoř Nysský, De beatitudinibus 1).

V Kristu se skvěje chudoba ve své nejvznešenější formě. Nejen je chudý (taková chudoba může být vnucená nebo zděděná), ale stal chudým, a to z  lásky, aby druhé obohatil. Svým společenským postavením Ježíš ale nepatřil k  tehdejšímu proletariátu, to je k nejnižší třídě společnosti. Byl řemeslníkem a  vydělával si na živobytí vlastní prací. To bylo zajisté lepší postavení než práce námezdná. Také za života požíval prestiže jako rabi, býval zván ke stolu zámožnými osobami, měl význačné přátele, jako například Lazara a jeho sestry, dostávalo se mu pomoci od některých bohatých žen (srov. Lk 8,2n). To všechno brání, abychom ho pokládali za největšího chuďasa. i věta: "Lišky mají doupata a  nebeští ptáci hnízda, ale syn člověka nemá, kam by hlavu položil" (Lk 9, 58) se musí vysvětlit s ohledem na jeho postavení putujícího kazatele bez pevného bydliště, ne jako nedostatek přístřeší. (I když i to může v tom být zahrnuto). z  hlediska čistě hmotného byli v jeho době jistě lidé chudší než on, byli celé masy vyděděnců, s kterými měl sám soucit, když je viděl "vysílené a skleslé" (Mt  9, 36). i mezi jeho učedníky, například mezi jistými askety a poustevníky na poušti byli takoví, kteří převyšovali Mistra strohostí a chudobou ryze hmotnou. Ježíš si ovšem nikdy neosoboval prvenství v chudobě, jako si je osoboval v  lásce, když říkal, že nikdo nemá větší lásku než ten, kdo položí život za své přátele (srov. Jan 15, 13). Byl svobodný i vůči své chudobě, jako byl svobodný v  jídle a pití. Tak dalece, že platil za pijana a žrouta, a ani to neměl nikomu za zlé. Pokud jde o askezi, byl jeho předchůdce mnohem přísnější než on. Ježíš neupadl do léčky, do které upadli později mnozí jeho následovníci, kteří udělali z chudoby absolutní hodnotu a měřili podle ní stupeň dokonalosti a tak se nakonec stali bohatí tím nejhorším, co může být: sami sebou a svou spravedlností. v hmotných věcech neexistuje absolutno, nějaký bod, za který by se už nedalo jít. Když chce být člověk mermomocí chudý, vždycky shledá, že je někdo ještě chudší než on. Hmotná chudoba je bezedná.

Obraťme nyní svou pozornost na důvody Kristovy chudoby, proč se stal chudým. Smysl této volby nám odhaluje apoštol Pavel na začátku prvního listu Korinťanům: "Protože svět pro samou moudrost nepoznal v projevech Boží moudrosti Boha, uznal Bůh za dobré, že ty, kdo věří, zachrání pošetilým kázáním (1 Kor 1, 21). To znamená: protože svět nepoznal a neuctil Boha, když se zjevoval v nádheře, moci, moudrosti a bohatství prostřednictvím stvoření, rozhodl nyní,že za-chrání padlé lidstvo opačným prostředkem, chudobou, slabostí, pokorou a pošetilostí. Rozhodl se, že se zjeví ve svém opaku, aby potřel lidskou pýchu a moudrost. Tímto způsobem není popřena dobrota stvoření a všech dober, z  nichž se stvoření skládá. Vždyť je to Boží dílo. Ale je potírán hřích, který k  němu člověk přimíchal ze svého. Slovo se při vtělení neomezuje na to, že bere na sebe lidskou přirozenost, aby ji povýšilo tak, jak je. Ale především napravuje, napřimuje tuto přirozenost, odhaluje totiž její vnitřní zkaženost. Tímto způsobem se křesťanská myšlenka zřeknutí se majetku, vlastního těla a vlastní vůle, neboli myšlenka evangelijních rad chudoby, čistoty a poslušnosti, ocitá na samostatné rovině, odlišné od jakéhokoli náboženského a filozofického dualismu. Když se mluví o Kristově zřeknutí, uvádí se to vždy do vztahu k tomu, co se stalo u Adama následkem hříchu. Ježíš "nic nelpěl na tom, že je rovný Bohu" (srov. Flp 2, 6), jak činil Adam. Člověk se tedy musel zříci toho, co uloupil Bohu: sebe a své vůle, a pak dober, na která se lačně vrhl, když se vzdálil od Boha. Takto se chudobou uskutečňuje jakýsi návrat k prvotnímu vztahu, v němž člověk nemá nic, ale požívá všechno. Nemá nic vlastního a přece je všechno jeho, protože se jeho "společenská láska" ještě nezměnila v "lásku soukromou", která chce mít všechno pro sebe. Vedle této takřka negativní pohnutky, z níž si Bůh zvolil chudobu, uvádí svatý Pavel jinou, pozitivní: lásku. "Stal se pro vás chudým, abyste vy zbohatli z jeho chudoby" (2 Kor 8, 9). Dar je cenný především tenkrát, když je to plod zřeknutí, když se někdo připraví o to, co daruje. a  Slovo se jistým způsobem připravilo o své božské bohatství, aby nám na něm mohlo dát účast. Boží chudoba je výraz skutečnosti, že Bůh je láska. Hluboký smysl této věty vysvětluje apoštol tím, co říká jinde: "Kristus nás miloval a zcela vydal sebe za nás" (Ef 5, 2).

Chudoba se stala nejběžnější stránkou následování Krista. Není možné zvolit si jedno bez druhého, ani Ježíše bez chudoby ani chudobu bez Ježíše. Chudoba je součástí programu, který chce "mít v sobě Kristovo smýšlení" (srov. Flp 2, 5). Když pozorujeme život největších milovníků chudoby v dějinách církve, ihned si všimneme, že středem všeho je láska ke Kristu, touha "následovat v nahotě nahého Krista", jak říká Tomáš Kempenský v Následování Krista.

Chudoba by se nám už neměla jevit jenom jako ctnost nebo rada, asketický ideál nebo charizma, nýbrž jako intimní účast na tajemství Kristovy osoby a jeho Snoubenky církve. Poukazuje na to především svatý Pavel, který zdůrazňuje způsob Kristova vtělení: "Stal se chudým". "Vzal na sebe podobu otroka". Pro Pavla není důležité jen to, že se Slovo stalo člověkem, ale také jakým člověkem se stalo: chudým, poníženým, otrokem, trpícím.

To by také mělo být důležité pro nás: jakými jsme lidmi, jakými jsme křesťany. Jakými jsme se stali, či jakými se stáváme, vlivem evangelia, vlivem řehole a konstitucí, vlivem našich bratrských společenství…

Jestli vládu nad svými skutky, svým životem a smrtí odevzdáváme do rukou Boha, jestli děláme vše ne pro sebe, či podle své vůle a  svých přání, ale pro Boha a podle jeho vůle. Svatý Pavel nám to připomíná v  listě Římanům: "Žádný z nás přece nežije sám sobě ani neumírá sám sobě. Neboť žijeme-li, žijeme pro Pána, umíráme-li, umíráme pro Pána. Ať jsme tedy živí nebo mrtví, patříme Pánu. Vždyť právě proto Kristus umřel a vstal k životu, aby se stal Pánem nad živými i nad mrtvými." (Řím 14, 7-9).

A tak přeji a vyprošuji nám všem, všem našim bratřím a  sestrám, aby Kristus byl Pánem našeho života, a aby byla tato skutečnost na nás vidět. Kéž se v tomto duchu uskutečňuje i naše příprava na obnovu profese.

Literatura:

Cantalamessa Raniero, Poslušnost (Kostelní Vydří 1993)

Cantalamessa Raniero, Panenství (Kostelní Vydří 1993)

Cantalamessa Raniero, Chudoba (Kostelní Vydří 1996)

Merton Thomas, Žádný člověk není ostrov (Praha 1995)