Život v chudobě

Převzato z časopisu Poutník

Řehole SFŘ mluví o chudobě v čl. 11: Kristus s důvěrou v Otce zvolil pro sebe a svou Matku život chudý a pokorný, ačkoliv s úctou a láskou hodnotil všechno stvořené. Tak ať sekulární františkáni si uchovávají správného ducha, když se vzdávají i když užívají časných statků při obstarávání svých hmotných potřeb. Ať jsou si vědomi, že podle evangelia jsou jen správci statků, které dostali pro Boží děti. Nechť se v duchu “blahoslavenství” snaží očišťovat své srdce ode vší náklonnosti a žádostivosti po majetku a moci. Vždyť jsou “poutníky a cizinci” na cestě do Otcova domu.

Pro sv. Františka je chudoba spojená s pokorou. Ve Chválách ctností píše: Paní svatá Chudobo, Pán tě ochraňuj tvou svatou sestrou Pokorou. a dále vysvětluje: Svatá Chudoba zahlazuje všecku žádostivost, lakotu a starosti tohoto světa. Svatá Pokora zapuzuje pýchu, všechny syny světa a vše, co je z tohoto světa. Chudoba je spojena s poznáním, že vše dobré pochází od Boha a patří Bohu. Před Bohem jsme naprosto chudí. Nám nepatří nic vyjma našich neřestí a hříchů. Materiální (vnější) chudoba nemá smysl, není-li založena na vnitřní chudobě - chudobě ducha - a nevede-li opět k ní. Mohu si totiž klidně myslet, jak dokonale žiji materiální chudobu, a přitom být bohatý pýchou na tuto svou “dokonalost”. Proto sv. František zdůrazňuje, že pokora chrání pravou chudobu.

Když zvolíme pro sebe život chudý a pokorný, následujeme tak Krista, který stal se pro vás chudým, abyste vy zbohatli z jeho chudoby (2 Kor 8,9). Když se stáváme chudými, když tedy očišťujeme své srdce ode vší náklonnosti a žádostivosti po majetku a moci (Řehole 11), stáváme se svobodnými pro lásku k Bohu a k lidem - a ti mohou zbohatnout z naší chudoby: Vidí svědectví života, který neklade na první místo majetek, postavení, úspěch, vlastní prospěch. Setkávají se s někým, kdo je přijímá, komu nejsou lhostejní, kdo je ochoten věnovat jim svůj čas a vyslechnout je, kdo je ochoten pomoci. Nezapomínejme ale na to, že takové svědectví začíná ve vlastní rodině.

Na to také upozorňují Konstituce SFŘ, které rozvádějí život v chudobě ve čl. 15. Sekulární františkáni, kteří se musí svou prací a hmotným majetkem postarat o vlastní rodiny (uvedeno na 1. místě) a sloužit společnosti (na 2. místě), mají specifický způsob evangelní chudoby. Dále se podle Konstitucí (čl. 15,3) máme snažit omezit své osobní potřeby, abychom se mohli lépe dělit především s těmi nejpotřebnějšími. Jsme totiž správci statků i hřiven (ne jejich majiteli), které jsme dostali od Boha pro Boží děti (Řehole 11), tedy ke službě druhým. Bůh nám je dal, protože nechce, aby někdo z lidí žil v hmotné nebo duchovní bídě.

Chudoba není jen osobní záležitostí, ale věcí celého bratrského společenství. Jsme povoláni být nejen chudými bratry a sestrami, ale také chudými společenstvími. Bratrská společenství mají být tím místem, kde se společně modlíme, navzájem posilujeme a společně hledáme, abychom skutečně žili ducha chudoby - jako jednotlivci i jako společenství.

Otázky k zamyšlení: Jsem připoután nějakou náklonností nebo žádostivostí k určité věci tak, že bych se jí nedokázal vzdát? Jak a v čem se snažím omezovat svou osobní spotřebu a jak naložím s tím, co takto ušetřím? Jak se snažíme žít ducha chudoby v našem společenství a jak si v tom vzájemně pomáháme?

Petr Alexa OFS