Sv. František a eucharistie

(br. Česlav Křížala OFM, formační seminář, Olomouc 2000)

«Učiň mne Pane nástrojem, ať zářím Tvým pokojem!ň

Když jsme jeli poprvé do Asisi, tak jsem nejvíc toužil prožít chvíle modlitby v místech, kde žil, modlil se a také prožíval Boží přítomnost svatý František. Byly to krásné chvíle modlitby srdcem, odpovídat na Boží lásku láskou ke skutečnému Bohu, který přišel mezi nás jako člověk a tuto lásku projevovat lidem kolem sebe, všem lidem i nepřátelům. Pochopit svatého Františka je otázkou modlitby, nestačí ho následovat, kopírovat, ale snažit se modlitbou prožít a tak pochopit jeho vztah k Bohu i k lidem.

Proto i jeho víra v Boha byla tak živá, opravdová a skutečná, v ní byla víra v Božství Ježíše Krista, ale také v jeho lidství. Byl synem Panny Marie, žil mezi námi jako jeden z nás, obyčejný lidský život, ale bez chyb a hříchů. Byl pokoušen, ale vždy zvítězil. i nad ďáblem. Ale také nad smrtí. Proto přišel na svět, aby přemohl svět, hřích a smrt. Tak nás zachránil před věčnou smrtí a vysvobodil od hříchu a od temnoty pekel.

Sv. František začal nový život obrácením se od hříchu, světa a jeho pokušení. a to tak rozhodně a radikálně, že opustil všechno: otce, majetek, přátele i své vlastní představy o budoucnosti a cele se obrátil k Bohu a Jeho dílu. Sám říká: «Po krátkém zaváhání jsem opustil svět.ň i s rizikem konfliktů, nepochopení, úplně sám, v rodném městě, kde ho každý znal a téměř nikdo nechápal. Tak schopný, nadějný mladík a on všechno obrátí naruby. Čím mohl být a on ze sebe udělá blázna. Blázna pro Boha.

Z jeho kajícnosti vyrůstala vděčnost Bohu za všechno dobrodiní, které nám Bůh dává, že jsme Boží děti, a On je milovaný Otec, který očekává své marnotratné děti, raduje se s nimi a hned je obdarovává a vyznamenává. František toto vnímá a prožívá zvláště intenzivně a odpovídá vděčností a láskou.

Tento prožitek Boží lásky se stává nejvýznamnějším rysem svatého Františka. Byla to radost Božího dítěte v náručí milovaného Otce, vykoupeného Božím Synem a prosvěcovaného Duchem svatým. Nechyběla tam ani Bohorodička, které projevoval synovskou lásku a úctu.

Svatý František věřil a vyznával, že Bůh je Otec všech lidí a také že Církev je Matkou všech věřících. Tím jeho láska měla skutečný předmět své víry. Bůh ustanovil Církev, aby své děti vedla, očišťovala a posvěcovala. Je to společenství věřících a pan papež je ustanoven samotným Ježíšem Kristem, aby vyřizoval záležitosti mezi Bohem a lidmi. a jako je Církev tajemným Tělem Kristovým, tak také papež, biskupové a kněží jsou právoplatnými zástupci Krista na zemi. Jen oni mají moc a právo proměňovat Tělo a Krev a jen oni rozhodují spory odpuštění a smíření mezi Bohem a lidmi.

Co nás udivuje, je jeho láska. Tak úžasná, všestranná, dokonalá. Láska k Bohu v plném nadšení, ale zároveň bdělá a otevřená všem. u něho se láska projevuje prakticky, důsledně, včetně odříkání: v chudobě aby se podobal svému Mistru a Pánu, v pokoře vzdává úctu a poslušnost nejen Bohu, ale i ostatním lidem, v kajícnosti půst je modlitba těla a milosrdenství je oběť Bohu milá.

Sv. František miluje Ježíše Krista láskou jedinečnou a dokonalou od okamžiku, kdy mu Král králů dal na srozumněnou, že není Pána nad Něho mocnějšího a nebo od chvíle u sv. Damiána, kdy ho Ukřižovaný poučil, co má dělat. Je to ten Ježíš, který za nás umřel, nás spasil a získal věčný život. Ale protože František prožíval víru i lásku osobně a věcně, ptal se ihned: «A co mám dělatň Evangelium mu tedy odpovídá: «Kdo mne miluje, poslouchá mé příkazy.ň a protože Kristus po něm chce jenom: «Oprav můj dům, vidíš, jak se rozsýpá!ň Nehledá vysvětlení od duchovního rádce, ani neorganizuje, ani neporoučí, ani neodchází do kláštera, ale sám usiluje splnit Ježíšovo přání, pracuje, žebrá o materiál i chléb pro sebe, až pochopí to nejvnitřnější: Jste chrámem Božím a Ducha svatého. Zase Boží slovo v Písmě. Jak byl šťastný, že toto pochopil. Při každé další příležitosti otvírá Písmo sv. a svou nejistotu a hledání cesty svěřuje Božímu rozhodnutí a každou radu, kterou tam nachází, bere opravdově, do posledního písmene, jako radu psanou jen pro něho a pro jeho cestu životem.

Tato víra, naplněná láskou tak skutečnou a oblažující se mu stávala skutečností prožívanou. Proto dával důka-zům lásky přednost přede vším ostatním. Jeho úcta k člověčenství Kristovu se přenesla tam, kde bylo nejvíc poníženo a trpělo: k Betlemu, ke Kalvarii a k Eucharistii. (Eucharistie = Díkůvzdání). Tak se stravoval horoucí láskou, že se mu nadpřirozené stávalo skutečností. Postavil první Jesličky, rozjímání o utrpení Páně ho přivedlo k postavení první Křížové cesty. Ale také jako první vyslovil myšlenku úcty Spasitele ve všech chrámech na celém světě.

František nás vede cestou Kristovou k Bohu, «Skrytému Bohuň. Je to cesta kříže, můžeme ji pochopit a prožívat v tajemství tiché modlitby a to už je modlitba Mystická, tak tajemná, jak je tajemný Bůh, ale je nám tak blízký a pochopitelný, jako je tajemné společenství Církve. sv. František je nejvěrnějším synem Církve (Církev je pro něj matkou). Jeho znakem je katolicita všeobecnost, jednota v mnohosti a toto společenství je pro něho viditelným předmětem lásky.

Tvoříme tedy jedno Tělo Kristovo, ve víře, v lásce, v jednotě Ducha, v oběti, v jeho Jménu. Ale ještě něco víc. sv. František v 1. Napomenutí nám říká: «Nuže lidé, jak dlouho chcete mít nechápavé srdce, proč nechcete poznat pravdu a uvěřit v Božího Syna?ň Hle, denně se ponižuje, jako kdysi sestoupil z Božího trůnu do života Panny, denně k nám přichází v pokoře, denně sestupuje z Otcova lůna v rukou kněze na oltář. a jako se ukázal ve skutečném těle svatým apoštolům, tak se nám dnes ukazuje ve svatém Chlebě, a takovým způsobem je Pán neustále se svými věrnými, jak sám praví: «Hle, já jsem s vámi až do skonání tohoto světa.ň

Eucharistie byla pro sv. Františka živá přítomnost Ježíše Krista. Svaté přijímání bylo pro něho největším zážitkem dne, prožíval přítomnost Spasitele nejen v pravdě, ale s největším nadšením se spojoval v lásce a pokoře s milovaným Pánem až v touze po zpodobnění a sjednocení v lásce a utrpení. Tam je kořen jeho mystiky. (Cesta serafického poutníka: Ăšcta k Eucharistii, str. 14).

Je jedním z typických znaků sv. Františka. Ohniskem františkánské zbožnosti není Bůh sám v sobě, ale vtělený Bůh v Eucharistii a na kříži. Ăšcta eucharistická je u sv. Františka tak silná, že první vyslovil myšlenku úcty Spasitele ve všech chrámech na celém světě. i když tak miloval chudobu, přece chtěl, aby bratři všude pomáhali zdobit chrámy.

Jaké asi bylo sv. přijímání sv. Františka? sv. Bonaventura praví, že po něm zasvěcoval svou duši a upadal do vytržení mysli. Chtěl všude mít s sebou kněze, aby denně mohl být na mši sv. z velké úcty k Nejsvětější Svátosti plyne u sv. Františka úcta ke kněžství. Eucharistie musí být středem naší evangelické serafické duchovnosti. Je nám nejvlastnějším zdrojem svatosti. V ní se nejvíc Bůh sklání k nám je nejbohatším vylitím Boží lásky k nám a naší lásky k Němu.

K Eucharistii musíme mít poměr serafů stále milujících. Nebudeme Eucharistii přijímat proto, abychom dostali posilu, abychom Pána ctili, ale abychom jej nejdokonaleji milovali.

Po svatém přijímání nebudeme hledat mnoho slov, ale setrváme v pouhém vědomí: On je můj, je ve mně a já jsem v něm. Naše poděkování se musí změnit v modlitbu efektivní, ve vylévání lásky do únavy, až do vyčerpání a tím přijdeme až do úplného prožívání Boží přítomnosti beze slov. Takové přijímání by v nás bylo nepředstavitelnou silou, která by z nás vypalovala všechny nedostatky a vybízela, abychom hladověli po Spasiteli, po plné službě Boží bez kazů a mezer, plné evangelické svatosti. Být proměněn v oběť Božskou, kterou se promění celý náš život v oběť Ježíše Krista.

Sv. Bonaventura: Celým žárem svého srdce miloval svátost Těla Páně a býval uchvácen převelikým úžasem nad nejlaskavější blahovůlí a nejblahovolnější láskou, která se zde objevila. Také bratry vybízí k pevné víře v Ježíše Krista, který se pro nás stal člověkem, Bůh sestoupil mezi nás, Neviditelný se stal viditelným, dítětem, Syn člověka, roven Otci, splnil vůli Otcovu a za nás se obětoval a také nám zde zanechal své Tělo a Krev Páně, kdo nemají toho Ducha, přijímají svůj soud. On je s námi, navěky.

Nemohu-li být skutečně přítomen Nejsvětější oběti, klaním se Tělu Pána Ježíše v rozjímání a očima svého ducha, jako bych jej viděl při mši svaté. (Ideály. Felder.)

Čím se můžeme honosit? Pán přišel spasit hříšníky a svaté přijímání je lékem pro duši a zárukou spásy a nesmrtelnosti.

Nikdo ať se nehonosí, leč v kříži našeho Pána Ježíše Krista. Gal. 6 14. «Člověče, Bůh tě vyvýšil, stvořil ke svému obrazu a podobenství.ň 1. Gen. sv. František: Všechno tvorstvo slouží, poslouchá a chválí Tvůrce lépe než ty. Ani ďáblové neukřižovali Pána, ale ty jsi jej přibil na kříž svými hříchy.

Tak nás učí i vybízí sv. František: Nechat se proniknout Boží přítomností, při mši svaté prožívat drama oběti a díkůvzdání, ve kterém se Pán ponižuje a obětuje z lásky, celé lidstvo ať se chvěje, celá země ať se třese a nebe jásá, když je na oltáři v rukou kněze Kristus, Syn živého Boha. v nepatrném kousku chleba. Amen.