Otcovské zkušenosti bratra kvardiána, formační seminář 1999

"Rok Boha Otce nám připomíná, že celý život křesťana je velkou poutí do domu Otce, jehož svrchovanou lásku (zvláště k marnotratnému synovi) den za dnem stále znovu objevujeme" říká sv. otec ve svém apoštolském listě Tertio millenio adveniente. "Vědomí cesty k Otci" bude pobízet všechny, aby tak, jak to chce Kristus, vykupitel člověka, nastoupili cestu opravdového obrácení, která sebou zároveň přináší jak negativní aspekt osvobození od hříchu, tak pozitivní aspekt rozhodnutí pro dobro (život podle evangelia). Jubileum, jehož ústřední postavou je Kristus, se tak stává velkým aktem chvály Otce.

To si silně uvědomil a začal žít i náš serafínský otec František, zvláště když se musel rozejít se svým pozemským otcem, který po něm chtěl, aby převzal jeho majetek a jeho rozmnožením zvětšoval slávu jejich rodu. Jak víme, tehdejší Františkův spor s otcem se dostává až před biskupský soud, který se koná v Assisi na náměstí před biskupovým domem. František se veřejně vysvleče ze svého oděvu a všechno, co na sobě má, odevzdává otci na znamení, že se zříká všeho, co by měl zdědit, a hlasitě zvolá: "Slyšte všichni, až dodnes jsem nazýval svým otcem Petra Bernardone. Od této chvíle nebudu již říkat otče Petře Bernardone, nýbrž Otče, jenž jsi na nebesích". "Když biskup viděl jeho rozhodnost, udiven jeho horlivostí a vytrvalostí, objal ho a zahalil vlastním pláštěm. Jasně nahlížel, že Františkovo rozhodnutí přichází od Boha a poznal, že skutek božího muže, který na vlastní oči viděl, skrývá v sobě tajemství" - píše Celano.

Ano, objevil osvobozující Boží otcovství, a pak prožíval vždy Boží pomoc tak, že s údivem volá: "O, jak je ke cti, jak je svaté a vznešené, mít v nebi Otce", a před "Otče náš" klade vždy slovo "nejsvětější" nebo "svatý".

Ovšem, kdo je Otec, to nám nejlépe ukazuje jeho Syn Pán Ježíš. Jen on nám zjevuje Otce v plnosti. Poslechněme si z jeho úst, co nám říká o Otci: Otec, od něhož pochází každé bytí a každé otcovství - tak miloval svět, že poslal mne, svého jediného syna na malou tečku ve vesmíru... tak miloval svět, že pro spásu světa mě vydal lidem.

Abych vykoupil neposlušnost svých lidských bratří, stal jsem se poslušným až k smrti, a to k smrti kříže. Stal jsem se dobrovolnou obětí.

Bratře, sestro, ať jsi kdokoliv, Otec tě počal ve svém myšlení na věčnosti. On tě nechal vynořit se z nicoty a promítl tě do bytí v  určitém prostoru a v určitém čase. On ti dal život a udržuje ho svou všemohoucností. On tě zve, abys sdílel s ním jeho vlastní život tím, že skrze víru a křest se stáváš údem jeho vlastního Syna. Pro něho nejsi neznámým tvorem, jsi někdo, to znamená, jsi osoba, se kterou zachází s láskou a úctou. Nic mu není lhostejné, co se týká tebe. Obdržel jsi osobní poslání, ve kterém tě nikdo nemůže zastoupit. Máš uskutečnit jistý jeho plán a tvá úloha je nenahraditelná. Je způsob služby a tónina lásky, jež jsou vlastní jen tobě a jež nelze přenést na nikoho jiného.

Jelikož vše, co jsi a co máš, pochází od Otce, je jeho dar - žij v díkůčinění a chválení Otce. Ti, kteří dovedou říci děkuji, jsou lidé vzácní. Křesťanská duše je proto pokračováním Panny Marie, živým Magnifikatem. Každý den zpívá: Má duše Pána velebí, chválu vzdává, Pánem je .....velebí Hospodina za vše, co jí učinil, k čemu ji pozvedl a stále pozvedá.

Ovšem toto chválení není vždy snadné. Jistě to znáte, moji drazí, z vlastní zkušenosti. Snad se vám mohu svěřit s tím, co jsem v této oblasti v poslední době sám zakusil.

Když mě Pán před dvěma roky poslal z újezda u Uničova do Prahy, málem jsem úplně ztratil odvahu a chuť ho chválit. Bál jsem se nového prostředí a nových úkolů. Byl jsem ale v klášteře mile překvapen novými jedenácti spolubratry, a pak i tím, že přicházely další krásné zážitky v Praze s  kajícníky na náměstí Republiky u kostela sv. Josefa. Snad ze všech těchto důvodů již chválím Pána častěji a upřímněji, než jsem to dělával dříve. Chválím Pána za to, že jsem našel v Praze bratrské společenství, rodinu, o níž jsem dávno snil, totiž bratry, kterým mohu věřit a kterým se mohu svěřit. Našel jsem řeholní bratry, kteří - běžně se objevující - problémy, napětí, nedorozumění neřeší tím, že by je vynášeli ven ze své rodiny. Našel jsem bratry, kteří dokáží zachovat mlčení a rodinný problém řeší tak, že o něm mluví nejdříve s Pánem a pak teprve mezi sebou navzájem, až z toho nakonec vzejde něco překvapivě nového, co nám Pán nadělil, z čeho mají nakonec všichni radost.

Zvláště Pána chválím a děkuji mu za spolubratry, kteří mě podpírají v mém "kvardiánství". Jsem jim vděčný za to, že mě podpírají nejen svými modlitbami, ale i tím, že mi občas upřímně sdělují nejen to, co se jim na mně líbí, ale i to, co se jim nelíbí, co dělám hloupě nebo špatně. Jsem rád, když za mnou přicházejí se svými problémy, které sami těžko řeší. Je to má povinnost jim pomáhat, zvláště když vidím, jak mi Pán již mnohokrát pomohl v  mnohých zapeklitých problémech. Ukázal mi totiž, že žádný problém nemohu řešit sám. Vždy ho ale snadněji rozřeším, když vyslechnu bratra či bratry a nechám si od nich poradit. Když prostě pracujeme týmově.

Chválím Pána i za to, že se můžeme "navzájem snášet ... moudře se navzájem poučovat a napomínat" (srv. Kol 3,12-17). To znamená vždy aspoň dvakrát bratra za něco pochválit a teprve pak si dovolit jednu "výtku", jedno pokárání. Takovéto "bratrské napomenutí" se pak snadno cítí jako projev lásky, za který se spíš děkuje. Tedy nejdříve "po srsti" a teprve potom "proti srsti". Když je některý bratr tak zakomplexován, že ani bratrská domluva s ním nehne, potom musí představený použít i rázné slovo a dát bratru příkaz... a to již "nemocnému" bratru pomůže. Vždyť kdo by neposlechl představeného, kterého vidí - neposlouchal by ani Boha, kterého nevidí. Kdo nepřijímá bratra, kterého vidí, nepřijímá ani Boha, kterého nevidí. Kdo nechválí bratra a neraduje se z  jeho blízkosti, opravdově nechválí ani Boha, kterého nevidí, ani se neraduje z  jeho blízkosti. Proto se snažím bratry často chválit. Proto stále chválím Pána zvláště liturgií eucharistickou a liturgií hodin. Vždyť je dobrý, stále mě bez podmínek přijímá a miluje, i když já ho stále znovu něčím zarmucuji, hlavně svou malou vírou a důvěrou v jeho moc a dobrotu.

Na náměstí Republiky u kostela sv. Josefa se skoro každý den setkáváme nejen s lidskou bídou, ale i s nezměrným Božím milosrdenstvím. k těm nejmenším a nejubožejším tam patří: alkoholici, narkomani, pasáci, prostitutky, onanisté, satanisté, spoutaní okultismem (magií), otrocky závislí na cigaretách, televizi, hracích automatech, na svém strachu a jiných neřestech, které je dohánějí někdy až k zoufalství. Patří k nim také nemocní, psychicky narušení, i  duchovně nemocní manželé, kterým již úplně vychladla láska a bydlí spolu v domě jen proto, že musí, že se nemají kam rozejít. Ti všichni potřebují ke svému osvobození, uzdravení a spáse obvykle jen to, aby je měl někdo rád takové, jací jsou, aby prostě skrze někoho poznali a zakusili Boží lásku a osvobozující Kristovu pravdu. Ti, kdo jsou delší dobu závislí na svých neřestech, aby mohli být uzdraveni a Boží lásku pak sami dávali zas dál, potřebují zakoušet tuto lásku a pravdu i po dlouhou dobu (jeden rok i více let).

Ve službě těmto "nejmenším" se mi osvědčuje dodržovat - v  duchu slov Písma: "Hospodin je skála mé spásy. Nebojím se, protože mám Hospodina po pravici. Hospodin je má síla a statečnost, koho bych se bál? Hospodin je záštita mého života, před kým bych se třásl?" - (žalm 26 [27]) - tyto zásady:

- Na podivné či nesmyslné a dotěrné otázky neodpovídej! Mlč! A přemýšlej, co by na tvém místě udělal Pán Ježíš. Neodpověděl by snad protiotázkou: "Povím ti to, ale napřed mi řekni, proč to chceš vědět? Abys někomu mohl pomáhat, abys mohl více milovat a nebo jen proto, abys ses utvrdil ve svých předsudcích (vůči němu), ve své zášti či nenávisti?"

- Mluv o tom, co lidi spojuje, a o tom, co by je mohlo rozdvojit, rozdělit, mluv co nejméně! Jedná se důležitou ctnost, vycházející z  opravdové lásky k postiženým a narušeným lidem, která se nazývá prozíravost, rozvaha při mluvení, moudrost. Jde o umění: dříve než vyslovím slovo, zvážit, co asi způsobí. Toto umění je dar Ducha svatého, který si nikdo nedá sám. Může si ho ale vyprosit, když se modlí o tuto pastýřskou moudrost s vědomím, že její získání zcela závisí na Bohu a na jeho milosti, a přitom se v této ctnosti cvičí s přesvědčením, že její získání závisí i na něm a na jeho přičinění, ne lenošení a pasivitě. Vhodnou prosbou o tento dar Ducha je např. píseň: "Učiň mě Pane nástrojem... pokoje" (Kancionál č. 928), kterou se často modlím - již 40 let.

Chci tím říci, že jen v síle Ducha sv. jednou dokážeš mlčet i  ty, bratře, sestro, když tě někdo netaktně kritizuje, nebratrsky upozorňuje na chybu. Jen v síle Ducha sv. dokážeš mlčet, když se budeš cítit podveden, zaskočen, zraněn, někým úplně zklamán, neprávem pokárán, obviněn. Jen tak budeš schopen tomu, kdo takto tě (většinou nechtěně) zranil, aspoň v duchu upřímně odpustit a také mu poděkuješ (za jeho upřímnost, že má na jazyku jen to, co má na srdci) a v duchu si řekneš: "Vždyť takovéto zacházení si zasloužím za jiné své chyby a hříchy, o nichž dotyčný karatel nemá ani tušení". Pak dokážeš milovat i toho, kdo tě nemiluje, kdo se nemožně chová pořád a stále. Ovšem dříve nebo později se takový člověk obvykle "zlomí", změní se a začne se chovat lépe - aspoň trošku jako ty. a můžete pak v klidu a věcně (bez emocí), vyřešit nakonec každý problém - podle vůle Boží. a už se nebudeš bát žádné rány, vždyť ona ti vždy pomůže, abys mohl více milovat jako Ježíš.

Když někoho nemohu zastavit v jeho "věčných" nářcích a  osočování druhých, zeptám se: "Bratře (sestro), mohu ti dát požehnání, aby se ti dařilo lépe, abys měl v srdci pokoj a radost?" On řekne obvykle "Ano", a pak se nad ním modlím - třeba Aronské požehnání (podle sv.Františka):

"Ať ti Pán žehná a chrání tě. Amen.

Ať ti ukáže svou tvář a smiluje se nad tebou. Amen.

Ať obrátí svůj pohled na tebe a naplní tě pokojem. Amen.

Požehnej tě všemohoucí Bůh Otec....! Amen."

Když jsem sklíčen nebo někým zklamán a zraněn, mohu si s  Pavlem říkat: "Trpím (asi spravedlivě), ale raduji se, protože tak doplňuji, co ještě zbývá....a obrací se to k prospěchu církve". Raduji se, že mohu spolu s  Kristem být ukřižován, spolu s ním budovat civilizaci lásky, přispívat k  uspíšení příchodu onoho dne, kdy Bůh udělá všechno novým, abych se všemi spasenými bratry a sestrami mu mohl zpívat věčnou píseň chvály. Zatím mu rád zpívám Františkovu Píseň bratra slunce ve známé parafrázi:

"Laudato si, o mi Signore....Dík za tvůj kříž, znamení spásy. V něm záchrana pro včechny časy. Dík za tvůj dar svatého Ducha. Dík za lásku, v  níž každý vzkvétá. Laudato si....."

Přeji Vám (Bohem milovaní bratři a sestry), abyste i vy zakoušeli radost z toho, že máte Otce, který vás vždy přijímá a miluje, radost z  dávání a chválení Boha i bližních - zvláště těch nejbližších. Amen.