Formace uchazečů a kandidátů členství v Sekulárním františkánském řádu ČR (Petr Václav Němec OFS)

        Všichni věřící jsou povoláni ke svatosti a mají právo, ve spojení s církví, jít svou vlastní duchovní cestou. V církvi jsou různé duchovní rodiny s rozdílnými charismaty. Mezi tyto rodiny patří i františkánská rodina, která ve svých různých větvích uznává sv. Františka z Assisi za svého duchovního otce, inspirátora a vzor. Své vlastní místo ve františkánské rodině má Sekulární františkánský řád (SFŘ), jehož členové, vedeni Duchem svatým, se svou profesí zavazují žít evangelium způsobem sv. Františka ve svém světském stavu podle Řehole SFŘ. Povolání do SFŘ zavazuje žít evangelium v bratrském společenství (fraternitě).
        Zájemce o přijetí do SFŘ prochází v první fázi dobou iniciace (postulát) jako uchazeč o členství, kdy dochází k vzájemnému poznávání mezi místním bratrským společenstvím a uchazečem, který se seznamuje s františkánskou spiritualitou, životem a učením sv. Františka z Assisi, řeholí SFŘ a ověřuje se pravost jeho povolání k životu v bratrském společenství dle františkánské evangelní cesty. Magistr formace (formátor) vyučuje a vede uchazeče v době iniciace k naplnění jejího cíle za pomoci ostatních členů MBS s trvalou profesí a tak ho připravuje na období počáteční formace v případě přijetí uchazeče za kandidáta profese. U uchazečů se vyskytují různé představy o jednotlivých základních pojmech a principech katolické víry, odpovídající úrovni jejich předchozí katecheze, proto je potřeba uchazečům poskytnout základní jednotný výklad v této oblasti v souladu s katechismem katolické církve (základní formace uchazečů), na kterém by mohli stavět při následující počáteční formaci v noviciátu a po profesi, neboť proces formace musí pokračovat celý život, přičemž je nutné respektovat její rozměr lidský, křesťanský a františkánský.
        Po přijetí prochází kandidát profese obdobím počáteční formace, jehož účelem je vyzrání povolání, získání zkušeností z evangelního života v bratrském společenství a lepší poznání řádu. K tomu slouží četba a meditace Písma svatého, poznávání cesty sv. Františka za Kristem, jeho osobnosti a spisů, osvojování si františkánské spirituality, studium řehole, generálních konstitucí a stanov, účast na setkáních MBS SFŘ a jiných řádových setkáních.
        Papež Jan Pavel II. to vyjádřil takto:“účelem katecheze v celkovém rámci evangelizace je být (oním) obdobím výuky a zrání, v němž křesťan poté, co vírou přijal Ježíše Krista jako svého jediného Pána a přilnul k němu upřímným obrácením srdce, usiluje lépe poznat tohoto Krista, jemuž se oddal; chce hlouběji poznat jeho tajemství, chce vědět více o Božím království, které hlásá, chce se obeznámit s požadavky i přísliby obsaženými v jeho evangelijním poselství a posléze s cestami, které vytyčil každému, kdo jej chce následovat.“
        A my, sekulární františkáni, chceme Ježíše Krista následovat cestou sv. Františka z Assisi, dle jeho způsobu života, k čemuž nás vede Řehole Sekulárního františkánského řádu.
Základem je četba evangelia, život v bratrství (fraternitě) a minoritě („být menším“, chudoba, pokora), přecházení z evangelia k životu a ze života k evangeliu (Písmo nám pomáhá hlouběji pochopit smysl vlastního života a naše životní zkušenosti nám zase pomáhají stále hlouběji a nově chápat biblický text, „jít ve stopách Pána Ježíše Krista“). Velkou pomocí každému z nás při uskutečňování tohoto cíle je právě formace ( či katecheze), která není pouze předávání víry či vyučování náboženským pravdám, ale je nutno ji chápat jako celistvou výchovu víry, kde cestou od náboženské zkušenosti až ke zkušenosti autentické křesťanské víry může člověk vyzrávat k víře chápané a prožívané jako postoj, hluboce zakořeněný v samém centru osobnosti a tedy jako životní styl. A tak můžeme postupně „svléknout starého člověka a obléknout nového“, stát se jasnějším a zřetelnějším „obrazem Božím“ a vstoupit do Božího království.
 
I. Základní formace uchazečů
 
     Uchazeč má jejím absolvováním získat základní jednotnou představu o základních pojmech a principech katolické víry v rozměru lidském, křesťanském a františkánském. Formátor jednotlivá témata dle potřeby doplňuje a rozšiřuje o františkánský pohled a tak je používá i k seznámení uchazeče s františkánskou spiritualitou, životem a učením sv. Františka.
      Obsahuje 12 základních témat:
 
  1. Bůh
  2. Bůh jako Trojice
  3. Ježíš Kristus
  4. Panna Maria – Bohorodička, matka Ježíše Krista
  5. Bible – Písmo svaté
  6. Boží království
  7. Víra
  8. Katolická církev
  9. Svátost eucharistie
  10. Modlitba
  11. Hřích
  12. Obrácení
Ke každému tématu patří úvodní slovo, uvádějící uchazeče do příslušného tématu a doporučené texty k rozjímání.
 
úvodní slovo k tématu 1. Bůh.
 
V bříšku těhotné ženy diskutovala dvě miminka:
 
-         Věříš v život po porodu ?
 
-          Určitě. Něco po porodu musí být.
 Možná jsme tu právě proto, abychom se připravili na to, co bude pak.
 
-         Blbost, žádný život po porodu není.
Jak by vůbec mohl vypadat?
 
-         To přesně nevím, ale určitě tam bude více světla než tady.
Třeba budeme běhat po svých a jíst pusou.
 
-         No to je přece nesmysl.
Běhat se nedá.
A jíst pusou, to je úplně směšné!
Živí nás přece pupeční šňůra.
Něco ti řeknu : život po porodu je vyloučený- pupeční šňůra je už teď moc krátká.
 
-         Ba ne, určitě něco bude.
Jen asi bude všechno trochu jinak, než jsme tady zvyklí
 
-         Ale nikdo se přece odtamtud po porodu nevrátil.
      Porodem prostě život končí.
A vůbec, život není nic než vleklá stísněnost v temnotě.
 
-         No já přesně nevím, jak to bude po porodu vypadat, ale každopádně uvidíme mámu a ta se o nás postará.
 
-         Mámu?
Ty věříš na mámu?
A kde má jako podle tebe být?
 
-         No přece všude kolem nás !
V ní a díky ní žijeme.
Bez ní bychom vůbec nebyli.
 
-         Tomu nevěřím!
Žádnou mámu jsem nikdy neviděl, takže je jasné, že žádná není.
 
-         Ale někdy, když jsme zticha, můžeme zaslechnout, jak zpívá, nebo cítit, jak hladí náš svět.
Víš, já si fakt myslím, že opravdový život nás čeká až potom....
 
 1. Bůh
 
     V průběhu dějin až po současnou dobu lidé vyjadřovali svou touhu po Bohu a své hledání Boha ve svých náboženských představách a náboženském chování ať už v modlitbách, obětech, kultech, meditacích atd. Tedy pokud existuje člověk, existuje i náboženství, tj. vědomé a svobodné zaměřování člověka k Bohu. Jsou různá náboženství, která se nám představují jako tisíce bohů, kultů, chrámů, tisíce odpovědí a představ. V každém náboženství jsou nepochybně obecné prvky pravdy. Ale: Buď je Bůh jeden, anebo je mnoho bohů; buď je Bůh všemohoucí, anebo je sám podroben temným silám osudu; buď je Bůh osobní bytost, která svým rozumem řídí svět, nebo je neosobní moc, která vším vládne a je totožná se světem. Nezřídka je prostě Bůh ztotožňován s přírodními silami či je utvářen podle obrazu člověka.
     Je třeba si uvědomit, že máme sklon vytvářet si Boha k obrazu člověka, když často vlastně hledáme zase jen sami sebe, místo abychom se vydali na cestu k jedinému pravému a živému Bohu, který nás nekonečně přesahuje. Tak vznikají karikatury Boha, dobově a kulturně podmíněné představy, které jsou pro jiné lidi a pro jinou dobu prostě nepřijatelné. S odmítnutím těchto lidských obrazů Boha pak lidé odmítají i skutečného Boha. Nenapadne je, že chyba je v nich samých a v jejich nesprávných představách. Začne-li např. divoch v pralese pochybovat o své dřevěné modle jako o Bohu a nakonec v ní už nemůže věřit, pak to neznamená, že Bůh neexistuje, ale znamená to jen to, že Bůh není ze dřeva.
     Někteří lidé se domnívají, že Bůh nesmí nikomu nikdy nic odepřít. Je tu přece proto, aby vyslýchal modlitby a modlitba a splnění proseb mají za sebou následovat jako v nějakém automatu. Z Boha si tak činí přisluhovače člověka. Když očekávání zůstávají nesplněna přijímají závěr: „Už nemohu věřit v Boha.“ Pro další lidi je Bůh jakýmsi „nebeským policistou“, který se má starat o pořádek na světě. Když tito lidé zjistí, že přes jeho bdělost je na tomto světě nepořádek a nespravedlnost, tak se na Boha hněvají, jak to hlídá. Jiní se pak snaží „podplatit“ si Boha, pojistit se proti němu určitými „zbožnými“ praktikami. Mnozí lidé se domnívají, že Bůh musí neustále zasahovat do běhu našeho světa, a je-li třeba i zázrakem. Zapomínají, že svět má určitou svébytnost a vlastní zákonitost, kterou žádný „Bůh zázraků“ tak hned nezruší, jen aby vyhověl lidským přáním. Při tomto hledání Boha platí, že čím menší a užší obraz má člověk sám o sobě a o svém světě, tím menší a užší bude i obraz, který si utváří o Bohu.
     Jakmile se začneme ptát na to, jak bychom mohli Boha definovat, popsat, jak bychom ten pojem mohli vymezit, dostáváme se do slepé uličky. Takhle to nejde. Písmo svaté nikdy a nikde Boha nedefinuje, ale Písmo mluví o tom, jak Bůh jedná (např. Ex 14,15-31; Jan 1,1; 1,14). Lze tedy konstatovat, že Bůh existuje (základ víry) a může být poznán (plyne ze zkušenosti). A protože Bůh stojí nade vším svým stvořením, lze jej poznat jen tehdy, dá-li se poznat on sám. Proto Boha poznáváme jako osobního Boha pouze prostřednictvím jeho zjevení, dosvědčeného v Písmu. Na základě toho lze o Bohu říci:
a) Ve svém bytí Bůh existuje sám o sobě. Zatímco jeho stvoření je na něm závislé, on je na stvoření zcela nezávislý. Je nejenom sám živý, ale je i životem pro svůj vesmír a v sobě má zdroj tohoto života. Na samém počátku biblické historie Bůh toto tajemství svého bytí odkryl Mojžíšovi, když se mu zjevil na poušti v plápolajícím ohni uprostřed keře (Ex 3,2). Zvláštní bylo, že „keř v ohni hořel, ale nebyl jim stráven“. Pro Mojžíše to znamenalo, že oheň je nezávislý na okolním prostředí, byl živen sám ze sebe. Takový je i Bůh ve své nejvlastnější podstatě – absolutně nezávislý na prostředí, kterému se rozhodl dát poznat. Tato vlastnost Božího bytí je zřejmě vyjádřena Božím osobním jménem Jahve a také v jeho sebezjevení: „Jsem, který jsem“, tj. „Jsem ten, který má bytí sám v sobě“ (Ex 3,14).
b) Bůh je ve své podstatě duchovní bytost. Bezprostředně poté, co se zjevuje jako Stvořitel vesmíru, se také představuje jako Duch, který vznesl do tmy světlo a do chaosu řád (Gn 1,2n). Podobně Kristus ukázal samařské ženě Boha jako cíl pravého uctívání: „Bůh je Duch, a ti, kdo ho uctívají, mají tak činit v Duchu a v pravdě“ (J 4,24). Duch není omezenou formou existence, je dokonalou celostní bytostí. Řeknem-li, že Bůh je nekonečný Duch, dostáváme se zcela mimo svou zkušenost. Člověk je v prostoru a času i v poznání a moci omezen, ale Bůh je v podstatě neomezený a každá oblast jeho přirozenosti je neomezená. Jeho nekonečnost v čase nazýváme věčností, v prostoru všudypřítomností, v moci všemohoucností. (Rozjímat Sk 17, 24-31).
c) Bůh je osobní bytost. Tím myslíme, že Bůh je rozumovou a inteligentní morální bytostí, že si uvědomuje sám sebe a sám o sobě rozhoduje. Je svrchovanou myslí, která je zdrojem veškeré rozumovosti ve vesmíru. Každou Boží vlastnost z hlediska lidského úsudku je třeba posuzovat jako Boží projev v konkrétní lidské situaci, na níž odpovídá, takže Boží vlastnosti vyjadřují vztah, do něhož vstupuje s těmi, kdo pociťují jeho potřebu. Bůh existuje v plnosti své přirozenosti v každé své vlastnosti, takže nikdy není jedné vlastnosti více než druhé, nikdy není více lásky než práva nebo více milosrdenství než spravedlnosti.
e) Bůh je absolutně svrchovaný. To znamená, že má své vlastní plány a uskutečňuje je ve svém čase a svým způsobem. Vezmeme-li svrchovanou Boží vůli za konečný základ pro vše, co se děje, ať už k tomu dojde s aktivním Božím přispěním, nebo to Bůh prostě připustí, rozlišujeme potom mezi aktivní Boží vůlí a jeho vůlí dovolující. Přítomnost hříchu ve světě musí být přisuzována Boží dovolující vůli, protože hřích je v rozporu s Boží svatostí a dobrotou. Existují oblasti, v nichž je uskutečnění Boží vůle dominantní, a oblasti, kde je člověku ponechána svoboda k jednání. Je obtížné uvést do souladu Boží svrchovanost s lidskou zodpovědností, protože plně nerozumíme podstatě Božího vědění a všem zákonům, které řídí chování člověka.
     Sv. Pavel v Prvním listu Korintským sděluje: „Jsou rozdílná obdarování, ale tentýž Duch; rozdílné služby, ale tentýž Pán; a rozdílná působení moci, ale tentýž Bůh, který působí všecko ve všech.“ (1 K 12, 4-6)
     On je pravda, protože „Bůh je světlo, a tma v něm vůbec není“ (1 Jan 1,5); on je „láska“, jak učí apoštol Jan (1 Jan 4,8).
     Co je Bůh pro sv. Františka vyjadřuje jeho modlitba, chvalozpěv a díkůvzdání v Nepotvrzené řeholi:
„Nic jiného tedy nežádejme, nic jiného si nepřejme, v ničem jiném nenacházejme zalíbení a potěšení než ve svém Stvořiteli, Vykupiteli a Spasiteli, jediném pravém Bohu, který je plností dobra, všechno dobro, celé dobro, pravé a nejvyšší dobro, který jediný je dobrý, milostivý a dobrotivý, laskavý a milý, který jediný je svatý, spravedlivý, pravdivý a věrný, který jediný je dobrotivý, bez hříchu a čistý, od něhož, skrze něhož a v němž je celé odpuštění, všechna milost, celá sláva pro všechny kající, všechny spravedlivé a všechny blažené, kteří se radují v nebi.“ (Františkánské prameny I.)
 
úvodní slovo k tématu 2. Bůh jako Trojice.
    
    Jedna holčička z dětského domova pořád čekala na maminku a ošetřovatelka, když jednou neměla náladu, jí řekla, že o ni maminka ztratila zájem a už za ní nikdy nepřijde. Holčička si vzala svého plyšového medvídka a vyskočila z okna.
     V dnešním světě panuje móda žít osamoceně. Mnoho mladých lidí si volí takový životní styl, který jim umožňuje větší mobilitu a prodlužuje dobu studia, a současně je chrání před emocionální odloučeností od rodičů. Ukazuje se ale, že podobné rozhodnutí bývá draze zaplaceno. Roky obětování a odříkání pro tyto lidi obyčejně končí krizí. Mají po třicítce, v kapse univerzitní diplom, doktorát, případně jiný druh dosaženého vzdělání, mají na to koupit si byt a nový automobil, ale kladou si otázku, pro koho to všechno dělají. Manželku nebo manžela nepotkají jen tak na ulici. Pevné vztahy se nevytvářejí na počkání, ale vznikají několik let, a ty přechodné se rozpadají jako domky z karet. Prozatím se spokojovali s dočasnou osamoceností s představou, že si snad někdy konečně založí rodinu, ale teď – i když se s tím odmítají definitivně smířit – zůstávají osamoceni s obavou o sebe i o svou další budoucnost.
      Po překročení jistého životního bodu se objevuje u člověka strach ze samoty, takový život neuspokojuje jeho touhu po blízkosti projevované i přijímané. Utrpení dotyčného navíc umocňuje také fakt, že pokud nežije v nějakém vztahu, neporozumí ani sám sobě. Nejsem-li v důvěrném vztahu s druhým člověkem, nemohu poznat ani sám sebe. Část mé osobnosti mohu projevit ve svém zaměstnání, jinou část v oblasti společenských kontaktů, ale jistá část a to část nesmírně důležitá, zůstává pro mne neznámá a nevyslovená. U mužů např. otcovství. Již v Písmu říká Bůh: „Není dobré, aby člověk byl sám“ (Gn 2, 18-24) . Z toho vidíme, že pro člověka je velmi důležité aby žil ve společenství. Nejmenší společenství jsou dva – takovým typickým, klasickým osvědčeným společenstvím je manželství. Mniši se k Bohu dostávají skrze posvátné oficium, manželé skrze své manželky.
     Možná vždy nedomýšlíme do důsledků Kristův výrok, že kde jsou dva nebo tři shromážděni ve jménu mém, tam jsem já uprostřed nich (Mt 18,20). Kde jsou dvě duše spojené láskou (a co jiného je shromáždění ve jménu Kristově než společenství lásky?), tam přebývá Bůh. Setkají-li se tedy na Zemi dva lidé spojeni láskou a spojení láskou k Bohu, je Bůh uprostřed nich, a pro manžele to platí zvlášť. Ovšem platí to nejen pro manžele, každé setkání dvou křesťanů se může stát zpřítomněním neviditelného Boha na viditelné Zemi. Už se nejedná o setkání dvou lidí, ale začíná nová forma jejich existence, podobně jako když se kdysi z neživé hmoty stal život, podobně jako když kdysi vložil Bůh do hmoty dech a vznikl člověk. Je to kvalitativní skok, uskutečnění církve. A máme tu společenství lidí s Bohem, ve kterém jsou všichni spojeni vírou a láskou, novou láskou.
     Nová láska, láska božské Trojice, nám byla zjevena v Ježíši Kristu, který nám umožnil nahlédnout do vnitřní struktury Boha tvořené třemi osobami, Trojice, v níž každá osoba žije v druhé a pro druhou ve věčné božské lásce obětující se, dávající se, kolující.
 
Rozjímat listy: 1 K 13,1-13
                         1 J 4, 7-21
 
 2. Bůh jako Trojice
 
     Křesťané jsou křtěni „ve jménu Otce i Syna i Ducha svatého“, nikoli v jejich jménech.
Je totiž jen jeden Bůh - Nejsvětější Trojice: všemohoucí Otec a jeho jednorozený Syn a Duch svatý. Nejsvětější Trojice je hlavní tajemství víry a křesťanského života. Je to tajemství Boha, jaký je sám o sobě. Bylo zjeveno v Novém zákoně:
a) Zvěstování. Marii bylo působení Trojice zjeveno, když ji anděl oznámil, že na ni sestoupí Duch svatý, zastíní ji moc Nejvyššího a dítě, které se z ní narodí, bude nazváno Boží Syn (L 1,35). Při vtělení Syna působil tedy Otec a Duch.
b) Kristův křest. Při Kristově křtu v Jordánu působí tři osoby: Syn přijímá křest, Otec jej uznává a promlouvá k němu z nebe a Duch sestupuje ve viditelné podobě holubice. Otec a Duch tak vydali o Ježíši svědectví a Kristus obdržel moc křtít Duchem svatým.
c) Ježíšovo učení. Celé Ježíšovo učení má trojiční charakter. Mluvil o Otci, který jej poslal, o sobě jako o tom, kdo zjevuje Otce, a o Duchu, jehož prostřednictvím on i jeho Otec působí. Všude je zdůrazněna jednota mezi Otcem, Synem a Duchem (J 14,7.9n). Kristus prohlašoval: „Požádám Otce a on vám dá jiného Přímluvce, aby byl s vámi na věky – Ducha pravdy (J 14, 16-26). Hovoří se o třech různých osobách, a přece jsou totožné. Otec, který je Bohem, poslal Syna, a Syn, jenž je Bohem, poslal Ducha, který je také Bohem. To je podstata křesťanské víry v Ducha, který vychází od Otce i od Syna.
d) Pověření, které dává vzkříšený Pán. Kristus před svým nanebevstoupením vybízí učedníky, aby šli do celého světa zvěstovat evangelium a konkrétně zmiňuje křest „ve jménu Otce i Syna i Ducha svatého“. V rámci jednoho jména tak vystupují tři rozdílné osoby. Trojice ve smyslu trojjedinosti nemohla být vyjádřena přesněji.
 
     Církev zkoncentrovala trojiční učení do dogmatu o Nejsvětější Trojici:
a) Trojice je jedna. Nevyznáváme tři bohy, nýbrž jednoho Boha ve třech osobách: „soupodstatnou Trojici“. Božské osoby se nedělí o jediné božství, nýbrž každá z nich je celý Bůh: „Otec je všechno to, co je Syn, Syn všechno to, co je Otec, Otec a Syn všechno to, co je Duch svatý, totiž jediný Bůh, podle své přirozenosti. Každá ze tří osob je onou skutečností, totiž podstatou, bytností nebo božskou přirozeností.“
b) Božské osoby jsou od sebe skutečně odlišné. Bůh je jediný, ale ne osamocený. „Otec“, „Syn“ a „Duch svatý“ nejsou pouhá jména, označující způsoby božského bytí, nýbrž osoby skutečně odlišné: „Syn není Otec, Otec není Syn a Duch svatý není Otec nebo Syn.“ Liší se od sebe navzájem vztahy svého původu: „Je to Otec, který plodí, Syn, který je plozen, Duch svatý, který vychází.“ Božská jednota je trojjediná.
c) Božské osoby jsou ve vzájemném vztahu. Skutečná, vzájemná odlišnost božských osob, protože božskou jednotu nedělí, spočívá výhradně ve vzájemných vztazích: „Ve jménech osob, která vyjadřují vztah, se Otec vztahuje k Synovi, Syn k Otci, Duch svatý k oběma; nicméně, mluvíme-li z hlediska vztahu o těchto třech osobách, přece věříme v jedinou přirozenost či podstatu. Vždyť v nich je jedno tam, kde není žádný protiklad vztahů. Pro tuto jednotu je Otec celý v Synovi, celý v Duchu svatém; Syn je celý v Otci, celý v Duchu svatém; Duch svatý je celý v Otci, celý v Synovi.“   
                     
     Celý řád spásy je společným dílem tří božských osob. Vždyť jako má Trojice jen jednu a tutéž přirozenost, tak má jen jedno a totéž působení. Otec, Syn a Duch svatý nejsou tři původci tvorů, nýbrž jediný původce. Nicméně každá božská osoba vykonává společné dílo podle své osobní vlastnosti. A tak církev s odkazem na Nový zákon vyznává: „Jeden je totiž Bůh Otec, od něhož jsou všechny věci; jeden je Pán Ježíš Kristus, skrze něhož jsou všechny věci; jeden je Duch svatý, v němž jsou všechny věci.“
     Pro lidský rozum je to těžko představitelné a pochopitelné, proto nabízí v zásadě dvě na první pohled schůdná řešení, která představují pro člověka nemalé pokušení. Podle prvního zdánlivého řešení by Bůh sám v sobě byl pouze jeden a jména Otec, Syn, Duch by označovala pouze tři způsoby, jak se tento ve skutečnosti jediný Bůh lidem zjevil. Bůh je ale pravdivý a nezjevuje se člověku jinak, než ve skutečnosti je. Jinak by byl prostě lhářem, zjevení by bylo pravdivé jen naoko, a tak by bylo oprávněné být křesťany jen naoko, což přece Bůh nechce. Druhé nesprávné řešení tvrdí, že jediným pravým Bohem je ve skutečnosti Otec. Syn a Duch jsou mu podřízeni a podřazeni, takže představují jakési mezistupně mezi Bohem a stvořením. Tento blud je nepřijatelný proto, že velmi rafinovaně popírá božství Syna i Ducha svatého a navíc určitým způsobem nečiní zadost víře v Boží jedinost, protože, byť vyšší nebo nižší, bohové by určitým způsobem pro nás byli vlastně tři. Je třeba si uvědomit, že víra v Trojici znamená, že Bůh nás křesťany pozval do svého soukromí, abychom vstoupili do dokonalé jednoty s Nejsvětější Trojicí a ona v nás přebývala.
     Bůh je v sobě samém společenstvím, v Božím životě je rozmanitost. Bůh Otec připravuje, Bůh Syn tvoří a Bůh Duch oživuje. Jde o rozmanitost života, úloh a jednání. Všechny zázraky stvoření, všechny formy života, všechny pohyby ve vesmíru zrcadlí mnohotvárnost Božího života.
     Posledním cílem veškerého božího řádu spásy je, aby tvorové vstoupili do dokonalé jednoty s Nejsvětější Trojicí. Ale už nyní jsme povoláni k tomu, aby v nás Nejsvětější Trojice přebývala: „Kdo mě miluje,“ říká Pán, „bude zachovávat mé slovo, a můj Otec ho bude milovat a přijdeme k němu a učiníme si u něho příbytek“ (Jan 14, 23).
     Svatý František ve své modlitbě, chvalozpěvu a díkuvzdání v Nepotvrzené řeholi pokračuje:
„Ať tedy nám v tom nic nepřekáží, nic nás od toho neodděluje, nic nám nebrání: všude, na každém místě, v každou hodinu a v každou dobu, denně a ustavičně věřme v něho upřímně a pokorně, uchovávejme ho v srdci a milujme ho, ctěme jej a klaňme se mu, služme mu, chvalme ho a dobrořečme mu, slavme a vyvyšujme, velebme a děkujme jemu, nejvyššímu a nejvznešenějšímu, věčnému Bohu, Trojímu a Jedinému, Otci, Synu a Duchu svatému, Stvořiteli všech věcí, Vykupiteli všech, kteří v něho věří, doufají a milují ho, který je bez počátku a konce, neproměnný, neviditelný, nevypověditelný, nevýslovný, nepojatelný, nepostižitelný, požehnaný, chvalitebný, slavný a vyvýšený, vznešený, veliký, milý, laskavý, příjemný a nade vše vytoužený na věky věků.“ (Františkánské prameny I.)
 
 úvodní slovo k tématu 3: „ Ježíš Kristus“
 
       Ježíš se narodil v době, kdy se náboženství poprvé v dějinách lidstva stávalo záležitostí osobní volby, takže lidé vstupovali do různých kultů na základě svého osobního rozhodnutí. To umožňovalo rozšiřovat víru do celého tehdy známého světa. Kdyby se Kristus narodil třeba o dvě staletí dříve, něco takového by bylo naprosto nemyslitelné. Lidstvo tehdy totiž ještě nebylo pro to kulturně zralé. Kdyby se narodil později, žil by v rozvrácené době židovských válek proti Římu, kdy padl Jeruzalém (r. 70) a byl zničen chrám. Těžko by pak šířil své učení ve válkou zmítané zemi. Boží Syn se tedy stal člověkem v prvním okamžiku, kdy ho lidé byli schopni přijmout a vytvořit nový Izrael složený z pokřtěných, pocházejících ze všech jazyků a rodů země. Stal se člověkem; čím se vlastně stal?
       Člověk zaujímá ve stvoření jedinečné místo, je Božím obrazem, ve své přirozenosti spojuje svět duchový a hmotný, je stvořen jako muž a žena a Bůh ho učinil svým přítelem, později synem. To znamená, že lidský jedinec má osobní důstojnost, protože je Božím obrazem; člověk není jen něco, nýbrž někdo – je osobou. Lidská osoba má účast na světle a síle Božího Ducha. Svým rozumem je schopna pochopit řád věcí stanovený Stvořitelem. Svou vůlí je s to zaměřit se sama na své pravé dobro. Dosahuje své dokonalosti, když hledá a miluje pravdu a dobro.
       Lidská osoba stvořená k Božímu obrazu, je zároveň bytost tělesná i duchová. Výraz duše označuje v Písmu svatém často lidský život, nebo celou lidskou osobu – „duše“ znamená duchový princip v člověku. Člověk je jednota duše a těla. Jakožto tělesná bytost v sobě zahrnuje prvky hmotného světa; v člověku dosahují svého vrcholu a pozvedají hlas k svobodnému chválení Stvořitele. Člověk proto nesmí pohrdat tělesným životem, nýbrž naopak, je povinen považovat své tělo za dobré a hodné úcty, poněvadž bylo stvořeno Bohem a posledního dne má být vzkříšeno. Duše je bezprostředně stvořena Bohem – není tedy „zplozena“ rodiči – a je nesmrtelná: nezaniká při smrti, ve chvíli svého oddělení od těla, ale znovu se spojí s tělem ve chvíli konečného vzkříšení.
       Člověk byl stvořen jako muž a žena, to znamená, že jsou chtěni Bohem: a to jak v dokonalé rovností jako lidské osoby, tak v jejich vlastním bytí muže a ženy. „Být mužem“, „být ženou“ je dobrá a Bohem chtěná skutečnost. Muž i žena mají nepomíjející důstojnost, kterou jim uděluje bezprostředně Bůh, jejich stvořitel. Muž a žena stvoření společně, jsou Bohem chtěni jeden pro druhého. Stvořil je pro společenství osob, v němž každý může být „pomocí“ toho druhého, protože jsou zároveň rovnocenní jako osoby a doplňují se jako muž a žena. V manželství je Bůh spojuje tak, že vytvářejí „jedno tělo“ a mohou předávat lidský život. Tím, že muž a žena, jako manželé a rodiče předávají svým dětem lidský život, spolupracují jedinečným způsobem na díle Stvořitele.
 
Žalm 139
 
3. Ježíš Kristus
 
    Zprávy o Ježíši nám podává především Nový zákon. Čtyři psaná evangelia však nejsou Ježíšovým životopisem. Jsou uspořádány pro účely zvěstování. Evangelia jsou prameny spolehlivé a věrohodné, z nichž poznáváme, kdo je Ježíš, co činil a učil. Ježíš tu není pro ty, kdo si myslí, že už vědí, kdo je Bůh, nýbrž pro hledající. Je svědkem, mluvčím a obhájcem Boží věci před lidmi, a to nejen slovem, ale i v činech a znameních. Při tom se zařazuje do své doby, do svého národa a jeho dějin.
     Ježíš znamená v hebrejštině „Bůh zachraňuje“ a výraz Kristus pochází z řeckého překladu hebrejského výrazu „Mesiáš“, což znamená „pomazaný“. „Pomazaní“ byli ti, kteří byli zasvěceni Bohu k poslání, jež jim svěřil (králové, kněží, proroci). Předpovězený Mesiáš měl být pomazán zároveň na krále, kněze i proroka.
     Ve Starém zákoně titul Boží Syn znamená adoptivní synovství, jež vytváří mezi Bohem a jeho tvorem mimořádně důvěrné vztahy. V Novém zákoně titul Boží Syn znamená jednoho z Boží Trojice. Petr vyznává, že Ježíš je „Mesiáš, Syn živého Boha“, což mu Ježíš potvrzuje, stejně jako později veleradě.
     Tajemství vtělení je v Písmu sděleno velmi jednoduše: „Slovo se stalo tělem“. Výrazem tělo je v souladu s biblickým myšlením míněn celý člověk. Ježíš Kristus tak je člověkem v lidské přirozenosti a Bohem (Božím Synem, jeden z Trojice) v Boží přirozenosti beze změny, bez oddělení, bez rozdělení, bez smíšení těchto přirozeností. Vtělil se pouze a jedině Syn, ovšem Syn poslaný Otcem a vždy směřující k Otci, a to v síle vnitrobožského Daru, v síle Ducha svatého, takže Boží Syn vtělením neopouští Trojici, protože ve svém lidství je neustále ve vztazích k Otci a Duchu. „Způsobem bytí byl roven Bohu, a přece na své rovnosti nelpěl, nýbrž sám sebe zmařil, vzal na sebe způsob služebníka, stal se jedním z lidí.“ (Flp. 2, 6-7). V Kristu je tedy jediný chtějící, osoba Slova, a dva způsoby chtění: jeden autentický božský, druhý autenticky lidský. Osoba je ten, kdo jedná, přirozenost je to, prostřednictvím čeho někdo jedná. V Kristu je třeba rozlišovat, neoddělovat a nesměšovat dva základní způsoby vědomí a poznání, které odpovídají příslušným přirozenostem. I když Ježíšovo jediné „já“ je „já“ nestvořeného Božího Syna, způsob, jakým si to Ježíš uvědomuje a jakým to prožívá, je dokonale lidský, protože se uskutečňuje prostřednictvím lidského poznání, lidského cítění a lidské svobody. Rozhodně mu tedy nechybí lidská psychologická osobnost, takže vtělený Boží Syn je opravdu úplným člověkem, jeho lidství sjednocené s osobou Slova se stává tou nejdokonalejší možnou realizací lidství. Díky tomu se Ježíš z Nazareta stává novou autentickou definicí člověka, novým Adamem.
     Při poslední večeři ustavuje eucharistii, která bude památkou jeho oběti. Ježíš zahrnuje své apoštoly do své oběti a žádá je, aby ji stále zpřítomňovali. Tím Ježíš ustanovuje své apoštoly kněžími nové smlouvy. Kalich nové smlouvy, který Ježíš předjímá při poslední večeři tím, že vydává sám sebe, přijímá z Otcových rukou při smrtelné úzkosti v Getsemanech tím, že „byl poslušný až k smrti“. Skutečnost této úzkosti ukazuje na pravé Ježíšovo lidství a na hlubokou realitu mesiášské zkoušky, kterou podstupuje.
     Velerada prohlásila, že Ježíš „je hoden smrti“ jako rouhač, odpovědnost za jeho utrpení a smrt však nesou všichni hříšníci a církev neváhá křesťanům připsat mnohem těžší odpovědnost za Ježíšovu popravu, kterou oni sami často svalovali jen a jen na Židy (KKC čl. 598). Před Ježíšem z Nazareta, který celý svůj život nasadil pro druhé, musela tváří v tvář hrůzné potupě kříže vyvstávat s neúprosnou zřejmostí otázka, zda bude vůbec někdo z lidí schopen přijmout zvěst proklatce pověšeného na kříži. Spolu s ním bylo přibito a vydáno posměchu a hanbě jeho celoživotní dílo, jeho poslání, to, co hlásal, samotné Boží království. V dobrovolném přijetí smrti kříže se tedy podivuhodně soustředí celé drama Ježíšova života, celé jeho dílo a celé jeho poslání do jediného úkonu sebezřeknutí, jehož hlubinu jen stěží kdo zahlédne.
     Ukřižování se stává čímsi záslužným pouze tím, že ho Muž z Nazareta svobodně přijímá a zevnitř proměňuje v úkon sebedarování Otcovu záměru spasit člověka. Tato oběť nové smlouvy znovu uvádí člověka do společenství s Bohem tím, že ho s ním smířila prostřednictvím krve „prolité za všechny na odpuštění hříchů“. Tajemství hrobu a sestoupení do podsvětí je stav mrtvého Krista, který „zakusil smrt“, tj. poznal stav smrti, stav odloučení duše od těla v okamžiku, kdy vydechl na kříži až po okamžik, kdy byl vzkříšen. Je to tajemství Bílé soboty. Během Kristova pobytu v hrobě zůstávala jeho božská osoba spojena jak s jeho duší, tak s jeho tělem, které však byly mezi sebou odděleny smrtí. A právě proto mrtvé Kristovo tělo nepoznalo porušení. My jsme pohřbeni s Kristem křtem, který je účinným znamením toho, že křesťan sestupuje do hrobu, aby s Kristem zemřel hříchu pro nový život.
     V poslušnosti a lásce přijaté utrpení kříže a sestup do hlubiny hrobu zjevují pravou cenu (hodnotu) oslavení - vzkříšení, které zase zjevuje pravou slávu Ježíšovy věrnosti až za hrob Otcově vůli spasit člověka. Vzkříšení je tedy Božím zásahem ve prospěch Ježíše z Nazareta, nejde v něm tedy, na rozdíl od kříže, o soteriologickou (vykupitelskou, spasitelskou) hodnotu lidských úkonů vtěleného Božího Syna, není zadostiučiněním nebo zásluhou. Velikonoční události jsou tak historickým počátkem plné víry v Ježíše Krista.
     Vzkříšený Ježíš navazuje se svými učedníky přímé vztahy dotykem a společným jídlem. Tím je vyzývá, aby uznali, že není žádný přízrak, ale hlavně aby si ověřili, že vzkříšené tělo, v němž se jim představuje, je totéž, které bylo umučeno a ukřižováno, neboť dosud nese stopy po utrpení. Toto pravé a skutečné tělo však má zároveň nové vlastnosti oslaveného těla; není už umístěno v prostoru a čase, ale může se podle libosti zpřítomnit kde chce a kdy chce, neboť jeho lidství už nemůže být zadrženo na zemi a patří už jen božské vládě Otce. Kristovo vzkříšení nebylo návratem k pozemskému životu, jak tomu bylo při vzkříšeních, která vykonal před velikonocemi, kdy vzkříšení po nějakém čase znovu zemřeli. Kristovo vzkříšení je podstatně odlišné. On ve svém vzkříšeném těle přechází ze stavu smrti do jiného života, mimo čas a prostor jak ho známe my. Ježíšovo tělo je při vzkříšení naplněno mocí Ducha svatého; ve stavu své slávy se podílí na božském životě, takže svatý Pavel může o Kristu říci, že je to „člověk z nebe“. Kristovo vzkříšení je předmětem víry jakožto transcendentní (přesažný) zásah samého Boha do stvoření a do dějin; tři božské osoby v něm působí společně a zároveň projevují svou vlastní originalitu.
     Vzkříšení je především potvrzením všeho, co Kristus vykonal a učil. Kristus svým zmrtvýchvstáním podal konečný důkaz své božské autority, jak to slíbil. Kristovo vzkříšení je úzce spjato s tajemstvím vtělení Božího Syna, je jeho naplněním podle věčného Božího plánu. Je splněním zaslíbení Starého zákona i samotného Ježíše za jeho pozemského života. Ve velikonočním tajemství jsou dvě hlediska: svou smrtí nás Kristus osvobozuje od hříchu, svým vzkříšením nám zjednává přístup k novému životu. Tím životem je pak vítězství nad smrtí ze hříchu a nová účast na milosti. Ta dovršuje přijetí za syny, neboť lidé se stávají Kristovými bratry na základě daru milosti. Sám vzkříšený Kristus je základem a zdrojem našeho budoucího vzkříšení, a to již nyní ospravedlněním naše duše, později oživením našeho těla. Jako totiž pro spojení s Adamem všichni propadli smrti, tak zase pro svoje spojení s Kristem všichni budou povoláni k životu (1 Kor 15, 20-22). Jak kříž tak vzkříšení mají společnou účinnost svátostného znamení, jež zprostředkovává člověku milost, která je příčinou jeho ospravedlnění, která člověka pozvedá k pravé důstojnosti Božího syna a Boží dcery, která je příčinou definitivního oslavení – zbožštění učedníka.
    Program, cesta, kterou nám Ježíš předkládá je „milovat“, zapřít se“, „nést kříž“, „následovat“. Zapřít sám sebe, vzít kříž a jít za Ježíšem.Tento náročný program se nedá uskutečnit bez lásky, kdy osoba Milovaného je vším pro toho, kdo ji miluje. František je jako učedník zamilovaný do Krista, je rozhodnut pro Krista. Rozhodnutí, které začalo setkáním s Ukřižovaným u sv. Damiána na počátku jeho obrácení a které skončilo, když se krátce před smrtí nechal položit nahý na chladnou zemi v naději na konečné setkání s Pánem. Rozhodnutí, které má svůj vrchol v objetí malomocného v okolí Assisi a na La Verně, když je stigmatizován a dospívá tak i k tělesnému spodobení s ukřižovaným Kristem. Následně pak bývá označován jako „druhý Kristus“. Milovat bez podmínek! Šel za Ježíšem, až za něho dal všechno. To je velká výzva, kterou nám František předkládá a kterou nám předkládá evangelium. Ježíš stejný včera, dnes a na věky nám opakuje: „Neboj se. Já jsem s tebou.“ A František nás vyzývá:“Začněme bratři!“
     Vydejme se na cestu, na cestu obrácení - „sebezapření“ – na cestu, abychom zemřeli starému člověku a hříchu a byli muži a ženami novými, svobodnými, plně smířenými, muži a ženami k obrazu toho, jehož jsme přijali jako Pána, Spasitele, Syna Božího.
     V Listu generální kapitule František doporučuje: „Nakloňte ucho svého srdce a poslouchejte hlas Syna Božího. Zachovávejte jeho přikázání celým svým srdcem a naplňujte jeho rady celou duší.“ V Odkazu uvádí: „Pán mi dal takovou víru, že jsem se v kostelích modlil takto prostě: „ Klaníme se ti, Pane Ježíši Kriste, tady i ve všech tvých kostelích na celém světě, a chválíme tě, protože svým svatým křížem jsi vykoupil svět.“ (Františkánské prameny I).
 
 
úvodní slovo k tématu 4. Panna Maria – Bohorodička, matka Ježíšova
 
     Pochopit správně osobu Panny Marie nelze bez správného pochopení osoby Ježíše Krista, o které jsme hovořili na minulém setkání. Osoba Ježíše Krista vznikla tak, že jednorozený Syn Otce, věčné slovo, tj. Slovo a podstatný obraz Otce, se v čase Otcem stanoveném vtělil -     přijal přirozenost lidskou aniž ztratil božskou, když byl počat podle těla v lůně Panny Marie. Ježíš má tedy dvojí přirozenost – božskou a lidskou, které nejsou smíšeny, nýbrž spojeny v jediné osobě Božího Syna. (Názorná ukázka na modelu).
     Syn Otce se tedy vtělením stal člověkem – stal se člověk tímto vtělením Bohem? Slovo se stalo tělem, abychom měli účast na božské přirozenosti (2 Petr 1,4), Slovo se stalo člověkem a Boží Syn synem člověka, aby se člověk stal Božím Synem tím, že vstoupí do společenství se Slovem a dostane tak skrze něho božské synovství. Domyšleno do důsledku: „Jednorozený Boží Syn, chtěje nás učinit účastnými svého božství, vzal na sebe naši přirozenost, aby, když se stal člověkem, z lidí udělal bohy.“ (sv. Tomáš Akvinský). Člověku se tak otevřela možnost sjednocení s Bohem.
     Kristus jakožto pravý Bůh a pravý člověk má lidský rozum a lidskou vůli, které jsou v dokonalé harmonii podřízeny jeho božskému rozumu a jeho božské vůli, jež má společné s Otcem a Duchem svatým. Vtělení je tedy tajemstvím obdivuhodného spojení božské a lidské přirozenosti v jediné osobě Slova – Božího Syna.
     Ježíš Kristus je tak neoddělitelně pravým Bohem a pravým člověkem. Tuto pravdu víry zkreslují různé bludy vycházející z:
  • arianismu: Boží Syn vzešel z ničeho a je jiné podstaty než Otec - vyvrátil 1.nicejský koncil r. 325 (krédo)
  •  nestoriánství: Kristus je lidská osoba spojená s božskou osobou Božího Syna - vyvrátil Efezký koncil r. 431 (Slovo tím, že se ve své osobě spojilo s tělem, oduševněným rozumovou duší, se stalo člověkem ve chvíli početí těla se kterým se spojilo)
  • monofyzitů: lidská přirozenost přestala v Kristu existovat, když byla přijata božskou osobou Božího Syna - vyvrátil Chalcedonský koncil (pravý Bůh a pravý člověk, spojením jejich přirozeností nijak není potlačena jejich rozdílnost, ale jejich vlastnosti jsou uchovány a spojeny v jediné osobě)
Po chalcedonském koncilu dělali někteří z Kristovy lidské přirozenosti jakýsi osobní subjekt. Proto 2. cařihradský koncil v r. 553 prohlásil: „Je jen jediná osoba … totiž náš Pán, Ježíš Kristus, jeden z Trojice. A tedy všechno v Kristově lidství musí být přičítáno jeho božské osobě jako svému vlastnímu subjektu, nejen zázraky, nýbrž i utrpení a sama smrt“ „Náš Pán Ježíš Kristus, ukřižovaný ve svém těle, je pravý Bůh, Pán slávy a jeden ze svaté Trojice.“
     Vzhledem k výše uvedenému lze oprávněně nazývat Pannu Marii „Matkou Boží“ či „Bohorodičkou“, a to ne proto, že by Boží Slovo přijalo od ní svou božskou přirozenost, nýbrž proto, že z ní má své svaté tělo, vybavené rozumovou duší, a poněvadž je s tímto tělem Slovo spojeno ve své osobě, říká se, že se Slovo narodilo podle těla.
 
 
L 1,26-55
J 1,1-18
F 2,1-11
Žd
 
4. Panna Maria – Bohorodička, Ježíšova matka.
 
     Ve zvláštní úctě je u křesťanů Ježíšova matka Marie, která je nám milá a drahá pro Krista. Katolická mariánská zbožnost vyzdvihuje Marii ze všech lidí a vzdává ji čest, jaké se nedostalo žádnému jinému člověku. Z Evina potomstva Bůh vyvolil Pannu Marii, aby byla matkou jeho Syna. Z Boží milosti byla od prvního okamžiku své existence (od okamžiku, kdy byla svými rodiči počata) bez hříchu, je „plná milosti“ (L 1,26n.). Církev pozdrav anděla chápe tak, že Maria je zcela bez hříchu, tj. bez osobní viny, ale také bez dědičné viny. To má církev na mysli, když slaví svátek Neposkvrněného početí (8. prosinec). Výraz „neposkvrněné početí“ se tedy vztahuje k Mariinu početí, k začátku jejího života; netýká se Kristova narození z Panny. Katolická úcta k Marii znamená oslavu nezasloužené Boží milosti, které se Marii tak štědře dostalo, neboť Maria se ještě nenarodila, když si ji Pán vyvolil. (Magnificat - L 1, 46-55). Maria potřebovala Kristovo vykoupení, ale bylo ji darováno předem se zřetelem na jeho pozdější vykupitelské dílo.
     Při zvěstování anděl nazývá Marii „plnou milosti“, „požehnanou mezi ženami“ a říká jí, že se má stát matkou Božího Syna. Z andělova poselství je patrno ještě něco jiného – úzké Mariino spojení s dílem Božího vykoupení. Bůh neuskutečňuje svůj záměr spásy bez Mariina souhlasu. Když Marie řekla: „Jsem služebnice Páně, ať se mi stane podle tvého slova,“ začalo pro nás dílo Božího vykoupení. Maria se tak stává vzorem a příkladem každého věřícího člověka. Víra je totiž náležitou odpovědí na Boží zjevení. A tak se Maria, souhlasící s Božím slovem, stala matkou Ježíšovou.
     Církev vyznává, že Ježíš byl počat v lůně Panny Marie pouze mocí Ducha svatého: „Vždyť dítě, které počala, je z Ducha svatého,“ říká anděl Josefovi o Marii, jeho snoubence. Evangelijní vyprávění považují panenské početí za Boží dílo, které přesahuje jakékoliv chápání a jakoukoliv lidskou možnost. Církev v tom vidí splnění Božího příslibu daného prorokem Izaiášem: „Hle, panna počne a porodí syna.“ (Iz 7,14). Prohloubení víry v panenské mateřství přivedlo církev k vyznávání skutečného a trvalého Mariina panenství i při porodu Božího Syna, který se stal člověkem.
     Maria byla jednou z mála věrných, kteří šli za Pánem až po jeho poslední utrpení. Pod křížem stála s „milovaným učedníkem“ Janem, jemuž byla dána Kristem za matku (Jan 19,25-27) a církev od té doby vidí Marii jako matku církve, matku nás všech v řádu milosti. Když dokončila svůj pozemský život, byla s tělem i duší vzata do nebeské slávy a vyvýšena Pánem jako královna všeho tvorstva (dogma o nanebevzetí nejsvětější Panny Marie 1950, LG 59). Učení o nanebevzetí je důsledkem dogmatu o neposkvrněném početí. Jelikož byla od prvního okamžiku života vykoupena, mohlo se jí po smrti dostat ihned milosti tohoto vykoupení v patření na Boha, jehož je účastna s tělem i duší.
     Už od nejstarších dob je blahoslavená Panna Maria uctívána pod názvem „Bohorodička“ a věřící se v modlitbách utíkají pod její ochranu ve všech nebezpečích a potřebách. Musíme ale dobře rozlišovat mezi úctou, kterou prokazujeme Bohu, a mezi úctou, kterou prokazujeme Marii. Katolický křesťan ví, že se nikdy nesmí Marii klanět, neboť klanění náleží pouze Bohu. Pravá úcta k Boží matce není ničím jiným než oslavou božské milosti, bez níž by ani ona nebyla světější než kdokoli z nás. úcta, kterou mají věřící k Marii, dostává neustále nové podněty pozoruhodnými událostmi, při nichž se Maria ukázala lidem a učinila určitá sdělení. Taková zjevení nejsou pro katolíka pravdami víry. Jsou to soukromá zjevení, adresovaná zúčastněným osobám, která jinak nikoho k víře nezavazují. Nesprávná zbožnost je všude tam, kde se světec nebo jeho zobrazení stává amuletem, jakýmsi bůžkem pro štěstí, tam, kde se zapomíná, že středem naší víry není ani Panna Maria, ani žádný svatý, ale Kristus.
     Základním motivem mariánské zbožnosti sv. Františka je pouto spojující Marii s Ježíšem. Tomáš z Celana píše: „Ježíšovu Matku zahrnoval velikou láskou, protože se skrze ni Pán vší velebnosti stal naším bratrem“ (2 Cel 198). Mariin život, který sv. František kontempluje vedle života Ježíšova, a to Ježíše evangelia, stává se zvláštním modelem františkánského života především v tom, co představuje charakteristický a základní prvek: svatá chudoba. Předsevzetí následovat chudobu Ježíše a jeho Matky bylo pro sv. Františka neodvolatelným a trvalým rozhodnutím. Sv. Kláře píše: „Já, docela malý bratr František, chci následovat život a chudobu našeho nejvyššího Pána Ježíše Krista a jeho Nejsvětější Matky a setrvat v ní až do konce“ (Odkaz sv. Kláře). Ve jménu svaté Panny konal nejdůležitější kroky ve svém životě. Tak u Matky Boží Andělské (Porciunkule) rozhoduje o své životní cestě, o založení řádu Menších bratří i řádu Chudých paní.
     Tomáš z Celana v hlavě věnované úctě sv. Františka k Matce Boží píše: „Ale naší největší radostí je, že ji stanovil za ochránkyni Řádu a že její ochraně svěřil své syny, které tu na světě zanechal, aby je opatrovala a chránila“ (2 Cel 198). V Kvítcích se setkáváme se slovy, která můžeme považovat za shrnutí toho, čím byla v životě sv. Františka zbožnost k Matce Boží: „Tak přikazuji všem svým bratřím, těm, kteří jsou i těm, kteří přijdou: jsou povinni vždy uctívat a chválit na každém místě a způsobem, jaký bude možný, blahoslavenou Pannu, a ať ji mají v největší úctě; chci také, aby byli vždy jejími věrnými služebníky.“
  
úvodní slovo k tématu 5. Bible – Písmo svaté.
 
     Člověk může přirozeným světlem rozumu zprostředkovaně poznat Boha z jeho díla. Existuje však ještě jiný řád poznání Boha, kterého člověk svými vlastními silami vůbec nemůže dosáhnout, a to řád Božího zjevení, ve kterém poznáváme Boha přímo. Ze zcela svobodného rozhodnutí se Bůh zjevuje a dává člověku tím, že mu vyjevuje své tajemství, svůj dobrotivý plán se všemi lidmi, stanovený přede všemi věky v Kristu. Plně zjevuje svůj plán tím, že posílá svého Syna Ježíše Krista, našeho Pána, a Ducha svatého. Tím, že se Bůh zjevuje, chce, aby lidé byli schopni mu odpovědět, poznat ho a milovat ho víc, než by toho byli schopni sami od sebe.
     Boží plán zjevení se uskutečňuje zároveň činy i slovy, které spolu navzájem vnitřně souvisí, vzájemně se objasňují a doplňují. K pochopení a porozumění toho, co chce Bůh člověku sdělit, je potřeba zvláštní výchovy člověka. Bůh se proto sdílí člověku postupně, po etapách ho připravuje na přijetí nadpřirozeného zjevení, jímž se dává člověku poznat a které vrcholí v osobě a poslání vtěleného Slova, Ježíše Krista. Přistupuje k člověku na jeho úrovni chápání, jako k partnerovi, spolupracovníkovi, činí mu nabídky, uzavírá s ním smlouvy na vzájemné závazky (práva a povinnosti), podmínky jejich plnění a případné následky jejich neplnění.
     Smlouva s Noem po potopě vyjadřuje zásadu Božího řádu spásy (ekonomie) vůči „národům“ to znamená vůči lidem seskupeným v různých zemích, různého jazyka a různých čeledí (Gn 10,5). V následující etapě si Bůh vyvolil Abraháma a uzavřel s ním a jeho potomstvem další smlouvu. Utvořil z něho svůj lid, jemuž zjevil skrze Mojžíše svůj zákon. Tento lid připravoval skrze proroky, aby přijal spásu určenou všemu lidstvu. Výstižně uvádí autor Listu Židům: „Mnohokrát a mnoha způsoby mluvil Pán v minulosti k našim předkům skrze proroky. V této poslední době však promluvil k nám skrze svého Syna“ (Žid 1,12).
     Kristus, Boží Syn, který se stal člověkem, je jedinečným, dokonalým a definitivním Slovem Otce, který v něm říká všechno, a nebude už jiné slovo než toto. Sv. Jan od Kříže to vyjádřil takto: „Vždyť poté, co nám dal svého Syna, který je jeho Slovem, Bůh nemá jiného slova, které by nám sdělil. On sám sdělil vše naráz a jednou provždy v tomto jediném Slově. Neboť to, co dříve sděloval po částech prorokům, řekl nám cele ve svém Synu, když nám dal to celé, čím je jeho Syn. Proto, kdyby se nyní chtěl někdo Boha na něco dotazovat nebo od něj žádat nějaké vidění či zjevení, nejen že by se dopouštěl pošetilosti, ale urážel by Boha tím, že neupíná svůj zrak jedině na Krista bez vyhledávání jiné věci nebo nějaké novoty.“ (Výstup na horu Karmel).
     Křesťanské dílo spásy tedy jako nová a konečná smlouva nikdy nepomine a před slavným příchodem našeho Pána Ježíše Krista nemůžeme už očekávat nové veřejné zjevení. Nicméně, i když je zjevení dokončeno, není úplně rozvinuto a je úkolem křesťanské víry, postupně během staletí, na základě Písma poznat s pomocí Ducha svatého jeho celý dosah.
 
 
Řím 11
 
5. Bible – Písmo svaté
 
     „Bible“ je slovo řecké a znamená prostě „knížky“. Jde o spisy, jež křesťanská církev uznala za posvátné a kanonické, napsané z vnuknutí Ducha svatého. Bible nám zjevuje Boha a lidi v jejich vzájemných vztazích a Boží plán naší spásy skrze Ježíše, který spojuje člověka s Bohem. V dnešní podobě tvoří křesťanskou bibli dvě sbírky knih – Starý zákon a Nový zákon. Vztah mezi nimi je takový, že Starý zákon připravuje Nový zákon a Nový zákon naplňuje Starý zákon. Slovem zákon se překládá řecký výraz pro smlouvu či latinský výraz testament. Knihy SZ jsou pro své těsné spojení s historií nazývány „stará smlouva“; knihy NZ, podle smlouvy, kterou Bůh se svým lidem uzavřel v krvi Kristově, „nová smlouva“. Výraz smlouva tady neznamená dohodu mezi dvěma rovnocennými partnery, ale biblická smlouva je daná, nabízí ji Bůh, a člověk je k účasti na ní pozván.
     Starý zákon obsahuje knihy společné Židům i křesťanům a čítá 46 knih napsaných před Ježíšovým narozením postupně,v průběhu asi 1000 let do jeho narození. Jedná se o pět knih Mojžíšova zákona, historické knihy (16 knih), básnické a mudroslovné knihy (7 knih) a prorocké knihy – proroci (18 knih). Katolická církev přijala všechny za kanonické, tzn. knihy sepsané z vnuknutí (inspirované), protestantské církve z nich 7 knih nepřijali jako kanonické a tyto jsou nazvány deuterokanonické. Starý zákon nám ukazuje, jak si Bůh tvoří svět a člověka, jejich vzájemné vztahy, jak volí a zachraňuje izraelský lid a vede jej přes různé těžkosti až do příchodu Mesiáše. Boží zjevení je v něm sdělováno mocnými Hospodinovými činy a prorockými slovy, tyto dvě formy jsou neoddělitelně spojeny.
     Nový zákon shromažďuje vlastní spisy křesťanů. Je to 27 knih napsaných po Ježíšově narození (asi od r. 40 do r. 100). Ježíšovi učedníci sepsali to, čeho byli přímo či nepřímo svědky, co věděli a čemu věřili, pokud jde o osobu Ježíše a jeho poslání. Nový zákon se skládá ze 4 evangelií, v nichž se vypráví o životě a poslání Ježíše, z vyprávění o počátcích církve – Skutky apoštolské, listů adresovaných rodícím se křesťanským komunitám a z Apokalypsy, která obsahuje prorocká zjevení.
     Slovo evangelium znamená dobrou zprávu, zvěst, poselství. Jádrem biblické zvěsti v obou částech bible je příběh o spasení. Středem biblického poselství je Boží smlouva s člověkem, v níž figurují tři prvky: prostředník smlouvy, základ smlouvy a lid smlouvy. Bůh sám je spasitelem svého lidu, je tím, kdo s lidmi svou milostivou smlouvu uzavírá. Ten, kdo smlouvu přináší, prostředník smlouvy, je Ježíš Kristus, Syn Boží. Cesta spasení, základ smlouvy, je Boží milost, která od lidí žádá odezvu – víru a poslušnost. Dědicové spasení, lid smlouvy, to je Boží Izrael, Boží církev.
     Církev neustále nachází v Písmu svatém svou duchovní potravu a svou sílu, neboť v něm nepřijímá jen pouhé lidské slovo, ale Boží slovo, protože autorem Písma svatého je Bůh, který inspiroval lidské autory posvátných knih a ty tak učí pravdě pro naší spásu. Písmo svaté se má číst v témže Duchu, ve kterém bylo napsáno, s přihlédnutím k poměrům v době napsání, způsobu chápání, vyjadřování a vyprávění obvyklému v té době. Aby byl výklad Písma shodný s Duchem, který je inspiroval, je třeba:
-         bedlivě přihlížet k obsahu a jednotě celého Písma
-         číst Písmo v živé tradici celé církve
-         přihlížet ke spojitosti pravd víry mezi sebou a v celkovém plánu zjevení
    
     Písmo nás tak učí co se stalo, v co věřit, jak jednat, kam směřovat.
 
     V životě sv. Františka hrálo setkání s Božím slovem v evangeliu prvořadou úlohu – jím promlouval k němu Bůh ve svém Synu. S nesmírnou vírou naslouchal František Božímu hlasu. Byl nezlomně přesvědčen, že je povinen slyšet, číst a rozjímat Písmo svaté, neboť Bible mluví lidem o Pánu Bohu a jeho krásných a vznešených dílech: především o stvoření, vtělení a vykoupení. Umožňuje lidem poznávat, kdo je Bůh a co po nás chce. František nás učí, že máme bedlivě zvažovat, aby poznání získané cestou rozjímání nad evangeliem nás nevedlo k pocitu povýšenosti, chlubení, že jsme lepší než ostatní.
    V úvodu Nepotvrzené řehole se píše:“Toto je život podle evangelia Ježíše Krista, za jehož povolení a potvrzení prosil bratr František pana papeže Inocence a pan papež jej povolil a potvrdil jemu a jeho bratřím, současným i budoucím.“ (FP I.). Je tedy zřejmé, že evangelium dalo rozhodující zaměření sv. Františkovi a jeho řádu. Sám František uvádí ve svém Odkazu:“A když mi pak dal Pán na starost bratry, nikdo mi neukazoval, co mám dělat, ale sám Nejvyšší mi zjevil, že mám žít podle svatého evangelia“ (FP I.).
     Svatý František tedy nebyl hluchým posluchačem evangelia. Co slyšel, pečlivě uchovával v paměti a snažil se všechno doslova plnit. Nechal se evangelizovat. Když přečetl úryvek evangelia, vždy je líbal, aby projevil svou nejvyšší úctu Kristu. Často opakoval výrok evangelia:“Slova, která jsem mluvil, jsou duch a jsou život“ (Jan 6, 63).
 
úvodní slovo k tématu 6. Boží království.
 
     Ve světě bylo království formou existence lidské společnosti zajišťující ji přežití v daných podmínkách, obsahující ochranu před nepřítelem a pravidla života příslušníků království, kde moc k tomu patří králi a ten vládne, všichni v království mu jsou podřízeni. Kdo chce patřit do království, musí se podřídit králi. Království je ve světě vymezeno územím, na kterém vládne král a hranice tohoto území jsou hranicemi království.
     Na Pilátovu otázku, zda je králem, Ježíš odpovídá, že je králem, ale nikoli z tohoto světa (srovnej J 18,36). Nepřišel vládnout nad národy a územími, ale osvobodit lidi od otroctví hříchu a smířit je s Bohem. A dodává „Já jsem se proto narodil a proto jsem přišel na svět, abych vydal svědectví pravdě. Každý, kdo je z pravdy, slyší můj hlas.“ (J 18,37). Avšak jaká je „pravda“, kterou přišel Ježíš na svět dosvědčit? Celá jeho existence zjevuje, že Bůh je láska: toto je tedy pravda, které vydal plné svědectví obětí svého života na Kalvárii. Kříž je „trůnem“, na němž se manifestuje královské postavení Boha Lásky: obětováním se na odčinění hříchu světa porazil vládu „knížete tohoto světa“ (J 12,31) a definitivně ustanovil Boží království, království Lásky. Království, které se projeví v plnosti na konci časů, až mu budou podrobeni všichni nepřátelé a jako poslední pak smrt (srov. 1 Kor 15,25-26). Potom Syn odevzdá království Otci a konečně bude Bůh „všechno ve všem“ (1 Kor 15,28). Cesta, která vede k tomuto cíli, je dlouhá a nepřipouští zkratky: je totiž zapotřebí, aby každá osoba svobodně přijala pravdu o lásce Boha. On je Láska a Pravda, a láska ani pravda se nikdy nevnucují: klepou na dveře srdce a mysli, a tam, kam mohou vstoupit, přinášejí mír a radost. Boží království je tak skutečnost duchovní, vstupující do pozemských skutečností, nelze ho zcela ztotožnit s ničím, s čím má člověk zkušenost.
      Proto Ježíš k jeho popisu používá různá podobenství, která mají vyjádřit jeho charakter. Království Boží je ryzím darem Boha, který ho dává a uskutečňuje svou mocí ve prospěch člověka, který svým svobodným uskutečňováním Boží vůle spolupracuje na jeho růstu a na růstu svého duchovního života. Člověk je tak nositelem Božího království. Bůh nás nespasí bez nás a my se nespasíme bez Boha. Proto musí být od Boha vyprošováno a současně je úkolem člověku Bohem uloženým. Podíváme-li se na dnešní společnost z duchovního hlediska, lze říci, že se nachází ve stavu duchovní nouze. Dokonce i samotná církev, jak se zdá, se ocitla v tomto stavu. Má-li nás náboženství účinně vést k tomu, co nás přesahuje, musí vytvářet příznivý symbolický svět, který duši poskytuje pevné zakotvení a zároveň ji osvobozuje k hledání. A Boží království je jedním z takových základních symbolů náboženství. Je to království pokoje,lásky a spravedlnosti, vytváření vztahů na základě desatera. V Listě Římanům sv. Pavel sděluje: „Boží království nespočívá v jídle a pití, ale ve spravedlnosti, pokoji a radosti, jaké dává Duch svatý.“ (Řím 14,17). Znamená platnost svaté a spasitelné vůle Boha jako stvořitele, uchovatele, zákonodárce, nadpřirozeně omilostňujícího a uplatňujícího svou vůli. Jelikož dějiny dosud trvají, uplatňování této vůle se ještě vyvíjí, království Boží je tedy ještě „v příchodu“ (Mt 6,10).
   
Řím 8
Ef 4; 5; 6
Kol 3
1 P 1, 13-21
 
6. Boží království
 
     Výraz „království nebeské“ neboli „Boží království“ vznikl na základě pozdně židovského očekávání budoucnosti, kdy Bůh ve světě rozhodně zasáhne, obnoví štěstí svého lidu a osvobodí jej z moci nepřátel. Nastolení Království je tak velkolepá perspektiva, připravená příchodem Mesiáše, který upravuje cestu Božímu království. Bůh nám sám odhalil své tajemství: je Bohem, jenž vstoupil do lidských dějin. Přebývá v nedostupném světle, avšak vyšel lidem vstříc a zjevil jim sebe i své plány s člověkem.
     První, kdo začal vyhlašovat, že se přiblížilo království nebeské, byl Jan Křtitel (Mt 3,2) a po něm v hlásání tohoto poselství pokračoval Ježíš (Mt 4,17). Ježíšovo hlásání Božího království se shoduje s Janem, ale má daleko obsažnější charakter. Hlásá radostnou zvěst (evangelium): „Naplnil se čas a přiblížilo se království Boží. Čiňte pokání a věřte evangeliu.“(Mk 1,15). U Ježíše se navíc do popředí dostává spasitelný význam Království a Kristus vyhlašuje Království nejen jako realitu, která se blíží, jako něco, co může nastat v bezprostřední budoucnosti, ale jako přítomnou realitu, která se odráží v jeho vlastní osobě a službě, odpuštění hříchů se ohlašuje nejen jako budoucí skutečnost, která se naplní v nebi, ale jako prominutí nabízené dnes, na zemi, skrze Ježíše Krista, v němž se velkolepá budoucnost již stala „přítomností“ - a v tom vidíme jádro jeho zvěstování.
     Všichni lidé jsou povoláni vstoupit do Království. Ježíš zve hříšníky ke stolu Království: „Nepřišel jsem pozvat spravedlivé, ale hříšníky“ (Mk 2,17). Vyzývá je k obrácení, bez něhož nelze vejít do Království, ale slovem i skutkem jim ukazuje bezmezné milosrdenství svého Otce k nim a nesmírnou „radost v nebi nad jedním hříšníkem, který se obrátí“ (Lk 15,7). Toto Království se jasně projevuje lidem v Kristových slovech, v jeho skutcích a v jeho přítomnosti. Slovo Páně se přirovnává k semeni, které se zasévá na pole (Mk 4,14): kdo je poslouchají s vírou a přiřadí se ke Kristovu malému stádu (Lk 12,32), přijali už Království. Semeno potom vlastní silou vzklíčí a roste až do doby žní (Mk 4,26-29). Rovněž Ježíšovy zázraky dokazují, že Království už přišlo na svět: „Jestliže vyháním zlé duchy prstem Božím, pak už k vám přišlo Boží království“ (Lk 11,20; Mt 12,28). Především se však projevuje Království přímo v osobě samého Krista, Syna Božího a Syna člověka, který přišel, „aby sloužil a dal svůj život jako výkupné za mnohé“ (Mk 10,45). Občanem tohoto Království se člověk stává tak, že odevzdá svůj život Ježíši (Mt 7,23;25,41).
      Ačkoli evangelium jasně říká, že se Království projevuje zde a nyní, současně nás Písmo upozorňuje, že představuje na tomto světě pouze jisté provizorium. Vše se odehrává skrytě. Jako podivuhodné semeno musí Království vypučet a růst, ačkoli nikdo neví jak (Mk 4,27). Má vnitřní moc, kterou si razí cestu přes všechny druhy překážek a nic je nemůže zastavit. Pole, do něhož se zasévá je svět (srovnej Mk 4,30-32). Království zahrnuje všechny národy a prochází všemi věky až do konce světa. Neomezuje se na hranice církve, Kristus kraluje nade vším. Kde převládá a je uznávána jeho vláda, tam nejen každý jednotlivec prožije osvobození, ale mění se celý způsob života a mizí kletba démonů i strach z nepřátelských sil. Razí si cestu do světa svou vykupující mocí. Království nakonec jako viditelná a vše přemáhající vláda pokoje a spásy nastolí v plném rozkvětu nové nebe a novou zemi.
      Podle sv. Františka není Boží království a samotný Bůh nic abstraktního a neuchopitelného. Je to zřejmé z jeho Výkladu Otčenáše, kde u druhé prosby: „Přijď království tvé“ uvádí výklad: „abys v nás vládl svou milostí a přivedl nás do svého království, kde na tebe budeme patřit bez závoje, dokonale tě milovat, spojeni s tebou ve štěstí a radovat se s tebou bez konce.“ František zde chápe Boží království duchovně, ne územně. Má na mysli Boží království v člověku: Ono je v nás a začíná Boží milostí. Bůh sám nás nechává přicházet do svého království, tj. k sobě, do věčného společenství, kde na Boha, jehož se zde na zemi snažíme poznat, budeme patřit bez závoje. Setkání tváří v tvář dá plameni naší lásky vzplanout mocným ohněm. Nazírání vplyne do sjednocení s Bohem, takže ho budeme moci bez omezení zakoušet. Je třeba ho vnímat všemi smysly: dotýkat se ho rukama, patřit na něj, milovat ho a zakoušet jako blažené společenství. Právě z toho je zřejmé, jak smyslově a skutečně zakusitelný si František představoval věčný život. Jde o lásku mezi Bohem a lidmi, ale jistě také i o lásku mezi lidmi. Oblažující společenství, šťastná společnost je tam, kde Boží království dostává svou podobu. Tam se buduje šťastná společnost, kde se lidé navzájem obšťastňují, a tak přitahují nebe na zem. Protože výstupem člověka k Bohu začíná sestup Boha k člověku.       
 
úvodní slovo k tématu 7. Víra.
 
     Ve všech oblastech lidského života je vedle sebe, nebo se prolíná, možnost věřit i nevěřit. V běžné řeči má slovo „víra“ velmi široký smysl a často se ztotožňuje s náboženstvím. Odborně je ale víra schopnost přijmout to, co je neviditelné a smyslově bezprostředně nepostihnutelné. Mnozí lidé, kteří sami sebe pokládají za nevěřící, přece jen věří v jistou skutečnost, které je podřízen náš život, a dávají ji různá jména. Často slýcháme: „Rád bych věřil v Boha, ale nemohu.“ Takového člověka nemůžeme označit jako „ bezbožného“, ten spíše pochybuje nebo hledá. Vnitřně je už možná Bohu blíž než mnozí, kteří podle křestního listu patří k některé církvi. Bůh se člověku nevnucuje. Je bezpočet skutečností, zážitků a úvah, které se zdají svědčit spíše o nepřítomnosti než o přítomnosti Boha. Proto existuje reálná možnost Boha popřít.
     Lidé, kteří vážně zápolí s problémem „věřit x nevěřit“, mohou snadno dojít k přesvědčení, že o Bohu buď „nemůžeme nic vědět“ (to nazýváme agnosticismus), nebo že „nemůže existovat“ (vlastní ateismus). Pro existenci Boha přece neexistuje žádný vědecký důkaz, ale právě tak neexistuje žádný vědecký důkaz, že Bůh existovat nemůže. Nejvíce námitek proti Bohu dnes vychází z problému utrpení. Zdá se, že běh lidských dějin s jejich krví a slzami, nesmyslností a nespravedlností je neustálou námitkou proti Bohu: „Jak to všechno může Bůh dopustit?“ Všechno probíhá tak, jako kdyby neexistoval. Bůh je mrtev, nebo mlčí. Kdyby existoval, pak by mohl, pak by to všechno musel změnit, je přece všemohoucí. Jestliže to však dopouští, pak je touto bídou vinen i on. Je-li v tomto světě tak bezmocný, pak se musíme dát do práce my sami lidé a zlepšit svět bez něho. Podobné otázky vyvstávají i před věřícími lidmi, neprocházejí-li životem s klapkami na očích. Pochybnosti a nevěra mají smysl i pro věřícího člověka: burcují ho z často klamného klidu a ze sebeuspokojení. Nevěra tak věřícího člověka nutí, aby svou představu o Bohu stále znovu promýšlel a spojoval ji s požadavky doby. Svět, ve kterém žije, není přece rájem, ten musel opustit.
     Ale, jak jsme poznali v minulých tématech, existují cesty pravého lidského poznání, které nás mohou dovést k Bohu. Jde o vztah celého člověka – víra se týká našeho rozumu, vůle i citu. Podstata víry spočívá v dobrém vidění skutečnosti, kdy vidíme svět jako dobrý a k dobru směřující. Víra je novým pohledem na skutečnost, kdy se snažíme vidět skutečnost v novém světle a vysvětlit ji novým způsobem oproti způsobu ve světě obvyklém. Víra se tak stává všeobsáhlým modelem výkladu, který se už nevztahuje jen na jednotlivé problémy, nýbrž na život jako celek. V cestě k naší víře nalezneme tři základní rysy: poznání Boha (např. z účelnosti světa, ze zkušenosti apod.), jeho uznání (tedy vyjádření své závislosti na Bohu), které přináší osobní vztah, tedy víru samotnou, a nakonec vyznávání (obřady a jednání k Bohu směřující). Náhle ve svém životě vidíme smysl. Skrze víru vidíme skutečnost Božíma očima.
 
 
K rozjímání myšlenka papeže Benedikta XVI.:
 „Víra nespočívá v přijetí jakéhosi souboru pravd týkajících se tajemství Boha, člověka, života a smrti. Víra se týká především osobního vztahu ke Kristu, založeného na lásce toho, který si nás jako první zamiloval až k obětování sebe sama.“
 
7. Víra
 
     Křesťanství nabízí odpovědi na rozhodující otázky našeho života. Avšak na tyto odpovědi nepřišel člověk sám od sebe. Byly nám sděleny. Jsou obsahem naší víry. Abychom se ve víře dobře orientovali, je třeba znát v základních věcech Písmo a církevní dějiny, uvědomit si, že křesťanství přivyklo existenci ve dvou rovinách – v prostoru církve a v prostoru světa, existuje tak řeč církve a řeč světa (řeč prožívané každodenní reality ve světě).Víra přivádí vědomě do našeho života Boha, vede nás k tomu, že svůj život, své myšlenky a jednání poměřujeme Bohem, který se stává nejvyšší autoritou naší existence, našeho bytí.
     Základním znakem víry je společenství s Bohem, z Boží milosti důvěrný vztah člověka k Bohu a jeho stvoření, vycházející z vnitřního přesvědčení člověka o Boží existenci a moci, základní prvky víry jsou vyloženy v Krédu, Desateru, svátostech a Otčenáši. Víra je tedy skutečné rozumové přisvědčení pravdě, jímž uznáváme za pravdivé, co bylo od Boha osobního, našeho Stvořitele a Pána, řečeno, dosvědčeno a zjeveno. Toto poznávání pravdy mění duševní život člověka, vede k jeho obrácení, směřuje ho na cestu do Božího království, ke spáse, ke svatosti. Víra tak formuje jeho životní postoje a směřování, dává lidskému životu duchovní smysl a duchovní cíl, otvírá člověku prostor pro duchovní život, vytváření a posilování ctností, oslabování a omezování sklonů k hříšnosti, čímž vytváří nového člověka stávajícího se jasnějším a zřetelnějším „obrazem Božím“, člověka vstupujícího do Božího království.
     Abychom mohli podle víry žít, musíme ji znát. Má-li běžný katolík představy o své víře jen na základě toho, co si ještě pamatuje z výuky ze svého dětství, čili na dětské úrovni, nesmíme se divit, že nevěřící lidé považují náboženství za něco dětinského a hloupého. Pius XII. prohlásil za největšího nepřítele církve náboženskou nevědomost. Můžeme vypozorovat dvojí pojetí víry – statické a dynamické. U statického považujeme jednou přijatou úroveň víry za neměnnou, o které se nepřemýšlí, a pak dokonce nechápání a zřeknutí se myšlení je zaměňováno za víru. Pochybnosti jsou podstatnou součástí víry a kdo si myslí, že jeho víra je neotřesitelná a že zná na všechno odpověď, ten ve svém vnitřním životě zůstává stát na místě. Ale víra, která uhýbá před otázkou rozumění, nemůže být skutečnou vírou zasahující celého člověka. Taková víra je spojena s úzkostí a křečovitostí, je příliš statická a stává se překážkou plného, hlubokého a bohatého společenství s Bohem, vede k náboženskému formalismu, který nám nedovolí žádný duchovní růst.
     Při dynamickém pojetí víry chápeme víru jako pohyb a dění, víra tak vzniká ze svědectví víry, předáváním žité víry, neuhýbá před otázkou rozumění, je ve vývoji, je živá. Církev výslovně učí, že Boha můžeme svým rozumem poznávat. Předmětem naší víry jsou zjevené pravdy. Jestliže nám Bůh něco zjevuje, činí tak proto, abychom to poznali. Samozřejmě nemůžeme Boha a jeho tajemství poznat dokonale, beze zbytku. Do určité hloubky chápání však zde proniknout můžeme, a o to právě jde. Abychom si víru udrželi a mohli pro ni získávat druhé lidi, neobejdeme se bez soustavného prohlubování znalostí věroučných, mravoučných, liturgických a spirituálních, popřípadě filosofických i historických, aby bylo možné hájit naši víru proti pomluvám a lžím. Zdrojem pravého učení církve je především Písmo svaté a souhrn celé katolické nauky je vyložen v katechismu katolické církve.
     Víra nikdy není nějakým trvalým vlastnictvím.Nikdy nevěřím tak silně, abych zítra nemohl věřit ještě více. Křesťanská víra nám sice dává odpověď na všechny otázky, které člověka napadají, ale zároveň v nás vyvolává další. Bůh je totiž vždycky odlišný od všech našich představ, které si o něm uděláme; přebývá teprve za všemi našimi obrazy a pojmy. Putování za Bohem nás pak udržuje v dynamice života, která, mimo jiné, spočívá v dobrém vidění skutečnosti, kdy vidíme svět jako dobrý a k dobru směřující. Víra je způsob, jak vidět skutečnost a jak ji vykládat, vidět skutečnost Božíma očima, dává naději a lásku. Víra, jako nový pohled na skutečnost, nám ozřejmí souvislost mezi vírou, láskou a nadějí a též nám pomůže lépe se vyrovnat se svým životem, se svými obtížemi a problémy, se svými úzkostmi a slabostmi, s nedokonalostí lidí kolem nás, se svým společenstvím (rodina, církev atd.). Ukazuje nám cestu k objevu skutečných řešení, řešení z hlediska Božího, toho Boha, který jediný má ve svých rukou vyřešení našeho života. Konečným cílem naší víry je spása duše, věřit pak znamená převzít Ježíšův pohled na život a na svět.
     Víra v Ježíše Krista je podstatou křesťanské víry. Jedna z nejstarších podob křesťanského vyznání víry zní: „Ježíš je Kristus“. Tím je řečeno: Ježíš a víra patří těsně dohromady, a to tak, že víra je odkazem na Ježíše – je vírou v Ježíše, který je pramenem víry umožňujícím víru. Je svědkem víry a zároveň jejím základem. Boha poznáváme v Ježíši Kristu. Je to tedy Ježíš, kdo nám odhaluje Boží tajemství a kdo je odpovědí na základní otázky člověka? Už Ježíšovi současníci se ptali:“Copak to není tesařův syn?…Kde se tedy to všechno u něho
vzalo?“ (Mt 13,55-56). I učedníci žili mezi pochybnostmi a následováním a ptali se:“Kdo je to?“ Právě to je otázka, kterou si musíme položit i my: je Ježíš skutečně Boží odpovědí pro svět? Je tím, za koho se vydává? Zaslouží si důvěru a víru? Má tento Ježíš něco společného se mnou? Mluví skrze něho ke mně Bůh? Existoval skutečně?
     „Apoštolové prosili Pána: „Dej nám více víry!“ Pán řekl: „Kdybyste měli víru jako hořčičné zrnko a řekli této moruši: „Vyrvi se i s kořeny a přesaď se do moře!“ poslechla by vás.“(Lk 17,5-6). Tak v nich, stejně jako v nás, odkryl jeden z postojů, který často užíváme, abychom unikli své odpovědnosti: nemohu se modlit, protože nemám dostatečnou víru; nemohu prokazovat milosrdenství, protože jsem příliš chudý; nemohu se iniciativně brát za spravedlnost, protože jsem začátečník; nemohu přestat s pitím, protože nemám dostatečnou milost atd. Ježíš namítá: „Nedělejte si blázny. Nemluvte tak. Neškemrejte, abyste měli víc víry, ale začněte s tou, kterou máte.“ Ježíš nás vybízí, abychom sledovali nejenom množství víry, ale především její kvalitu. Z opravdové víry stačí množství velké jako hlavička špendlíku, aby způsobilo, že se pouhým slovem vykoření moruše a přesadí do moře. Jinak řečeno: ždibeček nefalšované víry způsobí neslýchané zázraky.
     U sv. Františka se o víře můžeme poučit např. z jeho modlitby před Ukřižovaným v kostele svatého Damiána: „Nejvyšší slavný Bože, osvěť temnotu mého srdce a dej mi pravou víru, pevnou naději, dokonalou lásku, hlubokou pokoru, rozum a poznání, abych zachoval tvá přikázání. Amen.
     V modlitbě František prosí o osvícení srdce a o pravou víru, pevnou naději, dokonalou lásku, o rozum a poznání. Před křížem plným světla poznal temnotu svého srdce a srdce znamená střed člověka. František zde nabízí sebe celého, temnotu svého srdce, svou bezradnost a prosí o osvícení, které může přijít jen od Boha, o to, co teprve činí život křesťanským a co je jeho základem: o tři božské ctnosti – víru, naději a lásku. Ve víře se člověk odevzdává někomu jinému jako Abrahám a František prosí o osvícení, aby se rozhodl pro pravou víru a té zůstal věrný. Má snahu být pravověrným, tato starost se později projeví v jeho napomenutích a dopisech (Řeh 2,2; Nap 26, 1L věrk, Lgenkap). Všechny schopnosti srdce i rozumu může dostat jen od Boha a mají ho též k Bohu vést. Celá jeho modlitba směřuje k tomu, aby byl schopen zachovávat svatý a pravý Boží úkol – jeho přikázání. Chce pocítit a poznat to, co je Boží vůle.
 
úvodní slovo k tématu 8: „Katolická církev“
 
 
     Člověk, stvořený svou podstatou pro Boha, může své naplnění a nejvyšší rozvinutí najít až v setkání a sjednocení s Bohem. Toto setkání a vnitřní sjednocení s Bohem, vedoucí k jednotě celého lidstva, nazýváme spásou. To je totiž Boží tajemný plán spásy: „On si předsevzal, že až se naplní čas, přivede všechno na nebi i na zemi k jednotě v Kristu“ (Ef 1,10). Člověk je však stvořen i pro své bližní, a proto nemůže své spásy dosáhnout sám a mít ji jen pro sebe, ale dosahuje ji pouze v jednotě a společenství lidstva. A právě sjednocení s Bohem vede k hlubší jednotě mezi lidmi. Bůh je totiž Bohem všech lidí, Bohem, který všechny lidi miluje a chce všechno sjednotit v Kristu.
     Neexistuje žádné sjednocení s Bohem bez společenství s lidmi. Spása je sice zcela osobní, ale v žádném případě soukromá. Bůh dává spásu tím, že svolává lid, zakládá společenství a uvádí lidi do společenství. Tímto společenstvím lidí je církev, jejímž posláním je ohlašovat lidem Boží plán spásy a zprostředkovávat lidem ve slově a svátostech spásu – spojením s Bohem a vzájemnou jednotou.
     Církev je vlastně útvar, který provází vše lidské, a svou zvěstí klade velké nároky na rozum i vůli člověka. Od doby, kdy před 2000 lety vstoupila do dějin, byla otřásána všemi konflikty dějin a projevila se na ní všechna lidská pochybení. Podle všech zákonitostí dějin by se takovýto útvar musel dříve nebo později rozpadnout. Církev ale nezanikla. Tato skutečnost opravňuje k víře v založení a udržování církve něčím, co je mimo lidské chápání, že je trvalou skutečností něčeho, co nelze odvodit jen z přirozených předpokladů. Církev je tak ideální Boží projekt, který uskutečňovali a budou uskutečňovat nedokonalí lidé.
     Je tedy Božím lidem, společenstvím těch, kdo věří v Krista, jsou na cestě tímto světem a časem; jako taková v sobě ukrývá hříšné lidi a sama se stále potřebuje obnovovat; není ještě u cíle a nedosáhla své plnosti, ale má svou naději ještě před sebou, a proto kráčí k příchodu Kristovu a plné podobě Božího království.
 
List Efezským
 
8. Katolická církev
 
     Slovo církev znamená „svolání“, „shromáždění“ lidu, obyčejně náboženského rázu. Ve Starém zákoně označuje shromáždění vyvoleného národa, které se sešlo před Bohem. Bůh chtěl vytvořit lid, který by ho v pravdě uznával a svatě mu sloužil. Proto si vyvolil izraelský národ za svůj lid, uzavřel s ním smlouvu a postupně jej poučoval.
     Novou smlouvu, ve své krvi, uzavřel Kristus a povolal Boží lid ze Židů i z pohanů, který by ne podle těla, nýbrž v Duchu vytvořil jednotu. Ježíš začal vytvářet svou církev, když začal hlásat radostnou zvěst, totiž příchod Božího království, které bylo slíbeno odpradávna v Písmu. Kristus zahájil nebeské království na zemi, aby splnil Otcovu vůli. Když bylo dokončeno dílo, které dal Otec Synovi na zemi vykonat, byl v den letnic seslán Duch svatý, aby stále posvěcoval církev. Tehdy se církev veřejně představila zástupu lidu, a kázáním začalo šíření evangelia mezi národy. Kristus, který zemřel a vstal z mrtvých, vytváří společenství věřících jako své Tělo skrze Ducha a jeho působení ve svátostech, především v eucharistii. V církvi Bůh „shromažďuje“ svůj lid ze všech končin země. Církev je zároveň viditelná i duchovní, hierarchická společnost i mystické tělo Kristovo. Je „jedna“ vytvořená z lidského a z božského prvku. Toto je její tajemství, které dokáže přijmout jen víra. Církev je v tomto světě svátostí spásy, znamením a nástrojem společenství Boha a lidí. 
      Křesťané jsou lidé, kteří byli křtem vtěleni do Krista, stali se Božím lidem, a z toho důvodu jsou účastni, každý svým způsobem, Kristova úřadu kněžského, prorockého a královského; podle svého vlastního postavení jsou povoláni k poslání, které svěřil Bůh církvi, aby je plnila ve světě. V církvi jsou totiž různé služby, ale jedno poslání. Apoštolům a jejich nástupcům svěřil Kristus úkol učit, posvěcovat a řídit jeho jménem a mocí (stav duchovenský - biskupové, kněží, jáhnové). Všichni věřící křesťané, mimo členy stavu duchovenského a stavu řeholního, se označují slovem laici. Žijí ve světě a tam je Bůh volá k tomu, aby žili v duchu evangelia a jako kvas přispívali k posvěcení světa, především příkladem svého života, vírou, nadějí a láskou hlásali Krista druhým lidem, neboť svým způsobem jsou účastnými Kristova úřadu kněžského, prorockého a královského. Z posvěcených služebníků i z laiků pocházejí křesťané - řeholníci, kteří uskutečňováním evangelijních rad ve svém zasvěceném životě se svým zvláštním způsobem zasvěcují Bohu a pomáhají církvi v jejím spásonosném poslání. Co do důstojnosti i činnosti jsou si všichni křesťané rovni, jejich posláním je být solí země a světlem světa. Římský biskup ( papež), nástupce svatého Petra , ze svého úřadu (služby) Kristova náměstka a pastýře celé církve má nad církví plnou, nejvyšší a všeobecnou pravomoc a je oprávněn ji vždycky svobodně uplatňovat. Je hlavou sboru biskupů, který ve spojení s ním má svrchovanou moc nad celou církví (vykonávána na všeobecném církevním sněmu).
      Církev je jedna, svatá, všeobecná a apoštolská. Tyto čtyři znaky, nedílně navzájem spojené, označují podstatné rysy církve a jejího poslání.
      Církev je jedna, protože je dílem jednoho zakladatele – Ježíše Krista, je jedna svou duší – Duchem svatým, který vytváří ono podivuhodné společenství věřících a tak hluboce všechny v Kristu spojuje, že je zdrojem jednoty církve. Nicméně již od počátku se tato „jedna“ církev představuje s velikou rozmanitostí, která pochází jak z různosti Božích darů, tak i z různosti osob, které tyto dary dostávají. Velké bohatství takové rozmanitosti není na překážku jednotě církve. Základním poutem jednoty je láska. Viditelnými pouty jsou: vyznávání jediné víry přijaté od apoštolů, společné slavení bohoslužby (především svátostí) a apoštolská posloupnost skrze svátost kněžství. Přesto v této jedné a jediné Boží církvi už od samého počátku vznikaly určité roztržky, v pozdějších staletích rozsáhlejší spory a nemalé společnosti se odloučily od plného společenství katolické církve, leckdy ne bez viny lidí z obou stran. Touha po obnovení jednoty všech křesťanů je Kristův dar a výzva Ducha svatého. Proto je církev jedna, že má jednoho Pána, vyznává jednu víru, rodí se z jednoho křtu, tvoří jen jedno tělo, oživované jedním Duchem k jedné naději, jejímž naplněním budou překonána všechna rozdělení.
      Církev sjednocená s Kristem je jím posvěcována; sama se skrze něho a v něm stává posvěcující. Církev se už na zemi vyznačuje opravdovou svatostí, třebaže nedokonalou.
Kristus byl „svatý, nevinný, neposkvrněný“, nepoznal hřích a přišel jen usmířit hříchy lidu; v církvi však jsou i hříšníci; je zároveň svatá i stále potřebuje očišťování a jde trvale cestou pokání a obnovy. Církev tedy shromažďuje hříšníky, dotčené Kristovou spásou a nacházející se stále na cestě k posvěcení. Svatořečením některých věřících církev uznává moc Ducha svatosti, který je v ní, a posiluje naději věřících tím, že jim je dává za vzor a přímluvce. Církev je tedy svatá, protože přesvatý Bůh je jejím původcem; Kristus, její ženich, se za ni obětoval, aby ji posvětil; Duch svatosti ji oživuje. I když jsou v ní hříšní lidé, přesto je bez poskvrny. Její svatost září ve svatých; v Marii už je celá svatá.
      Církev je všeobecná (katolická) ve dvojím smyslu: Je katolická, protože je v ní přítomen Kristus, od něho dostává „plnost prostředků ke spáse“. Je katolická, protože dostala poslání od Krista pro všechny lidi, aby celé lidstvo přivedla ke spojení s jeho hlavou, Kristem, v jednotě jeho Ducha. Kristova církev je přítomna ve všech zákonitých místních shromážděních křesťanů, místních církvích, kterými jsou diecéze, tj. společenství věřících křesťanů ve společenství víry a svátostí s jejich biskupem posvěceným v apoštolské posloupnosti. Právě v nich a odvozeně z nich existuje jedna a jediná katolická církev pro jejich společenství s římskou církví, jednou z nich, podle které se řídí. Církev je všeobecná (katolická) proto, že hlásá celou víru, nese v sobě a spravuje plnost prostředků ke spáse, je poslána ke všem národům, obrací se ke všem lidem, objímá všechny doby, svou podstatou je misionářská.
      Církev je apoštolská, protože je založena na apoštolech, a to v trojím smyslu: byla a zůstává vybudovaná na základě apoštolů, svědků, které s misijním posláním rozeslal sám Kristus; s pomocí Ducha, který v ní přebývá střeží a předává učení, které slyšela od apoštolů; až do návratu Krista je i nadále poučována, posvěcována a vedena nástupci apoštolů – biskupy. Apoštolové odkázali svým bezprostředním spolupracovníkům úkol pokračovat v poslání, které jim bylo svěřeno, i po jejich smrti a dali jim příkaz, aby i po jejich smrti převzali tuto službu jiní osvědčení muži. Celá církev je apoštolská, neboť zůstává ve společenství víry a života se svým původem, skrze nástupce svatého Petra a apoštolů.
      Velikou originalitou svatého Františka bylo jeho katolické smýšlení. František postupně poznával plný smysl Kristova volání z kříže u sv. Damiána: „Jdi, obnov mou ecclesii“ (latinsky ecclesia znamená kostel i církev). Při práci na kapli dochází stále k jasnějšímu přesvědčení, že ho Bůh volá do služby církve. Objevuje církev jako velkou rodinu, znamená pro něho papeže a římskou kurii, biskupy, kněze a křesťanský lid. Skrze Ježíše Krista pochopil, že církev je to pravé místo pro rozvoj jeho povolání. Láska a poslušnost k církvi se stávají charakteristickým znakem sv. Františka a jeho spirituality.
     Dokonalou disciplínu ve vztahu k církvi vkládá do řehole, kdy chce pro bratry kardinála Protektora: „…abychom po všechny časy poddáni a podřízeni církvi svaté vytrvali v katolické víře a zachovali chudobu, pokoru a svaté evangelium našeho Pána Ježíše Krista, jak jsme to pevně slíbili.“ (2. řehole 12).
       Život sv. Františka nám ukazuje jeho naprostou podřízenost církvi. Je smělým reformátorem bez bludů, revolucionářem bez strhujících plánů na převrat, tím více oddaný církvi, čím jasněji odhaluje její nedostatky, tím pokornější a diskrétnější, čím směleji vystupuje. Tak zůstal Chudáček z Assisi silný ve víře, lásce a úctě k církvi.Zůstává v tom vzorem pro všechny doby, ačkoliv sám pod těžkopádností a opatrnou moudrostí své matky, svaté římské církve, mnoho vytrpěl.
 
úvodní slovo k tématu 9. Modlitba
    
     Vnější pozorovatel modlícího se člověka může dojít k závěru, že modlitba je záhadná, časově náročná činnost člověka, jejíž výsledky není vidět, a že je těžké sladit modlitbu a práci, spojit věci duchovní a světské. Nemůžeme přece trávit na kolenou celé dny, protože do práce se jít musí, nemůžeme probírat zrnka růžence, když je třeba umýt nádobí. Kdo ale aspoň trošku žije duchovním životem ví, že sice žijeme ve světě lidském se svými povinnostmi, starostmi a potřebami, ale svět Boží v nás může zůstávat. Skrytě, ale živě. V duchovním životě se postupně, jak se Bůh zjevuje a jak zjevuje člověka jemu samému, stává modlitba vzájemným voláním, stává se rozhovorem dvou, a to člověka s Bohem a Boha s člověkem. Neexistuje žádná lidská situace, která by se nemohla stát modlitbou, rozhovorem s Bohem. Musíme jen otevřít dveře a přijmout ruku, která se nám nabízí. Lidé se často trápí tím, že jim při modlitbě ulítají myšlenky k dětem, k práci, k různým trampotám. A co když je tomu obráceně? Co když chce Bůh s člověkem mluvit právě o těchto problémech, a člověk to pořád zamlouvá a snaží se mu recitovat stále jen Otče náš? Člověk se dokonce z tohoto „odbočování“ při modlitbě zpovídá. Není to trapné? Otčenáš nás naučil sám Ježíš nikoli jako básničku, ale jako modlitbu. Tak se ho modleme, ale pořádně. Zvykněme si vkládat všechny své problémy a starosti do modlitby „buď vůle tvá“… V modlitbě a skrze modlitbu zůstává člověk lidským.
     Modlitba jako setkání člověka s Bohem je vždy dar milosti, který nám Bůh dává. Abych se mohl setkat s Bohem, musím se setkat nejdříve sám se sebou, to znamená prodrat se k své pravé totožnosti, k svému „já“, k jádru své osobnosti. Pak se můžeme setkat s Bohem, což pro nás znamená, že jsme prošli pochybnostmi své doby a že právě s jejich pomocí plně důvěřujeme Bohu, který se nám viditelně ukázal v Ježíši Kristu a zjevil nám v Kristu své srdce. Teprve další krok je to, co normálně nazýváme modlitbou, tj. rozmluvou s Bohem
 Důležité u modlitby je, že Bohu smíme a máme říci všechno, co cítíme, to, jak věci doopravdy prožíváme, a ne to, co si myslíme, že se sluší říci. Při modlitbě ale nejde o to zaúkolovat Boha svými přáními, udělat ho svým sluhou; nejde o to, aby se změnily okolnosti podle mých představ, ale jde o to, abych se změnil já. V modlitbě člověk před Bohem nerezignuje, ale pozdvihuje svou mysl a srdce k Bohu, svěřuje se, odevzdává se mu, prosí o vhodná dobra, učí se být pokorný, trpělivý a tím se osvobozuje pro čin, pro to, co by měl v dané situaci udělat. Modlitba se dokonává v mlčení, které nejprve slouží ke slyšení Boha v mých myšlenkách a potom ke sjednocení s Bohem jako s někým, kdo na mne s láskou hledí. Modlitba končí mou proměnou způsobenou setkáním s Bohem.
 
Mt 26, 36-44
Mk 14, 32-39
L 22, 39-46
L 11, 1-4
J 17
 
9. Modlitba
 
Člověk hledá Boha a Bůh volá člověka jako první, volá ho k tajemnému setkání v modlitbě, člověk mu odpovídá. Ve svém životě potřebujeme s Bohem mluvit a nechat se jím vést, modlitba tak vede k poznání a k moudrosti, není jen náboženskou, ale i lidskou záležitostí, životní otázkou každého člověka. Bůh toho, kdo se modlí, nutí, aby nejdříve rozmýšlel sám o sobě a zabýval se svým srdcem. Modlitba tak vede k sebepoznání, protože bez znalosti našich nejvnitřnějších myšlenek a snah se nemůžeme soustředěně modlit. Při modlitbě se stále znovu objevují různé roztržitosti, které jsou ale dobrým prostředkem k poznání sama sebe. Ukazují nám sklony našeho srdce. Jakmile se tímto způsobem sami lépe poznáme, naše rozptýlení ustoupí a my budeme schopni modlit se k Bohu soustředěněji. Sebepoznání je tak předpokladem modlitby a modlitba zase pomáhá člověku, aby sám sebe poznal. Schopnost modlitby, vést nás k hlubšímu sebepoznání, spočívá v tom, že nás konfrontuje s jednou osobou, s Bohem. Tím, že v modlitbě odhlížím od sebe a hledím na Boha, mohu na sebe pohlédnout z pohledu Božího a v Božím světle sám sebe lépe poznat. Ten, kdo se modlí, žije svobodněji, radostněji a zdravěji.
     Modlitbu můžeme nazývat vzpomínkou na Boha. Modlitba a křesťanský život jsou proto neoddělitelné. Svatý Jan Zlatoústý říká: „Je možné i na trhu nebo během osamělé procházky konat častou a vroucí modlitbu. Je to možné i ve vaši prodejně, ať už kupujete nebo prodáváte nebo také když vaříte.“ A je opravdu mnoho způsobů, jak si vzpomenout: potichu nebo nahlas, sám nebo společně, slovy svými nebo slovy Písma, zpíváním písně či četbou, doma, v kostele či venku. Jedině modlitba je podle knihy Moudrosti cestou ke správnému poznání skutečnosti a ke správnému poznání Hospodina. Obracíme se k němu, abychom ho chválili a děkovali mu za jeho lásku, milosrdenství, velikost, blízkost a pomoc. Chvála nás otvírá k poznání Boha a jeho cest. V modlitbě jde především o to, abychom se setkali s Bohem, nechali se jím proměnit a spojit se sním. Vezměme si z žalmů příklad pro naši modlitbu. Postavme se před Boha a skloňme se před ním, vpusťme ho do svého srdce. Vyznejme, je-li v něm něco zlého, a prosme za milosrdenství a potřeby pro sebe i pro druhé.Děkujme a chvalme, radujme se z Boha a klaňme se mu.
     Základními způsoby modlitby dle obsahu jsou velebení a klanění, prosby, přímluvy, vzdávání díků a chvály. Modlitba velebení je odpověď člověka na Boží dary – Bůh dává požehnání, srdce člověka může zase velebit toho, který je zdrojem všeho požehnání. Klanění (adorace) je základní postoj člověka, který uznává, že je tvorem před svým Stvořitelem. Je vnitřní i vnější úctou příslušející jedině Bohu, a kterou rozumný tvor uznává, že Bůh je absolutně vznešený a jediný, kterou uznává svou dokonalou závislost na něm. V adoraci nemluvím o svých problémech, nechválím se, nehaním se, jednoduše padám před Bohem, protože je můj Pán, protože je můj Stvořitel. Předmětem prosebné modlitby je odpuštění, hledání Božího království, jakož i každá opravdová potřeba. Přímluvná modlitba spočívá v prosbě ve prospěch druhého, nezná hranic a zahrnuje i nepřátele. Každá radost a každé utrpení, každá událost a každá potřeba může být pohnutkou pro díkůvzdání, které má naplňovat celý život: „Ve všech životních podmínkách děkujte Bohu“ (1Sol 5,18). Chvála je způsob modlitby, která bezprostředněji uznává, že Bůh je Bůh. Opěvuje ho pro něho samého, oslavuje ho, protože on je, bez ohledu na to, co koná.
     Základními způsoby modlitby dle formy jsou ústní modlitba, rozjímání a vnitřní modlitba. Při ústní modlitbě slovy pronášenými v duchu nebo nahlas nabývá naše modlitba konkrétní formu. Jsme tělo a duch, proto cítíme potřebu projevit své city navenek. ústní modlitba, založená na jednotě těla a ducha v lidské přirozenosti, přidružuje tělo k vnitřní modlitbě srdce, podle příkladu Krista, který se modlí ke svému Otci a učí své učedníky „Otče náš“. Rozjímání je hledání v modlitbě, které uvádí v činnost myšlení, představivost, city a touhu. Jeho cílem je, aby si člověk ve víře přivlastnil (do hloubky poznal) předmět, o němž uvažuje a který porovnává se skutečností svého života. Vnitřní modlitba je dar, je prostým vyjádřením tajemství modlitby; je to pohled víry upřený na Ježíše, naslouchání Božímu slovu, mlčící láska. Uskutečňuje spojení s Kristovou modlitbou v té míře, v jaké nám dává podílet se na jeho tajemství.
     V životě jsou věci, které se nedají plně popsat slovy. Člověk je musí prožít aby porozuměl. To platí i pro modlitbu. Chceme-li se umět modlit, musíme se modlit. Modlit se učíme jen skrze modlitbu. Modlitba je životní proces. Roste! Ale nejlépe modlit se učíme v utrpení.Velké věci života dostanou darem jen duše, které se modlí.
     Modlitba a rozjímání zaujímají téměř celý život sv. Františka. Jsou tajemstvím jeho osoby a prameny, z nichž čerpá. Jak a co se František modlil poznáváme blíže z jeho spisů. Všechny vyzařují „ducha modlitby a zbožnosti“, oddanost a nábožnost, vášnivou lásku k Bohu a lidem. Když František píše listy nebo řeholi, do jeho diktování bezděčně plynou běžné formy modliteb: Začíná znamením kříže nebo přáním požehnání a požehnáním téměř vždy končí. Celé úseky v dopisech jsou opravdovými modlitbami, jásavými zvoláními nebo dlouhým rozjímáním (např. 2Lvěrk; Lquarm). Nepotvrzená, tj. pouze ústně schválená řehole z roku 1221 obsahuje obšírné poučení o modlitbě (NŘeh 22) a k němu připojený delší děkovný zpěv (NŘeh 23). To znamená, že František o modlitbě nejen poučuje, nýbrž se svými posluchači a čtenáři se zároveň modlí.      
     František se postil a modlil, když navrhoval definitivní řeholi, Pergamen pro bratra Lva napsal ještě vlastní rukou po přijetí ran na La Verně a Píseň bratra slunce je plodem dlouhého rozjímání, když ho nemoc upoutala na lůžko. Největšího zjednodušení a zhuštění dosáhla modlitba srdce v rozjímavém vychutnávání jména „Ježíš“ (1Cel 82.86.115). Při neustálém opakování tohoto jediného jména dovedl František nazírat na celý Ježíšův život, a především na příběh jeho umučení.
     Už jen přehled modliteb mezi spisy je poučný: převládají chvály, děkování a klanění. Vlastní prosby máme pouze v časově první modlitbě (Mkř) a v závěrečné modlitbě jednoho listu řádu /Lgenkap). František přitom prosí výlučně o duchovní dary: víru, naději, lásku; o cítění a poznání, jak plnit Boží vůli; o milost plnit Boží vůli a kráčet v Kristových šlépějích. Většina jeho modliteb úzce souvisí s liturgií. Jeho životopisec uvádí: „Jeho nejjistějším útočištěm byla modlitba. A nemodlíval se krátce. Jeho modlitba nebyla ješitná ani smělá, nýbrž dlouhá, plná oddanosti a pro pokoru Bohu milá. Když se večer začal modlit, těžko ukončil do rána. Když seděl i když chodil. když jedl i pil, byl ponořen do modlitby. S oblibou vyhledával osamělé a opuštěné kostely, aby tu mohl strávit celou noc zcela sám na modlitbách…“ (1Cel 71). „Když se modlíval v lesích a na osamělých místech, zaplňoval les vzdycháním, zemi smáčel slzami, bil se rukou v prsa. Jako by tam objevil ještě skrytější, tajnou komoru, rozmlouval často slyšitelně se svým Pánem. Tam odpovídal svému Soudci, tam snažně prosil nebeského Otce, tam se radil s Přítelem, tam rozmlouval se Ženichem. Aby své srdce různým způsobem učinil celopalem, představoval si toho, který je Jeden a pouhý Duch, různým způsobem. Často se modlíval jen srdcem, aniž pohnul rty … Nemodlil se jen jako celý člověk, spíše se celý stával modlitbou“ (2Cel 95).
 
úvodní slovo k tématu 10. Svátost eucharistie.
 
     Eucharistie svátostným způsobem zpřítomňuje a shrnuje celé tajemství křesťanské spásy. Je shrnutím odkazu života, smrti a vzkříšení Ježíše Krista, je zdrojem a vrcholem celého křesťanského života. Eucharistie není něco jako vnější poklad, který má církev spravovat a z něhož lidem udílí milosti, ale je církvi vštípena do jejího srdce jako její nejniternější podstata, je to dynamická událost, stále nové jednání: „To čiňte na mou památku! (L 22,19). Protože se slaví eucharistie, existuje církev, a protože existuje církev, slaví se eucharistie.
      Velké bohatství této svátosti se vyjadřuje různými jmény, kdy každé vyzdvihuje některé její rysy. Nazývá se „Eucharistie“, protože je díkůvzdáním Bohu, „Večeře Páně“, protože jde o večeři, kterou měl Ježíš se svými učedníky v předvečer svého utrpení, a o předjímání svatební hostiny Beránka v nebeském Jeruzalémě. „Lámání chleba“, protože tento typický obřad židovské večeře použil Ježíš, když požehnal a rozděloval chléb jako „první u stolu“, zvláště během Poslední večeře. Podle tohoto gesta ho učedníci poznali po jeho zmrtvýchvstání, tímto výrazem také první křesťané označovali svá eucharistická shromáždění. Tím vyjádřili, že všichni, kteří přijímají jediný rozlámaný chléb, Krista, vstupují do společenství s ním a vytvářejí s ním jedno tělo, společenství božského života a jednotu Božího lidu, které jsou podstatou církve. Proto je to „Přijímání“ (communio), protože touto událostí se spojujeme s Kristem, který nám dává účast na svém těle a na své krvi, abychom vytvořili jediné tělo. Mluví se také o „Nejsvětější svátosti“, poněvadž je to svátost svátostí a tímto způsobem se označují eucharistické způsoby uchovávané ve svatostánku, o „Nejsvětější oběti“, protože zpřítomňuje oběť Krista Spasitele a zahrnuje také oběť církve.
     Této eucharistické oběti se aktivně zúčastňuje celý Boží lid přinášením oběti a svatým přijímáním. Tím, kdo zde v pravém smyslu jedná, je sice Kristus a Duch svatý, ale ten nekoná svaté skutky bez nás. Ve velikém spolupůsobení se jedinečný akt Kristovy oběti na kříži stává aktem církve. Tento obětní dar je dán do rukou církvi, aby na něm sama měla účast a vkládala se do něj při svém přechodu k Otci. V eucharistickém obětování přináší „Bohu božského beránka a s ním sebe sama“. Když se v oběti připojujeme k oběti Ježíšově, stává se jeho pascha (přechod) k Otci i naší paschou. Toto připojení k oběti Kristově dosahuje vrcholu v přijímání. Spojení s Kristem nás klade před Otce. Když někdo přijímá, neznamená to jen, že přijímá Krista a vpouští jej do svého života. To jistě také. Ale ještě víc: Kristus nás přijímá do svého života; jsme přivtěleni k jeho tělu. A v Kristově těle a s ním jsme i my zcela obětováni Otci. Tady se Bůh zcela vydává všanc člověku, ale i člověk je konečně vrácen Bohu. Oběť je oboustranná a bezpodmínečná: Nepatřím už sobě, ale tomu, který se za mne vydal. I můj hřích, i má smrt, i můj nedostatek lásky – to všechno už není mé, ale je zahrnuto do jeho těla a v jeho těle na kříži ukazováno Otci, proměněno a vykoupeno. My jsme jeho a on je Otcův, my máme život z něho a on má život z Otce (srov. Jan 6, 56-57). Toto propastné tajemné eucharistické dění se jednotlivého člověka týká zcela osobně, je však vždy událostí a skutkem celého těla Kristova, církve.
 
Mt 26, 26-21
Mk 14, 22-25
L 22, 14-20   
 
10. Svátost eucharistie
 
     Liturgické slavení svátosti eucharistie nazýváme „Mší svatou“, v níž je zpřítomněno tajemství spásy a oběti. Člení se na dvě velké části, které tvoří v základě jednotu:
a)    shromáždění se, bohoslužba slova se čteními, homilií a přímluvami
b)   eucharistická bohoslužba s předkládáním chleba a vína, s proměňováním a s přijímáním
     První částí je tedy bohoslužba Slova, kdy se shromažďujeme kolem Božího slova, abychom je slyšeli a přijímali, přesně tak, jak to prastaré společenství činilo na Sinaji. Čte se proto Boží slovo jak zaznělo u proroka, apoštola a Krista. Výrazem prorok se rozumí celý Starý zákon, apoštolem apoštolské listy a Kristem evangelium; posloucháme takříkajíc trojdílné Boží slovo, po kterém následuje výklad (homilie), abychom mu dokázali rozumět. Tuto základnu mše, shromáždění kolem Slova, které obnovuje, poučuje a inspiruje, pak střídá vlastní eucharistická bohoslužba. Ta se dělí na tři části. Nejprve se připravují dary, chléb a víno. Je to smyslový výraz toho, že Pánu přinášíme stvoření. Následuje děkovná modlitba, to znamená, že biskup nebo kněz v modlitbě opakuje slova, , která Ježíš pronesl v předvečer své smrti. Je to veliká chvála Boha. Zahrnuje jak dík za Krista, tak i připomínku jeho slov a činů Poslední večeře – a tím i proměnu chleba a vína, které už nejsou našimi dary, ale dary Ježíše Krista, v nichž se on dává v duchu slov Poslední večeře.
Způsob Kristovy přítomnosti pod eucharistickými způsobami (chleba a vína) je jedinečný.
Kristus je celý a celistvý přítomen v každé způsobě a v každé její části. Kristus se stává přítomný v této svátosti proměněním chleba ve své tělo a vína ve svou krev mocí Ducha svatého při knězem pronášených slovech proměňování (konsekrace), které vyslovil Ježíš během Poslední večeře. Tuto změnu nazýváme přepodstatnění. Kristova eucharistická přítomnost začíná ve chvíli proměňování a trvá, dokud existují eucharistické způsoby.
     Eucharistie je tedy
- díkůvzdáním a chválou Otci
- obětní památkou Krista a jeho Těla
- přítomností Krista mocí jeho slova a jeho Ducha
     Vlastní proces přijímání je personální proces, kdy Kristus se mi dává a chce i mne zahrnout do sebe, necháváme se unášet do něj, do jeho vnitřního společenství, čímž jsme vedeni i k vnitřní podobnosti. K tomu je třeba být připraven (obyčejně na mší svaté) – nechám Boží slovo, aby mne oslovilo, aby se mne dotklo; když směr ke Kristu získám v modlitbách, které zformovala církevní tradice. Správně se společně modlit a slavit eucharistii znamená, že se stávám slyšícím, přijímajícím a že se ve mně takříkajíc uvolňuje závora na dveřích, jimiž může vstoupit Kristus. A obráceně, že mé já se stává tak svobodným a otevřeným, že mohu začít vstupovat do něj. Jednotlivý člověk dochází své spásy tak, že je stále více vtělován do těla Kristova. A tím, že jsou eucharistií církve její členové stále znovu a hlouběji vtělováni, buduje eucharistie církev a rozšiřuje ji – do celého lidstva, v trvalém procesu, až tělo Kristovo dosáhne celé podoby a uskuteční se v jeho plnosti. (srov. Ef 4,13).
Eucharistie byla středem celého náboženského života sv. Františka z Assisi. Tomáš z Celana píše: „ Z celého srdce a se zanícením uctíval svátost těla Páně. Velmi obdivoval ponižující se blahosklonnost a milostivou lásku. Toužil denně být přítomen mši svaté. Často přijímal tělo Páně s takovou oddaností a zbožností, že i druhé k oddanosti strhoval. Onen přesvatý děj sledoval s velikou úctou a celý se přinášel jako oběť. A když obětovaného Beránka přijímal, obětoval mu svého ducha s tím ohněm, který na oltáři jeho srdce vždy planul.“(2Cel 201-FP 789). Sv. František vidí eucharistii jako ústřední místo v životě víry, pokračování zjevujícího Vtělení v kontextu celých dějin spásy.
 
Ve svém Listu klerikům píše: „Na tomto světě totiž nemáme a tělesně nevidíme z Nejvyššího nic než tělo a krev, jména a slova, skrze která jsme byli stvořeni a vykoupeni ze smrti k životu.“ Prožívá eucharistii i jako památku výkupného utrpení, je pro něho pravou
obětí, která aktualizuje jedinou oběť Nové smlouvy pro spásu lidí všech časů. Chápe ji jako znamení Otcovy lásky k nám i jako připomenutí Ježíšovy lásky k nám, což vyjadřuje slovy komentáře k modlitbě Otče náš: „Dej nám vezdejší chléb: totiž svého milovaného Syna, našeho Pána Ježíše Krista, dej nám dnes: abychom si připomínali, uctívali a chápali lásku, kterou k nám choval, a všechno to, co pro nás mluvil, vykonal a vytrpěl.“ (Pater 13). Vidí v ni i symbol bratrské lásky: když dva nebo tři dny před svou smrtí viděl, že bratři hořce pláčou, vyžádal si chléb, rozlámal ho, dal z něj každému kousek a tak zopakoval gesto z Poslední večeře.
     Pro Františka je slavení Eucharistie pravou obětí, účastí na Kristově oběti na kříži, eucharistické přijímání je pro něho výlučně obětní hostinou a účastí na ni se člověk začleňuje do utrpení a výkupné smrti Krista. Postoj před eucharistickým Pánem se má podle přání sv. Františka vyznačovat hluboce osobním, ba citovým vztahem, který v Listu duchovním popisuje mnohovrstevným výrazem pietas, jenž neznamená jen dobrotu, ale i zbožnost, slitování a soucit. V Listu gen kapitule důrazně píše: „Proto Vám všem, bratři, líbám nohy a prosím vás s vroucí láskou, abyste prokazovali veškerou možnou úctu a všechnu možnou čest přesvatému tělu a krvi Pána Ježíše Krista, který přivedl k pokoji a smířil s všemohoucím Bohem všechno, co je na nebi i co je na zemi.“
  
J 15, 1-11
 
úvodní slovo k tématu 11. Hřích
 
     S hříchem člověka přímo souvisí jeho svoboda – Boží dar. Svoboda nám byla dána, abychom ji vzali do rukou a naučili se s ní zacházet. Být svobodný, to znamená mít možnost volby, mít vůli jednat nebo nejednat, udělat to či ono a tak sám od sebe konat vědomé skutky. Nemáme právo tuto svobodu ignorovat, vzdát se jí, i když má svou tíži, nemáme právo ji odmítat. Je to naše povinnost a náš program, abychom byli svobodni. Ten, kdo uhýbá a prchá, není svobodný. K čemu je svoboda, která se třese před každým opravdovým rozhodnutím, uhýbá před odpovědností a nevede člověka k vážné, odpovědné volbě? Musíme na sebe vzít odpovědnost za svobodu se vším, co k tomu patří. Svoboda člověka a jeho právo jsou omezeny svobodou a právem druhého člověka. Člověk se na své životní dráze realizuje pouze řadou sebezáporů, jimiž se stává nezávislejším a samostatnějším, tedy svobodnějším. Moje svoboda a právo končí tam, kde začíná svoboda a právo druhého člověka. Díky svobodné vůli rozhoduje každý sám o sobě, jedině svoboda z nás činí duchovní bytosti, bez svobody neexistuje pravé lidství.
     Na svobodu rozhodování člověka, jeho volby, působí podmínky hospodářského, sociálního, politického a kulturního řádu, ve kterém žije. Tyto mnohdy ztěžují mravní život a uvádějí jak silné, tak slabé do pokušení hřešit proti lásce. Svoboda dosahuje své dokonalosti, když je zaměřena na Boha, a dokud v něm není definitivně zakotvena zahrnuje možnost člověka volit mezi dobrem a zlem, tedy růst v dokonalosti, anebo selhat a hřešit. Jestliže se člověk vzdálí od mravního zákona, ohrožuje vlastní svobodu, stává se otrokem sebe sama, rozbíjí bratrství se sobě rovnými a bouří se proti Boží pravdě. Opravdová svoboda činí člověka odpovědným za jeho skutky, a to v té míře, v jaké jsou dobrovolné, uplatňování svobody tak nezahrnuje právo říci nebo dělat cokoliv. Člověk je ve svém životě vystaven silnému působení vnějších i vnitřních sil a každé lidské chování se dá nějak vysvětlit pomocí těchto vnějších a vnitřních tlaků působících z našeho okolí a našeho nitra. Znamená to, že jsme jenom hračkami těchto sil a nejsme vůbec svobodné bytosti, ale jsme oběti svého prostředí, své výchovy, své minulosti, svých instinktů?
     Uvědomme si:
-         kdo jedná podle vůle svého instinktu, má „svobodu“ zvířete
-         kdo jedná podle vůle svých citů, fantazie, svého ducha pýchy, sobectví, má svobodu člověka raněného a omezeného hříchem
-         kdo jedná podle vůle Boží, má svobodu člověka zbožštěného, svobodu dítěte Božího.
     Někteří lidé si myslí, že svoboda znamená odvahu říci vždy všemu NE. Podle toho se svoboda vyjadřuje mocí odporu, popření, odmítnutí. Dle jiného pohledu mnoha lidí svoboda znamená ANO momentálním úzkým osobním sobeckým zájmům a NE všemu, co brání jejich uspokojení. Ale existuje i svoboda, která dovede říci ANO v zájmu lidství a případně NE sobectví jedince, umožňuje být svobodný jako dítě Boží, což znamená přijmout všechno, čím jsme a co máme nebo co nám chybí a postavit se nad to, zaujmout místo nad tím. Je to skutečná svoboda, svoboda skutečně dospělého a zralého člověka, svoboda projeveného zájmu o druhého, svoboda porozumění, přijetí, svoboda jako akt víry. Tato svoboda je ovšem obtížnější, je však také jaksi vyšší úrovně, protože je pravdivější. Být svobodný znamená mít možnost volby, ale jakmile jsem jednou zvolil, má původní svobodná možnost volby zanikla a jsem v nové situaci volby – jak dál? Žít znamená volit. Každý den naší existence stojí ve znamení různých možností volby. Každý z nás sám sebe utváří skrze akty volby, ke kterým přistupuje skrze své rozhodování. Bůh nám dává život jako hroudu syrové hlíny do ruky a říká: Každá volba, ke které přistoupíš, zanechá v této hlíně otisk a během života si tak vymodeluješ svou tvář! Náš život není nic jiného, než tato nepřetržitá práce na sobě, která se skládá z neustálé řady jednotlivých voleb; výsledkem bude naše vnitřní tvář, kterou si s sebou vezmeme na věčnost. Volba nezřídka znamená oběť, momentální ztrátu. Současně však skrze tyto ztráty v sobě něco buduji, rostu, stávám se někým. Člověk, který je k sobě shovívavý, není svobodným tvorem, stejně tak to platí o věčně váhajícím člověku, který se nedovede rozhodnout. Svobodným se stává člověk volbou. Proto skutečná volba je cosi vážného a svatého. Nejvyšší forma svobody je ta, která je svobodná od vlastního já. Svoboda, kterou si chci zachovat za každou cenu, se v mých rukou brzo znehodnotí. Svoboda, kterou obětuji pro jiné lidi nebo pro určitý cíl, kterého musí být dosaženo v souladu s Boží vůlí, ta bude klíčit a kvést, zesílí, stane se velkou a vyroste v reálnou svobodu. (srovnej Jan 12,24-25). Svoboda totiž nemá žádnou hodnotu a účel, které by stačily samy sobě, ale je prostředkem k tomu, abychom mohli skutečně a pravdivě milovat. Kvalita naší lásky vzrůstá s kvalitou naší svobody, ke které se dopracujeme. Láska je nejvyšší univerzální hodnotou, která kdy byla, je a bude a tím, že dávám svou svobodu k dispozici této maximální hodnotě, uskutečňuji ji, protože také ona pak dosahuje této maximální hodnoty. Láska je vrcholnou fází svobody, vrcholí v ní.
     Prvotním příkladem každé svobody neustále zůstává Boží svoboda, protože Bůh je nekonečně svobodnou bytostí, která se angažuje, nasazuje a vydává do všech důsledků, jež si člověk vůbec dovede představit. Vidíme, že se tak dělo a děje ve stvoření, ve vtělení a zejména ve vykoupení. Vnoření se Boha do dějin v Ježíši Kristu nás učí i správně chápat, co je to svoboda. V oběti sama sebe dosahuje svoboda svého vrcholu a my ji můžeme následovat jen velmi obtížně. Dál už láska ani nemůže jít. A jak k svobodě člověka přistupuje Bůh? Odpověď možná najdeme ve verši 3, 20 ze Zjevení: „Hle stojím přede dveřmi a tluču; zaslechne-li kdo můj hlas a otevře mi, vejdu k němu a budu s ním večeřet a on se mnou.“
 
2 Kor 5,14-21
 
11. Hřích
 
    Člověk byl od Boha stvořen ve stavu svatosti. Na samém počátku dějin však z návodu Zlého zneužil své svobody a dopustil se prvotního hříchu, zvaného dědičný, když se svou neposlušností Božímu přikázání pokusil dosáhnout rovnosti s Bohem a stát se na něm nezávislým. Tento první Adamův hřích měl zásadní význam pro celé lidstvo, když jediné provinění jednoho člověka přineslo odsouzení a smrt celému lidstvu, takže všichni lidé přicházejí na svět poznamenáni tímto hříchem. Křtem se však odpouštějí všechny hříchy, prvotní hřích a všechny osobní hříchy, jakož i všechny tresty za hřích.
     Hříchem jsme ohroženi skrze pokušení, které významově znamená „podrobit zkoušce“ nebo „někoho svést“ (současný význam). Z Bible víme, že Bůh prověřuje svůj lid a staví jej do situací, v nichž se prokáže jeho víra a oddanost, aby každý mohl vidět, co má v srdci. Těmito zkouškami jej pročišťuje tak, jako se čistí kov v tavicí peci, učí jej trpělivosti, buduje jeho křesťanský charakter a posiluje také jeho jistotu, že Boží láska je s ním. Věrností v čase zkoušky se křesťané stanou v Božích očích osvědčenými.
     Satan pokouší Boží lid tím, že manipuluje okolnostmi aby jej odlákal od Boží vůle, a to do té míry, do jaké mu Hospodin dovolí. Křesťané se před ním musí mít stále na pozoru a proti jeho nástrahám aktivně bojovat. Pokouší se je přemoci útrapami a bolestí, ponouká je k tomu, aby nesprávným způsobem naplňovali své přirozené potřeby, nebo je ukolébá tím, že v nich vyvolá pocity sebeuspokojení, bezstarostnosti a sebejistoty. Jindy jim předloží znetvořený obraz Boha a zahrne je falešnými představami o jeho pravdě a vůli; případně kvůli tomu, aby dosáhl svých cílů dokonce cituje a zneužívá Písmo. Touha páchat hříšné věci pochází výhradně z člověka a podlehne-li ji, dopustí se nebezpečné chyby. Kristus učil učedníky modlit se, aby je Bůh nevystavil pokušení. Nabádal je, aby bděli a modlili se, neboť jinak upadnou do pokušení. Pokušení není hřích, pokušení se stává hříchem jenom tehdy, když se člověk poddá zlu a přijme je. Nicméně Bůh slibuje, že vždy, když dovolí satanovi pokoušet křesťany, bude připravena cesta k vykoupení.
     Hřích je proviněním proti rozumu, pravdě a správnému svědomí; je to přestupek proti pravé lásce k  Bohu a bližnímu, způsobený zvráceným lpěním na určitých věcech. Hřích zraňuje lidskou přirozenost a vážně narušuje lidskou solidaritu. Byl definován jako „slovo, skutek nebo touha proti věčnému zákonu“, je urážkou Boha, vzpourou proti Bohu. S hříchem je spojena také vina. Jestliže se pro hřích svobodně rozhoduji, pak to nese s sebou i odpovědnost – vinu. Hříchy lze rozdělovat podle jejich předmětu, jak se to dělá u každého lidského skutku, nebo podle ctností, jejichž jsou opakem (ať už přemírou nebo nedostatkem), anebo podle přikázání, proti nimž se staví. Lze je také rozdělit podle toho, zda se týkají Boha, bližního nebo nás samých; mohou se rozlišovat duchovní a tělesné hříchy, nebo také hříchy myšlením, slovem, skutkem a opomenutím.
     Podle závažnosti hříchu rozeznáváme hřích smrtelný (těžký) a všední (lehký). Hříchem smrtelným je skutek, který má za předmět závažnou věc (upřesňuje desatero), je spáchán s plným vědomím a svobodným souhlasem. Člověk se dopustí lehkého hříchu, nedodrží-li v nepříliš závažné věci míru předepsanou mravním zákonem, nebo když neposlechne mravního zákona v závažné věci, avšak bez plného vědomí a bez svého naprostého souhlasu. Hřích strhává k hříchu; opakování týchž skutků plodí neřest. Důsledkem smrtelného hříchu je odvrácení od Boha, ztráta lásky a posvěcující milosti, (není-li napraven ve svátosti smíření vylučuje hříšníka z Kristova království); lehký hřích oslabuje lásku, nezbavuje posvěcující milosti, Božího přátelství a lásky. Nejhorší je věčný hřích (hřích proti Duchu svatému) – rouhání proti Duchu svatému, vědomé odmítnutí Božího milosrdenství, odmítnutí odpuštění vlastních hříchů a spásy nabídnuté Duchem svatým. Hříšník škodí sobě, protože se odvrací od zdroje dobra a škodí církvi, protože ji poskvrňuje a oslabuje. Zraňuje tak hříchem nejen sebe, ale i ostatní křesťany. Nejsme osvobozeni od pokušení ke hříchu, ale jsme osvobozeni od otroctví hříchu. Křesťan není člověk, který nikdy nezhřešil, ale člověk, který nad hříchem vítězí.
     V životě svatého Františka, stejně jako v životě světců vůbec, hrají pokušení velkou úlohu. Čím víc totiž člověk usiluje o poznání Boha a o jeho milosti, tím víc v sobě i kolem sebe pociťuje působení Zlého. V druhém životopise sv. Františka Tomáš z Celana uvádí několik světcových pokušení, např.: „ÄŽábel ho tedy velmi těžce pokoušel k nečistotě. Světec však odložil roucho, začal se bičovat provazem a řekl: „Bratře osle, sluší se, aby ses takto krčil před ranami. Hábit patří svatému řádu, krást není dovoleno. Chceš-li jít svou cestou, jdi, ale nahý.“ Když však poznal, že takto pokušení nepřemůže, vyšel z cely a vrhl se nahý do hlubokého sněhu. Pak z něho uplácal sedm koulí a k svému tělu mluvil takto: „Podívej se, toto je tvá žena, tyto dvě koule jsou tvoji synové a tyto dvě tvé dcery; ostatní jsou pacholek a děvečka, které potřebuješ k obsluze. A teď si pospěš, abys všechny ošatil, nebo zmrznou. Je-li ti zatěžko o ně pečovat, služ horlivě jednomu Pánu!“. Pokušení zmizelo a světec s Boží chválou na rtech odešel zpět do své cely.“ (116, 117). Že pokušení mohou být i užitečná vyplývá z toho, co František řekl jednomu bratru trpícímu pokušením: „Žádný se nemá pokládat za Božího služebníka, dokud neprošel vítězně pokušeními a strastmi. Překonané pokušení je takřka prstenem, kterým se Pán s duší svého služebníka zasnubuje. Mnozí si zakládají na dlouholetých zásluhách a radují se z toho, že nemuseli přestát žádná pokušení. Nechť však vědí: Pán bere v úvahu jejich slabost, neboť už před pokušením by strachem padli. Kde nebylo třeba těžce bojovat, není dokonalých ctností.“(2Cel 118).
     K hříchu má František jednoznačné stanovisko: „Božímu služebníku nesmí být nic protivného kromě hříchu.“(Napomenutí 11). O těch, kdo hřeší a nečiní pokání prohlašuje: „Zlořečení, kdo se uchylují od Božích přikázání. Oni vidí, poznávají, chápou a dělají zlo a vědomě hubí své duše. Vždyť všechny nepravosti a hříchy vycházejí a vystupují z lidského srdce, jak říká Pán v evangeliu. Myslíte si, že budete dlouho mít marnosti tohoto světa, ale klamete se, protože přijde den a hodina, na kterou nemyslíte, o níž nevíte a kterou neznáte. Tělo slábne, smrt se blíží, a pak se umírá hořkou smrtí. Tělo sežerou červi a tak ztratíte v tomto krátkém čase tělo i duši a přijdete do pekla, kde se budete trápit bez konce.“(Povzbuzení sv. Františka kajícím bratřím a sestrám).
     V čl. 5 Nepotvrzené řehole rozlišuje mezi hříchem a hříšníkem: „Ať se všichni bratři, jak ministři a služebníci, tak i ostatní, chrání rozčilovat se nebo hněvat pro hřích nebo špatný příklad druhého; neboť ďábel chce hříchem jednotlivce zkazit mnohé. Spíše ať, jak jen mohou, pomáhají duchovně tomu, kdo zhřešil, protože „lékaře nepotřebují zdraví, ale nemocní“.
 
úvodní slovo k tématu 12. Obrácení.
 
     První téma tohoto formačního cyklu jsme začínali úvahou o hledání Boha člověkem a závěrečné téma začneme úvahou o hledání člověka Bohem. Že Bůh hledá člověka vidíme v Duchem svatým inspirovaných záznamech zkušeností Židů i křesťanů v Bibli i v předávané tradici víry. Bůh si vyvolil Abrahama, Bůh oslovuje a povolává Mojžíše i jiné, mluví ke svému lidu skrze proroky a jeho hledání člověka vrcholí v Ježíši Kristu, kdy vtělením Bůh přichází v největší možné blízkosti k člověku – bere na sebe lidství, stává se člověkem, aniž přestává být Bohem, aby člověka s konečnou platností „našel“ – přijal ho za vlastního. Co přitom od člověka očekává?
    Na počátku svého veřejného vystoupení Ježíš káže Boží evangelium: „Naplnil se čas a přiblížilo se království Boží. Čiňte pokání a věřte evangeliu.“ (Mk 1,15). V řeckém originálu nacházíme v tomto verši sloveso „metanoeite“, které doslova znamená „změňte smýšlení“. O jakou změnu smýšlení jde? Nápovědu máme v následující části „věřte evangeliu“ neboli přijměte evangelium – Ježíšovo slovo. Staré smýšlení má být nahrazeno smýšlením Ježíšovým. Dosavadní normy a priority, touhy a plány mají být „nahrazeny“ (nebo proměněny) Ježíšovými tužbami a postoji. Ježíš nevyzývá ke stejné formě obrácení jako starozákonní proroci – jejich volání k obrácení bylo výzvou k opuštění hříšných cest a k návratu k porušené smlouvě, k zákonu. Ježíš chce víc, víc než odpuštění hříchu, víc než návrat k Desateru. Jemu jde o přijetí nového smýšlení – evangelia.
     Jde tedy především o slyšení a přijetí Božího slova (hlavně evangelia) – toto slovo je motorem pravého obrácení, změny smýšlení. Bez Božího slova se snahy o obrácení snadno promění v askezi (někdy prázdnou, jindy pojatou jako tělesná cvičení či jako projev sebezdokonalení v duchu sebezalíbení a egocentrismu), nebo ve snažení o „polepšení života“ či odstranění toho, co se mi na mně samotném nelíbí. Obrácení je ale víc než sebezdokonalení, než „polepšení se“ a odstranění „špatných skutků“. Ježíšova základní výzva:
„Čiňte pokání a věřte evangeliu“ nám připomíná, že Boží slovo má moc obrátit člověka, je tím „novým smýšlením“, které má člověk přijímat stále znovu. Toto slovo má také skutečnou moc vyvést z falešných a slepých uliček vlastního sebezdokonalování, kdy člověk kráčí po „svých dokonalých cestách“ a hledá vlastní dokonalost; nehledá však v sobě Boží obraz, ale obraz lidský a idealizovaný. Boží slovo vede ke skutečnému obrácení – obrácení se k Bohu, ne k sobě; k cestám Božím, ne pouze lidským, byť krásným a „ideálním“. Je to pro člověka těžký, náročný a mnohdy bolestný proces, ale když jím úspěšně projde………..
  
12. Obrácení
 
     Obrácení neboli návrat k Bohu. Řehole SFŘ v čl. 7 hlavě II. Způsob života stanoví: „Jako kající bratři a sestry, ze svého povolání podněcováni dynamickou silou evangelia, ať svůj způsob myšlení a jednání uvádějí v soulad s Kristem naprostou a dokonalou vnitřní proměnou, kterou samo evangelium nazývá „obrácení“ a kterou je pro lidskou křehkost třeba denně uskutečňovat.“
     Ve Starém zákoně obrácení znamená prostě návrat k Jahvemu a smlouvě Izraele s Bohem, pro Izraelce znamená navrátit se, po období nevěrnosti, v upřímnosti srdce k Hospodinu, svému Bohu a k podmínkám smlouvy. Skutečný návrat k Bohu bez ohledu na okolnosti zahrnuje vnitřní sebepokoření, hlubokou změnu v srdci a upřímné hledání Hospodina. Ruku v ruce s tím jde nové jasné poznání jeho podstaty a cest.
     V Novém zákoně se obrácení vztahuje jen na rozhodný obrat k Bohu, při němž si hříšník, Žid nebo pohan, vírou v Krista v přítomnosti zabezpečuje vstup do Božího království a získává odpuštění hříchů. Jedná se o jednorázovou a neopakovatelnou událost. Spočívá v pokání a víře, kdy pokání představuje změnu mysli a srdce vůči Bohu a víra znamená důvěru jeho slovu a Kristu. Při křesťanském obrácení člověk sám sebe vydává Ježíši Kristu jako Pánu a Spasiteli, což znamená, že bere spojení s Kristem jako skutečnost a podle toho také žije. Obrat k Bohu je psychologicky vzato vlastním aktem člověka, provedeným po zralé úvaze, dobrovolně a spontánně. Ale Bůh upozorňuje, že se v podstatě jedná o Boží dílo v člověku.
     V současnosti obrácení (řecky metanoia – změna smýšlení, latinsky conversio) vyjadřuje především každou důkladnou a hlubokou náboženskou nebo mravní proměnu v životě člověka, zejména radikální spolehnutí na Boha a na jeho milostiplné vedení v tomto důsledném a základním náboženském aktu. K takovému obrácení může a musí často dojít i potom, co člověk přijal víru a stal se příslušníkem církve. Je třeba si ale uvědomit, že do společenství s Bohem nevstupujeme proto, že jsme již obráceni, ale proto, že ve společenství s Bohem se naše obrácení může uskutečnit. Obrácení se neuskutečňuje z naší strany dobrovolně, ale při našem odporu proti němu, při našich pochybnostech, pokušení a strachu. Uskuteční se, pokud nepodlehneme obavám z nejistoty a strachu z budoucnosti, neponecháme si žádná zadní vrátka, neutečeme před odpovědností a potížemi, ale s rostoucí důvěrou v Boha se Bohu odevzdáme. Člověk obyčejně v životě projde několika takovýmito závažnými konverzemi, např. v době dospívání – to je období, kdy o víře začíná nutně pochybovat a nemůže ji přijímat jako něco automaticky daného. Další následují při všech důležitých životních zlomech. Ale není od věci, že křesťan by měl konvertovat každý den, protože se musí denně snažit znovu a znovu dorůstat do Krista. Pod pojmem obrácení se rozumí též přestup k jinému křesťanskému vyznání („konverze“). Konverze může znamenat (z hlediska způsobu života) i vstup do některého řádu.
     S obrácením je těsně spojeno pokání, které s obrácením splývá, je jeho součástí. Pokání jako „ctnost“ znamená mravně a nábožensky správný postoj člověka vůči hříchu vlastnímu i hříchu vůbec. Podstatou je lítost. Ježíšova výzva „Naplnil se čas a přiblížilo se Boží království. Obraťte se a věřte evangeliu!“ (Mk 1,15) nemíří především na vnější skutky (žíněné roucho a popel, posty a umrtvování), nýbrž na obrácení srdce, na vnitřní pokání, které následně vyvolá kající úkony a skutky. Vnitřní pokání je radikální , nové zaměření celého života, návrat, obrácení k Bohu celým srdcem, rozchod s hříchem, odvrácení od zla, spolu s odporem vůči špatným činům, které jsme spáchali. Zároveň s sebou přináší touhu a předsevzetí změnit život s nadějí na Boží milosrdenství a důvěrou v pomoc jeho milosti. Toto obrácení srdce doprovází bolest a spásonosný smutek, který Otcové nazývají útrapy ducha či zkroušenost srdce.
     Vnitřní pokání křesťana může mít velmi rozmanité projevy. Písmo i Otcové zdůrazňují zvláště tři způsoby: půst, modlitbu, almužnu, které vyjadřují obrácení ve vztahu k sobě
samému, ve vztahu k Bohu a ve vztahu k druhým. Obrácení se uskutečňuje v každodenním životě, a to úkony smíření, péčí o chudé, konáním spravedlnosti a práva a jejich obranou,
vyznáváním vin bratřím, bratrským napomínáním, revizí celého života, zpytováním svědomí, duchovním vedením, přijímáním utrpení, trpělivostí v pronásledování pro spravedlnost, odpuštěním všem. Nejbezpečnější cestou pokání je vzít svůj každodenní kříž a následovat Ježíše. Dynamiku obrácení a pokání Ježíš úchvatně vylíčil v podobenství „o marnotratném synu“, kde středem je „milosrdný otec“.
     Obrácení přináší současně Boží odpuštění a smíření s církví; to vyjadřuje a liturgicky uskutečňuje svátost pokání a smíření, která má tyto části:
1.      Lítost –zpytováním svědomí si křesťan uvědomuje své hříchy, lítostí uznává svou vinu, prožívá zahanbení a zármutek nad hříchy. Na lítosti srdce závisí pravdivost pokání, s lítostí souvisí předsevzetí: promýšlím a stanovím si nejen, jak se budu hříchu bránit, vyhýbat se příležitosti k němu, přemáhat špatné návyky, ale hlavně co a jak budu dělat s Kristem dobře.
2.      Vyznání (zpověď) – své hříchy vyznávám knězi. Je nutné vyznat se ze všech těžkých hříchů, uvést jejich počet a závažné okolnosti. Pro duchovní růst je velmi dobré vyznávat se i z hříchů lehkých.
3.      Kající skutek (zadostiučinění) – především musím v mezích možností napravit škody, které jsem způsobil. Mimoto po zpovědi vykonám uložený nebo i dobrovolný kající skutek, který mě přivádí blíž k Bohu.
4.      Rozhřešení – kněz prohlašuje, že jeho službou Bůh odpouští kajícníkovi hříchy.
     Po zpovědi poděkujeme Bohu za milost smíření. Odpuštění hříchů a obnovení společenství s Bohem přinášejí prominutí věčných trestů za hřích. Nicméně zůstávají časné tresty za hřích.
     V životě sv. Františka a v počátcích jeho řádu mělo pokání důležitý, ústřední význam. Doba vlastního Františkova obrácení zahrnuje sedm let. Je to čas odvrácení od sebe sama, od vlastních plánů a snů, od vlastních měřítek a přání, aby už mohl působit jen Pán, to je pokání jak je František chápe z evangelia. Od počátku svého obrácení si ukládá tak těžká pokání, že se mu všichni posmívali jako bláznovi. Krotil hnutí svého těla pokáním, zvláště posty, a jiné tělesné nepříjemnosti, které si dobrovolně ukládal, mu sloužily k opětovnému získání vnitřního smíru. Stálou kázní uváděl pozvolna své tělo dokonale pod vládu ducha. Nejvíc zářil Františkův duch kajícnosti během posledních dvou let jeho života, kdy ho sám Pán vzal do vysoké školy utrpení. Tehdy sv. František zachovával nejen obvyklou veselost ducha, ale bránil se dopřát svému tělu i nejmenší ulehčení v pokání. Své bratry však nabádal k opatrnosti a umírněnosti v pokání, pokud viděl, že zacházejí do krajnosti. Říkal: „Každou oběť, kterou Bohu podáváme, je třeba okořenit solí moudrosti. Každý musí ve službě Boží dbát míry vlastních sil. Je hříchem bez míry ubírat tělu potřebný pokrm a je také hříchem dávat mu zbytečný pokrm z přemrštěné chtivosti po jídle. Ve všem ať se bratři řídí rozumností jako vůdkyni ctností, ovšem nikoli rozumností, k níž radí tělo, ale tou, které nás naučil Kristus“ (Bonaventura, Legenda maior 5).
     Příběh Františkova obrácení ukazuje též, že setkání s Pánem není nikdy nezávazné. Setkání s ním vždy vede k poslání. Oč František po celý svůj život usiloval a co chtěl jako ideál pro své bratry a sestry, je život v pokání. Toto původní označení nového františkánského života si třetí řád ponechal ve svém jménu „kajícníci“.
 
Lk 15,11-24
 
 
                                                                                                  Sestavil: br. Petr Václav Němec OFS