22. září: Naděje je pilířem světa
úvaha Jiřího Zajíce původně odvysílaná na podzim 2000 na stanici ČRo3 - Vltava
Myšlenky o naději, které jsem pro vás tento týden vybíral, měly ukázat, jak naše naděje je důležitá nejen pro nás samotné, ale i pro naše okolí - ano pro celý svět. Nejdřív nám Matrin Luther King kladl na srdce, že „Kdybychom pomohli doufat i jen jedinému člověku, nežili jsem nadarmo.“ Potom jsme uvažovali nad čínským příslovím „Ani všechny temnoty světa nedokáží zhasit jedinou svíčku.“ Ve středu to bylo upozornění Bernharda Häringa, že „Jen ti, kdo doufají, dokáží účinně přemáhat zlo.“ A konečně včera to byla výzva Pierra Telharda de Chardina „Zítřejší svět bude náležet tomu, kdo mu nabídne největší naději.“ - doplněná slibem Hermana Hesseho „Doufejte! Milujte! - A země bude opět vaše!“
To, co mám pro vás připravené jako inspiraci na dnešek, by všechny tyto dosavadní myšlenky mělo určitým způsobem shrnout. Ale nebojte se, nebude to žádná abstrakce. Nic, před čím by se skutečná naděje - ta malá holčička, kterou je třeba budit každého rána - spíš schovala pod peřinu, než aby s chutí vyskočila ze své postýlky. Vybral jsem totiž toto jihoafrické přísloví: „Naděje je pilířem světa.“ Čili - jinak řečeno - je právě tím, co drží svět. O tom by se jistě dala napsat elegantní filosofická esej. Jenomže jednak už jí před časem napsal Gabriel Marcel, jednak právem čekáte ode mne něco jiného. Ono jihoafrické přísloví, že „naděje je pilířem světa“, doplním dvěma kratičkými příběhy.
Ten první je o svatebních hostech, kteří byli pozváni dvěma chudými snoubenci. A tak každý z pozvaných měl přinést láhev vína s tím, že u vchodu bude velký sud a do něj mohou to víno nalít; tak bude každý pít dar toho druhého, každý bude s každým a budou se navzájem obdarovávat a dobře bavit. Jakmile byla slavnost zahájena, číšníci načepovali ze sudu víno, všem ho roznesli - a zavládlo zděšení: místo vína měli všichni v číších jen obyčejnou vodu. Každý z hostí si totiž řekl: „Když tam místo vína naliji vodu, nikdo to nepozná a nepocítí - proč bych se tedy nemohl napít trochu na úkor ostatních.“
Ten druhý příběh je naopak povzbudivý. Je o starém muži, který sázel stromek svatojánského chleba. Viděl ho jakýsi mladík a zeptal se: „Kdy ten stromeček ponese plody?“ - „Za sedmdesát let,“ odvětil ten starý muž. „Jsi ty ale blázen,“ zakroutil mladík hlavou, „Myslíš, že tu ještě budeš za sedmdesát let, abys mohl ochutnat plody své práce? Kdybys byl chytrý, tak bys zasadil něco, co ti přinese plody mnohem dřív, aby ses z nich ještě stihnul radovat.“ Starý muž však v klidu dodělal svou práci - a pak mladíkovi opáčil: „Když jsem já přišel na svět, nacházel jsem tu svatojánský chléb a jedl jsem ho - a přitom ho zasadili ti, kteří žili dávno přede mnou. Proč já bych neměl totéž udělat pro ty, kteří přijdou po mně? Vždyť my, lidé, můžeme přežít jen tehdy, když si podáme ruku.“
Oba tyto příběhy - každý z jedné strany - pěkně ukazují, proč je naděje vskutku pilířem světa. Jednak na naději každého z nás záleží. Tak jako na té svatbě záleželo na každém, co vložil do společného. Přesně tak je to i s naší nadějí. Buď je darem pro všechny ostatní - nebo naopak, pokud nám chybí - stáváme se pro ně zátěží. A pak: bez odvahy pustit se i do toho, u čeho v dobrý výsledek můžeme jen doufat, bychom byli zcela ochromení pro cokoliv, co je v lidském životě důležité. Jen si vezměte třeba výchovu dítěte. Prostě - je to tak: „Naděje je pilířem světa.“