12. září: Lidé, kteří žijí nadějí, vidí dále
úvaha Jiřího Zajíce původně odvysílaná na podzim 2000 na stanici ČRo3 - Vltava
Jakpak se dnes pokusím přivolat naději - podle Charlese Péguho tu „malou holčičku, kterou je třeba budit každého rána“? Tak, že se pokusím začít naplňovat svůj včerejší slib. Včera jsme s pomocí Ladislav Boroše a Alberta Schweitzera celkem jasně viděli, že lidský život je vlastně - z hlediska naděje - volbou mezi dvěma možnostmi: buď žít nadějí, rozvíjet tak možnosti svého lidství - ale tím také být zranitelný, nebo rezignovat na naději, přestat riskovat zranění a zklamání - ale tím také odstartovat degeneraci svého lidství, prostě takovou předčasnou smrt. Já jsem za sebe vyznal, že rozhodně jsem pro cestu naděje. Nejen proto, že nechci skončit jako člověk, který nad vším - i sebou samým - už „zlomil hůl“. Vsadit na naději totiž také znamená nezavřít si cestu k různým obdarováním. A o tom prvním pohovořím teď. Inspirací k němu je výrok Lothara Zenettiho „Lidé, kteří žijí nadějí, vidí dále.“
Tahle myšlenka současného německého spisovatele zajímavých povídek a příběhů možná na první poslech překvapí. Ani ti, kteří nepochybují o hodnotě naděje, jí většinou nespojují s lepším poznáním. A což teprve ti, kteří si jí pletou s iluzemi. Jenomže právě mezi nadějí a iluzí je zásadní rozdíl. Zatímco naděje je především postoj otevřenosti vůči budoucnosti vycházející z poznání, že skutečnost je vždycky bohatší, než naše představy o ní, pak iluze jsou nereálné konkrétní představy, které chceme té budoucnosti vnutit. Tam, kde člověk naděje říká: „Nevím, jak to dopadne, ale věřím, že ať to dopadne jakkoli, může z toho vzniknou něco dobrého - člověk v zajetí iluze si sugeruje: „Určitě to dopadne takhle, není přece možné, aby to dopadlo jinak.“
Už několikrát jsem tu hovořil o dětech - a určitě ještě budu. Ale naděje, která „dokáže vidět dále“, je darem moudrého stáří. Je to naděje, která není nijak „laciná“, nebo „vyčtená“, „teoretická“. Tahle naděje, která „vidí dále“, je získaná hlavně zkušeností. Vzpomínáte na toho starého muže z filmu „Sedm statečných“, který bydlel v samotě nad vesnicí? A na tu scénu, kdy za ním přicházejí ve své beznaději vesničané, aby jim poradil, jak se bránit Calverovi? Jeho rada je pro ně zprvu šokující: musíte bojovat. Oni, kteří tak nanejvýš dokázali mačetou setnout klas kukuřice. A kolikrát ještě potom - přes pomoc „sedmi statečných“ - klesali opět ke své beznaději. Jak s tím kontrastoval ten chápavý a současně rozzářený pohled onoho starce. Jenomže nakonec tahle jeho naděje - a samozřejmě i věrnost chlapíků kolem Chrise - mění jejich bázlivá srdce na statečná, která se dočkají vítězství.
Jistě, nemusí to vždycky dopadnout až tak přesvědčivě - ostatně i v tom krásném westernu to stálo životy takových sympaťáků, jako byli Bernard O’Really nebo Brit. Ale ona úloha moudré naděje, která vidí dál, je universální, jak nám pěkně připomíná i Albert Schweitzer: „Dospělí si rádi libují ve smutné úloze připravovat mladé lidi na to, že jednou budou mnohé z toho, co nyní povznáší jejich srdce a mysl, považovat za iluzi. Ale hlubší životní zkušenost mluví k nezkušeným jinak. Zapřísahá mládež, aby si pevně udržela po celý život myšlenky, pro které je nadšená. V idealismu mládí totiž zahlédá člověk pravdu. To je bohatství, které nemá za nic vyměnit.“