Začal druhý týdenzáří a s ním i pokračování našich všednodenních ranních setkání zaměřených k probouzení naděje. Protože - jak si možná už někteří pamatujete "Naděje je docela malá holčička, kterou je třeba probudit každého rána,"  - to jsem nevymyslel já, ale významný francouzský básník ze začátku našeho století Charles Péguy. Pro inspiraci sahám dále ke knížečce Myšlenky moudrých o naději - a tentokrát jsem odtud vybral citát následující: "Čím více člověk doufá, tím opravdovějším je člověkem." Jeho autorem je muž velmi zajímavého životního osudu - Ladislav Boroš. Správně tušíte, že to je Maďar, jenomže žil ve švýcarském exilu. V rodném Maďarsku mu - tak jako mnohým jemu podobným - hrozilo po sovětské okupaci v roce 1956 vězení a možná i poprava. Byl totiž významným katolickým intelektuálem - původně sociologem, později duchovním.

            Ale vraťme se od autora zpátky k jeho myšlence. "Čím více člověk doufá, tím opravdovějším je člověkem."  Co tím chtěl vyjádřit? To se tentokrát nemusím dohadovat - jde totiž o větu z úvahy věnované naději, a tak jsem si to tam přečetl. Je to poněkud filosofičtější text - a tedy na první poslech ne snadno srozumitelný. Jelikož je ale k němu klíčem Borošovo rozpoznání "Doufající člověk je vždycky mladý" - a závěrem pak to, že "kdo nezná naději, v tom se lidství stalo beznadějným, to znamená malým a zoufalým." - mohu si tu vypomoci autorem, který totéž říká velice srozumitelně - a navíc ho budete dobře znát. Je to Albert Schweitzer. A ten tuto Borošovu hlubokou myšlenku na svém osobním příkladu popisuje takto: "Na mé životní cestě mě doprovázelo jako věrný poradce přesvědčení, že máme v životě bojovat o zachování myšlení a cítění svého mládí. Instinktivně jsem se bránil, abych se nestal tím, koho nazývají \'zralým člověkem\'. V tomto výrazu totiž slyším zaznívat slova \'ochuzení\', \'zakrnění\', \'otupění\'. Co se nám obvykle jeví jako \'zralé\', je jen rezignace. Člověk k ní dospívá podle příkladu druhých tím, že se vzdává myšlenek a přesvědčení, které mu v mládí byl drahé. Věřil ve vítězství pravdy - dnes už nevěří . Důvěřoval lidem - teď už nedůvěřuje. Věřil v dobro - teď už nevěří. Horlil pro spravedlnost - nyní už ne. Spoléhal na moc dobrotivosti a mírumilovnosti - teď už nespoléhá. Uměl se nadchnout - teď už neumí. Aby lépe proplul bouřemi života, ulehčil svému člunu. Vyházel hodnoty, které považoval za postradatelné. Zbavil se však nezbytné potravy a nezbytné vláhy. Pluje teď lehčeji - ale jako chřadnoucí člověk...."

            Ono i to, co Schweizter říká dále, je velice zajímavé, ale nám teď tohle plně postačí. Možná, že někoho z vás napadla analogie s pohádkou "Jak Honza měnil, až vyměnil." Na začátku byla hrouda zlata, které ho příliš tížilo - a na konci jehla, které skoro nebylo škoda, když se mu někam zakutálela. Oboje ukazuje k vlastnímu dramatu našeho života: pokud doufáme, vnitřně jako lidé rosteme, skutečně žijeme - ale jsme zranitelní. Jakmile ztratíme naději, staneme se jakoby nezranitelnými - protože vlastně jako lidé zemřeme. Velikost i náročnost našeho údělu je v tom, že žádná "třetí cesta" neexistuje. Tak, či onak volíme jednu z těch dvou. Já jsem pro naději, i když to znamená být zranitelný. Znamená to totiž současně mnoho krásného - a o tom budou úvahy příštích dní.