Dnes je to už popáté, co se k vám v tuto dobu obracím s nadějí, že i někomu z vás napomůžu probudit naději jeho vlastní. Vždyť právě probuzení naděje - kterou francouzský básník Charles Péguy přirovnává k malému děvčátku, jež je třeba budit každé ráno - zásadním způsobem rozhoduje o tom, jak bude vypadat nejen tenhle náš den, ale konec konců i celý život.

       Včera jsme se zabývali upozorněním starořeckého filosofa Hérakleita, že "Kdo nečeká, nenajde to, v co nedoufal", a dnes jsem slíbil na to navázat. Kudy totiž vede cesta, abychom se my sami neuzavírali svojí malou odvahou a neschopností si všímat skutečných možností a nabídek samotné naději? Významnou radu nalézám v upozornění Jenkina Lloyda Jonese, které jsem našel stejně jako inspirace předchozí v knížečce "Myšlenky moudrých o naději". A ta rada zní: "Velká naděje se nevejde do malé duše".

          Jde tedy o to, zda a jak můžeme přispět k tomu, aby naše duše - i duše těch, na kterých nám záleží - nebyla "malá". Začnu tím, kde je to snazší: u dětí. Když se totiž nepropase ten správný věk, pak to jde až překvapivě lehce. Pravda - mnohdy nám to komplikuje škola, která místo toho, aby podstatně přispívala k rozšiřování a prohlubování dětských duší, tak je naopak dusí a uzavírá - o čemž svědčí to, že podle všech hodnověrných průzkumů většina dětí u nás chodí do školy nerada. Ale o to více záleží na nás ostatních - rodičích, babičkách, strýčcích, vedoucích, starších sourozencích .... Právě proto, že jsem mnoho let pobýval s dětmi - některým je dnes přes čtyřicet, a když přišly do mého oddílu, bylo jim sedm, osm let - vím, jak velice mnoho záleží na tom, jestli děti dostanou příležitost tvořivě a se zájmem rozvíjet svou osobnost. Hrou na hudební nástroj, sportem, modelářstvím, sbíráním známek. Možností jsou desítky. Čím je to všestrannější a probíhá to ve společnosti stejně orientovaných vrstevníků, tím lépe. Proto je pro děti tak blahodárné, když mohou prožít svoje dětství v nějakém dobrém oddíle. Víte, co pro duši dítěte znamená prožít pořádné kamarádství? Co to je pocítit pomocnou ruku v pravou chvíli, překonat strach, být u vytržení z nevyčerpatelné hry světel táborového ohně, zažít během noční hlídky nad svou hlavou oblohu plnou hvězd?

          Ano - u dětí celkem víme jak na to - i když bohužel se příliš málo podle toho řídíme. Ale co my, dospělí? Můžeme ještě my něco udělat pro růst své duše? Docela přesné vodítko nám poskytla před lety Markéta Procházková, když ještě jako dítě v jedné své básni napsala: "Všichni myslí - když jsem malá - že mám taky malou duši, že mám taky malou lásku, skoro žádnou bolest a vůbec žádnou pravdu." Ten začátek je velmi podobný tomu, co jsem říkal o dětech: tak, jako jejich duše roste správným kamarádstvím, i ta naše dospělá roste především dobrými vztahy. Dobrá - řeknu to: roste láskou. Ale tím to nekončí. Naše duše totiž od určité fáze dospělosti roste nejvíc tím, jak dokážeme přijímat pravdu - a bolest. Dokonce to spolu dost souvisí: Pravda o světě kolem i o nás samých může být leckdys dost bolestná. A tehdy jde o to, jestli nás taková bolest srazí na kolena, nebo naopak pevněji na nohy postaví. Ta druhá, žádoucí varianta, je právě darem naděje.