Je tu opět chvíle pro naše malé setkání, ve kterém se vám snažím nabídnout inspiraci k probuzení naděje, protože - jak jsem vám včera připomínal z básně Charlse Péguyho - ta „musí vstávat každičkého rána“. Pomoc k tomu čerpám z knížky „Myšlenky moudrých o naději“. A dneska - nejen proto, že nám už na plné obrátky začíná běžet školní rok - jsem vybral citát Jana Ámose Komenského. On totiž Komenský - u nás skutečně především známý jako „učitel národů“ - byl v prvé řadě biskupem Jednoty bratrské a význačným renesančním evropským křesťanským myslitelem. Jeho ústředním zájmem byla „Všenáprava“, zatímco jeho pedagogické úsilí bylo jen jedním z praktických důsledků tohoto směřování.

Nicméně pozorné sledování toho, jak člověk vyspívá z onoho malého tvorečka ve všem závislého na ostatních v zodpovědnou, dospělou bytost, která je naopak ostatním oporou, ho přivedlo k řadě zjištění, která pak mohl zařadit i do svého všenápravného snažení. I když ani po tři sta padesáti letech svět není „napraven“ o mnoho více, než v době Komenského, přesto tato jeho zjištění zůstávají v platnosti a jsou radou či výzvou i pro nás. A tak je tomu i s tímto jeho doporučením: „Především je třeba vytýčit si vysoký cíl, vyhýbat se zahálce, nezoufat v nehodách a nikdy neklesat na mysli.“

Co nám to vlastně Komenský sděluje? Upozorňuje nás, že schopnost naděje je podstatně záležitostí výchovy a sebevýchovy. Že jde v případě naděje o něco úplně jiného, než o přirozený sklon k optimismu či pesimismu. Naděje není „šťastná povaha“, která má sklon přehlížet všechny bolavé a temné stránky života. Schopnost naděje podstatně závisí na kvalitě toho, oč člověk usiluje, a dále na tom, jak se - lidově řečeno - „má v hrsti“. Odborně řečeno - na kvalitě motivace a psychofyzické odolnosti. Nemá-li člověk pořádný cíl, tak se buď životem doslova „plácá“ od nikud nikam, nebo to už takříkajíc „zabalil“. V obou případech nemůže být o nějaké kloudné naději ani řeči. A stejně - pokud člověk nic nevydrží, všechno ho hned vyvede z míry, jakákoli překážka mu přijde nesnesitelně obtížná, nemá šanci dožít se naplnění ničeho, več by opravdu mělo cenu doufat. Protože - jak jsme si řekli minule - všechno, co je opravdu kvalitní, krásné, hodnotné - zraje pomalu.

Když lidé dnes občas sledují, jak špičkoví sportovci tvrdě trénují, aby uspěli na soutěžích, přijde jim to docela samozřejmé. U nich je totiž velice dobře patrné splnění oněch podmínek, o kterých hovoří Komenský. Bohužel ve svém vlastním životě zpravidla nemají odvahu doufat, že i oni by mohli - ba dokonce měli - směřovat k nějakému vysokému cíli. Ne sice ve sportu, ale třeba v tom, být opravdu skvělou manželkou, otcem, bratrem, babičkou, nadřízeným, kolegou ... A to je veliká škoda. Protože ve skutečnosti každý z nás je k něčemu takovému pozván. Kam to vede, když člověk tomu nevěří, si řekneme zítra.