Jak se v nás rodí lidství

úvaha Jiřího Zajíce původně odvysílaná v lednu 2000 na stanici ČRo3 - Vltava

      Je to už počtvrté, co se setkáváme při úvahách o tom, jak čelit tendenci chápat náš lidský život jako nějakou strojovou záležitost, kde si vystačíme s šikovnou vnější manipulací. To je totiž styl uvažování, který v posledních staletích stále silněji určoval uvažování západní civilizace - a teď v tom vězíme až po uši. Poprvé jsem se tím zabýval  v souvislosti se slavením svátků a vůbec - se vznikem událostí. Potom na řadu přišlo poznání - a konečně minule to byla mravnost.
    Pokaždé jsem se snažil zdůraznit, že život - a ten lidský zvlášť - je samostatnou kvalitou bytí, že ho není možno převést na sebe složitější fungování stroje. Život se řídí vlastními pravidly - a jenom s jejich respektováním můžeme rozvoji života napomáhat. Život se totiž může proměňovat jenom zevnitř. Z toho nám vyšlo, jak je důležité být trpěliví a věrní - abychom dokázali životu dostatečně dlouho a pozorně naslouchat - a současně nepropásli ten pravý okamžik, kdy s ním máme vstoupit do rozhovoru - dialogu - a tak se s ním setkali v jeho hloubce. Protože právě setkání je tou jedinou příležitostí, jak podstatně proměnit život zevnitř. Tak se také rodí svátek, poznání i mravnost.
    Dnes jsem tedy slíbil pokračovat úvahou o tom, jak se v nás rodí lidství. A vyjdu z toho, kde jsem skončil minule. Totiž - že cestou k tomu je výchova. Trpělivá, rozumná, laskavá i náročná současně. Výchova, která bere vážně, že každý z nás je nenahraditelný, protože je nositelem jedinečného poslání. Takže - jak je tomu mezi námi s výchovou?
     My - Češi, jsme velice hrdí na jednoho Moravana, který proslul jako „otec moderní pedagogiky“ a který je vskutku jedním z mála našich krajanů opravdu ve světě uznávaných. Jan Amos Komenský. Jak už to ovšem u nás bývá - ať už jde o Karla IV., Jana Husa, Tomáše Masaryka nebo právě Komenského - tato naše hrdost nás vůbec nevede k tomu, že bychom se jako společnost nějak výrazněji zabývali tím, co tyto osobnosti zapsalo do dějin. Výchova se dneska zdaleka nepovažuje za nějak významnou, natož záslužnou činnost. Ještě tak uctivě poslouchat několik minut moudrého a sympatického profesora Zdeňka Matějčka, osvojit si pár módně znějících frází - a také výmluv, proč to u nás „nejde tak ideálně“ - ale jinak? Nic moc. Jen si vezměte ty diskuse o tom, jestli ženy mají u nás stejné možnosti jako muži. A co se probírá? Politika, podnikání, vědecká práce, vzdělání.... O výchově ani slovíčko. Alespoň jsem to ještě ani jednou neslyšel - že totiž co se toho nejdůležitějšího týče - výchovy - jsou spíš těmi handicapovanými muži. Protože se výchova za důležitou, ano - prestižní - záležitost nepovažuje. Asi tak, jako ve starém Řecku fyzická práce. A přece výchova - i když se na ní podíváme jen z hlediska biologického druhu Homo sapiens - nejdůležitější je, poněvadž jenom skrze ni se z nás stávají lidé. My se totiž na rozdíl od všech ostatních nám známých živočišných druhů rodíme do tohoto světa zoufale nehotoví - a jenom díky výchově máme šanci tento svůj nedostatek proměnit ve výraznou výhodu.
    O výchově by se samozřejmě dalo hovořit velmi dlouho a velmi učeně. Já jsem už v prvním dílu slíbil, že se budu snažit obojímu vyhnout, že se soustředím jen na to, co se mi jeví jako opravdu podstatné. A vyjadřovat se budu - pokud možno - úplně obyčejně. Proto jsem si teď připravil citát z knihy László Nagye, protože je v něm docela jednoduše vyjádřeno, oč v zásadě při jakékoliv správné výchově jde : „Chlapec potřebuje nezávislost. Skauting mu nabízí výchovnou metodu, díky níž se postupně naučí obejít bez dospělých a pedagogů. Mezitím však musí žít v bezpečí. Zpočátku má strach z převzetí plné zodpovědnosti, ale s radostí rozvíjí svou iniciativu, zejména prostřednictvím hraní. Ochotně přijímá i nezbytnou kázeň ve formě pravidel hry. Dohromady to všechno představuje solidní přípravu na život dospělého člověka.“ Tolik László Nagy - který dvacet let byl generálním sekretářem světového skautského hnutí. A když si to ještě poněkud zestručníme a vypustíme jeho pochopitelné odkazy ke skautingu, tak nám vyjde toto určení : Výchova je doprovodem lidské svobody od závislého bezpečí k nezávislé odpovědnosti. Je uvedením na cestu poslání a dospělé sebevýchovy.
     Nyní se tedy vrátím k těm čtyřem charakteristikám výchovy z minula, které jsem uvedl i na začátku : trpělivá, rozumná, laskavá i náročná. Myslím, že se celkem jasně uznává, že výchova by měla být rozumná. A soudě podle obliby pedagogické literatury, většina vychovatelů - samozřejmě rodiči počínaje - tohle bere vážně. Vážně se většinou bere i to, že by výchova měla být trpělivá a laskavá. Bohužel - už mnohem méně taková je. Ten, kdo nevyrůstal ve fungující rodině, kde trpělivost a laskavost zpřítomňoval alespoň někdo z rodičů, sotva bude jako dospělý schopen trpělivosti a laskavosti. Nejen ke svým dětem - prostě vůbec. Protože trpělivosti a laskavosti se nejúčinněji učíme v náručí kojící maminky, na tatínkově klíně, když nám čte nebo vypráví. A později během toho, když se s maminkou učíme po sobě uklízet, nebo škrábat brambory, nebo s tatínkem, jak se vymění žárovka nebo jak se řeší ty nešťastné slovní úlohy v matematice - přičemž nad tím vším vládne ona trpělivá laskavost. Tedy - úplný opak pro naší přítomnost tak typické nervózní, agresivní atmosféry. Čili - tady je velký praktický problém.
    Ještě horší je to ale s tím čtvrtým požadavkem : výchova musí být i náročná. Zvlášť, pokud tím nemyslím onu náročnost, která se vskutku celkem často u nás vyskytuje : Je to nárok na dítě, aby bylo vynikajícím studentem nebo sportovcem či umělcem. Takoví rodiče opravdu o své náročnosti nikoho nenechávají na pochybách. Bohužel - jde o náročnost tak jednostrannou, že pokud to vůbec jejich dítě přežije alespoň relativně ve zdraví, pak zpravidla podstatnou část svého dospělého života zápasí o to, aby se s tím nějak vyrovnalo.
    Ona náročnost, o které mluvím já, není především náročností ve sféře výkonů, ale ve sféře kvality bytosti. A tady jsme v krizi nejen „prakticky“ - jako u trpělivosti a laskavosti - ale i „teoreticky“. Jedná se - stručně řečeno - o krizi autority. Dnes si totiž naprostá většina vychovatelů - opět rodiči počínaje - odpovídá na otázku : „Můžu vůbec vůči svým dětem být autoritou?“ buď nejistě - „nevím“ - a nebo rovnou záporně - „nemůžu, nemám na to právo“. A leckomus toto zní poctivě. Dokonce rozumně. Bohužel je to ale právě tak zcestné, jako domněnka, že „není žádná Pravda“ nebo že „není žádné Dobro“. Je to jen jiná variace téhož tématu, který „do hry“ uvedli už před více než dvěma tisíci let sofisté - a objevuje se zvlášť intenzivně v dobách krizí a úpadku. „Všechno je nespolehlivé, všechno je relativní, ničemu se nedá absolutně věřit“....     Teoreticky má tahle skepse vážnou chybu - že není takhle skeptická i sama k sobě. Tvrdí, že se nic nedá brát absolutně - a přitom sebe bere absolutně vážně.                              V případě výchovy to má ovšem katastrofální praktické důsledky. Na západ od nás si je už dokonale „vychutnali“ před takovými třiceti lety. Pěkně to popsal belgický psycholog a teolog Louis Evely, jehož knihy ze začátku 70. let patřily k samizdatovým bestsellerům. V jedné z nich tedy říká :
 „Měl jsem příležitost všímat si moderní mládeže. Často jsem viděl, jak tančí. Na první pohled je to trapné. Nechtěl bych být jedním z nich. Jsou smutní, mdlí, zoufalí. Měli všechno, co chtěli, nenarazili na žádnou překážku. Vidíme-li tyto beatniky, tyto dlouhovlasé typy, zpravidla k nim nejdřív cítíme odpor. Ale když ho překonáme - ač není malý - a mluvíme s nimi, uvidíme jejich úplně jinou tvář : shlukují se tímto způsobem, protože nevidí jinou možnost, jak se vůbec udržet v životě. Jsou mimořádně chabí a liknaví, protože se nikdy nesetkali s žádnou pořádnou těžkostí, kterou by museli překonat. Jsou vnitřně zoufalí, protože nemají žádné přesvědčení. Nikdy se nedostali do situace, že by se museli postavit svým rodičům na odpor. Nebyli podněcováni, aby reagovali na civilizaci, natož aby ji prožívali osobním způsobem. Jasně je to generace, kterou vychovávali rodiče nemající charakter. Ale pokud rodiče nemají přesvědčení, nemají jistotu. Moderní mládež je vychována rodiči, u nichž se pochybnosti staly všeobecným míněním.“
 
    Louis Evely tu mluví o belgické a francouzské mládeži před třiceti lety, ale desetiletí prožitá v „reálném socialismu“ marx-leninského střihu nás rozhodně nevybavila k řešení tohoto kardinálního problému o nic lépe. V čem je kořen všeho, vyjádřil už Heinrich Heine, když se díval na katedrály a říkal : „Ty katedrály jsou obdivuhodné. Jsou dílem lidí, kteří měli dogmata. My máme jen názory, ale názory nestačí na postavení katedrál.“ Pokud někoho dráždí slovo „dogma“ - tak si místo toho dejte třeba „nezpochybnitelné jistoty“. Jde o smysl - a ten je, že : pokud se člověk nemůže s důvěrou opřít o něco absolutního, tak nemá dost sil na vytvoření žádného pořádného díla. A vychovat jednoho jediného člověčího tvora k tomu, aby se v něm zrodilo lidství, je dílem srovnatelným se stavbou katedrály.
     Jak by toto rození lidství mělo vypadat ve věku oněch šestnácti či osmnácti let, kdy i dobří vychovatelé často jen s vypětím sil snáší své svěřence, vysvětluje Evely takto : „Pravou reakcí mládeže by mělo být odmítnutí diktátu moderní civilizace. Měli by vybírat, volit, třídit, posuzovat, potvrzovat svou nezávislost, umět číst noviny i knihy, umět si vybírat filmy a televizní programy, umět využít svůj vůz - a také se bez něho obejít, umět usuzovat, diskutovat, reagovat na propagandu. Kdybyste je pro toto všechno dovedli získat, nepotřebovali by rozbíjet nábytek, opíjet se a nechávat si růst dlouhé vlasy.“
    Když to tedy opět shrnu, tak rození lidství v nás začíná schopností rozeznávat dobro a zlo a pokračuje ke schopnosti i mezi dobrými skutečnostmi rozlišovat a vybírat. Protože jenom tak lze uvědoměle nastoupit cestu naplňování svého jedinečného poslání. A při ní to teprve začne naplno. Vždyť lidství směřuje od našeho „já“ k druhému „ty“. Naše lidství je „doma“ teprve ve společenství. Tak jako se díky společenství rodiny - nebo alespoň jediné bytosti, která nás opravdu milovala - vůbec mohlo probudit, tak jenom díky společenstvím, která budeme vědomě a s plným nasazením vytvářet, se bude moci naše lidství rozvinout. Nu a o tom bych chtěl s vámi uvažovat příště.