aneb františkánské bratrství

Větší část z níže uvedeného přednesena br. Augustinem OFMCap. na setkání formátorů místních společenství SFŘ na Velehradě 15.2.2002

1.  

   Františkánské charisma

   Středem Františkova života je Bohočlověk Ježíš Kristus, a to chudý, ponížený a ukřižovaný (fokolarinsky Ježíš opuštěný). Promlouval k němu z kříže a z Písma sv. - z evangelia. Proto František hořel ke Kristu "serafickou láskou" a skrze něho objímal láskou každého člověka i tvora: žije evangelium v bratrství. Nenásleduje Krista sám, ale ve skupině, malém společenství. Toto jeho evangelní bratrství vychází z pochopení Božího otcovství: "Jeden je váš Mistr", jeden je váš Otec a "vy všichni jste bratři" (Mt 23,8-10) a projevuje se synovskou důvěrou k Otci, prostotou, jednoduchostí života, smyslem pro humor, podmaňující veselostí... až po "dokonalou" radost. Projevuje se také dobrotivostí, pozorností lásky, velkorysostí, zdvořilostí (noblesou), solidárností, uctivostí ke každému stvoření - univerzálním bratrstvím či kosmickou spolupatřičností.

   Kdo jde za Kristem podle příkladu sv. Františka, žije:

   • bratrství v modlitbě afektivní a kontemplativní, soukromé i  společné (chvály liturgické i volné, spontánní)
   • bratrství v pokání a radostné kajícnosti; František chápe kajícnost jako
   1. ctnost pokání, obrácení, vnitřní proměnu srdce: "obraťte se a věřte", vzájemné bratrské napomínání, revizi života ve společenství, být přísný vůči sobě a mírný vůči druhým,
   2. svátost pokání, smíření. Radikální obnova světa začíná "ode mne" a projevuje se aktivním nenásilím v boji se zlem. Tak se buduje civilizace lásky.

   Františkova kajícnost znamená - věrně se otevírat Duchu svatému a jeho vedení, rozhodně se odříkat všeho, co nás vzdaluje od Boha,

   • bratrství v chudobě a pokoře (minoritě) - nestarat se přespříliš o budoucnost, nedělat si zásoby, neshromažďovat majetek, peníze, ale zbavovat se jich, pokud je nepoužíváme; více spoléhat na Boží prozřetelnost. Nelpět na ničem stvořeném, ani na vlastní vůli. Proto milovat poslušnost, ukřižovanost
   • bratrství v apoštolátu, evangelizaci, při vnější činnosti mezi lidmi - v církvi a pro církev. v této vnější činnosti nikdo nepracuje sám, "sólově", ale raději vždy v týmu. a dáváme přednost práci mezi "nejmenšími", zvláště  těmi, kteří jsou na okraji společnosti.

   Začátkem ledna t.r. vysílal Vatikánský rozhlas sloupek: „Kámen úrazu a neb o kříži ve vánoční době“. Hovořil o tom, že president  muslimského sdružení v Itálii - Adel Smith protestuje proti krucifixu v místnosti mateřské školy, kterou navštěvuje jeho malý syn. Už před tím  tento „bojový“ muslim urazil katolíky, když v televizi označil ukřižovaného za „miniaturní mrtvolku zavěšenou na zeď, která nesmí být vystavována ve veřejných místnostech“.   Jakoby oslovena jeho vystoupením - 28. prosince 2001 - Rosa Petrone vyhlásila osobní stávku a nepřišla do práce, že ona, jako novopečená muslimka nebude chodit na nemocniční oddělení, dokud nebudou  ze stěn odstraněny všechny kříže, že prý ji ta „miniaturní mrtvolka“ ruší v její víře. a Sdružení muslimů v  Itálii ji hned podpořilo svým prohlášením, že oceňují její gesto, a že i oni bojují za to, aby všichni muslimové dosáhli stejné důstojnosti jaká je zaručena italským občanům. (Ovšem zapomněli, že stovky nemocných v nemocnici  chápou  kříž a dívají se na něj jinak než novopečená muslimka.)

   Snaha odstraňovat kříže se v Itálii občas objevuje....Podobně tomu bylo i v roce l988. Tehdy však levicová spisovatelka Natálie Gitsburgová napsal článek „Nevyhazujte ten krucifix“. Krucifix neplodí žádnou diskriminaci. Je němý a tichý. Je to znamení lidské bolesti. Trnová koruna a hřeby připomínají jeho utrpení. Neznám jiná znamení, která by dávala (tak hluboký) smysl našemu lidskému osudu. Pro katolíky je to Syn Boží, pro nekatolíky to může být prostě obraz člověka, který byl prodán, zrazen mučen a umřel na kříži z lásky k bližním. Řekne se, že bylo mnoho lidí prodáno, zrazeno  a mučeno pro svou víru, pro bližního, pro budoucí generace a na stěnách škol nevisí jejich obrazy. To je pravda. Ale ukřižovaný je všechny representuje. Protože teprve až Kristus řekl (i naplno žil), že všichni lidé jsou si rovni, že jsou bratři a to všichni: bohatí i chudí, věřící i nevěřící, židé i pohané, černí i bílí. To mocně hlásá ukřižovaný a říká to všem, nejen katolíkům. Je rozhodně proti všem válkám. Je totiž pravým opakem lidí, kteří (násilím prosazují svou pravdu).

   Boloňský arcibiskup ve své vánoční homilii šel ke kořenu problému, když mimo jiné řekl, že žádná povinná úcta k náboženskému přesvědčení druhého, žádné snaživé úsilí o mezináboženský dialog, nesmí zakrývat naše oči a nesmí umlčovat na našich rtech nesrovnatelné štěstí. Ano, štěstí, že jsme křesťané, to znamená, že se nám dostalo milosrdenství, že nás zasáhla, proměnila a shromáždila nová a  nepomíjející skutečnost onoho v Betlémě narozeného dítěte, které dnes kontemplujeme.

   Bratři a sestry, tato slova boloňského arcibiskupa jsou stále aktuální. Kdo následuje Krista ve šlépějích sv.Františka, stále kontempluje  Kristovu tvář a je svědkem jeho lásky, vytváří kolem  sebe společenství , jak nám to také připomíná sv. Otec Jan Pavel II. ve svém listě Novo Millenio Ineunte a  předkládá jako program do nového tisíciletí.  Je to vlastně základní křesťanský program a jako duchovní synové a dcery sv. Františka jej můžeme vyjádřit i takto: Patřit na Krista chudého, poníženého, opuštěného a ukřižovaného, který odevzdal svého Ducha, abychom se mohli stávat bratry. Každý kdo opravdu kontempluje Kristovu tvář - Ježíše ukřižovaného (ale i vzkříšeného) - bude v síle Ducha svatého také vytvářet bratrské společenství, jednotu mezi lidmi. a ti, kteří se zasvětili Kristu přijetím a slibem či příslibem evangelních rad, jsou k tomu povoláni především, jak to vyplývá již z podstaty jejich zasvěcení.

   Drazí bratři a sestry, můžeme říci, že toto františkánské charisma je společné celé velké františkánské rodině, všem františkánským řádům a  kongregacím - i Sekulárnímu františkánskému řádu, (který je jedním z  mnoha „veřejných sdružení křesťanů“ v církvi – srv. CIC, kán. 301-303). Členové tohoto třetího řádu sv.Františka se také jistou „profesí“ zasvěcují Bohu. Přislibují, že budou důsledně žít podle svého křtu a následovat Krista podle příkladu sv. Františka ve světě: tedy, že budou žít podle evangelních rad (ne jako řeholníci v klášteře, ale tak,) jak jim to jejich postavení v rodině a  ve světě umožňuje. Takto Bohu zasvěcený život v rodině a ve světě je velkým Božím darem. Je tímto velkým darem pro zasvěceného i pro církev.

   Čtu celkem pravidelně Katolický týdeník a jsou v něm skutečně podnětné myšlenky. Nedávno mě v něm zaujaly dvě věty: Exuperyho „jsi člověkem, pokud jsi schopen odporu“ a přísloví: „Kdo chce, hledá způsoby..., a kdo nechce hledá důvody...“. a když tyto dvě věty spojíme, můžeme říci: Kdo chce se stavět na odpor své lenosti, pasivitě a sobeckosti, hledá způsoby, jak z toho vyjít, kdo nechce se stavět na odpor své pohodlnosti nebo malomyslnosti, hledá důvody, proč musí v tom zůstat. a cítím, že se to úžasně vztahuje i  na můj zasvěcený život. Jestli chci žít věrně to, k čemu mě Bůh kdysi v  mých třinácti povolal a k čemu jsem se jednou (ke konci totality) ve svých dvaačtyřiceti letech svobodně a dobrovolně zavázal na celý život, pak musím hledat způsoby, jak toto řeholní zasvěcení žít a radovat se z něho a ne hledat důvody, proč už takto žít nemohu (nebo dokonce hledat důvody, proč bych měl raději požádat papeže o dispens od věčných slibů).

   Někdy se o někom řekne: „manželství je pro něho ta pravá řehole“ a je to pravda. Když někdo je povolán do manželství a chce ho krásně žít a za žádnou cenu ani nepomyslit na rozvod, tak hledá způsoby, jak se to dá uskutečnit a  neztrácí čas stálým přemítáním a rozebíráním svého manželského trápení. Podobné se dá říci o každém, kdo se na celý život zasvětil Bohu v některém „veřejném sdružení křesťanů“. Kdo ví, že ho Bůh jednou s láskou povolal do tohoto sdružení, hledá způsoby, jak s radostí a vděčností Bohu žít své zasvěcení, své řeholní charisma; kdo nechce hledá stále důvody, jak by se zbavil toho, co cítí jako břemeno. Věřím, bratři a sestry, že každý z vás (jak tu jste) chce a snaží se hledat tu první variantu.

   Kéž bychom tedy stále byli vděční Kristu za to, že kdysi na nás (jako na toho bohatého mladíka z evangelia) „s láskou pohleděl“ a my jsme mu dali odpověď ne zápornou, ale kladnou. Kéž bychom měli své oči stále upřeny na Kristovu tvář v záři proměnění, nejen na jeho tvář zmučenou, ale i oslavenou, abychom to své „ano“ (jednou Ježíši závazně dané) dokázali vyslovovat každý den - až do chvíle, kdy náš Snoubenec si pro nás přijde, aby nás uvedl na svou nebeskou svatební hostinu. Pane, dej nám k tomu svého svatého Ducha. Amen. (píseň „Přijď již, přijď Duchu Stvořiteli...“ první a  druhá sloka)

2.  

   Bratři a sestry! Jen když, kontemplujeme Kristovu tvář, máme odvahu a sílu znovu vytvářet bratrské společenství ze svých komunit a rodin. Schopnost žít společný život s jeho radostmi a omezeními je vlastnost podstatná nejen pro každou dobře fungující rodinu, ale i pro řeholní povolání. (Proto, když budu zde nyní mluvit o principech, na kterých spočívá krásný, radostný řeholní život, či zasvěcený život v SFŘ, pak nezapomeňme, že na těchto stejných principech je založen i krásný, šťastný život v rodině, mezi manžely a  vůbec v jakékoli jiné komunitě). Život ve společenství je pro zasvěcení v  řeholním stavu tak důležitý, že každá řeholní osoba v důsledku své profese je k  němu obzvlášť zavázána. Proto i sekulární františkán svou profesí přislibuje, že bude vytvářet bratrské vztahy ve své rodině a ve svém řeholním společenství, do něhož aspoň jednou za měsíc rád přichází.

         Co to všechno znamená, to vidíme na první křesťanské komunitě, o níž sv. Lukáš píše, že všichni v ní měli „jedno srdce a  jednu duši“ a snad ještě lépe to vidíme na Pánu Ježíši a apoštolech. Když Ježíš začíná veřejně působit, tak zároveň formuje svou úzkou skupinu dvanácti, žije s nimi komunitní život, či jinak řečeno bratrský život, nebo intimní rodinný život. Jeho družina dvanácti, to nebyla jenom skupina, která by mu pomáhala kázat. Sv. Marek i Matouš, když jmenují apoštoly Petra, Jakuba, Jana atd., říkají, že „šli za ním“ proto, aby byli s ním. Opravdu s ním žijí a mají všechno společné, co dostávají darem. a ve skupině je také jeden jakýmsi administrátorem - Jidáš. Tady můžeme vidět materiální aspekt skupiny. Ale je tu také duchovní část: to jest sdílení Božího slova. Skupina byla velmi pozorná, naslouchala Boží slova přinejmenším stejně jako ostatní lidé. Ale potom to slovo, které bylo řečeno davům je sdíleno i ve skupině Dvanácti. a apoštolé říkali: Nepochopili jsme nic z toho, co jsi mluvil (o semeni, nebo o dobrém pastýři a jiné). Nepochopili jsme to. a tehdy začíná Ježíš s touto skupinou sdílet slovo. a mnohé interpretace, výklady, které pak máme o slově Božím, se dozvídáme právě proto, že on je sdílel se skupinou, s tou malou intimní skupinou - Dvanácti. Zde bylo nejen sdílení slova, ale také bratrské napomenutí. i  apoštolé museli procházet formačním procesem a jejich magistrem byl Ježíš. Učil je hodnotě kříže, hodnotě bolesti, hodnotě autority a to jistě apoštolé málo chápali, tak jak to kolikrát i my málo chápeme. Nechápali, proč Ježíš jde do Jeruzaléma, když ví, že ho tam čeká smrt. Nechápali autoritu, která chtěla umývat nohy, která chtěla být poslední, která chtěla sloužit, jako to také často nechápeme my. Ježíš napomínal jedny i druhé. Měnil je tak, že duchovní svazky v  komunitě se stávaly velmi silné. Učil je chodit po dvou, pracovat týmově a v jednotě, protože to byl nejlepší způsob jak jít hlásat evangelium. Učil je a  připravoval pro apoštolskou práci. Učil je vrátit se po evangelizaci k  tomu, aby se prověřovali, aby svou práci reflektovali a hodnotili. a také jim říká: pojďte na odlehlé místo, tam to provedeme, tam si odpočinete, tam se také budeme modlit. Sociologicky to byla skupina, společenství, kde všichni sdílejí všechno, kde se všichni znají a jsou si důvěrně blízko jako v dobré rodině (byť i jeden z nich nakonec velmi zklame).

   Drazí bratři a sestry! Protože jsem kapucín, tak mi snad prominete, když si dovolím říci, jak tento Kristův příklad následoval sv. František se svými řeholními bratry. Určitě dobře chápal, dobře porozuměl Kristovým slovům (Mt 23,8 a 9): „Nikomu na zemi nedávejte jméno otec, protože jen jeden je váš Otec: ten v  nebi... jen jeden je váš Mistr a vy všichni jste bratři“. Tedy chovejte se k sobě bratrsky! Rodinné vztahy měl František nejen ke svým řeholním bratrům. Jeho bratrství bylo „universální“, vztahovalo se i k ostatním lidem, ba i ke všem tvorům vůbec.

   Jistě, kde jsou lidé, tam jsou i lidské slabosti. Tak tomu bylo u apoštolů a  tak tomu bylo též u prvých františkánů . Přesto ale mohl Františkův životopisec zaznamenat: „Třebas členové Františkovy rodiny pocházeli z různých končin světa, přece svazkem lásky tvořili jeden chrám Ducha. Nelze ani popsat vzájemnou srdečnost mezi nimi. Jestliže bydleli pospolu, přímo závodili v něžném přátelství a přívětivosti. Každý přemýšlel, jak by druhému radost způsobil. Žádné strádání nedokázalo pokazit jejich veselí; jedině pomyšlení na budoucí rozloučení jim svíralo srdce. Doprovázeli ty, kteří odcházeli, často daleký kus cesty a s pláčem jim dávali sbohem. Jestliže se potkali na cestách, ať se znali nebo neznali, byl to pro ně vždy den radosti. Zdravili se pozdravem pokoje a  bratrským políbením, šli potom společně veselí, navzájem si sdíleli, co měl kdo na srdci, radostně a skromně se smáli a dělili se navzájem o to, co právě měli. Jestliže se z poslušnosti vraceli do řádového domu, přicházeli jako bratři k  bratrům a jako děti k rodičům - tak věrně se navzájem milovali; sloužili si a o živobytí se starali, jak jen může činit matka svému jedinému a milovanému dítěti“.

   O této Františkově lásce či mateřskosti k jeho bratřím svědčí také hezky jeho Dopis bratru Lvovi; píše v něm: Bratře Lve, tvůj bratr František [ti posílá] pozdrav a pokoj. Tak k tobě mluvím, můj synu, jako matka; a všechna slova, která jsme si řekli cestou, krátce do těchto slov vkládám a radím [ti je], a jestliže pak budeš potřebovat přijít pro radu ke mně, pak ti radím toto: Jakýmkoliv způsobem ti připadá, že je lepší líbit se Pánu Bohu a následovat jeho šlépěje a jeho chudobu, učiň [tak] s požehnáním Pána Boha a s mým pověřením. a  je-li to nutné pro tvou duši, pro další tvou útěchu, a chceš-li, Lve, přijít ke mně, přijď. (František z Assisi).

   Amedeo Cencini - v knížce Život v usmíření - se zmiňuje o jedné věci, která je důležitým a nezastupitelným prostředkem v našem duchovním růstu do Kristovy podoby i pravého bratrského společenství a v některých řeholních komunitách může být zapomenuta nebo i vědomě opomíjena.Tímto prostředkem je bratrské napomenutí nebo i revize života ve společenství. Nebratrsky se napomínat, to je snadné; ale bratrsky? Víme jak se to dělá a cvičíme se v tom?

   Pedagog Foerstr říká, že nikdy se nedopouštíme tolika chyb, než když druhému chybu vytýkáme, poněvadž si přitom počínáme špatně. Jak bychom si měli počínat? Asi tak, jako když čistíme velmi křehkou a jemnou porcelánovou sošku. Nejprve ji vezmeme za nejméně zranitelné místo, za podstaveček a pak ji otáčíme, jemně oprašujeme.  Tak bychom si měli počínat při vytýkání chyb druhému. Nejprve uchopit za podstaveček, to znamená, ukázat na nějakou zřejmou, dobrou, silnou stránku povahy druhého a pak připojit: a nyní, když dovolíš, mohl bych tě na něco upozornit? a pak lásky plně a s úsměvem sdělovat své pozorování, či své dojmy a pocity. Nejdříve „po srsti, pak proti srsti“! Pak se výtka přijímá docela jinak, poněvadž už vlastně výtkou není, ale je bratrským či sesterským upozorněním, je projevem lásky, která druhému chce pomoci, aby byl povahově co nejkrásnější, aby byl víc podobný Pánu Ježíši. Ovšem nezapomeňme, že svého bližního, s nímž stále žiji, musím umět chválit každý den, jinak by to mé slovo či gesto „po srsti“ nebylo moc upřímné, ale spíš podezřelé! Nemůže opravdově každý den chválit Pána, kdo zároveň každý den upřímně nechválí svého bratra, svou sestru. Totéž můžeme říci o vděčnosti.

   Když nám někdo říká něco hned „proti srsti“, naše první reakce bývá - okamžitě se ospravedlňovat, postavit proti: ale měli bychom raději mlčet a  dotyčnému karateli být za to spíše vděční, než se na něho zlobit. a to i tehdy, když mi vytýká něco špatného, co jsem neudělal nebo čeho si vůbec nejsem vědom. Přece takové ponížení si zasloužím za své jiné chyby, o kterých dotyčný karatel vůbec nic neví, ani netuší.

   Snad proto mě zaujala věta z přímluv, kdy se čte při mši sv. evangelium o  Herodovi a Herodiadě jak umučili sv. Jana Křtitele. Ta přímluva zní: Odstraň z  nás odpor vůči těm, kteří nám v životě něco vytkli, nebo stále nás upozorňují na naše omyly a chyby, - ať jsme jim za to vždy upřímně vděční! To totiž slaboch Herodes nedokázal a tak dal svého karatele do vězení a nakonec mu nechal stít hlavu.

   Jsi člověkem, pokud jsi schopen odporu! Ne k těm, kteří ti něco vytýkají, ale ke svému strachu a sobectví. Jsi člověkem pokud jsi schopen odporovat tomu Zlému (s velkým Z), který tě stále navádí k reptání a odporu vůči Bohu i bližnímu. Pouze Duch svatý tě navádí k neustálé vděčnosti a chvále Boha i  bližních. Jestli o to budeš stále usilovat, pak nakonec i toho, kdo tě neprávem kárá, můžeš upřímně za něco dobrého pochválit, vždyť - jak říká Nehemiáš (8,10): Radost z Hospodina je (tvoje) síla. Duch sv. ti dá sílu zachovat se i přátelsky k tomu, kdo ti ubližuje. Např. tak, jak se Pán Ježíš zachoval k Jidáši v Getsemanské zahradě.

   úpadek nastává tam, kde se řeholníci necítí být dlužníky vůči komunitě a vůči jednotlivým bratrům. Kde panuje domněnka, že se „udělali sami“, a kde - následkem toho - nikdo necítí odpovědnost za druhé. úpadek je v těch komunitách, jejichž členové spolu sdílejí jen materiální statky a nevytvářejí se mezi nimi hlubší vztahy, a kde poslušnost není přilnutím ke společnému plánu. „Každý za sebe a Bůh za všechny“ zdá se být heslem jistých řeholních komunit, v nichž vládne klid, proto, že si každý děla to své, a kde se postupně stává všechno soukromým vlastnictví, i Bůh. Bratrské napomenutí nám pomáhá to nezdravé klima změnit. Čím? Moc božího slova nám dává sílu vyjít z našeho individualismu, abychom hlásali bratrům totéž slovo soudu a smíření. Jde o to, abychom si uvědomili, že tím prokazujeme někdy největší službu druhým, když použijeme slov utvářených v naslouchání slovu Božímu. Přece vždy, když mě něco rozruší, rozčílí nebo zraní, je nejlepší, abych mlčel a pozorně naslouchal; nejen dané „složité“ situaci, ale také Ježíši, jeho slovům, co on by asi udělal - a teprve pak mohu říci moudré slovo (a nebo moudře z lásky mlčet dále).

   Že bratrské napomenutí je milosrdným skutkem, nám přikázaným, plyne nejen z Mt 18,15 - 17: „Zhřeší-li tvůj bratr jdi a pokárej ho mezi čtyřma očima ...“, ale též z Gal 6,1-5: „Bratři, když by někdo byl náhle stržen k nějakému chybnému kroku, uveďte ho zase na správnou cestu a užijte přitom mírnosti. Jste přece lidé duchovní...“. To znamená že:

   1. bratrské napomenutí tedy může být činěno pouze „duchovními lidmi“, kteří jednají ve světle Ducha svatého. Čili, že každému bratrskému napomenutí musí předcházet vážné zamyšlení a rozlišování....nesmíme také pro každou hloupost sáhnout k bratrskému napomenutí..Často je určitý postoj, gesto, zdvořilost mnohem výmluvnější než slovo, uvádí méně do rozpaků než výčitka. „Pravda, která není laskavá -říkával sv.František Saleský - pramení z lásky, která není opravdová“. v praxi to znamená, že musíme pochopit, že ne vždy je dobré říci celou pravdu dotyčnému člověku (může třeba právě prožívat nějakou těžkou chvíli). Ale v každém případě je tato přípravná fáze, kdy mu řekneš aspoň část pravdy, nutná.: je to už vlastně jakýsi způsob bratrského napomenutí.
   2. ...uveďte ho na správnou cestu v duchu mírnosti... Kořen této mírnosti je v kontemplaci. Rodí se při modlitbě, v níž ten druhý není pouze někým, za koho prosíme, ale darem, který jsme dostali, abychom spolu s ním kráčeli k Otci
   3. ...jen si dávej pozor každý sám na sebe, abys se nedostal do pokušení i  ty: když někoho napomínáme (stejně jako, když odpouštíme), je důležité, abychom nezapomínali na vlastní slabosti a pády, abychom se nechovali jako ti, kteří se cítí být lepšími (nesmí nám scházet nejen láska, ale ani pokora). Nesmí nám scházet velká diskrétnost a přesvědčení, že naše závěry jsou vždycky pouhými hypotézami, a proto mají být formulovány jako domněnky („připadá mi“..., „možná že se mýlím, ale zdá se mi...“) a  především musíš být ochoten nechat se sám napomínat od druhých, být jim vděčný za každé napomenutí. To je pak známkou opravdového bratrství.

   Tak zvaná revize života nebo hodina pravdy vychází z Jak 5,16: „Vzájemně si přiznejte, když se dopustíte hříchů, modlete se jeden za druhého, aby vám to přineslo ozdravení“ (srv.: Komunita Emanuel — laické duchovní doprovázení). Tato Jakubova slova nás vedou k upřímnému vyznání chyby před druhými, když ji druzí viděli (nebo i skryté chyby, pokud jejím vyznáním nikoho nepohoršíme nebo nikomu neublížíme. Skryté, tajné chyby patří především do zpovědnice ). Společenství pak na takové vyznání může správně reagovat - přimlouvat se za mě a  Duch sv. mi přinese osvobození a uzdravení. Není to zaměřeno na nějakou kolektivní psychoterapii. Ta je až druhotným důsledkem. Prioritní v dobrém společenství je vždy chvála a oslavování Boha.

   To, že se můžeme vyznat svému bratru z hříchů, je velkou milostí, říká Bonhoeffer. Milostí, protože v tomto okamžiku zlo ztrácí svou ničivou a smrtící sílu. ...Ale ještě větší milostí je možnost vyznat hřích před celou komunitou (místo komunita můžeme všude dosadit i slovo rodina): v takovém případě ho vezmou na svá bedra všichni, je to, jakoby všichni nesli břímě svého bratra a  úplně mu ho „vzali“. Bratr je znovu přijat do opravdového společenství, zatím co členové rodiny se naučili nést tíhu slabých. Takováto revize života může být součástí i místní „kapituly“ nebo podobného shromáždění. Revize života vychází z  těchto předpokladů, je vírou v možnost lidského růstu a je pro něj příhodnou příležitostí. Je to kritické zamyšlení nad určitým aspektem vlastního chování a  nebo nad životem v komunitě, ve světle Božího slova a řehole, před celou komunitou a s pomocí celé komunity.

   Touto definicí jsme určili i různé druhy revize života. Prvním a  nejklasičtějším druhem této revize je analýza vlastního chování; druhým je kritické zamyšlení nad aspekty života v komunitě; ve třetím je možný i kritický pohled na jednotlivé bratry. Samozřejmě, že nelze přesně oddělit tyto tři způsoby - hlavně druhý a třetí — a mohou se dobře praktikovat jen v komunitách, kde je dostatečně zralá a zkušená autorita. Třetí typ je nejtěžší a nejchoulostivější ze všech a ne každá komunita ho může praktikovat…, dříve je třeba projít určitou cestou, vytvořit jisté klima. Je tedy správné začít prvním typem revize a postupně přidat ostatní dva, bez přílišného spěchu a  bez mánie dosáhnout dokonalosti., říká výše citovaný Amedeo Cencini.

   Bratrský život v řeholních institutech a společnostech má svůj jedinečný význam. Není pouze nástrojem pro jisté poslání, ale především prostorem, v němž může každý zakoušet tajemnou přítomnost zmrtvýchvstalého Pána. ...Komunita, která je shromážděna ve jménu Pána jako pravá rodina, těší se z jeho přítomnosti láskou boží, která je v nás vlita skrze Ducha svatého. Tato láska dovedla Krista k naprostému sebedarování, až k nejvyšší oběti kříže. Ani mezi jeho učedníky není možné vzájemné sebedávání, skutečná jednota bez této vzájemné lásky bez podmínek, vyžadující pohotovou vůli sloužit, ochotu přijímat druhého takového jaký je, bez nějakého posuzování a schopnost odpustit třeba „sedmasedmdesátkrát“. Jednota řeholní rodiny je pak znamením druhého příchodu Kristova a je pramenem velké apoštolské síly... Bratrský život napomáhá neustálé obnově zasvěcených osob i plné realizaci jejich poslání ve světě.

   Zasvěcený život se tak dává na cestu následování Syna člověka, který „nepřišel, aby si nechal sloužit, ale aby sloužil“ a vyznačuje se, přinejmenším v těch lepších obdobích, „mytím nohou“, tedy službou - především chudým a  potřebným ( i zlým a lidem na okraji společnosti). Jak těmto posledním sloužil a  pomáhal sv. František svědčí např. dvě vyprávění z Kvítků (kap. 21 a 26): o  dravém vlku z Gubbia a o loupežnících z Monte Casale.

   Drazí bratři! Bez Ducha sv. a jeho pomoci nedokážeme žít bratrský život. Proto i nyní (na závěr) poprosme o tuto jeho pomoc známou písní: Učiň mě Pane nástrojem svého pokoje, nástrojem svého sv. Ducha ( neboť, kdo zpívá-dvakrát se modlí): Učiň mě, Pane, nástrojem, ať zářím, ať zářím tvým pokojem. Požehnej Pane můj mé snaze přímé: víc než být potěšen chci těšit jiné, víc než být pochopen, druhé chci chápat, víc, než být milován, chci lásku dávat. Učiň mě... Kdo dává, dostává, mnohem víc přijme, kdo ztrácí, nalézá sebe i jiné, kdo bližním odpouští, sám milost pozná, ba ani smrt mu víc nebude hrozná. Učiň mě...

   Bůh  je  „Charitas et Amor“ (láska a milování), „aeterna Misericordia“ (věčné milosrdenství) „semper maior“(vždy větší než má představa o něm) a „semper totaliter aliter“ (vždy překvapivě zcela jiný než jsem očekával).

       Při každém setkání s ním (i s člověkem) buď zcela otevřený a snaž se ho především upřímně chválit, obdivovat, žasnout; děkovat  mu, i  pokorně a s důvěrou ho prosit (bližního někdy i bratrsky napomenout)! Každým upřímným přijetím a chválením svého bližního (svého  bratra, své sestry), předáváš a projevuješ mu něco z úžasného Božího milosrdenství - z  kontemplace „Kristovy tváře“.

    

   Za připomínky a doplnění textu autor děkuje br. Bonaventurovi OFMCap.