Víra a učení církve

1. SEMINÁŘ PRO FORMÁTORY 1998 (P. Benedikt Holota OFM)

Dnes zahajujeme první cyklus, víra a učení církve. Téma velice aktuální a náročné, protože vychází ze samého středu tísně, kterou církev prožívá v současné době. Krize víry. Nebudeme probírat jednotlivé články víry obzvláště ohrožené dnešní dobou a jejím konzumním zaměřením. Jakou vírou věří církev a jaký je předmět víry církve, k tomu jsou po ruce koncilní dokumenty a  hlavně katechismu, kde ne str. 790 máte heslo VÍRA zpracované jak z hlediska víry všeobecně, tak z hlediska víry apoštolské, křesťanské, trinitární i  židovské. Bylo by dobré pročíst si postupně odkazy na uvedených stránkách. My se dnes s pomocí Boží zamyslíme nad skutečností víry církve ve třech promluvách:

1. Bůh (co nám říká slovo Bůh)
2. Naše víra (Víra ve mně a vyzařování víry)
3. Věřím (úkon víry)

Bůh (co nám dnes říká slovo Bůh)

Jsme ovlivňováni světem, ve kterém žijeme. Přijímáme ze skutečností světa mnoho dobrého, ale doléhá k nám z něho také mnoho temného. Svět nám umí ze svého vědění ledacos objasnit, ale ledacos - protože není vševědoucí a neví všechno - zatemňuje. Ať tak či onak, nakonec se pozornost světa soustřeďuje do jediného bodu, na jeden jediný pojem: Bůh. Je zajímavé, že tomuto slovu rozumí celý svět. Každý nevěrec, jakmile slyší toto slovo, hned ví, o koho jde. Dokonce se chová jako ten, kdo pojmu Bůh naprosto přesně rozumí. Kdyby šlo ale jen o pojem. Ono jde o skutečnost! Jde také o to, abychom měli o  Bohu správnou představu. Žijeme totiž takového Boha, jakého si představujeme. Jakou máme představu o Bohu, za takového ho máme.

Zdá se, že po tolika staletích teologického myšlení přivedla bohověda pojem a představu Boha živého a pravého k takové “čistotě”, takové “nadzemskosti” a “velikosti”, že se člověk neopovažuje a ani není schopný takového Boha oslovit, protože každou prosbu k takovému Bohu cítí buď jako naivnost nebo jako velikášství ze své strany. Člověk se leká Boha teologických tezí. Člověk cítí, že se teologickými tezemi Bůh nedá žít. Je v nich příliš veliký, příliš nadzemský, příliš dokonalý, příliš nelidský. Člověk by chtěl, aby byl Pán Bůh bližší a lidštější, než jak jej představují teologické teze.

Evangelium nám ukazuje jiný obraz Boha než teologie. Ukazuje nám, že Bůh je jiný, že v teologických tezích je Pána Boha málo, že v nich není celý. Není tam tolik Pána Boha, aby se jimi nechalo žít společenství s Bohem. Cítíme, že potřebujeme žít vztahem, ne tezemi. Žít duchem, nejen a hlavně věděním. To obzvlášť silně prožíval otec František. Proto více věřil zjevení Božímu, jak nám je podává evangelium, než lidské učenosti. Viděl, že Bůh evangelia je jiný, než jak nám o něm referují spekulace teologů. František měl o  Bohu asi toto přesvědčení: Bůh

• je tak veliký, že vidí i každou atomovou částici na periferii vesmíru,
• je tak silný, že si může dovolit dát se pohnout voláním opuštěného ubožáka, který k němu volá ve své bídě,
• je tak živý, že je člověku osobně blízko a umí být o osud každého z nás vážně ustaraný,
• je tak lidský, že umí mít z návratu jediného hříšníka nesmírnou radost,
• je tak vznešený, že se nemusí ukazovat jako nám vzdálený a strnulý vladař na trůně; ukazuje se jako přítel,
• ačkoli je věkovitý, je z nás ze všech nejmladší, protože je život sám.

Teologií nepohrdáme. Ani František jí nepohrdal. Bez zdravé teologie se neobejdeme. Cítíme však, že jenom teologie je pro život s Pánem Bohem málo. Evangelium nám nabízí plnější představu o Bohu. Vybízí každého, kdo chce věřit: “Neboj se obrátit se na Pána Boha! Neboj se s ním zápasit o  požehnání a o svou spásu, jako s ním zápasil Jakub a volal: “Nepustím tě, dokud mi nepožehnáš!”

Přenes se přes tu nepravou vzdálenost, kterou jsi sám položil mezi sebe a Pána, protože jsi měl o Bohu mlhavou představu a malou víru v něho. Myslel sis, že víš všechno lépe než on. Dej se s ním do řeči a útoč na jeho srdce s vážnou prosbou a za chvilku se dozvíš, lépe než všichni teologové, že Boha možno skutečně pohnout. Že i ty, jeho stvoření, dokážeš na Bohu něco vyprosit, aby pro tebe něco udělal. Ne, že by byl on tak slabý a ty tak silný. Nýbrž proto, že tě miluje! Dej mu svoji důvěru a dej mu ji dopředu, na dluh. a  poznáš, že on už dávno na tebe čekal, aby ses ho zmocnil a abys ho celou silou své lásky zapřísahal!”

Evangelium nám říká, že Boha nikdo nikdy neviděl. Těžko si o  něm udělat určitou představu, protože je vždy jiný. Teologie vyjadřuje tuto Boží jinakost k našim představám tím, že říká: Deus semper maior! Bůh je vždy větší - než si ho dokážeme představit. Když říkáme, že je nepochopitelný a  nepředstavitelný, málo tomu věříme. Právě tyto dvě vlastnosti Boží - nepochopitelnost a nepředstavitelnost - jsou obsaženy v tom, že je jiný, než si myslíme.

Když říkáme, že je jiný, a chápeme to, že je jiný - je ještě jiný - než jiný! Ale to není tragédie. Ačkoli je jiný než jiný - není jiný v tom, Že je dobrý! o Bohu se nemýlíme v tom, že je láska! Že je světlo a tma v něm vůbec není! Že je jiný - a přece dobrý a milující, zakusili mnozí svatí. Sv. Terezie od Dítěte Ježíše zakoušela na smrtelné posteli, že je to s Pánem Bohem jinak, než si až dosud myslela. a přece se odvážila zaútočit svojí - právě tou Boží jinakostí oslepenou vírou na Boží srdce láskou, pohnula jím a získala nebe. i když citem vnímala své srdce jako “temnou díru”, přece říká svou vůlí: “Můj Bože, miluji tě!”

I když je Bůh stále jiný, semper maior, není jiný v tom, že je dobrý a milující. i když to dobře víme, přece nám není vždy sladký. Jeho skutečnost na nás padá často jako Boží břemeno. Bůh je TĚŽKÍ. Pociťujeme Boží tíhu. Není to klam. Bůh není lehký. Už jenom slovo Bůh nám nepřechází v dnešní době lehce přes rty. Není lehké milovat Boha z celého srdce. (Co všechno milujeme mimo Boha!) Není lehké milovat bližního jako sebe. Není lehké splnit příkaz: “Milujte se tak, jak jsem já miloval vás!” Vůbec není lehké být dokonalý, jako je dokonalý náš nebeský Otec.

Boží život a jeho zákon na sobě leckdy pociťujeme jako požadavek nějakého úřadu, který po nás vymáhá daň. Jako stráž, která nás může zajmout, i když nás chrání. Jako mrak, který zastiňuje sluneční kotouč.

Proč pociťujeme Boha jako tíhu? Jako někoho, kdo na mně něco vymáhá, kdo mi komplikuje život? Proč chápeme Pána Boha tak jednostranně? Protože nevidíme, že nám Bůh dal mnohem více, než od nás žádá.

Myslíš, že uděláš Bohu milost, když plníš jeho příkazy? Že děláš něco navíc? Že tím můžeš Boha nějak obohatit? a přece ho ochuzuješ, když to neděláš! “Když vykonáte všechno, co jste byli povinni udělat, řekněte: Jsme služebníci neužiteční!”

Proč je Bůh těžký? Protože tvůj netečný duch potřebuje osten. Protože tvůj lehkomyslný život potřebuje výtku. Bůh je těžký a má požadavky, protože nás chce přivést až k tomu, abychom mu jednou odevzdali celý svůj život jako plný klas. Bůh je těžký, protože nás miluje. Milovat znamená mít požadavky. Bůh je TĚŽKÍ láskou.

Pane, kdo jsi, KDYŽ jsi jiný?
Nejsi jenom ten, kdo svítí - jsi světlo.
Nejsi jenom ukazatel cest - jsi cesta.
Nejsi jenom pravdivý - jsi pravda.
Nejsi jenom ten, kdo žije - jsi život sám.
Nejsi jenom veliký mezi velikými - jsi Pánem nade všemi.
V tobě, Kriste, vidím, jaký je Bůh.
V tobě také vidím, jaký jsem já.
Ty mě znáš až na dno mé prázdnoty a přece mě miluješ....

 

NAŠE VÍRA

Každá doba má své trápení, každá doba je něčím ohrožována. Zdá se, že doba dnešní je ohrožována víc než kdy jindy prázdnotou a duchovní nudou. Snad právě proto je v dnešním světě tolik místa pro nenávist, krutost a  drogy. Prázdnota a duchovní nuda může ohrožovat i řeholní společenství. Člověk může v duchovní nudě a prázdnotě i dlouho žít.

My jsme přijali křtem a řeholními sliby jednou provždy, pro každý okamžik svého života děsivou přítomnost Kristova života. Pro tuto skutečnost nemůže být naše víra naivní, jak nám přisuzují synové tohoto světa.

Čemu skutečně věříme? Tuto otázku si neklademe jenom my sami. Klade nám ji také dnešní svět, a my, když odpovídáme, neměli bychom zamlčovat naše pochybnosti. Naše odpověď by měla být otevřená. S otázkami o víře přicházejí také bratři a sestry našich františkánských společenství. Jako formátoři se s tím jistě setkáváte. Třeba zaujmout k takovým otázkám jasné stanovisko. Dříve se na pochybnosti ve víře dívalo jako na hřích a my staří jsme se zpovídali: “Měl jsem pochybnosti ve víře.” Jsou pochybnosti, které někdy člověka ve víře přepadají, hříchem? Jsou spíše teploměrem víry. Kdo víru má, ten se o ni bojí a říká si: “A je to pravda, to co věřím?” Komu jde o víru, ten asi pochybnosti má. Na toho dorážejí. Jak mu je vysvětlit? Pochybnosti ve víře by se asi vysvětlovat neměly. Nechat pochybujícího hledat. Nic mu moc nevysvětlovat. Ať s touhou hledá. Ta touha po víře je asi to nejcennější.

Co je vlastně víra? Potřebujeme nová slova, abychom to mohli říci. Je víra jenom poučení rozumu? Víra je přece také praxe, život. Víra, která znamená jenom: “Mít za pravdu” je málo. Chybí jí skutky víry. “Víra, když se navenek neprojevuje skutky, je mrtvá.” (Jak 2,17) Jak ten život ale protlačit do víry, když bereme víru jenom jako osvícení rozumu? Nebo obráceně: jak protlačit víru do situace života, aby se stala vírou žitou? Aby se moje víra stala životem? Je velký rozdíl mezi jednáním křesťana, který o Bohu jen ví, ale není si ho vědom. Je velký rozdíl mezi věděním a uvědoměním. Mnozí křesťané chápou svou víru jen v rovině vědomostí, ne jako život. i mnozí nevěřící chápou svoji nevěru podobně. Říkají: “Já nevěřím.” Ale vědí to jistě, že nevěří? Mají pouze nevěřící myšlení. Mají pojem “věřící” a “nevěřící” jako něco bez činu, bez akce, jako něco pouze rozumového - a jsou udiveni, že jejich jednání je leckdy v souladu s vírou. Že jednají jako věřící - ač jsou přesvědčeni, že jsou nevěřící. Jsou to anonymní křesťané?

Bratři, jakou víru věříme? Jaké je naše vědomí Boží skutečnosti? Je nám Pán Bůh jen katechizmovým pojmem? Nebo skutečností nesmírného tajemství Boží lásky a věrnosti? Cítíme to svojí vírou, že když říkáme: “Otče”, dotýkáme se nepochopitelného tajemství? Toužíme mít víru apoštolů, máme-li v dnešním světě vydávat svědectví evangeliu. Takovou víru ovšem nemáme, a sami ze sebe nedokážeme věřit víc, tak jak toužíme a chceme. Víru neprotlačím snahou až tam, kam chci. Člověk touží věřit celým svým srdcem, ale cítí, že naráží na určitou mez, za kterou již nemůže dál. Mezi Pánem Bohem a  naší vírou jsou určité prostory, které otevírá Bůh jen tomu, komu chce. Je to oblast tzv. “vyhražené víry”. My, když dosáhneme určité hranice vzrůstu naší víry a cítíme, že to už dál nejde, jsme přesvědčeni, že je naše víra ukončena. Je to ovšem omyl. Tím naše víra ukončena není. Třeba věřit dál. Víra je každý den novou událostí našeho života. Třeba to vědět. Žít to! a umět to žít! Umět věřit dál i za snahovou hranici víry. To vpodstatě znamená za víru děkovat a o víru prosit. Víra je totiž náš život.

Ve víře je zakotvena v tomto stavu našeho života i naše existence. Bez víry se život křesťana nehodí naprosto k ničemu.

Víra nejsou vědomosti. Víra je smýšlení a způsob bytí. Bůh dává ospravedlnění na základě víry v Ježíše Krista, a to všem, kdo věří. Rozdílu není. (Řím 3,22) Smír s Bohem je přístupný skrze víru. Ospravedlnění je závislé na víře, ale i ta je darem. Je kořen a základ. Proto můžeme říci: Teprve když z víry poznáváme, jak je nemožné vybojovat si spásu vlastním úsilím plněním zákona, teprve když se z víry vzdáme nároku, že mohu vlastní silou nabýt potřebného množství zásluh, nezbytně nutného pro spásu duše, teprve když učiníme z víry zkušenost, že spásy lze dosáhnout jenom ve víře, o kterou mohu jen prosit a za ni děkovat, ve víře z milosti, teprve potom z nás spadne tíže starosti o  osud vlastní duše,

teprve potom procitneme k pravému svébytí před Bohem. Víra je opora a základ, který položil Bůh, a který je vlastně on sám. Tou oporou je Boží osoba, Ježíš Kristus.

To jsme se podívali tak trochu na víru vzhledem k nám samotným. Ale ono záleží také na tom, jak moje víra působí navenek. Jak ji svým životem zpřítomňuji. Jak ji duchovně vyzařuji. Sdílená, spoluprožívaná a  přijímaná víra je nejvnitřnějším středem toho, co nazýváme evangelizací. Víra se zapaluje od víry. Od víry spolubratří a sester. Víra se předává věřením. Věříme navzájem víru. Víra má hlubokou dimenzi a záleží především na naší schopnosti, jak umíme lidem přiblížit Boží přítomnost v rozmanitosti denních situací. Boží dobrotu. Boží lásku. Ale také Boží výzvu k obrácení a ke změně života. Zkušenost dosvědčuje, že tam, kde svědčíme svojí vírou, kde sdílíme svoji víru, tam roste i důvěra, sílí naděje a roste odvaha k odevzdání se.

Každý, a zvláště formátor, musí ve svém každodenním životě dát jiným možnost setkání s vlastní vírou. Jinými slovy: formace se nenechá dělat papírovou cestou. Přináší chladnutí postulantů. úbytek víry v našich společenstvích jistě souvisí s tím, že máme méně možností a příležitostí k vzájemnému setkávání.

Všichni jsme bezpochyby velmi vystaveni tomu, co nazýváme duchem doby. Zvláště mladí lidé. Reagují na všechno zpravidla velmi kriticky a  málokdy dají najevo, že je něco přesvědčilo. Ale jsou velmi vnímaví na věrohodnost formátora. Vyplatí se tedy věnovat výchově formátorů mimořádnou pozornost, aby byli schopni oslovit mladé, kteří přicházejí. Mládež má totiž větší cit pro hodnoty, které nám chce přinést evangelium: pro touhu dát se, aniž by toho člověk litoval, pro lásku, kterou nelze odvolat, pro touhu po opravdovosti bez falešných kompromisů, pro připravenost být solidární, i když to něco stojí, pro ochotu odpustit tam, kde je opravdová lítost a snaha opravdu začít znovu.

Třeba svými možnostmi pomáhat, aby ti, co mají zájem o náš život, lépe zahlédli Boha a tím našli svůj cíl a povolání. Není krásnějšího povolání než formovat duše. Musíme se ale starat, abychom byli duchovně bdělí, aby skrze nás a naši službu se bratři a sestry mohli hlouběji setkat s Bohem. Být živým ztělesněním Boží lásky a dobroty k lidem. Bouřlivé kázání může pomoci evangeliu na nohy u zkostnatělých křesťanů nebo nevěřících méně, než příklad živé víry a dobroty terciářek a terciářů. Nesmíme zapomenout, že formace začíná láskou. a v tom jsme my všichni stále začátečníky.

PROSBA o VÍRU

Pane, mnoho mluvím lidem o víře.
Ale mluvím o ní tak,
jako bych sám nebyl přesvědčený.

Vykládám jim, co je to trojjedinost,
věčnost, peklo i nebe,
ale říkám to jen v obrazech.
Sytím je formulkami.

Nebyl bys Bohem, Pane,
kdybych tě chápal.
Kdybych mohl prozkoumat
tvá tajemství.

Já však bych chtěl k tobě blíž.
Nechci zůstat na okraji.
Poskytni mi větší jasnost,
abych mluvil o tobě tak,
aby se jim otevřely oči.

JAK VĚŘÍM (úkon víry)

Do II. vatikánského koncilu se o víře učilo: Víra je nadpřirozená ctnost, kterou vzhledem k Boží autoritě přijímáme všechno, co Bůh zjevil a co nám předkládá prostřednictvím Církve k věření. (Katechismus Pia X.) Víra je Božská ctnost, protože jejím předmětem je Bůh. Je dar, vlitý spolu s posvěcující milostí a uvedený do činnosti pomáhající milostí. Víra je potřebná ke spáse, protože bez víry se nelze líbit Bohu (Žid 11,6) a: “Kdo uvěří a dá se pokřtít, bude spasený, ale kdo neuvěří, bude odsouzený.” (Mk  16,16) Je základem a důvodem ospravedlnění, protože bez víry nemá člověk ani lásku, ani milost. Je začátkem následování Krista. Je tajemná, protože se nezakládá na vnitřní zřejmosti jako věda, nýbrž na autoritě Boha, který nemůže klamat ani nemůže být oklamaný. Je záslužná, protože člověk svobodně a dobrovolně sklání svůj rozum před tajemstvím. Bůh mluví pravdu, když zjevuje předmět víry. Církev je neomylná, když definuje a hlásá zjevenou pravdu. Proto víra katolíka je účastí na víře učící Církve.

II. vatikánský koncil také mluví o víře na mnohých místech jasnými slovy, ale jinak: Víra je svobodný čin. (Dignitatis humanae 10). Umožňuje nám přístup k Bohu, ale musí nás nejprve přitáhnout Otec. (tamtéž) Víra je dar. (Dekret Ad gentes 41) Je svobodná odpověď člověka na Boží zjevení (Konst. Dei verbum 5) K víře je potřebná boží milost a pomoc Ducha svatého. (tamtéž) Duch svatý vzbuzuje v srdcích poslušnost víře (Ad gentes 15). Slovem spásy se víra u nevěřících rozněcuje a u věřících udržuje (Presbyterorum ordinis 4). Do společenství církve jsou v plné míře včleněni ti, co mají Kristova ducha a přijímají celé její zřízení a všechny prostředky spásy, kterými disponuje (Lumen gentium 14). Křesťan musí víru vyznávat, bránit, rozšiřovat (tamtéž 11,17,35). Kristus obdařil i laiky nadpřirozenou citlivostí víry (tamtéž 12).

Těmito nemnohými citacemi jsme si vytvořili pozadí, na kterém chceme přemýšlet nad úkonem víry.

úkon víry musí vzbudit každý, kdo dospěl k užívání rozumu. Je k tomu potřebí milosti pomáhající, která vede vůli k tomu, aby pobádala rozum přijmout Boží pravdu. Přijmout to, co Bůh v duši otevřel. Podobně jako dítě v prvních dnech svého života nevidí, ačkoli má oči, tak i pokřtěný člověk, ačkoli má vlitou ctnost víry, není schopný podle ní jednat, dokud neužívá rozumu.

úkon víry je vždy osobní vztah mezi Bohem, který zjevuje pravdu - a člověkem, který ji přijímá a dosvědčuje. úkon víry je osobní setkání s Bohem v Kristu. “Kam směřuje křesťanská víra? K živému Bohu, který se zjevuje v Kristu. Křesťanská víra nesměřuje k Bohu ve všeobecnosti, k předmětu nejasné předtuchy, k jakémusi niternému zážitku, nýbrž směřuje k tomu, který je Bohem a  Otcem Ježíše Krista.” (R. Guardini, Život z víry)

“Naše víra se nevztahuje na určitou formuli, nýbrž na skutečnou osobu. Základním prvkem a v jistém smyslu cílem úkonu víry je osoba, které věříme, a určitým způsobem druhotnou důležitost má to, co této osobě věříme.” (Sv. Tomáš, Summa II-II, 11,1)

Z toho plyne, že by Bůh nikdy neměl být jmenován věřícím člověkem jako “ON”, protože “On” - je někdo nepřítomný. Bůh je pro každého věřícího “TY”, s kterým žijeme, rozmlouváme, který je stále s námi, stále přítomný.

úkon víry možno nazvat: hnutím duše směrem k Bohu. Pohybem duše k Bohu. Výraz “Věřím v Boha” znamená pohyb směrem k Bohu, poslednímu cíli a  nejvyššímu dobru, skok - nikoli do tmy, nýbrž do náruče Otcovy, který vidí daleko, který miluje a táhne k sobě. “Nikdo nemůže přijít ke mně, jestliže Otec, který mě poslal, ho nepřitáhne.” (Jan 6,44)

Vidíme tedy, že úkon víry se odehrává nejen v mohutnosti rozumu, jako souhlas se zjevenou pravdou. Nejen v mohutnosti vůle pod tlakem pohnutky autority zjevujícího Boha, to všechno také v ochranné atmosféře pomáhající milosti, nýbrž naše osobní VĚŘÍM se mnohem spíš sbírá někde v hlubinách naší osobnosti v místě, kde se prolíná předivo Božích stvořitelských úradků a Boží milosti - se silami přirozenosti - někde hluboko pod hladinou vědomí...ve vrstvách naší duchovní i fyzické podstaty - v oblasti, kde jsme každý nejvíce sám sebou. Tam se setkávají uprostřed počáteční prázdnoty DUŠE a  BOŽÍ HLEDAJÍCÍ LÁSKA. Tam odněkud vychází úkon víry, naše osobní věřím.

Naše osobní “věřím” se zrodilo v té nejzazší samotě našeho srdce, ve které stojíme každý sám před Bohem - když nám Bůh předtím ukázal, že právě zde na nás čeká, když Bůh předtím v našem srdci “otevřel”. Záleží na tom, jak je člověk připraven toto “otevření” slyšet a reagovat na ně. (Mt 13,10-17 a  Mt 13,3-9)

O analýzu úkonu víry se pokouší nejen hloubková teologie. i  někteří autoři duchovní literatury: Moriac, Greene, Bernanos, Dostojevský a  jiní. Příklady uvěření nacházíme v Evangeliích: Jan 1,43-51: Kdy vlastně Natanael uvěřil: pod fíkovníkem, kdy o Ježíši pochyboval, nebo až při setkání s ním? Jan 9,1-38: Kdy uvěřil? Když mu mazal oči blátem? Když se umýval? Když prohlédl? Nebo když mluvil s Ježíšem? Uvěřil tehdy, když v jeho srdci Bůh způsobil NĚCO BOŽÍHO, za čím následovalo uvěření, za čím následovala odpověď víry. Ta sama od sebe není vlastním přínosem člověka, nýbrž Božím darem, který si smí člověk vděčně přivlastnit.

Tato a jiná místa Písma kladou do bezprostřední blízkosti slovesa věřiti a viděti. Jako by k úkonu víry bylo potřeba nejen práce rozumu, vůle a milosti, nýbrž i jakýsi podíl a činnost těla - totiž vidění: “Viděl a uvěřil.”. Řekli mu: “Jaké ty tedy uděláš znamení, abychom je viděli a  uvěřili ti?” (Jan 6,30). o papežských exerciciích v r. 1975 řekl kard. Wojtyla, současný sv. otec: “Tak mluvil Ježíš ve večeřadle, když se apoštolové nenadáli, že ho ještě uvidí - nejprve bude tak ponížený, zdeptaný a ukřižovaný, později vzkříšený a oslavený už na zemi ve svém stvořeném těle. Ale potom naň mohli patřit až do čtyřicátého dne po jeho zmrtvýchvstání. (Sk 1,3), kdy: “...byl vyzdvižen...a oblak jim ho vzal z očí.” (Sk 1,9) V tom okamžiku jako by byl konec vidění, ale zároveň toto vidění Ježíše zůstalo a pokračuje. Církev žije z tohoto vidění, které jí Pán zanechal. Projevuje se v evangeliu, v modlitbě a  oběti, proniká celým vědomím církve, na něm se zakládá její poslání a její radost uprostřed těžkostí, je základem její víry, naděje a lásky!” (Znamení odporu, XIII, str. 116)

Víra vidí. Vidí neviditelného Boha. Víra je prostý a pevný pohled na Lásku. Věřit znamená vidět. Sama víra se vidí... Viděl jsem víru jedné sestry, která klečela před Nejsvětější Svátostí na Bílou sobotu v prázdném kostele... Viděl jsem víru kněze, když pozdvihoval právě proměněnou hostii... Viděl jsem víru bratra, když se modlil v lese... Vidím víru lidí při podávání sv. přijímání. Co na nás vidí lidé, bratři a sestry, aby také věřili? Vidí na nás, že věříme? Je to na nás vidět, že vírou vidíme neviditelného Boha? Církev žije z vidění, které jí zanechal Pán. Toto vidění je základem její víry. “Filipe, kdo vidí mne, viděl Otce.” (Jan 14,9)

Uvěření může přijít jako úplná a zcela nečekaná vnitřní proměna. (Pavel, Sk 22,6-10). Proměna bez katecheze. Uvěření jako setkání s Bohem. Uvěření jako vnitřní dotek Jeho světla a moci a zachovat si při tom svoji totožnost. Jsem to já, v kom se to odehrává. Odosobnění tu nemá místo. Uvěření se ale může stát i předávanou tradicí. Víra zděděná, někdy citová, může se pozvolna blížit víře vyzrálé, uvědomělé, rozumově prohloubené. Je to proces. Víra nekonformní, živá, i když předaná, je také vírou autentickou. Setkat se s vírou je tolik, jako dívat se do očí člověka, který mě má rád. Který mě má rád dříve, než já jeho. Příklady víry: Žid 11,1-40. Abel, Henoch, Noe, Abraham, Izák, Jakub, Sára, Josef, Mojžíšovi rodiče, Mojžíš, Rachab, Gedeon, Barák, Samson, Jefte, David, Samuel, proroci atd...

Ještě bychom se měli zmínit o krizích víry. Alespoň stručně. Je důležité vědět, že krize víry, ve které se prožívá Boží nepřítomnost, ve které člověk říká sám sobě: “Věřím!” - a nic při tom v srdci necítí - není její počínající ztrátou. Je spíše znamením, že víra je živá! V krizi přestává člověk prožívat víru jako setkání s Pánem. Stane se mu prázdnotou. Je to tragická zkušenost věřícího člověka. Mezi bratřími a sestrami se o krizích víry nemluví. Je to asi škoda. Krize jsou znamením, že naše víra nezkameněla. Že je živá.

Alespoň stručně. Je důležité vědět, že krize víry, ve které se prožívá Boží nepřítomnost, ve které člověk říká sám sobě: “Věřím!” - a nic při tom v srdci necítí - není její počínající ztrátou. Je spíše znamením, že víra je živá! V krizi přestává člověk prožívat víru jako setkání s Pánem. Stane se mu prázdnotou. Je to tragická zkušenost věřícího člověka. Mezi bratřími a sestrami se o krizích víry nemluví. Je to asi škoda. Krize jsou znamením, že naše víra nezkameněla. Že je živá.

Kde hledat příčiny krize víry?

 

1. Jako zkoušku může seslat krizi víry Pán.

    

    

2. Častější příčinou jsou hříchy. Přilnutí k něčemu hříšnému. Ale nehledá pokoj v tom, aby se hříchu zřekl, nýbrž v tom, že začne zpochybňovat pravdu víry, která mu říká: “Tohleto se nesmí!”.

    

    

3. Jinou příčinou krize víry je zájem. To je něco podobného, jako to předchozí. Zájem je také přilnutí k něčemu, co může odvádět od Boha a navodit krizi víry.

    

4. Zanedbávání modlitby, rozjímání, sebekázně, duchovní četby a ostatních prostředků duchovního života. To silně ovlivňuje kvalitu vědomí Boha.

    

    

5. úroveň pojetí řeholního života, když člověk v sobě nosí řeholi jako pouhou nauku, když má své sliby jaksi “vedle sebe” a nevrostl do nich kořeny své existence.

    

    

6. Také ztráta smyslu pro nadpřirozeno - pro přilnutí k věcem hmotným - může vyvolat krizi víry.

    

    

    

    

    

    

    

O některých křesťanech se nechá říci, že jsou v jakési trvalé krizi víry, protože ztratili smysl pro hodnoty přirozené, a cítění pro nadpřirozeno nenabyli. Nestačili si udělat jasno, co je skutečnější: elektrický proud nebo myšlenka, fyzická síla nebo láska, vesmír nebo Bůh, který ho stvořil.

Jak se vypořádat s krizí vlastní víry? Přímého léku není. Je možné jen posilování víry. Krizi víry přežíváme důvěrou. Jenže: Když je prázdná víra, není ani důvěry. Čím tedy nabýt vnitřní převahy nad palčivou prázdnotou? a přece je to důvěra, kterou se přežívá poušť víry. Důvěra usilovná, která tu je a přetrvává holou vůlí. Příkladem je nám Terezička, učitelka církve: Když ji trápily pochybnosti o tom, zda vůbec existuje nějaký život po smrti, neprobírá důvody, které jí mají dokazovat nemožnost života po smrti. Opakovaně říká Ježíši: “Věřím tvým slovům. Tvému slibu. Věřím ve vzkříšení těla a život věčný.” V posledních osmnácti měsících života tyto projevy víry znásobí. Její mysl přepadají námitky, pochybnosti, ale Terezie nepochybuje. Věří. Terezie se svěřuje své spolusestře se svými pokušeními proti víře. Sestra se diví: “Ale ty chvalozpěvy, plné světla, které skládáte, odporují tomu, co mi říkáte!” Terezie odpovídá: “Ach, zpívám o tom, co chci věřit, ale není to procítěné. Nerada bych vám povídala, jak velmi černá je noc v mojí duši, z obavy, že byste pak se mnou sdílela pokušení.” Z toho vidíme, že nositelem víry není cit, nýbrž vůle.

Pokusme se sestoupit po této promluvě každý až ke svému nejprvnějšímu” VĚŘÍM. K tomu věřím, které nese celý můj život víry před Bohem i  před lidmi, a zpevněme ho úpěnlivou prosbou: “Věřím! Pomoz mé malé víře!” (Mk  9,24)

PANE,

Věřím, že víra je nejlepším názorem.

Věřím, že ve světovém dění je nejkrásnější Kristus, náš Pán.

Stačí mi to, co učí Ježíš Kristus, aby to uspokojilo moje toužení.

Stačí mi, že On to řekl.

Vím, že věřím více srdcem než spekulací.

 

12. N. Tolstoj: POCHYBNOSTI

     

Když tě napadne, že všechno to, co jsi myslel o Bohu, je převrácené a že žádný Bůh není, neděs se nad tím. Děje se to všem lidem. Nemysli si však, že tvá nevíra pochází z toho, že Bůh neexistuje. Když už nevěříš v Boha, ve kterého jsi dříve věřil, je to proto, že v tvé víře bylo něco pochybeného. Musíš se snažit lépe pochopit, co nazýváš Bohem. Když divoch přestane věřit ve svého dřevěného boha, neznamená to, že Bůh není. Znamená to pouze, že není ze dřeva.