(z přednášky bývalého generálního ministra františkánů br. Hermanna Schalücka OFM na generální kapitule SFŘ v říjnu 1999 v Madridu)

Převzato z časopisu Poutníkúvod

Milé sestry, milí bratři, děkuji vám z celého srdce, že jste mě pozvali na vaši generální kapitulu. Děkuji vám za tuto příležitost, protože dává možnost vzájemného obohacení a růstu. Osobně musím uznat, že zkušenosti sdílení na společné cestě s prvním, druhým a třetím řádem patří k těm nejkrásnějším a nejvíc povzbuzujícím v celém mém životě. Narůstalo při tom naše vědomí toho, že jsme v církvi i ve světě částí velkého celku, jehož bohatství barev, krásy a duchovní naděje jsme dosud dostatečně nevyužívali. Když uvážíme výzvy a problémy, které od nás vyžadují odpovídající evagelijní odpověď, vidíme, že naše společná cesta do budoucnosti od nás ještě žádá nové iniciativy.

Začnu slovy, která jsou vám snad známa: “Obnovující síla Ducha, který povolal Františka na cestu pokání a obnovy církve, volá také nás k  neustálému obrácení a ke službě našim bratřím skutky milosrdenství a přinášením svědectví evangeliu v dnešním světě se všemi jeho problémy a nadějemi.” Bratr J. A. Quilis, bývalý generální ministr Třetího řádu regulovaného (TOR), adresoval tato slova vám spolu s novými generálními konstitucemi při vaší generální kapitule ve Fatimě. z těchto jeho slov bych rád vybral určité prvky pro naše společné zamyšlení a budu mít při tom na mysli určitý cíl. Chci přispět ke znovuoživení a posílení vědomí toho daru Ducha, který jsme jako františkáni, a  zvláště sekulární františkáni, obdrželi.

V tomto čase milosti, který nám Pán dává, čase, který “je tím nejlepším i nejhorším časem, hodinou moudrosti i pošetilosti, věkem věřících i  nevěřících, obdobím světla i tmy, jarem naděje i zimou beznaděje” (Dickens), chceme zachytit jedinečný a nový příspěvek, k jehož nabídnutí jsou dnes sekulární františkáni voláni, aby se originálním a evangelijním způsobem utkali s problémy církve a světa. Skutečně “máme každý z nás podle své vlastní cesty realizovat, co je nové ve světle Božího učení a služby, a nedělat znova, co už bylo uděláno, nýbrž to, co zbývá udělat.” (Martin Buber)

Proto plni nadšení pro slova evangelia, které k nám dnes nepřestává promlouvat, chceme celou naší bytostí volat jako František: “To je to, co chci, co hledám, a co chci z celého srdce dělat.” (1 Cel 22)

Kdekoli jsme, můžeme se stávat autentičtěji evangelizačně a  prorocky přítomnými a odpovídat na volání Ducha a můžeme se obrátit ke Kristově evangeliu. Ve “vzájemném životním společenství” můžeme zpřítomňovat charisma našeho společného serafického otce v životě a poslání církve (srov. Řehole SFŘ 1).

1. Od Boha dostáváme všechno dobro

Ve své závěti připomíná sv. František nejdůležitější okamžiky svého života pomocí výrazů jako “Pán dal mně ... abych takto začal dělat pokání .... Potom dal mi Pán takovou věrnost ke kněžím ... Pán mi dal ... bratry ... zjevil mi, že mám žít podle svatého evangelia.” On také Františkovi daroval pozdrav: “Ať ti dá Pán svůj pokoj!”. Pán je původcem všeho, co František objevuje a zakouší. František oslavuje svůj život i každý úder srdce jako Pánův dar. v neschválené řeholi nadšeně prohlašuje, že všechno dobré pochází od Boha, že vše mu patří, a proto jsme zavázáni mu vše navrátit. Základním darem je pro každého z nás vlastní život: existence v daném místě a čase. Jako františkáni chápeme dar života jako “hřivnu”, kterou můžeme rozmnožit následováním Krista podle příkladu života Františka a Kláry.

Zastavme se v této první části našeho zamyšlení nejprve u  Božího daru tohoto dne a této hodiny. Tento čas je dobou milosti. Je nám svěřen určitý čas a místo. Přítomnost je vždy časem, ve kterém zakoušíme sami sebe jako “dar”. v našem zamyšlení také obrátíme svůj duchovní zrak na určité charteristické rysy daru, který dal Duch církvi ve Františkovi a Kláře, a ty se pro nás stanou drahocennými ukazateli i pro směřování našeho života.

1.1. Současnost

Nejprve je třeba se otevřít působení Ducha, zaměřit se na současný historický okamžik a pečlivě pozorovat znamení času. Svatý otec v  apoštolské exhortaci Christifideles Laici říká: “Pohleďme tedy na tvář tohoto našeho světa, který v sobě chová hodnoty i problémy, žije uprostřed neklidu i  nadějí, zdobí jej vítězství i hyzdí nedostatky.” (CfL 3) Musíme pohledět na tuto tvář pravdivě, s pochopením i nadějí, protože věříme, že nepodmíněná Boží láska nepřestává oživovat tento svět a naši dobu. Žijeme v době, která se vyznačuje jasnými známkami přechodu, což podporuje pocity prázdnoty, nejistoty, nedostatek pravidel a trvalou krizi.

1.1.1. Globalizace - vítězové a poražení

Omračující události nás na mezinárodní i místní úrovni konfrontují se vzájemným propojením informačních, komunikačních, finančních a  výrobních systémů. Náš názor na tyto skutečnosti - ať už nekriticky přijímající či předem odmítající - je nezmění. Často jsou tyto jevy pozitivní, avšak téměř vždy rozporné. Např. je zde rozšířený smysl pro mezinárodní vztahy a vzájemnou závislost, ale toto vědomí nevedlo ke snížení počtu chudých a pronásledovaných na této planetě ani odpovídajícím způsobem nezvýšilo náš smysl pro solidaritu. Počet těch, kteří využívají internet roste, ale tento vývoj automaticky nesnížil počet negramotných.

Globalizace prospívá životnímu stylu západních konzumních společností na úkor ostatních částí světové populace. Bohatství se stéká i  nadále do rukou menšiny, což má za následek zvyšující se počet chudých. Pod záminkou případného zahrnutí každého do této globalizující se společnosti se skrývá skandální vyloučení chudých a zvláště starých a dětí. Navzdory všem propojením je náš svět ovládán právem těch, kdo jsou ekonomicky silnější nad těmi, kdou jsou slabší (neoliberalismus). Je zřejmé, že skutečný a vážný problém mezinárodních vztahů se už nesoustřeďuje na konfrontaci Východu a Západu, ale na nerovnost Severu a Jihu.

Jsme konfrontováni s divokou soutěží a agresivitou, která vylučuje a obětuje ty, kteří nejsou schopni stát se součástí systému. Spolu s  dalšími vylučováními ubohých jako je rasismus, disriminace pohlaví, porušování lidských práv, apod., se toto vylučování stává hybnou silou systému a vnitřním “důvodem” jeho existence. Tato logika “vylučování” vyplývající z nedostatku úcty k lidské bytosti je silným indikátorem nerovnováhy. Nenasytnost, vykořisťování přírodních zdrojů pouze kvůli zisku a hromadění bohatství vedla k logice “drancování”, jejímž následkem je neudržitelný rozvoj. Tato nerovnováha ukazuje na lidskou krizi: Už nejsme schopni rozlišovat pořadí hodnot potřebných pro plně lidský život i s jeho mravním potenciálem. Důsledkem je ztráta duchovní dimenze života, zmatení hodnot a priorit. Dostáváme se do pasti umělého světa, který oslabuje naši schopnost obnovit základní prvky zdravého života a využít naši touhu po svobodě. Bez odpovídající podpory směřující k tomu, abychom si poradili se současnými výzvami, prožíváme ponížení a kapitulaci. Stáváme se pěšáky na šachovnici a kořistí systémů a ideologií.

Současně se lidé cítí svobodnějšími než za předcházejících generací, svobodnějšími od tradičních vazeb (rodina, náboženství), a přesto jsou časem nuceni - protože svobodná volba není vždy možná - odejít žít jinam za pracovní příležitostí či z jiných sociálních důvodů a změnit způsob života. Na jedné straně jsme ohraničeni silnými omezeními a na druhé víme, že se tolika lidem podařilo zařídit si nezávislý život, který se zdá být nepodmíněný nějakými vnějšími faktory. Je to existence podmíněná zábavou a chvilkovým okamžikem. Tradiční hodnoty přitom neztrácejí nutně svou cenu, ale ztrácejí svou výlučnou důležitost. Zažíváme v podstatě radikální individualizaci společnosti.

1.1.2. Dobrodružná společnost

Sociolog Gerhard Schulze popisuje současnou německou kulturní scénu jako “dobrodružnou společnost”. Jeho popis Německa se dá jistě použít na několik dalších evropských zemí, kde jsou středem zájmu každodenní věci jako oblékání, zábava, doprava, odpočinek. Nahlíží se na ně jako na nádherné a  vzrušující dobrodružství. Takovéto “dobrodružné” prostředí nahrazuje tradiční prostředí určované sociálním postavením nebo náboženskou vírou. Současná společnost vytváří z peněz, věku a vnímání života nový životní styl. Je zde silný individualistický postoj, který spojuje sklon k ostatním s vlastní bezpečností a který lze vyjádřit slovy: zůstaň ve spojení, ale nezavazuj se.

Mnoho mladých se dnes nestará, zda oni nebo kdokoli jiný budou mít zítra co jíst a co na sebe. Spíše diskutují o druzích jídla, o svém oblečení, o počítačových programech, o tom, jaké auto mají nebo by chtěli mít. Bezprostřední zkušenost, zdání a pocity se stávají téméř určitým druhem “civilního náboženství”. Život stále formují a ovlivňují kulturní a náboženské hodnoty, ale už ne stejným způsobem jako doposud, ale výběrově a  individualisticky: trochu buddhismu, trochu New Age, kapitola z Nového zákona a  kurs východní meditace. Výzvou postmoderní společnosti není nedostatek náboženství, ale spíše směs různých prvků různých náboženství a jejich rychlá konzumace ve stylu rychlého občerstvení.

1.1.3. Nesourodá identita?

Oproti mladým moderní doby s jejich neotřesitelnou vírou v  pokrok jsou současní mladí pod vlivem postmoderní kultury skeptičtí, neklidní, bez iluzí. Současná mládež nedůvěřuje velkým mýtům minulosti a slibům, které mají ovlivnit budoucnost. Jejich zkušenost jim říká, jak nestálé jsou instituce, rodinné svazky, zaměstnání a lidské sliby. Nalezení své identity tradičním způsobem (zaměstnání, rodina, náboženství) už není pravidlem; je to “nesourodá identita” skládající se z jednotlivých částí a částečných zkušeností, které plně nesledují žádný existující model. Už není potřeba získat potvrzení vlastní identity od nějaké velké vševědoucí autority. Široký obzor už není perspektivou, místo toho převládá zaměření na bezprostřední skutečnost. Pragmatismus a  konzumismus se stávají dálnicí, po které člověk pohybuje. Je to život, ve kterém chce člověk vše, hned a s nejmenším úsilím. Nicméně by podle mého mínění bylo nesprávné, kdybychom řekli, že současná generace je neschopná závazků, solidarity a věrnosti. Odpor k velkým institucím a velkým a svatým tradicím neznamená, že je pro postmoderní mládež charakteristický jen extrémní individualismus. Naopak, tito mladí mají ještě velkou schopnost závazku, altruismu a solidarity, i když většinou jde pouze o dočasné vztahy. Není to ani tak vůle zavázat se, která by se vytratila, jako spíše vůle k trvalému závazku či svazku a k trvalým rozhodnutím.

V této souvislosti se také objevují známky tzv. “nové religiozity”, která není nutně charakterizována hledáním Boha, ale spíše hledáním takových náboženských forem, které existují bez vazby na společenství a  které zdůrazňují jednotlivce a soukromí (hledání individuálních duchovních zkušeností s transcendentními skutečnostmi).

1.1.4. Je zde prostor pro naději?

Na první pohled by se mohlo zdát, že současná společnost jen vytváří problémy a překážky pro naše přání a závazek vtělit evangelium s jeho trvalými hodnotami solidarity, milosrdenství a dlouhodobých a společných závazků. Věřím naopak tomu, že tato doba nabízí nové možnosti pro evangelium, pro církev, a zvláště pro františkánskou rodinu i pro její laickou část. v této souvislosti bych rád připomněl slova Jana Pavla II.: “Nové církevní, společenské, hospodářské, politické a kulturní skutečnosti dnes vyžadují s  mimořádnou intenzitou aktivitu laiků.” (CfL3) Vědomi si naší bohaté tradice jsme zváni odpovídajícím způsobem reagovat na znamení doby. Nemáme mít přitom strach z nových a odvážných iniciativ, jejichž cílem je tvořivé a vynalézavé vytváření nových cest v nových situacích. Abychom pochopili, jak realistické je toto tvrzení, musíme se zaměřit na další velký dar, který jsme obdrželi, totiž na františkánský způsob života podle evangelia.

Rádi bychom zahájili druhou část tohoto našeho zamyšlení tím, že přijmeme za vlastní slova sv. Kláry ze začátku její závěti: “Mezi různými dobrodiními, která jsme od svého štědrého dárce, Otce milosrdenství, přijaly a  denně přijímáme, za něž mu, Velebnému, máme vzdávat největší díky, tím největším je naše povolání. Čím však je vyšší a významnější, tím víc mu zcela patří vše, co jsme a máme. Proto Apoštol praví: “Poznej své povolání!” (1 Kor 1,26) (Závěť sv. Kláry 1)

Poznávejme proto své povolání a mějme při tom na paměti, že závazek následovat Krista ve stopách Františka a Kláry nemůžeme splnit jejich kopírováním. Naše existence je vymezena jako “život v Duchu”, “duchovní život”. Jsme tedy povoláni k tvořivému životu, který je zakořeněn v připomínání: v  denním setkání se základem našeho života, který může být prožíván v Boží lásce. Jen takové “připomínání”, jehož garantem je Duch svatý, nám umožní pozorně a s porozuměním číst znamení času, a může nás přivést k nezbytným, tvůrčím a novým iniciativám, když v nás probouzí evangelní prorocké zaměření.

1.2 Františkánské povolání

“Řehole a život sekulárních františkánů je zachovávat evangelium našeho Pána Ježíše Krista podle příkladu sv. Františka z Assisi, který učinil Krista oduševňujícím středem svého života vzhledem k Bohu i lidem. Kristus, dar Otcovy lásky, je cesta k němu, je pravda, do které nás uvádí Duch svatý, je život, který nám On přišel v hojnosti rozdávat.” (Řehole SFŘ, čl. 4)

Žít evangelium následováním našeho Pána Ježíše Krista představovalo pro Františka základ jeho povolání a pro nás je naší identitou od samého počátku. František dělal všechno možné, aby se připodobnil Kristu: v  naprosté poslušnosti Bohu, kterou žil a dosvědčoval tím, že si zvolil životní podmínky těch nejposlednějších, v minoritě a podřízenosti všem. Připomínáme si jeho “vonná slova”, která napsal v posledních letech svého života všem věřícím a  která jsou takovým stručným shrnutím jeho zkušenosti: “Nikdy nemáme toužit stát nad druhými, ale spíše máme být pro Boha služebníky a podřízeni každému lidskému zřízení.” (2. list věřícím 47)

V touze po poznávání a uskutečňování Boží vůle se František odevzdává působení Ducha a vyzývá všechny, aby toužili přede vším “mít Ducha Páně a jeho svaté působení.” Je to Duch, kdo spočine a učiní si příbytek u těch, kteří žijí v pokoře a jako menší, což je tím nejpříznivějším postavením pro službu všemu stvoření (srov. Schválená řehole 10,10, 2. list věřícím 48)

1.2.1 Zkušenost kontemplace

František žil a kázal druhým to, co kontemploval. Středem jeho kontemplace je Otec, ze kterého vychází iniciativa ke stvoření a vykoupení a který nic nedělá bez Syna a Ducha.

Jsem přesvědčen, že pro všechny křesťany – nejen pro tzv. “kontemplativní řády” – znamená kontemplace tvořivou schopnost vnímat přítomnost Boží i jeho Ducha a podle toho žít a jednat. Bohužel stále přetrvává tendence oddělovat kontemplaci od křesťanského života ve světě a považovat ji za zvláštní úkol kontemplativních řádů. Nic není nebezpečnější. Všichni křesťané jsou povoláni ke kontemplaci. Všichni musí žít v trvalém spojení s Pánem a hledat Ho ve všech věcech a osobách, jestliže chtějí naplnit své poslání. Vaše řehole vám dává tento pokyn: “Jako byl Ježíš pravým ctitelem Otce, tak ať je duší jejich existence i činnosti modlitba a kontemplace.” (Řehole SFŘ, čl. 8)

Nejvznešenější a nejkrásnější vyjádření kontemplace spočívá ve chvále, vzdávání díků a především v eucharistii. Vyjadřuje se mlčením i  slovy, klidem i pohybem, temnotou i světlem. Kontemplativní rozměr není nicméně vyjádřen jen v modlitbě a liturgii: zahrnuje a utváří celý osobní život. Jako skutečné ovoce Ducha v nás je pravým otevřením se pro přítomnost a sebesdílení Boha v Ježíši Kristu i v dějinách nazíraných jako pokračující vtělení a místo, do kterého Duch sv. neustále vnáší své tvůrčí působení. Křesťanská kontemplace otvírá všechny smysly ke chvále stvoření a také k jeho hlubokým rozporům: k radosti v Bohu a k utrpení lidí i tvorů. Pravá křesťanská kontemplace je modlitba, časté čtení Písma, citlivost k zachycení mnoha znamení Boží přítomnosti, neustálé zkoumání vlastního života a víry. Kontemplace uschopňuje k celistvému pohledu (stvoření, vykoupení, oslavení) a vybízí vždy k činu a  službě, které jsou chápány jako spolupráce s Božím plánem spásy. Františkánský středověký teolog Jan Duns Scotus prohlašuje, že v Božím plánu jsou tvorové spolumilujícími (condiligentes). V blízkosti Stvořitele a stvoření si uvědomujeme Boží zjevení v zrcadle jeho stvoření a v jeho záměrech a znameních v lidských dějinách a stáváme se spoluúčastníky jeho díla. “Kontemplativní člověk, když objevuje poslední smysl světa, spolupracuje na jeho naplnění. Má účast na velkém díle svého Stvořitele.” (Eloi Leclerc) Tento pohled v nás vzbuzuje pocit, že jsme součástí velkého koncertu Boha, stvoření a dějin dohromady v nádherném a jedinečném scénáři milujícího Božího sebezjevení. Milující pohled také patří k františkánské specifičnosti, která se projevuje sympatií a laskavostí ke všemu, co je, i k přírodě v jejím celku.

Kontemplace není žádným snadným cvičením. Za prvé proto, že je něčím, co je třeba s velkou péčí kultivovat. Za druhé, skutečnost, kterou musíme kontemplovat nebo kterou potřebujeme k podpoře naší kontemplace, je tvořena přítomností i nepřítomností. Často sklouzáváme k okrajovým a povrchním stránkám věcí. Proto je nezbytné spojovat přání naší vůle s podněty rozumu v postoji vnitřního ztišení, abychom mohli jít pod povrchní stránky skutečnosti. Takto budeme moci vidět a pronikat stále hlouběji s jemností a úctou do srdcí lidí, stvoření, přírody i znamení času.

1.2.2 Vy všichni jste bratři

Ve Františkově životě byl základním objev Boha jako Otce, protože předurčil další vývoj jeho lidské i duchovní cesty. Od jeho veřejného prohlášení na náměstí v Assisi “Od nynějška budu říkat: Otče náš, jenž jsi na nebesích – a už nebudu říkat otče Petře Bernardone.” (2 Celano 12) zaměstnává vztah k nejsvětějšímu Otci Františkovo vědomí a otevírá před ním porozumění tomu, že “vy všichni jste bratři a jen jeden je váš Otec – ten, který je na nebesích.” (Mt 23,8-9, srov. Neschválená řehole 22,35-36) Všichni jsou bratři a  sestry a všichni mají stejný vztah k nebeskému Otci: proto je existence jakékoli formy útisku člověka člověkem nespravedlivá. Způsob života podle evangelia živený kontemplací nalézá u Františka své místo v životě bratrského společenství. Společenství mezi bratry má svůj základ v Duchu, který volá k lásce a vytváří jednotu. Tentýž Duch, který nám dává poznat a vzývat Otce se synovskou důvěrou (srov. Řím 8,15), nám umožňuje přijímat druhé jako bratry a  skutečné dary od Boha. Bratrské společenství se otevírá všem lidským bytostem i  všemu stvoření. Stává se tak eschatologickým znamením a vyhlášením přítomnosti Božího království, které narůstá mezi lidmi.

Uvědomění si skutečnosti, že jsme bratry, dětmi nebeského Otce, nás přivádí ke zkušenosti milosrdenství. Na Františkovi je to zřejmé: Prokazuje malomocným bratřím stejné milosrdenství, jaké mu Pán, milosrdný Spasitel, v každém okamžiku prokazuje. Proto všichni bratři zrození z Otcova milosrdného lůna jsou jeho skutečnými dětmi, pokud podle Ježíšova příkladu projevují vůči sobě navzájem milosrdenství. Obrazy, které byly Františkovi velmi drahé (vzájemné mytí nohou, vzájemná péče jako matka pečuje o své dítě), jasně vyjadřují, co musí podpírat kvalitu života bratří a sester: odpuštění, láskyplnost, úcta, pozornost, starost, trpělivost, obětavá služba.

Jako ozvěnou zní vaše řehole: “Jako Otec spatřuje v každém člověku podobu svého Syna, prvorozeného mezi mnoha bratry, tak ať sekulární františkáni všechny lidi přijímají pokorně a laskavě jako dar od Pána a jako obraz Kristův. Smysl pro bratrství ať jim dá radost a ochotu být zajedno se všemi lidmi, zvláště s nejmenšími. Ať se snaží pro ně vytvořit životní podmínky důstojné tvorů vykoupených Kristem.” (Řehole SFŘ, čl. 13)

1.2.3 “Jděte …”

František považoval bratry za společenství poutníků a  cizinců, pokojných a pokorných, beze všeho vlastnictví, kteří pracují zbožně a  s vírou. Putující charakter tohoto bratrského společenství je zřejmý z toho, co píše Jakub z Vitry: “celý svět se stal jeho prostorným klášterem.” Místem pro hlásání evangelia je celý svět, ve všech jeho rozličných situacích, v každém čase a na každém místě. Nacházíme v tom uvědomění si univerzality evangelia stejně jako vzájemné závislosti všech bratří a sester i celého stvoření. Toto putování do srdce světa vede k setkání s malomocnými všech dob. Jeho hlavní a  neodmyslitelnou podporou je láska, která zajišťuje kvalitu nezbytného dialogu se všemi lidmi.

Svým vlastním životem a činností evangelizuje bratrské společenství samo sebe a stává se živým svědectvím radostné zvěsti našeho Pána Ježíše Krista. Spolupracuje na stavbě Božího království pod inspirací Ducha svatého a stává se tak svědkem způsobem svého života i hlásáním. Evangelní kvalita života se stává rozhodujícím prvkem odůvodňujícím samotné hlásání. František dobře podtrhuje dva aspekty hlásání, když píše v Neschválené řeholi, že na jedné straně musí bratři “nezačínat hádky nebo spory, ale kvůli Pánovi se podřídí každému lidskému zřízení, a vyznají, že jsou křesťané” a na druhé straně “pokud to poznají jako Boží vůli – budou hlásat Boží slovo.” (Neschválená řehole 16,6-7)

Vaše řehole vám připomíná, že máte být “přítomni svědectvím svého lidského života i odvážnými činy … při prosazování spravedlnosti” a  “především ve veřejném životě” byste se měli zavazovat “ke konkrétním akcím”, které jsou v souladu s vaší vírou, a “jako poslové dokonalé radosti ať se za všech okolností” snažíte “přinášet druhým radost a naději.” (srov. Řehole SFŘ, čl 15 a 19) Tváří v tvář výzvám a znamením naší doby se toto hlásání bude projevovat živým svědectvím o zkušenosti Boha a jeho kontemplaci a nebude se zdráhat s kritickou citlivostí i nezbytné prorocké neohroženosti. V duchu úcty a  solidarity s druhými a se schopností rozeznávat semena Božího království přítomná v ostatních kulturách bude muset být toto hlásání schopné naslouchat a  být otevřené vhodné inkulturaci (vtělení do různých kultur a prostředí).

Obdrželi jsme veliký poklad, který je třeba stále znovu a  znovu objevovat. Budoucnost poslání, které František dostal a které nám církev svěřila a opět dnes svěřuje, na tom závisí.

Pane našeho života i dějin,kéž působením tvého Ducha zakoušíme,že toto starodávné poslání, které jsi nám svěřil,může ještě i v této nové době proměňovat svět.Kéž je tvůj Duch pro nás jako silný vánek,abychom se statečně plavili k novým obzorům,které nám na naší cestě odhalíš. 2. Navracejme Bohu všechna dobrodiní

V této druhé části našeho setkání se budeme snažit zachytit některé aspekty úkolu, který nám byl jako věřícím v Ježíše Krista, a zvláště jako františkánům, svěřen: Jsme si vědomi toho, že všechno dobré pochází od Boha, takže se cítíme povoláni k tomu, abychom mu na všechna dobrodiní odpovídali vraceli “největšími díky”, jak nám připomíná sv. Klára (ve své závěti), nebo jinými slovy, s hlubokým smyslem pro vděčnost, který se má projevovat skutky a zaměřením života. “Rozlišování … neznamená pouze hodnocení skutečnosti a událostí ve světle víry; zahrnuje také konkrétní rozhodnutí a  aktivní působení nejen v církvi, ale i ve společnosti.” (Christifideles laici 51)

Navracet Pánu všechna dobrodiní proto znamená stálý závazek rozlišovat, jak můžeme sloužit našim bratřím a sestrám prostřednictvím darů, které máme, v prostotě ducha a pravé radosti. Navracet Pánu všechna dobrodiní tedy znamená žít naše životy jako oslavu lásky, kterou – jak poznáváme – jsme milováni, lásky samotného trojjediného Boha. To z nás činí proroky: lidi, kteří berou naprosto vážně Boží slovo i lidská slova a pro jejichž životy jsou charakteristická účinná znamení, která ukazují, jak Boží slovo oživuje lidská slova a uvádí je do plnosti pravdy. Prorocká služba, typická pro každou pokřtěnou osobu, která se v Duchu svatém podílí na Ježíšově prorocké službě, je pociťována jako zvlášť nezbytná, ano, řekl bych naléhavá v dnešní době. Zapůsobilo na mne jedno z posledních doporučení nedávno zesnulého velkého brazilského biskupa Heldera Camary: “Nenechte vymřít proroctví!” Plně se s touto výzvou ztotožňuji. Považuji za důležité, abychom se vzájemně podporovali ve vědomí toho, že jsme voláni odpovědět na ať již vyslovená či nevyslovená očekávání světa.

Následování Ježíše Krista otevírá naše oči pro novou vizi, nové hodnoty a priority. Tím, čeho jsme dosáhli, jsme zdaleka nevyčerpali veškerou velikost a možnosti Božího království; proto je zde vždy prostor pro tvořivost, při které jsme spolupracovníky a ne soutěžícími či protivníky. Jsme povoláni pracovat na společném díle, jehož hlavním cílem je zvýraznit a učinit účinnými znamení Božího království přítomná ve světě. a to máme uskutečňovat v prostotě: Naším úmyslem není postavit sebe na nejvyšší stupeň a blahosklonně nabízet naše slova. Neprovozujme vysoceznějící či komplikované projekty. Nehledejme pověst a slávu. Nabízejme to, co jsme a co máme, v pravdě a  kvalifikovaně, a mějme při tom na mysli, že máme konat dobře vše, co konáme (srov. Gaudium et Spes 43). Bůh je Otec všech a každý má právo mít prospěch ze všech dobrodiní, kterými nás on zahrnuje. Naše služba musí vytvářet takové podmínky, aby se to mohlo dít. Takto navracíme Bohu všechna dobrodiní.

2.1 V církvi

Pro nás jako františkány je církev je naším životním prostorem. Náš společný otec František, evangelní muž, skrze obdarování Duchem chápal, že naše společenství s Bohem ve víře je dosaženo v církvi. Pro jeho povolání je příznačný těsný vztah k církvi: “Jdi, Františku, a oprav můj dům (mou církev) …” Řehole SFŘ odráží téhož ducha: “Sv. Františkem inspirováni a  spolu s ním povoláni k obnově církve ať horlivě usilují o život v plném společenství s papežem, biskupy a kněžími a s důvěrou ať podporují otevřený a  apoštolsky účinný dialog.” (Řehole SFŘ 6)

Církev, ve které dnes žijeme, dozrála skrze zkušenost 2. vatikánského koncilu. Církev se chápe jako Boží lid, složený z těch, kdo věří v Krista, ne zrozený z těla, ale z vody a Ducha svatého. “Bůh svolal shromáždění těch, kdo s vírou vzhlížejí k Ježíši jako k původci spásy a zdroji jednoty a  pokoje, a ustavil církev, aby byla pro všechny společně a pro každého zvlášť viditelnou svátostí této spásonosné jednoty.” (Lumen Gentium 9) Vědom si svého původu “svatý Boží lid má účast také v Kristově prorockém poslání tím, že rozšiřuje jeho živé svědectví především životem víry a lásky, a tím, že podává Bohu oběť chvály.” (Lumen Gentium 12) Ježíš založil svou církev jako univerzální svátost spásy, aby se tak dosáhlo přání Božího srdce: aby všichni lidé byli spaseni a došli poznání pravdy. Církev je podle své vlastní přirozenosti poslána, je to jejím zaměřením; je poutnicí na všech cestách člověka. František je poutníkem v církvi a pro církev: “Jdi, Františku …”

Nemůžeme se na církev dívat jinak a milovat ji než jako dar, který nám dal Pán. Je lůnem, které nás nepřetržitě rodí Životu. Díváme se na tuto církev poslanou do celého světa, která na celém světě je “rostoucím tělem”, “budovou, která se staví” (H. de Lubac). Díváme se na tuto církev, svatou matku, která živí její maličké, která se stává jejich služebnicí a odpovídá jejich nejhlubším potřebám. Díváme se na tuto církev, která je ve uprostřed světa a  která volá každého k jeho věčnému povolání a naplnění v Kristu. Tato církev, svatá i hříšná, je zrozena z tajemství vztahu mezi božskými osobami a mezi Bohem a člověkem. a roste koloběhem lásky mezi lidmi, v dějinách, kde se lidé stávají zjevením svaté Lásky, samotného Boha.

V církvi nemůžeme jinak než uznat jeden druhého jako lidi ve vzájemném vztahu: s Bohem a mezi sebou navzájem. V tom nacházíme své zvláštní povolání jako bratrské společenství shromážděné Duchem. v církvi jsme bratrským společenstvím poslaným, tj. jsme posláni jako bratři a sestry, kteří se jako takoví mohou stát znameními a mluvit živými slovy o univerzálním Božím otcovství. Nevyhnutelným důsledkem toho je pak otázka, zda jsme si vědomi skutečnosti, že jsme v církvi protagonisty a ne diváky. Jinými slovy mandát k vydávání svědectví jako církev není privilegiem jen několika, ale všech křesťanů.

Koncil nám na několika místech připomíná, že všechen Boží lid je subjektem mesiánského poslání. V konstituci Lumen Gentium 10 je řečeno, že “pokřtění jsou svým znovuzrozením a pomazáním od Ducha svatého posvěceni na duchovní chrám a na svaté kněžstvo, aby každým skutkem jako křesťané přinášeli duchovní oběti a hlásali mocné činy toho, který je ze tmy povolal ke svému podivuhodnému světlu. Ať proto všichni Kristovi učedníci setrvávají v modlitbách a společně chválí Boha, ať sami sebe nabízejí jako oběť živou, svatou, milou Bohu; ať všude ve světě vydávají svědectví o Kristu a těm, kdo se na to ptají, ať zdůvodňují, proč mají naději na věčný život.” Pavlova slova Římanům “Vybízím (vás): přinášejte sami sebe v oběť živou …” (Řím 12,1), na která tento text odkazuje, vyjadřují velmi jasně, že křesťané prožívají kněžský charakter své existence, nejen v úmyslu oběti, ale také skutky, které skutečně konají. Proto každodenní věrnost ve vykonávání svého zaměstnání, v práci ve prospěch rodiny, společnosti a všech lidí, vytváří místo, kde křesťané žijí své kněžství. Křesťané jsou “kněží všeho, co existuje v chrámu, kterým je svět, milostí víry v Krista, který jim umožňuje nabídnout jejich životy Bohu, a s ním, v chrámě jeho těla, církvi.” (S. Dianich)

V těchto slovech nacházíme nástin všeobecného kněžství, které církev znovu objevila ve svém vědomí, ale které ještě se dostatečně neuskutečňuje na pastorační úrovni. Nyní nám toto pomáhá v našem zamyšlení nad tím, jak mohou sekulární františkáni svým vlastním typickým způsobem odpovídat vracet Bohu na ten dar, že jsou laickými křesťany dneška.

2.2 “Integrální” spiritualita

V tom globalizujícím se a roztříštěném světě, přitahovaném okamžitými senzacemi a obávajícím se budoucnosti, se život podle evangelia uskuteční na prvním místě a především živým svědectvím o zkušenosti s  Bohem a  jeho kontemplací. “Je nemožné zlidštit dějiny bez kontemplativního ponoření do nich. Kontemplativní postoj a co nejvíce autenticky žitá spiritualita jsou podstatnými požadavky pro ty, kdo jsou voláni k tomu, aby uskutečňovali v dějinách Boží království.” (J. M. Arnaiz) Myslím si, že spiritualita nemůže být v dnešní době uvězněna ve “vodotěsných komorách”, ale musí se vyznačovat určitou integrální dimenzí. V této postmoderní době charakteristické široce rozšířenou nabídkou kontemplace a mysticismu různých typů a směřující k synkretismu, navrhuji křesťanskou mystiku a kontemplaci uvnitř světa a ze světa. Rád bych vymezil kontemplaci jako část či spíše rozměr kultury života a  víry, schopnou kultivovat srdce a smysly směrem ke všemu, co “se nás v absolutním smyslu týká” (P. Tillich), směrem ke zkušenostem a základním hodnotám, které – uprostřed všech změn – dávají smysl našemu životu (jako např. být přijímán a milován), směrem k prioritám (rád bych byl posuzován podle toho, co jsem, co si přeji a v co doufám, ne podle toho, co vlastním a vytvářím), směrem ke křesťanskému Bohu, který se zjevil jako láska, milosrdenství … Kontemplace – v klášteře i ve světě – je nikdy nekončícím cvičením naší víry v konkrétních životních situacích. Opakuji ještě jednou své přesvědčení, že kontemplace není povinností nebo výsadou pouze malé skupiny: je opravdu citlivým srdcem a duchovním a prorockým citem všech křesťanů v novém tisíciletí pro znamení času, pro to, co je krásné a ohromující. “Hle, činím něco docela nového a už to raší. Nevíte o tom?” (Iz 43,19) Kontemplace dnešní spirituality nás učí kopat studny před tím, než budeme umírat žízní, a učí nás prorockému pohledu, který – podle jednoho asijského přísloví – je schopen rozeznávat “v semeni květinu a ve vejci orla”. Současně je kontemplace zdrojem energie, který je nezbytný pro formaci světa. Sám Ježíš, po setkání s Otcem na osamělém místě (Mt  14,23) na hoře a na poušti, se vrátil k zástupu, k chudým, nemocným a k těm, kteří potřebovali pomoc. Boží tvář se ve skutečnosti objevuje skrze tvář našich sester a bratří, zvláště těch nejopuštěnějších: kontemplativní člověk je rozpoznává a ví, jak se k nim správně přiblížit s laskavostí.

Zmatený postmoderní svět běžící za množstvím podnětů je polapen v povrchním postoji, který zakrývá jeho nedostatek věrnosti. Potřebuje spiritualitu založenou na vtělení, která je schopná solidarity, aby odpovídajícím způsobem pomáhala mužům i ženám naší doby a vytvářela mezi nimi vazby, které by byly prosté přání a pokusů o ovládání.

Klíčovou otázkou je: Chceme, jak nám František ukazuje, dát prostor Duchu Páně v našem osobním životě i v životě bratrského společenství? Je skutečně dobré, abychom si připomněli, že františkánský život ve všech jeho vyjádřeních nenalézá své oprávnění k existenci v sérii projektů, ale v tom, čím jsme a musíme být: viditelnými svědky neviditelného Boha.

Jsem naprosto přesvědčen, že pokud se staneme takovými svědky, budeme mít místo, příležitost a poslání v tomto sekularizovaném světě, ve kterém žijeme. Jsme Božími svědky, s kontemplativním pohledem a viděním stvoření, světa, lidí v něm, jejich ohrožení a nadějí? Soucit pochází a vyrůstá pouze z kontemplace, schopnost být společníky (spojení mezi těmi, kdo sdílejí – cum – tentýž chléb – panis), schopnost přijímat druhé, schopnost vést ekumenický a mezináboženský dialog, věrnost v úsilí pracovat pro mír, spravedlnost a péči o stvoření, solidarita a angažovanost, která se nenechá odradit, když je konfrontována s vnitřními či vnějšími nezdary. Pouze v kontemplaci skutečně nalézáme cestu, která nás vede k člověku a kterou musíme jít s našimi bližními, včetně těch, kteří nepatří do domu naší víry.

Jsem přesvědčen, že v těchto posledních letech nám Duch Páně ukázal, že naše identita nemá své kořeny v té či oné věci, ale ve schopnosti být ostatním svědky lásky a pravdy Božího Ducha. Proto je nezbytné, abychom se s odvahou sami sebe ptali: Z čeho skutečně žijeme? Odpovědí je snad pouze toto: Žijeme z evangelia, z víry v Vzkříšeného, z osobního i společného setkání s ním, ze vzpomínky na jeho život, z oslavy jeho přítomnosti v Chlebě, v životě a  v našich slabostech, z Ducha svatého.

2.3 Odlišná globalizace

Z kontemplativního života vychází náš bratrský život a naše poslání, naše společenství se všemi lidmi a tvory. Můžeme vidět, jak slábnou meziosobní vztahy kvůli bezohlednému užívání komunikačních prostředků v naší globalizující se společnosti. Cílem františkánských bratří a sester nemůže být to, aby se stali konkurenty neoliberálního projektu globalizace, který ve svých konečných důsledcích produkuje moc a peníze. Naším cílem nemůže být ani to, abychom přispívali k zahlazení různých kulturních a náboženských identit a  upřednostňovali takový mechanismus, pomocí něhož získává menšina rostoucí moc, zatímco většina je ze všeho stále radikálněji vylučována. My máme uskutečňovat odlišný model globalizace. Patříme do rodiny bratří a sester, kteří se navzájem znají, mají k sobě navzájem úctu a nabízejí jeden druhému pomoc. a také máme společnou vizi Božího království, církve a toho, jak dnes následovat Ježíše, vizi, která nás v budoucnosti musí inspirovat k překročení – více, než jsme kdy doposud činili – regionálních a historických partikularismů kvůli společnému dobru, protože hodnoty, které nás spojují, jsou silnější, než okolnosti, které nás rozdělují. Musíme postavit proti logice trhu a moci logiku lásky, úcty a  soucitu. Pán chce milosrdenství, ne oběti (srov. Mt 12,7). To vyžaduje, abychom se ptali sami sebe, zda je naše životní cesta autentická – nejen náš osobní život, ale také život františkánské rodiny v církvi.

Jak můžeme autenticky ohlašovat slovo o křesťanské svobodě, daru Vzkříšeného, když se mezi sebou obáváme vzájemné důvěry? Podle mého mínění se musíme uvnitř františkánské rodiny jako Františkovy děti, bratři a sestry, učit, jak vytvářet mezi sebou navzájem a mezi našimi řády autentické vztahy, jejichž prostřednictvím si můžeme vyměňovat a dát do vzájemné služby bohatství autonomie, která je nezbytnou podmínkou pro realizaci vzájemné úcty a  porozumění. Spíše takto, jak jsem přesvědčen, objevíme větší plodnost a hlubší misionářskou pronikavost ve vydávání svědectví Ježíšovu evangeliu, než když zůstaneme uvěznění ve vztahu, kde je SFŘ podřízen Prvnímu řádu. Globalizující se svět potřebuje více než kdy dříve na nás vidět, že jsme dosáhli společenství založené na vzájemnosti dávající život, která se stává pro muže a ženy naší doby nabídkou k vytvoření povzbuzujících meziosobních vztahů v Duchu, který je autenticky lidský.

2.4 Jednota v dialogu

Stejným způsobem se krátce zastavím u úvahy nad skutečností dialogu. Stále v nás roste vědomí toho, že dialog je nové jméno pro lásku (VC 74). Pluralita náboženství, požadavky míru, vzájemná závislost všech sektorů společnosti a povznesení člověka nás silně pobízejí k dialogickému stylu v našich vztazích. “Dnes”, píše Jan Pavel II., “můžeme spolupracovat při hlásání Království nebo se můžeme stát zastánci nových rozdělení.” (Orientale Lumen 19) Je proto nezbytné dělat “konkrétní a odvážné kroky, schopné – je-li třeba – rozbíjet klišé, snadnou rezignaci či slepé uličky.” (Orientale Lumen 19) Takové kroky vyžadují nejen dobrou znalost kořenů a kulturních výrazů různých konfesí, ale také duchovní vyzrálost. Je to opravdu nezbytné pro vytvoření nové atmosféry, pro niž bude charakteristická schopnost vážně naslouchat Božímu slovu, tj. otevřenost k obrácení a nepředvídatelným cestám Ducha, spása vnímaná jako dar, život žitý a dosvědčovaný v celé jeho hloubce. Tento duch, který se snaží aplikovat princip jednoty v různosti, se snad stane také určujícím faktorem, který dá novou sílu životu našich bratrských společenství.

Jestliže se na jedné straně ukazuje rostoucí kultura dialogu, na druhé straně vidíme dlouhou sérii diametrálně odlišných znamení, která přicházejí z naší společnosti, která je charakterizována strachem a nedostatkem sebedůvěry. i v těchto situacích jsme voláni k odvážným iniciativám, abychom budovali světy alternativní zkušenosti. Jsme povoláni k tomu, abychom byli pokornými proroky odlišné kultury, která vede k integraci druhých, k solidaritě s utlačovanými a k rozhodnutí se pro chudé. Ve rozděleném světě  a světě plném násilí jsme proto voláni k viditelnému svědectví toho, že je možné překonat rozdíly mezi lidmi a vytvářet jednotu. Naše františkánská bratrská společenství musí pomáhat překonávat nenávist k cizincům a mnoho separatistických tendencí tím, že budou mnohem intenzivněji žít slova sv. Pavla, podle nichž není problémem, že jsme “Židé nebo Řekové, otroci nebo svobodní, muži nebo ženy”, protože všichni jsme jedno v Kristu a dědici zaslíbení (Gal 3,28-29).

Srdce každého dítěte Františka a Kláry touží po skutečném bratrství ve všech možných směrech: uvnitř řádu, ve spojení se širokou františkánskou rodinou, s církví, se vším stvořením. Známky této touhy jsou viditelné skrze naši schopnost přijímat každou lidskou bytost a zvláště slabé a  utlačované, v úsilí o nastolení dialogu mezi různými kulturami a náboženstvími, v duchu hladu a žízně po spravedlnosti, míru a úctě ke stvoření.

V této souvislosti mluví vaše Řehole jasně: “Jako nositelé pokoje ať (sekulární františkáni) pamatují, že je nutno o pokoj neustále usilovat. Ať tedy hledají cesty jednoty a bratrské shody dialogem a důvěrou, že v každém je přítomen božský zárodek pokoje a že láska a odpuštění má přetvářející moc.” (Řehole SFŘ 19)

2.5 Spravedlnost, mír a ochrana stvoření

Zaměření na mír, spravedlnost a ochranu stvoření je podstatným aspektem našeho evangelního povolání a naší prorocké služby. Největší výzvy ve skutečnosti tkví ve schopnosti být znameními nové kultury života ve společenství, působit proti přítomným tendencím společnosti, kde převažuje kultura vlastnictví (mít), aktivity (konat) a konzumismu (rychlá spotřeba). Angažovanost františkánů v těchto oblastech vychází z logiky Kristova vtělení, protože to nás na jedné straně vede k tomu, abychom tady byli pro lidi a  stvoření, a na druhé straně nás vybízí, abychom byli prorockými znameními, která odhalují bez obav cokoli, co ničí důstojnost člověka a stvoření. Jakkýkoli čin ve prospěch míru, spravedlnosti a ochrany stvoření je ale neoddělitelný od kvality našeho života podle evangelia a to vyžaduje vážné úsilí.

2.6 Evangelizace současné/postmoderní kultury

Neustále se v duchu vracíme zpět k jádru naší spirituality, tj. k živému vztahu s živým Bohem, Otcem Ježíše Krista. Nacházíme se v různých sociálně-politicko-ekonomických prostředích jako děti Otce, jako bratři a sestry Ježíše, jeho milovaného Syna, který dostává všechno od Otce a nic si neponechává sám pro sebe. Tato radikální Ježíšova chudoba nás inspiruje k životnímu stylu, který je zvláště významný v současném kulturním kontextu. Požaduje od nás, abychom uznali a přinášeli s radostí pravdu o tom, že jsme stvořenými bytostmi. Musíme se vyvarovat jakéhokoli činu, který by snad vyvolával u ostatních nějakou závislost na nás, a být si při tom vědomi, že jsme byli povoláni ne k tomu, abychom vládli, ale abychom sloužili. Jen jeden je Pán, připomíná nám sv.  František. To otevírá široký obzor svobody, především vnitřní svobody, která se projevuje úctou a laskavostí k ostatním. Prostý, skromný život založený na podstatných věcech, hlásá, že být a ne mít je primárním cílem života.

Následováním Ježíše, Boha, který se stal člověkem, aby každý muž i žena měli život v hojnosti, hlásáme primární nezcizitelnou hodnotu lidí jako takových, stvořených Bohem jako svobodné lidské bytosti a jím pozvednutých k důstojnosti synů a dcer. Jednoduchý styl života, který sekulární františkáni uskutečňují v nejrozličnějších oblastech (rodina, práce, církev, sociální prostředí), je kvasem v těstě, je to semeno zaseté do půdy, kterému Duch Páně dává vzrůst. Je důležité, když františkánská rodina a zvláště sekulární františkáni vytvářejí místa, kde se toto vše dá vidět a prožívat.

Mohou se naše bratrská společenství stát skutečnými laboratořemi dialogu a společenstvími, otevřenými pro vřelé a bratrské přijetí těch, kdo jsou odlišní? Mohou být prostorem nesobecké pohostinnosti, aby uvítaly, jak říká Písmo, Boží posly, aniž by je znali (Žid 13,2)? Věřím, že je to možné; a ve skutečnosti je naléhavě třeba, aby tomu tak bylo. To nám znova předkládá volbu minority, pokorné a radostné služby: příliš častokrát zůstáváme uvěznění v mocenských hrách právě uvnitř našich bratrských společenství, ve vztazích mezi našimi řády. Když se to děje, mluvíme slovy smrti, a ne naděje. a místo toho se od nás žádá odvaha být tím, čím jsme skrze Boží obdarování.

Za podstatné považuji především toto: nabízet naši spolupráci, abychom vyloučili různé útoky proti životu. Ty se dnes rozšiřují skrze vylučování chudých, nadvládu nad slabšími a radikalizují se v praxi interrupcí, eutanázie, válek, terorismu, ekonomického otroctví, radikálního fundamentalismu a v různých formách násilí, jak osobního tak i systémového. Sekulární františkány poznáme zvláště podle toho, že se dávají k dispozici do služby životu, že podporují šíření takového způsobu smýšlení, které upřednostňuje integrální rozvoj pro všechny.

2.7 Závěr: otevřená budoucnost

V tomto světě, který trpí a který současně ukazuje známky naděje, nás Duch Páně žádá, abychom byli hlasateli nové kultury naděje a  solidarity. Duch nás zve, abychom překonávali osobní a kolektivní sobectví ve prospěch sdílení, sebestřednost ve prospěch dialogu a spolupráce; Duch nám doporučuje, abychom byli muži a ženami, kteří milují pokoj a jsou nástroji pokoje a smíření.

Díky Otci veškerého milosrdenství a mnoha bratřím a sestrám již cesta spolupráce, solidarity a dialogu začala. Musíme v ní pokračovat s trpělivostí a odhodláním, s důvěrou a vytrvalostí, protože důvěryhodnost a  evangelizační síla naší františkánské rodiny do značné míry závisí na větší otevřenosti k solidaritě a sdílení. Naše řády a bratrská společenství, které žijí rozměry sdílení, modlitby a kontemplace, již jsou nositeli této nové kultury solidarity a naděje. Skutečně, ve světě, kde není snadné hlásat evangelium slovy, jsou přesvědčivá svědectví o Bohu, který je dobro, všechno dobro, nejvyšší dobro (Chvály Boží 3).

Na závěr tohoto bratrského sdílení, během kterého jsme mohli společně meditovat nad skutečnostmi, na kterých nám zvláště záleží, bych se s vámi rád pomodlil:

Pane, skleň z nás duhu,
viditelné znamení pokoje a smíření,
výraznou duhu spojující obě tisíciletí,
staré i nové.Znamení z nebe, tebou zasazené,
znamení zaslíbení, které nikdy nezklame,
takže se tato duha stane znamením naděje pro všechny,
znamením tvé lásky ke stvoření,
příslibu tvého Ducha, který obnovuje tvář země.Kéž tě následujeme v duchu svaté nedočkavosti.
Učiň nás neklidnými, když se cítíme spokojení a sebejistí,
když se stáváme povrchními a malichernými,
když, místo toho, abychom pokračovali,
si myslíme, že jsme již dosáhli svého cíle.Učiň nás neklidnými,
když uspokojujeme naše srdce mnoha věcmi
a ztrácíme žízeň po tvé přítomnosti
a zaujetí pro mír a spravedlnost.Nedopusť, aby nás přemohla lhostejnost,
ani slepota před budoucností,
ani fanatický zápal či slepá úzkost.Daruj nám pokoj, plod setkání s tebou,
citlivost, vlídnost, ohleduplnost,
laskavost vůči každé živé bytosti i všem neživým tvorům.Zachovej nás bdělé, Pane,
abychom byli vůči sobě navzájem odvážní i soucitní,
vždy pozorní ke tvému slovu,
citliví k pláči chudých,
otevření novým generacím.Dopřej nám, abychom tě následovali s naprostou věrností.
Ano, Pane, skleň z nás duhu,
znamení naděje pro nový svět.