Kritéria rozpoznávání v péči o povolání (Formační seminář 1999)

 (podle fr. Francesco Bravi OFM)

1. úvod

Získávání povolání má sledovat vymezený, předem určený proces, který by podporoval zralost lidskou, křesťanskou a v povolání, a  zahrnoval by při nejmenším tyto fáze:

1. nevyhnutelné uvedení do života víry a první zkušenost povolání

2. prohloubení rozhodnutí o povolání poznáním života, františkánské spirituality, charakteristik a aktivit řádu

3. rozhodnutí kandidátů začít cestu vstupní výchovy a zakusit františkánský život.

Ověření pravosti povolání a osobní schopnosti

Klasické rozdělení na růst lidský, křesťanský a  františkánský, při vědomí, že v praktickém životě se tato hlediska vyvíjejí společně, ačkoli jsou teoreticky odlišná.

2. Prvky lidské zralosti

2.1 v středu rozpoznávání povolání stojí vždy osoba, které je třeba pomáhat (ne, co osoba je, nebo jak osoba vidí sama sebe, nýbrž čím by se osoba chtěla stát, čím by chtěla ideálně být s Boží pomocí). Povolání spočívá na překonání vlastního já a v překročení sama sebe. Člověk směřuje k Někomu, kdo je nahoře, mimo nás, k Někomu, s kterým se má setkat a milovat ho.

2.2 Skutečné rozpoznávání povolání neověřuje jenom, že tu povolání je, nýbrž zjišťuje jeho intenzitu. Správná otázka zní, zda chování jednotlivce je diktované hodnotami nebo jeho osobními potřebami. Chování navenek může být stejné, avšak spodní motivace je opačná. Znamená to tedy vidět, do jaké míry se vyhlašované hodnoty projevily v životních postojích. Tedy ne jenom "přítomnost" hodnot, nýbrž také jejich "význam".

2.3 Základní hlediska lidské zralosti:

- poznání a přijetí sebe sama i druhých (pokračování ve světle víry: jako marnotratný syn poznávat svou hříšnost a zároveň Boží lásku, přijetí milujícím Otcem i přesto, že jsem hříšník)

• samostatnost a schopnost sebekontroly

• svoboda vnitřní i vnější

• potřebná rovnováha citová a sexuální

• harmonický vývoj psycho-fyzických vlastností mravních a  rozumových

• schopnost vyrovnaně kriticky posuzovat události

• stálost učiněných rozhodnutí (schopnost složit profesi, která je trvalým závazkem)

• uznání a přijetí omezení osoby a prostředí, chápaných jako integrující a konstitutivní část osoby

• překonání egocentrismu

• schopnost účastnit se společného života a otevřenost pro dialog

• schopnost spolupracovat a pracovat v týmu

• ochota přijímat nové hodnoty

• obětavost.

(Formátor jedná jako Kristus: nalomenou třtinu nedolomí, doutnající knot neuhasí. Jedná i jako sv. František: váhající povzbuzovat, k  těm, kdo se už rozhodli, je ale náročný: “Se svými, kteří zasvětili život stálému zdokonalování, se vypořádal jinak: bral je za slovo: Chudé dámy od sv.  Damiána chtějí okusit napřed duševních slastí vnuknutého kázání? Dostane se jim popele a Miserere jako tichého ponaučení o pomíjejícnosti světa. Bratr Ruffino má choutky po nedůtklivé osamělosti? Ať tedy káže ve spodním prádle. Bratr Maseo se chce blýsknout jako kazatel? Bude vrátný,. Jeden z bratří shromažďuje peníze? Musí je vzít do úst a položit na hnojiště. Nějaký novic chce být spisovatelem? Naučí se tedy moudrosti modlitby od bratří laiků.

Má-li člověk před sebou ideál, má být pánem sebe a musí stačit pouhá připomínka, aby se vrátil do řady.” - Gemelli)

3. Prvky křesťanské zralosti

• vytrvalé hledání Boží tváře a objevení Krista jako jediného potřebného (modlitba, slovo, svátosti)

• rozhodnutí pro službu bratřím ve schopnosti darovat se a  strávit se pro Království

• touha pracovat ve společenství církve, milovat ho a sdílet s ním vášeň pro zvěst Evangelia.

4. Prvky františkánské zralosti

Bratrství, ať už prožívá bratrské společenství anebo se modlí, ať už evangelizuje anebo slouží, je prvním znamením a prvním projevem povolání.

Základní kritéria pro rozpoznání františkánského povolání:

• schopnosti žít bratrský život

• život modlitby osobní a liturgické

• touha sdílet Pánovo slovo a vydávat mu svědectví

• konkrétní rozhodnutí pro službu malým a posledním (s tím spojený duch kajícnosti - “kajícníci z Assisi”, kající bratři a sestry, viz Závěť sv. Františka: Pán dal mně tak činit pokání ...)

Duchovní rozpoznávání ve františkánské spiritualitě

(podle P. Guido Maladrino OFM)

A. Postulát (kandidatura) - zaměření

Bratr (sestra) je připuštěn do noviciátu, když po poznání Božího volání dospěl k takovému stupni lidské a duchovní zralosti, který mu dává možnost odpovědět na toto volání s dostatečně svobodným a odpovědným rozhodnutím. Nevyžaduje se, aby kandidát byl schopný plnit všechny požadavky života, ale musí být považovaný za schopného jich postupně dosáhnout. Postulát (jako předběžná zkouška) má za účel umožnit úsudek o postojích kandidáta a jeho povolání, ověřit stupeň jeho náboženské kultury a doplnit ji.

Podmínky připuštění do noviciátu (všeobecné):

• stupeň lidské a křesťanské zralosti

• základní všeobecná kultura

• vyrovnaná citovost

• schopnost žít ve společenství pod autoritou představených

Podmínky připuštění do noviciátu (františkánské - viz Konst. 39.2):

• katolická víra

• život ve spojení s církví (srv. CIC 316: nelze platně přijmout veřejného odpadlíka od katolické víry nebo od církevního společenství, exkomunikovaného přímým uložením nebo úředním prohlášením)

• dobrá morálka

• jasná znamení povolání

Postulát:

1. Období zkušební - kandidát zkouší svoje povolání, společenství "zkouší" jeho pohnutky a postoje

2. Období informační - základní poznání křesťanského učení a  řeholního života

3. Období formační - dosáhnout postačující zralost na úrovni lidské a křesťanského života

Cíle výchovného zaměření:

• naučit se poznávat sebe samého

• doplnit základní křesťanskou výchovu

• přezkoumat hlubší pohnutky povolání

• postupně prohloubit poznání františkánského života

Vymezení postulátu:

1. Získat základní poznání křesťanského učení a  františkánského života.

2. Postupně poznat a ověřit si františkánský život.

3. Prohloubit a ověřit si povolání a jeho pohnutky.

4. Umožnit vzájemné poznání mezi postulantem a společenstvím a  tak dojít k zodpovědnému rozhodnutí v ohledu přijetí do noviciátu.

Vyžaduje se, aby postulant uskutečnil hlubokou revizi vlastního života, přezkoumal rozhodnutí o svém povolání, přijal nové hodnoty a  postoje více odpovídající františkánskému způsobu, a vstoupil na cestu dozrávání lidského a dozrávání ve víře.

Proto je třeba, aby naše společenství poskytovala příklad "realizovaného povolání". Prostředí radostné, lidsky bohaté, opravdové a  směřující k ideálu vyjádřenému sliby, kde by si mohli ověřit své povolání.

B. Postulát - kritéria rozpoznávání

Každý je v situaci, kdy musí ohodnotit konkrétní osoby ve zvláštních situacích. Rozpoznávání je vždy těžké: osoba zůstává tajemstvím, tak jako je tajemstvím působení Boha a jeho kritérií, podle kterých povolává.

V postulátě má kandidát dokázat sobě samému i společenství svoje rozhodnutí přijmout povolání cestou obrácení k následování Krista podle příkladu sv. Františka.

Základní význam pro zhodnocení: vůle obrátit se, schopnost měnit se, nechat se vést magistrem (vedoucím formace) a společenstvím.

Pochybnosti vzbuzuje člověk, který se nedokáže zapojit do rozhovoru nebo vzdát se určitých myšlenek, postojů, nebo který se přizpůsobí našemu životu bez přesvědčení a bez nadšení, či projevuje sice radikální změny, ale jen vnější (zůstává na povrchu).

1. Dosáhnout dostatečné lidské a křesťanské zralosti

a/ Lidská zralost

"Zralá osoba je taková, která překonala převažující vztah k  sobě samé tím, že se otevřela k pochopení druhých i aktivní účastí na jejich životě s citovým vztahem důvěrnosti a úcty. Vzhledem k sobě samé zralá osoba dosáhla stupeň sebeovládání, který nespočívá ve vyloučení vnitřních podnětů a  rozporů, ani není blaženě a neustáleně vyrovnaná, dokáže však snášet rozdílnosti, jak ze strany druhých, tak i tím více ve svém vlastním nitru, se základním pocitem jistoty, který dává i míru, jak se vyhnout neúměrnému nadšení či strachu. Má realistické poznání světa, přiměřené okolnostem, a je schopná pustit se účinně do své práce. Je schopná kontrolovat se bez toho, že by se utápěla v utkvělých a deprimujících myšlenkách, takže je schopná pochopit, co závisí od ní. Je schopná udržovat důslednou linii chování se ve svém životě a  zastávat zásady a rozhodující hodnoty, které u ní mají rozhodující místo." /Zunini, Homo religiosus, Milán 1966/

a. Oblast poznání

• hluboké poznání a přijetí sebe samého:
  své minulosti, svá omezení i možnosti

• jasné sebevědomí: kdo jsem, co chci

• upřímnost, otevřenost pro dialog

b. Citová oblast

Postavit do středu pozornosti nikoli sebe samého a svoje já, být schopný darovat se Bohu a bratřím.

To vyžaduje:

• dostatečnou sebekontrolu a ovládání vlastních podnětů

• citovou pokojnost a vyrovnanost, bez neúměrných nadšení a  obav

• srdečný vztah k druhým, ve společenství i mimo ně

• schopnost dávat a přijímat

• schopnost darovat a obětovat.

c. Oblast vůle

• osobní samostatnost

• schopnost volby a praktických rozhodnutí (proti nerozhodnosti)

• smysl pro zodpovědnost: umět včas splnit přijaté úkoly a  dané příkazy ( proti nestálosti)

• odvaha měnit a začít znovu (proti malomyslnosti) - být “kajícím bratrem, sestrou”

• trpělivost, jako schopnost dokázat trpět, čekat, překonávat těžkosti (proti: všecko, hned a zadarmo).

b/ Křesťanská zralost

Víra je především Božím darem, osobním a tajemným vztahem. Křesťanská zralost znamená přenést do života to, co jsme dostali ve svátostech křesťanského zasvěcení (křest, biřmování, Eucharistie), totiž synovský postoj vůči Bohu (být novým člověkem v Kristu), horlivost v boji proti zlu (smrt - vzkříšení), "církevní smysl", křesťanské rozpoznávání a svědectví, dát svůj život za spásu světa.

Autentická zkušenost víry

1. životná: ne něco k osobnosti připojeného, nýbrž do ní integrovaného, ba právě má to být sjednocující střed vší zkušenosti. Nemá se dotýkat jen některého hlediska, nýbrž celého člověka a celého jeho života.

2. dynamická: vztah k Bohu je autentický do té míry, v jaké přetváří /obrácení!/ a plynně se vyvíjí ve vztahu k vnitřním i vnějším měnícím se podmínkám života.

3. osobní vztah je vztah společenství mezi Já a Ty, uskutečnění synovského postoje. Tato zkušenost s Bohem roste prostřednictvím:

• života osobní a vytrvalé modlitby vedle modlitby společné

• pravidelného přijímání svátostí, především Eucharistie

Vztah víry je dále globálním vztahem, když zahrnuje celou osobu: rozum, city a vůli. "Milovat budeš Pána, svého Boha, z celého svého srdce, z celé své duše a ze všech svých sil"/Lk 10,27/.

a-Rozum

Čím méně poznáváme osobu nebo věc, tím více si ji subjektivně "vytváříme". Bez prohloubení poznání druhého je vztah povrchní nebo zatížený zájmy a předsudky. Proto autentický a zralý vztah k Bohu vyžaduje:

• získat základní poznání křesťanského učení

• prohloubit znalosti Božího slova

• prožívat Boží přítomnost a rozpoznávat Boží vůli ve svém životě a dění.

b-City

Milovat znamená zaměřit na někoho nebo něco všechnu svou energii. Milovat Boha znamená naučit se dát ho do středu života a na prvé místo zájmů, znamená to svěřit se mu v plné disciplinovanosti a být do něho "zamilovaný", znamená to milovat věci a osoby v Bohu. "Bůh můj - mé všechno!" (sv. František).

c-Vůle

"Jestliže mě milujete, budete zachovávat mé přikázání"/Jan 14,15/. Autentická víra se neomezuje na vniterný vztah, nýbrž vede k trvalému obrácení, k vydávání svědectví, k službě v církevním společenství, k životu danému jako dar Bohu a bratřím.

Lidská zralost je neodmyslitelným předpokladem pro zralost křesťanskou. Je dobré mít na mysli především 2 výchovné pohnutky:

1. Vniternost

• vnitřní jednota a rovnováha (sjednotit citovost a rozum, mít stupnici hodnot): umožňuje svobodnou volbu (profese)

• být citlivý na vnější svět (osoby, věci, události)

• vnitřní bohatství (znalost sebe, zkušenost Boha)

• být vyrovnaný v událostech (stálý v těžkostech, odvážný v  boji, jednoznačný v konání)

• nechat růst vnitřního člověka (uvažování, ticho, samota)

2. Sociální a církevní smysl

Sociální zralost se projevuje schopností aktivně a odpovědně se zařadit do vlastního prostředí. Znamená cítit se částí lidského i církevního společenství a zavázaný vytvářet "dějiny". Cítit zodpovědnost udělat něco pro druhé.

Význam bratrství a minority v období postulátu:

Františkánská výchova se uskutečňuje v bratrském společenství a k životu v něm. v postulátě začíná kandidát dělat zkušenost a zkouší svoje františkánské rozhodnutí v schopnosti žít v bratrském společenství spolu se schopností dialogu a naslouchání, přijímání druhých, lásky k tomuto společenství, umění sesouladit svůj život s životem společenství atd. (důležité pro budoucí plný život ve společenství: co pro mne znamená bratrské společenství a účast na jeho setkáních, čemu bych dal (dávám) před těmito setkáními přednost?)

Kandidát je dále vyzvaný vyjádřit svůj postoj minority, následovat Krista chudého a pokorného tím, že uskutečňuje pravdivou cestu obrácení čili přechodu k životu ve společenství, překonává sobectví dáváním se druhým, zaujímáním postoje poslušnosti, projevováním ochoty k práci a postoje služby v okruhu společenství nebo ve zvláštních zkušenostech vůči nuzným atd.

3. Dosáhnout základního poznání křesťanského učení a  františkánského ducha

Základní poznatky v oblasti teologické (katechismus), biblické (četba Písma), liturgické (slavení svátostí, liturgie hodin) a  františkánské (život sv. Františka).

4. Poznat a postupně vyzkoušet františkánský život

Co vyžaduje "postupně vyzkoušet" františkánský život: Život v  postulátě nemá být předbíháním budoucího života v noviciátě, ani předčasnou zkušeností života po profesi, nýbrž postupným přechodem k životu ve společenství a se společenstvím. Kandidát není ještě “bratrem” (“sestrou”) a není možné od něho žádat věci, které možná sami neděláme! účastní se bratrského života bez toho, že by byl nucený k povinnostem členů společenství.

5. Prohloubit a ověřit povolání a jeho pohnutky

V postulátě je všechno zaměřené na ujasnění a prohloubení povolání. Kandidát ověřuje svoje volání konkrétní zkušeností františkánského života, intenzivnějším životem víry, naukovým prohloubením náboženského a  františkánského života, cestou lidského a křesťanského dozrávání.

Základní úlohou magistra (vedoucího formace) je pomáhat kandidátovi častým hlubokým a osobním vztahem při tomto rozpoznávání, rozebíráním průběhu povolání, a /nebo/ hlubokých pohnutek, případných těžkostí přijetí např. slibů (profese) a františkánského života, rozpornosti osobnosti apod.

K této úloze přispívají, i když s odlišnými úkoly a funkcemi, duchovní asistent, zpovědník, duchovní rádce, celé bratrské společenství.

I když rozhodnutí musí učinit celé společenství a pokud možno společně s kandidátem, je především úlohou magistra (vedoucího formace), zhodnotit ke konci postulátu pravost povolání a odhalit v kandidátovi jasnost povolání, vědomí Božího volání a vůli odpovědět na ně, rozhodnutí jít dopředu, ztotožnění se s františkánským ideálem, nevyhnutelné postoje atd.

Je to zhodnocení nelehké, spočívající v podstatě na tom, co kandidát sám poví a projeví ve svém chování. Je tu vždy riziko omylu, jak v  kladném tak v záporném posouzení.

Konečně, když se učiní co je možné, je třeba svěřit se Boží milosti s důvěrou, že....květy přijdou, i když to nebudou růže!

(upozornění na význam modlitby: povolání je možno si vymodlit, modlitbou posílit!)

Rozpoznávání v období noviciátu

(podle fr. Angelo Ferro OFM)

Hlavním cílem výchovného procesu je uskutečnit, nebo dát vyrůst ve vychovávaném to, co má Bůh s ním v plánu. Pro uskutečnění tohoto procesu užívá vychovávatel nebo výchovné společenství prostředku, který je výchovnou metodou, dnes všeobecně označovanou jako "osobní" /nebo “zaměřená”/.

Při tomto procesu společenství, vychovávaný a magistr (vedoucí formace) používají rozpoznávání, aby si ujasnili, jaká je Boží vůle o  nich o všech /sv. František: “Pán mi dal bratry"/.

Zkušenost rozpoznávání je zkušeností složitou. Je třeba uvést v soulad dvě skutečnosti - tajemství Boha a tajemství povolaného. Rozpoznávání v  tomto bodě je věcí velmi vážnou a třeba ho vidět v postoji otevřenosti vůči Bohu, který projevuje svou vůli ve vychovávaném, který má uskutečnit, a ve vychovateli, který má představovat prostředníka.

úlohu vychovatele při rozpoznávání: úloha prostředníka. Když člověk přichází do noviciátu už si začal ujasňovat své povolání, má "hlouběji utvářet ducha i srdce" podle naší spirituality.

Rok noviciátu tedy slouží k obeznámení se se základními prvky františkánského života (zkušenost jak “nauky”, tak i života společenství!).

Rozpoznávání je darem Ducha i lidskou schopností. Kritéria rozpoznávání: lidské, křesťanské, františkánské. v noviciátě je třeba rozpoznávat výlučným způsobem františkánský rozměr: život spojení s Bohem, bratrství, minorita, služby atd. Druhým hlediskem, avšak ne podružným, je zjistit až na jakou úroveň se tyto skutečnosti přijímají a vtělují do života.

Ne vždy podle rozpoznávání společenství je novic zralý ve svém lidsko-duchovním celku. To však často není důvodem pro odmítnutí nebo odložení slibů (otevření se milosti, jednoduchost, horlivost apod.), nýbrž problém růstu, který má dozrát v čase a v trpělivosti.

Při rozpoznávání, zda připustit novice k dočasné profesi (trvalou profesi hned po skončení noviciátu jen ve výjimečných případech!) nebo ne, má tedy magistr brát do úvahy, zda jsou ve vychovávaném ty základní kvality pro další růst a ne že by už měly být dokonale vtělené nebo plně přizpůsobené. Čas Boží není tentýž jako čas člověka.

Co by si měl magistr osvojit dříve, než začne rozpoznávat:

• důvěra v Boha a člověka

• umět naslouchat

• umět očišťovat vlastní úmysly a pocity

• dokázat být svobodný vůči vnějším podmíněnostem

• jednat v Pánu.

 

Rozlišování duchů

(podle: P. Alois Moc OFM a prof. H. Mühlen)

Je to specifický jev v duchovním životě, opírá se o osvětnou milost pomáhající, která může dosahovat až charizmatické kvality.

Definice: Rozlišování duchů je soud, kterým se rozeznávají “různí duchové”, kteří jsou buď dobří nebo zlí a podněcují člověka k  různé činnosti. Tímto soudem se rozhoduje, zda je třeba tyto duchy poslouchat nebo se od nich odklonit. Tento soud je vynášen buď od toho, kdo zakouší různá hnutí nebo od duchovního otce nebo od představeného.

Rozlišování duchů je soud, kterým se rozeznávají “různí duchové”, kteří jsou buď dobří nebo zlí a podněcují člověka k  různé činnosti. Tímto soudem se rozhoduje, zda je třeba tyto duchy poslouchat nebo se od nich odklonit. Tento soud je vynášen buď od toho, kdo zakouší různá hnutí nebo od duchovního otce nebo od představeného.

“Různými duchy” rozumíme věcný objekt rozeznávání:

Rozlišujeme 3 aspekty:

• vnitřní hnutí (úsudek mysli nebo hnutí vůle - něco učinit, něčemu věřit, něco přijmout nebo ne): osvícení mysli a inspirace vůle (zjevením, vidění, vnitřním oslovením) nebo myšlenky a popudy, které vstupují do duše nezvyklým způsobem (lze soudit, že jsou vyvolána vnějším činitelem) nebo všeobecný stav duchovní útěchy nebo opuštěnosti (chápaný jako znamení božského či ďábelského původu),

• morální stav a dispozice individua (říkáme, že má ducha modlitby, pokory, ..., někdo je veden duchem světa, pýchy, lži, ...),

• příčiny vznětů a hnutí: Bůh (osvícení nebo inspirace), zlý duch (pokušení), lidská přirozenost (náklonnost - sama o sobě může být indiferentní: ani dobrá ani špatná)

Rozlišování duchů může být buď charizmatické nebo získané:

• charismatické: vlité osvícení mysli, snadno a bez omylu rozeznáme, odkud pocházejí jak vlastní, tak i cizí myšlenky a hnutí. Je to milost, která není dána každému, nýbrž je dána Duchem svatým jen někomu ke všeobecnému užitku církve. sv. Pavel počítá rozlišování duchů mezi charizmata (srv. 1 Kor 12,10, 14,29 - přečíst). Toto charizma je dopřáno (přechodným způsobem) jen těm, kdo jsou čistého srdce, pokorní a poslušní církevní autority. Jestliže něco z toho chybí, je charizmatické rozlišování duchů podezřelé.

• získané: zkušenostmi a studiem principů hnutí, afektů a okolností. Získané rozlišování je dáno pochopením pravidel naznačeným Duchem svatým v Písmě sv. a  sebraných od církevních otců a jiných duchovních učitelů a potvrzených jejich zkušenostmi.

Rozlišování duchů mají povinnost osvojit si zpovědníci, duchovní rádci a představení.

Rozlišování není vždycky docela lehké. Naznačuje to i Písmo sv., když užívá v Novém Zákoně stejné slovo pneuma nejen pro Božího Ducha, ale také pro našeho lidského ducha a pro zlého, protibožského ducha.

Absolutní, nepochybná jistota není u darů Ducha (jímž je i  povolání) možná. Jenom Ježíš mohl o sobě říci: Znám Boží vůli. Tato jistota nás vybízí k tomu, abychom se Bohu (Ježíši) ještě více vydali. Zda a v jaké míře pocházejí určité impulzy od Ducha sv., lze poznat podle určitých znaků. Nestačí ale jen jediný. Čím více znaků najednou, tím větší jistota. Nový Zákon jmenuje všeobecně platné znaky (platí vždy a všude): plody Ducha (Gal 5,22) - láska, radost, pokoj, ...

Všeobecné rozlišovací znaky:

• souhlas s Božím slovem a církevním učením (velký pozor si musíme dát vždycky, když někdo o sobě tvrdí: v Ježíšově jménu musím něco říci nebo udělat a není ochoten se nechat poučit nebo opravit od druhého)

• služba při výstavbě, růstu společenství, církve a světa (dar k užitku všech, nejen pro konkrétního člověka - sv. František: Pán mi dal bratry.)

Osobní rozlišovací znaky:

plody Ducha (Gal 5,22): láska, přátelství, mír, trpělivost, přívětivost, dobrota, věrnost, něžnost, sebeovládání proti znamením ducha odporujícího Bohu (Gal 5,19n): smilstvo, nemravnost, výstřední život, modloslužba, nepřátelství, hádky, ctižádost, zloba, vlastní užitek, rozkol, závist, nepřízeň, ...

Znamení pochybného ducha

• nestálost (po solidním rozhodnutí k určitému stavu snaha jej znovu změnit - 1 Kor 7,20)

• ponoukání konat něco nezvyklého, ojedinělého, co neodpovídá vlastnímu stavu

• touha po mimořádnostech v duchovním životě (např. velká vnější kajícnost), vede k samolibosti a farizejství (Mt 6,16) Kajícností je třeba umořit nikoli tělo, ale skutky těla!

• smyslová útěcha a dar slz (pramení-li z Boha, svědčí o tom osvícení rozumu Boží pravdou a rozohnění srdce Boží láskou.)

• častá zjevení, extaze a vytržení a podobné jevy, jestliže nejsou prověřeny utrpením kříže, jsou podezřelá!

Prostředky k získání rozlišování duchů

• Vytrvalá prosba k Bohu o světlo k rozlišování duchů -společně s druhými (např. rada před rozhodnutím o přijetí do noviciátu, před připuštěním k  profesi: ministr, formátor vysvětlí situaci, následuje modlitba, společné mlčení, naslouchání, každý pak může sdělit k čemu v modlitbě dospěl, následuje dialog - nemusí vést k rozhodnutí, třeba se dále modlit) - sv. František, když se rozhodoval o zaměření více kontemplativním či více apoštolském, prosil o  modlitbu i sv. Kláru a dalšího bratra.

• Solidní studium Písma sv. a spisů solidních učitelů duchovního života, aby byla dobře rozeznávána znamení dobrého, zlého a pochybného ducha.

• Máme-li radit druhým, musíme to, co máme radit, sami prožít. sv. Bernard píše: Kdo nepoznal opuštěnost, nemůže mluvit ze zkušenosti o útěše.

• Máš-li radit druhým, je třeba se opírat o pokoru a nikoli o svou chytrost.

• Máš-li radit tomu, koho miluješ, střez se nezřízené lásky k němu.

• Dříve než něco vážného vyslovíš, prověř si věc a duchovní jevy.

• Jestliže se něco mimořádného v životě někoho přihodí, není dobře hned to prohlašovat za falešné. (Ducha neuhášejte, proroctví nepodceňujte. - 1 Sol 5,19)

Podle slov sv. Františka Saleského nemáme ztrácet čas rozlišováním duchů v nepatrných událostech dne. Neboť naše aktivita by byla ohrožena neužitečným bloumáním a naše srdce ochromeno ztrátou vnitřního pokoje.

Když se však jedná o závažnější věci, když jsme prosili o  světlo, radili se s někým zkušeným a když nakonec bylo rozhodnuto, potom už nepochybujme, ale své rozhodnutí snášejme s pokojem a vytrvalostí a nijak se nenechávejme zviklat nesnadnostmi a pokušeními.

Znamení rozličných duchů:

Znameni dobrého ducha

nevnuká špatné nebo klamné myšlenky, ale vždy pravdu (je duchem pravdy - srv. Jan 16,13)

zaměřuje k vážným věcem, nikdy k neužitečným, marnivým a  špatným věcem

přináší mysli světlo a svaté myšlenky (duch pokoje a mírnosti slíbený Pánem věrným - Jan 14,27)

vnuká učenlivost a poddajnost mínění druhých, zejména autorit na místě Božím

poskytuje mysli správné uvažování, usuzování, rozlišování a  usměrňování

vede k pokornému smýšlení o sobě (Pokora je plná nadpřirozeného světla, v němž poznáváme, že jsme hříšníci. Zkroušeně se k tomu přiznáme. Ale nikdy proto neztrácíme klid srdce, ale spíš rosteme ve velkodušnosti.)

pevná důvěra v Boha spojená se svatou bázní (do důvěry vložil Bůh účinnost modlitby - Ž 30,14)

pohotovost vůle k přijetí dobrých vnuknutí (učit se od Boha - Jan 6,45), pohotovost vůle podřídit se radě druhých, zvláště představených (Fil 2,8), projevuje se prostotou srdce

Správnost úmyslu v úkonu: naše činnost je taková, jaký je náš cíl

trpělivost ve snášení bolestí fyzických i morálních (ke konání Boží vůle je třeba trpělivosti - Žid 10,36)

vnitřní umrtvování (sebeovládání)

upřímnost a prostota srdce

svoboda ducha nad otročením vlastním chybám a tvorům - Kde je Duch Páně, tam je svoboda. (2 Kor 3,17), snaha následovat Krista, jak nás on sám k tomu vybízí (Mt 11,29)

láska mírná a laskavá

Znamení zlého ducha

našeptává lež, myšlenky proti jistým pravdám, vmísí mezi dobré myšlenky ten či onen bludný princip

zaměřuje k věcem neužitečným, povrchním a marnivým

přináší temnoty a falešné světlo, zaviňuje zmatek, neklid a  strach, úzkosti, skrupule a zmatené svědomí

vnuká zatvrzelost a lpění na vlastním úsudku (Jan 8,43)

působí opačně (přehánění), např. neúměrné umrtvování, pokání, protahování bdění: žene do extrémů na obě strany, např. k marnivému sebezalíbení nebo k neúměrné askezi končící fyzickým a psychickým vyčerpáním, které nakonec vede k laxnosti

ponouká k pýše a marnivosti ve svatých skutcích a ctnostech, touhou po chvále zatěžuje dobré skutky (pokrytectví - viz dostali svou odměnu), projevuje se neklidem, trpkostí, malomyslností

zoufalství nebo ochablost ducha nebo lehkomyslnost tím, že se stydíme za pokání a spoléháme se na hřích

nepoddajnost vůle vůči vůli představených (na způsob faraóna, jehož srdce bylo zatvrzelé - Ex 7,13)

perverzní úmysl (marnivý n. hledající rozkoš n. úplatný zisk), zlý duch usiluje vsugerovat člověku takový úmysl, aby dobré činy byly opomíjeny nebo promarněny.

netrpělivost, vzpomínání na minulá zla

zmatek vášní, zatemňující úsudek mysli

přetvářka a lež (srdce zatížit machinacemi, mysl zahalit slovy, falešné ukazovat jako pravé)

odcizení se Kristu, otroctví hříchu

falešná láska a horlivost, které jsou nakloněny k  rozhořčenosti a pýše, když bližní chybuje