Evangelista Matouš a evangelista Lukáš představují blahoslavenství chudých v poněkud rozdílné formě. Lukášovo je syrovější a snad původnější: Blahoslavení, vy chudí, neboť vaše je Boží království. Je uvedeno spolu s odpovídajícím běda: Ale běda vám, boháči. (Lk 6,20.24)

Je zde přítomen jistý druh materiální drsnosti, kterou nemáme přehlédnout. Jedná se o totéž poselství, které nacházíme zpracované v podobenství o Lazarovi a boháči (Lk 16,19): daří-li se vám dobře na tomto světě, budete za to pykat v budoucím, a naopak. Zdá-li se nám to vhodné, můžeme z toho vyvozovat morální ponaučení. Avšak text sám nám pro to mnoho důvodů nedává. Možná se měl boháč v podobenství chovat k chudákovi u své brány přívětivěji. Nic takového mu však Abrahám nevyčítá. Hlavní myšlenkou tohoto příběhu v podobě, v jaké je vyprávěn, není, že Lazar byl dobrý a boháč zlý, nýbrž jednoduše to, že jeden byl chudý a druhý bohatý, a že v budoucím životě se jejich role obrátí. To je všechno. Ale běda vám, boháči.

Nepřítomnost skrytého významu je zde spíše zarážející, avšak existují paralely v židovské literatuře. O rabbi Judovi se říká, že prostě učil, že kdo si užívá potěšení tohoto světa, tomu budou odepřena potěšení světa, který přijde. Kdo jich neužívá, tomu budou dána potěšení světa, který přijde. Je to zjevně mezi židy běžné přísloví, že nikomu se nedostává privilegia "jíst u obou stolů".

Známe bezpočet anekdot, které tento princip ilustrují, jako třeba příklad rabbi Haniny, který byl velmi chudý a jeho žena ho jednoho dne vytrvale obtěžovala s tím, aby se pomodlil o nějakou pomoc. Náhle se zjevila ruka a podala mu zlatou nohu od stolu. Načež rabbi ve snu uviděl, že zbožný bude jednou u zlatého stolku se třemi nohami, avšak jeho stůl tam bude mít pouze dvě.

To vše je samozřejmě v ostrém kontrastu s vírou přinejmenším nejstarších částí Starého zákona. Tam jde ruku v ruce se zbožností blahobyt. Hmotné odměny jsou očekávány jako důsledek zachovávání Božího zákona (např. Dt 6,3; 11,13).

Problém je ve vyostřené podobě představen v knize Job. Týká se otázky, zda je tento starší pohled schopen se vyrovnat s realitou života na tomto světě. Job je představován jako muž, který je v nejvyšší možné míře dobrý. Přesto ho sráží jedna katastrofa za druhou. Jeho "přátelé" trvají na tom, že určitě zhřešil, jinak by se jeho situace ne dala pochopit. Job ale rovněž trvá na svém, což je podstatné pro autorův záměr, abychom mu uvěřili, že Job nezhřešil. To nás však přivádí k situaci, o které se domníváme, že je nesmyslná a neudržitelná, protože tu všemi možnými ztrátami a těžkostmi trpí nevinný muž. Na konci příběhu se Jobovi světský blahobyt vrací, avšak mezitím se musela roztříštit jeho představa Boha, aby byla nahrazena pojmem Boha mnohem hlubším a širším.

Teprve v době přechodu mezi Starým a Novým Zákonem se začalo v židovství opravdu rozvíjet cítění, že hmotný blahobyt není nutně spojen se zbožností a že je dokonce typické, když se člověk oddaný Božímu zákonu nachází mezi chudými a utlačovanými tohoto světa.

Bezpochyby se zpočátku jednalo o prosté pozorování skutečnosti. Avšak časem z toho vznikla pozitivní nauka, že spravedlivý člověk nesmí očekávat blahobyt v tomto světě. Byla spojována s rostoucím pocitem, že přítomná doba je dobou nadvlády Satana. Židovská zbožnost v tomto období začala pracovat s ostrou dichotomií mezi přítomným věkem a věkem, který přijde. Bylo to snad vlivem íránských nauk, se kterými se židé setkali během svého exilu. Nastávající věk je věkem Božím, kdy budou jeho služebníci odměněni.

Raně křesťanské myšlení tuto představu převzalo. Je široce doložena víra, že tento svět, jak ho známe nyní, je podřízen vládci tohoto světa (Jan 14,30). S tím je spojena myšlenka, že právě s ohledem na vládce tohoto světa může být blahobyt na tomto světě reálným nebezpečím.

Tento názor nám sděluje děsivá vize ve Zjevení o tom, co má nastat před koncem našeho světa. Podle jeho obrazů se v této době budou moci zabývat obchodem a podnikáním jen ti, kdo nosí znamení šelmy (13,17). Celý ekonomický systém je kontrolován nepřítelem Božím. Proto tedy musí jedním z důsledků věrnosti Bohu být radikální rozchod s celým finančním řádem světa.

V Zjevení je tento stav věcí představen ještě jako záležitost budoucnosti. Ale v Pastýři Hermově je totéž varování určeno i pro přítomnost:

Víte, že vy, služebníci Boží, přebýváte v cizině; vaše obec je daleko od obce této. Znáte-li tedy tu svou obec, v níž máte přebývat, proč si zde obstaráváte pole a luxusní zařízení, budovy a marnivé příbytky? Ten, kdo si v tomto městě obstarává takové věci, nepomýšlí na návrat do vlastní obce. Nerozumný, váhavý a ubohý člověče, nevíš, že všechny tyto věci jsou cizí a pod mocí jiného? Pán tohoto města ti totiž řekne: Nechci, abys přebýval v mé obci, ale vyjdi z této obce, neboť neužíváš mých zákonů. A ty, který máš pole a příbytky a mnohá jiná zařízení, co učiníš se svým polem a domem a s tím ostatním, co sis opatřil, až tě vyvrhne? Právem ti říká pán této země: Buď užívej mých zákonů, nebo se vystěhuj z mé země. Co tedy učiníš, když máš zákon obce své? Pro své pole a ostatní majetek zcela popřeš svůj zákon a budeš chodit v zákoně této obce?
(VARCL, Ladislav - DRÁPAL, Dan - SOKOL, Jan, Spisy apoštolských otců, Praha: Kalich, 1985.)

Z Hermova pohledu se jedná o jedno z největších nebezpečí, kterým je křesťan vystaven. Největší katastrofou ze všech hříchů je popření Boží smlouvy a odvržení věrnosti. A to je přesně ono, k čemu světské vlastnictví nejspíše vede, protože vždy a snadno vyvolává konflikt věrnosti.

Podobný obraz je použit i v Tomášově evangeliu: Maria řekla Ježíšovi: Komu jsou podobni tvoji učedníci? Řekl: Jsou podobni malým dětem, které se usadily na poli, které jim nepatří. Když přijdou majitelé toho pole, řeknou: Dejte nám zpět naše pole. Ty děti se před nimi svléknou, aby jim je vrátily, aby jim daly jejich pole.
(POKORNÍ, Petr - DUS, Jan, Neznámá evangelia, Novozákonní apokryfy I. Praha: Vyšehrad 2001.)

Mytické příkrasy v těchto textech nás nesmějí svádět k tomu, abychom ignorovali závažnost nauky. Pro nás všechny je velmi reálnou otázkou, do jaké míry vůbec očekáváme, že dosáhneme jakéhokoli světského úspěchu, aniž bychom dělali kompromisy ve věrnosti Bohu. Existuje jen jemné a obtížné rozlišení mezi používáním nespravedlivého mamonu pro získávání přátel, kteří nás budou doprovázet do věčného života (Lk 16,9), a pokušením sloužit Bohu i mamonu (Mt 6,24).

Není zde místo pro puritánství ani přehnanou náročnost. Jak nám připomíná Barnabáš, není možné, abychom měli v tomto světě úplně "čisté ruce". "Hřivna", se kterou máme obchodovat, bude vždy do jisté míry poskvrněna. Neexistuje jiná měna než "nespravedlivý mamon". Když pak opravdu dojde na lámání chleba, je výsledkem buď odpadlictví, nebo mučednictví. Toho si církev byla vždy vědoma. Avšak prozatím se musíme smířit s tím, že nad vším podnikáním na tomto světě visí otazník. Ať už jsme do společnosti zapojeni jakkoli, budeme riskovat službu mamonu. To platí stejně i pro zdánlivě dobré skutky, jako vzdělávání, a samozřejmě hlavně pro světské podnikání, jehož cílem je vydělat peníze. Kdykoli v tomto světě o něco usilujeme, nevyhnutelně zjistíme, že jsme do určité míry ovlivňováni pravidly světa.

Je zřejmé, že církev nikdy nebyla schopna z toho systematicky vyvodit radikální a rigorózní závěry a trvat na úplném odcizení všech svých členů od společnosti. Vždy existoval prostor pro bohaté a úspěšné věřící. Avšak ti musí mít na paměti varování, že jejich spása závisí na jejich štědrosti vůči opravdově chudým. Modlitba chudých získává bohatým spásu, jak praví Hermas. Něco podobného musíme mutatis mutandis říci o nás všech, kteří jsme se každý svým způsobem uplatnili ve světské společnosti. Naše spása závisí na tom, jak účinně projevujeme bratrství vůči lidem ze společnosti vyvrženým, ať už je toto bratrství vyjádřeno jakkoli.

Ačkoli je důležité, abychom se tohoto principu nezbavovali jeho spiritualizací, je nic méně rovněž důležité neupadnout do čistě světských představ a neztotožnit se s nějakou zvláštní sociální, politickou nebo ekonomickou skupinou. Rozdělení na bohaté a chudé z pohledu Božího království nemůže být jednoduše přeloženo do světských kategorií. Každý z nás má do jisté míry světské úspěchy a každý z nás je do jisté míry světsky zavržen. Už jen proto, že svět nemá pro přijetí či zavržení všeobecně uznávaná kritéria.

Podstatné je, abychom neztratili ze zřetele varování, že je téměř nemožné, abychom jedli u obou stolů. Je to princip, který má uplatnění velmi široké. Můžeme to vidět například na tom, jak ho náš Pán používá v případě lidí, kteří ukazují svou zbožnost s velkou okázalostí, tak aby udělali na své okolí dojem. Pán to komentuje velmi jednoduše: Ti už svou odplatu dostali. (Mt 5,2.5)

Z tohoto úhlu pohledu není příliš velký rozdíl v tom, jaký druh krátkodobého cíle si zvolíme. Můžeme se pokusit spáchat vraždu, nebo se snažit zreformovat britské hospodářství. Jednou už jsme ale svého cíle dosáhli, máme už svou odplatu. Lidé se pravděpodobně spíš pokusí reformovat hospodářství, než se pokusí o vraždu, avšak vzato striktně z pohledu blahoslavenství, obojí je cílem nedostatečným, a tím je schopno nás i strhnout z naší cesty do Božího království. Je tu stále otazník. - Když dojde na lámání chleba, na čem nám bude více záležet? Na Bohu, nebo na úspěchu při reformách hospodářství? úplná či relativní neslučitelnost úspěchu (jakéhokoli druhu) na tomto světě a blaha ve světě, který přijde, je jistě bezprostředním kontextem pro naše blahoslavenství. Avšak to pro nás význam blahoslavenství chudých nevyčerpává o nic více než pro sv. Matouše.

Na jiném místě v promluvě na hoře náš Pán mluví o pozemském vlastnictví realisticky: Neshromažďujte si poklady na zemi. (Mt 6,19) Připomíná nám, že kromě morálního hlediska věci si navíc shromažďovat poklady na zemi ani příliš úspěšně nelze. Prostě to nefunguje. I když se nám podaří uchovat zboží před zhoubou molů, rzi a lupičů, nemůžeme ho uchovat na příliš dlouhou dobu pro sebe samé. Jednoduše proto, že nejsme schopni uchovat ani sami sebe, abychom se z něho těšili. V jiném příběhu, který Pán vypráví, zesměšňuje muže, který si vystavěl ohromnou stodolu, aby v ní skladovat úrodu, a téže noci zemřel: Blázne, ještě této noci budeš muset odevzdat svou duši a čí bude to, co jsi nashromáždil? (Lk 12,20).

Na tomto světě nemůžeme opravdově vlastnit nic, protože věci nejsou dostatečně jisté, stejně jako nejsme dostatečně jistí ani my. Žijeme v čase, žijeme ve světě, který systematicky plyne. O Hérakleitovi se traduje známý výrok (i když ho pravděpodobně nepronesl): Nemůžeš vstoupit dvakrát do téže řeky. V okamžiku, kdy do ní vstupujete po druhé, už to není tatáž řeka a vy nejste toutéž osobou. Toto paradigma platí pro všechno. Abych citoval další Hérakleitův postřeh, který pravděpodobně nepronesl: Všechno plyne. A tak pokus uchopit věci a lpět na nich, říci: "Je to moje. Mám to." je v podstatě nepochopením. Neboť tento viditelný svět pomíjí (1 Kor 7,31). Když nás sv. Pavel vybízí, abychom užívali tohoto světa, jako bychom ho neužívali, je prostě realista. Když jste mladí a zdraví a když svítí slunce, není snad na této filosofii nic tak hrozného. "Trhejte poupata, dokud můžete", jak vybízí Herrick mladé, pěkně vyhlížející dámy. Když poupata odkvetou, co potom? A co když nás dostihne "okřídlený vůz času" a my už jsme slabí a unavení a nemůžeme poupata trhat?

Pokud nám evangelium neříká nic víc, než že máme sušit seno, dokud svítí slunce, naše duše zahořkne, když slunce svítit přestane. A říká-li nám pouze, abychom trpělivě čekali na slunce, až zazáří na nebi, a nabízí nám za odměnu koláč v nebi na oplátku za bídu zde dole, je to poselství přinejlepším pochybné. Asi to bylo třeba poněkud objasnit, takže blahoslavenství bylo rozšířeno do znění: Blahoslavení chudí v duchu. V sázce není pouze náš vztah k hmotnému vlastnictví, nýbrž i celá otázka našeho postoje, našeho ducha. Přesměrování naší pozornosti od pozemských pokladnic k nebeským nelze provést, aniž by naše představa o významu vlastnictví zůstala nezměněna.

V souvislosti s tím je poučné pozorně se podívat na příběh o pádu člověka. Had pokouší Evu slibem, že když sní plod ze stromu poznání, otevřou se vám oči a budete jako Bůh znát dobré i zlé (Gn 3,5). Hloubka tohoto výroku je zvýrazněna, zřejmě záměrně, v pozdějším příběhu o stvoření, který připojil tzv. kněžský pramen. Tam se tvrdí, že Bůh učinil člověka, muže a ženu, aby byl jeho obrazem (Gn 1,27). Tím se říká, že touha být jako Bůh není jednoduše pokušením. Člověk je totiž určen k tomu být jako Bůh. Je k tomu však určen díky tomu, že Bůh ho tak stvořil, a ne proto, že si to člověk nějakým svým úkonem přivlastnil. To, co had nabízí, není samo o sobě špatné. Spíše se jedná o pokřivení způsobu vlastnictví toho, co už je tady a co je dobré. Had usiluje vštípit člověku nové pojetí vlastnění.

Podobnost s Bohem byla něčím, co Bůh člověku daroval. Avšak původně neexistovalo nic, čím by si to člověk mohl přivlastnit, prohlásit to za své vlastní. Co vlastně mohl udělat? Jak si mohl zabezpečit vlastnictví něčeho, co vždy už bylo Božím darem? Proč se musel člověk zabezpečit takovýmto způsobem? Proč si měl přát, aby své vlastnictví Boží podoby učinil předmětem své pozornosti, svým vlastním právem?

Právě Satan je ponouká, že by pro to, aby byli jako Bůh, měli něco učinit, že by měli vzít podobu s Bohem do svých vlastních rukou. Gesto uchopení a snědení plodu je zřejmým symbolem člověka, který něco bere do svých vlastních rukou a pak to uchovává bezpečně uvnitř sebe. Je to symbol zabezpečeného vlastnictví, které se stalo pro padlého člověka posedlostí.

Na další nebezpečí, nebezpečí poněkud jiného druhu, můžeme narazit, když budeme trvat na kontrastu mezi vlastněním a ne-vlastněním. Chceme dokázat nakreslit mezi mít a nemít dělící čáru. Farizeus v evangelním podobenství podpírá své vlastní chápání toho, co má, tím, že se staví do kontrastu k těm, kteří to, co má on, sami nemají. Takovéto věci tvoří naši představu vlastnictví. A jak zhoubná je to představa! Opravdu, jak často zakoušíme její jalovost a jak obtížné je se poučit. Jak mnoho přátelství a manželství bylo zničeno chamtivostí a výlučností. Bezpečným způsobem jak zničit přátelství, ať už v rodině nebo s kýmkoli jiným, je pokus lpět na něm příliš pevně. Může být vlastněno jen do té míry, pokud je stále přijímáno jako stále nový dar. Vlastnit v pravém slova smyslu je něco radikálně nejistého, avšak to by nemělo být považováno za nedostatek. Je to jedna z opravdových krás Božího řádu věcí. Avšak padlý člověk pro tento druh nejistoty ztratil pochopení. Má rád věci, na kterých může lpět - lépe řečeno, o kterých si myslí, že na nich může lpět, neboť jak jsme viděli, ve skutečnosti je to samozřejmě planá naděje.

Jen člověk chudý v duchu může mít všechno, protože právě on ví, jak přijímat dary. Pro něho je darem všechno.

Pán vypráví o této věci, či o věci velmi podobné jiné podobenství. Je to příběh o muži, který odešel a svým služebníkům zanechal jistý obnos peněz. Jeden ze služebníků peníze velmi pečlivě zabalil a zakopal. Chtěl si být jistý, že je neztratí (Mt 25, 4-46). Je to typický představitel padlého člověka. Nechce podstoupit žádné riziko. Ale právě kvůli tomu ztrácí i ten jediný talent, který mu byl svěřen. Pán chtěl po svých služebnících, aby riskovali. Chtěl, aby své peníze dávali v sázku.

Pán nás volá k chudobě, ve které máme být vždy připraveni opustit všechno, co nám bylo dáno, tak aby se nám to vrátilo zhodnocené a rozmnožené. Pokud nejsme připraveni hrát tuto hru s časem a riskovat ztrátu všeho, dříve či později přijdeme i o to, o čem jsme si mysleli, že to máme. Pokusit se "vlastnit" takovýmto způsobem znamená ve skutečnosti nemít nic.

Blahoslavení chudí v duchu, neboť jejich je nebeské království. Důvodem, proč je pro nás tak důležité odnaučit se způsobu vlastnění, kterému nás naučil ďábel, je v posledku to, že jediná věc, která stojí za to, abychom ji vlastnili, se nachází absolutně za vším vlastněním. Traherne ve svých Centuries zesměšňuje nečestnost, pro kterou se omezujeme na to málo majetku, který můžeme považovat za svůj vlastní a nepatřící nikomu jinému. Nám má však patřit všechno, jak říká sv. Pavel (1 Kor 3,22). A v takovéto úplnosti vlastnění mohou být naše práva zmnožena je těmi, která náleží komukoli dalšímu. Je to úplně jiná koncepce vlastnění? Tváří v tvář té hojnosti, která může být naše, platí za hloupost cokoli, co představuje méně.

Myslíme si snad, že je možné, aby se člověk jako motýl těšil z nicotností a zanedbával nebesa? Kdybychom to denně neviděli, asi bychom tomu nevěřili. Oni mají větší radost z kousku zlata než ze slunce. Získávají několik malých blyštících se kaménků a nazývají je šperky. Obdivují je, protože se třpytí jako hvězdy, jsou průhledné jako vzduch a průzračné jako moře. Avšak hvězdami samými, které jsou tisíckrát užitečnější, větší a slavnější, těmi pohrdají.

Kdyby všechno tvé bohatství bylo zde na jednom malém místě, všechna ostatní místa by byla prázdná. Je proto nezbytné pro tvou spokojenost, pro tvé opravdové zadostiučinění, aby tvé bohatství bylo rozptýleno všude. Co je tedy příjemnějšího? Mít své malé bohatství na jednom místě a všechna ostatní místa mít prázdná, nebo mít naplněna všechna místa svými opravdovými poklady? (?) Mít malé bohatství v těsných hranicích, abychom království pokládali za plné, pak by bylo naše potěšení omezené a nekonečný prostor by zůstal tmavý a prázdný a my bychom v něm bloudili bez uspokojení. A tak Bůh musí nutně uspokojit svou lásku a z ní nám dávat nekonečné poklady. A my máme nutně hledat své bohatství všude.

Mistr Eckhart ukazuje jasně totéž, i když odlišným stylem, když říká, že Bůh nám nemůže dávat trošky. Může dávat buď všechno, anebo vůbec nic.

Dokud hrajeme ďábelskou hru vlastnění, nemůžeme se nikdy dostat za to či ono, za ty trošky, které Bůh dát nemůže. Nikdy bychom nemohli obsáhnout nebeské království tak, že bychom ho "vlastnili". Pouze tehdy, když provedeme znovuzhodnocení všeho ve smyslu nejistoty daru, pak se staneme schopnými přijmout od Boha opravdový a celý dar.

A co znamená pro nebeské království, že je naše? Je to evidentně něco, co nemůžeme pojmout žádnou definicí, co však jistě označuje stav věcí, ve kterém jsou naše životy zaměřeny na Boha a mají strukturu utvářenou podle jeho způsobu bytí a konání. A zde dosahujeme konečné hloubky blahoslavenství chudých v duchu.

Boží bytí spočívá ve vylévání sebe sama navenek. Nejsme s to pochopit celé Boží tajemství, to je zřejmé, avšak to, co poznat můžeme, je charakterizováno tímto úplným vydáním sebe sama. Otec zahrnuje Syna plností božství. Podle tradičního křesťanského učení neexistuje nic, co charakterizuje Boží bytí, aby si to Otec vyhradil pro sebe. A Syn nepovažuje rovnost Bohu Otci za něco, čeho se má chopit, co má pevně držet (Flp 2,6). Také on vylévá sebe sama navenek. To, co známe naprosto bezprostředně, je jeho sebevylití pro nás ve vtělení. Avšak to se správně chápe jako zjevení jeho věčného božského bytí pro Otce, a to v čase a v lidské přirozenosti. Jeho konečné sebeobětování za nás na kříži je vyjádřeno jako odevzdání sebe sama do rukou svého Otce (Lk 23,46). Pokud se nám to tak líbí, můžeme mluvit o Otci a Synu, jak vlastní své společné božství, ale bylo by to přinejmenším stejně tak pravdivé jako tvrdit, že se vzdávají vlastnictví božství ve prospěch toho druhého. A tento dar je zdrojem vycházení Daru, Ducha svatého.

Je-li zákonem každé stvořené bytosti, že všechno plyne, že přísně vzato nic nemůže být drženo ve vlastnictví, je to proto, že všechno plyne i podle zákona bytosti nestvořené. Pro božský život sám se ustálil opis jeho života jako perichoreze, a i když se tato metafora v žargonu teologů stala mrtvou, pořád v sobě nese obraz krouživého pohybu. Bůh vlastní sám sebe pouze ve stálé výměně dějící se mezi třemi osobami. Není to tedy pouze lék proti hříchu, když se nám vštěpuje, že pokud my, kteří jsme stvořeni k obrazu Božímu, zachováme své životy, své duše, musíme je ztratit (Mt 10,39). Je zakotveno v samé naší přirozenosti, že můžeme sami sebe jako Bůh vlastnit pouze tehdy, jestliže sebe samé vydáme.

Podle jedné z exegetických tradic je v obrazu Božím obsažen právě "mužský a ženský" prvek. Muž bez své ženy není obrazem Božím. Jistě je v tom kousek pravdy. Neznamená to nutně, že pouze spojení muže a ženy konstituuje obraz Boží v nás, nýbrž jde o jistý druh vydání sebe sama, který je zahrnut v jejich vztahu. Právě v jednotě věřících v Krista se odráží jednota Boha (Jan 17,11). Jak říká sv. Basileios, člověk není "mnišský živočich". Není dobré, aby byl člověk sám. (Gn 2,18) Avšak kvůli hříchu se zákon sebevydání stal zákonem smrti. Protože se člověk pokusil vlastnit to, co vlastnit nelze, musí se bolestně naučit tomu, jak být vlastnictví zbaven. Už mu nepřipadá příjemné ztratit vlastní život, proto aby žil.

A neměli bychom se příliš zdráhat přijmout za svůj i jiný možný překlad oné řecké věty: musíme být připravení ztratit i své duše. Jestliže se příliš zabýváme dokonce i svou věčnou spásou, je tu nebezpečí, že toto samotné snažení zvítězí nad svým cílem. Jestliže jsme příliš zaměstnaní tím, abychom shromažďovali duchovní poklady pro sebe, stáváme se tím neschopní přijmout dar Božího království. Čím to bude pravdivější, když se budeme příliš zaobírat svým citovým a intelektuálním stavem? Budeme-li žít opravdicky, musíme být připraveni, že přijdeme o vlastnictví všeho toho, co chápeme jako život. Důvodem této skutečnosti není jistě to, že by požadavek citového, intelektuálního a fyzického blaha byl chamtivý nebo sobecký. Pravý důvod je ve skutečnosti většinou přesně opačný. Má co do činění se smutně zanedbávanou ctností velkodušnosti, širokého srdce. Trvat na svém blahu je spíš něco malicherného a křečovitého. Není opravdu třeba mnoho pozorování, abychom zjistili, že tomu tak je. Jeden z nejjistějších způsobů, jak se vyhnout tomu, abychom byli šťastní, je trvat na tom, že budeme šťastní za každou cenu. Náboženství šťastné a veselé mysli, jak nám připomíná Otec Brown, je "kruté náboženství". A snad nejlepší způsob, jak nezešílet, je nedělat si příliš z toho, že právě jsme na cestě k šílenství. Jistý prvek hazardu je obsažen téměř ve všem, co za něco stojí. Chceš-li prozkoumat život na druhé straně cesty, musíš se vzdát bezpečí, které máš na chodníku, odvážit se riskovat a dostat se na druhou stranu. A čím více to stojí za to, tím větší je riziko s tím spojené.

Jako odpověď na spíše skrovné požadavky, které často máme, náš Pán prohlašuje: Váš Otec rozhodl, že vám dá království. (Lk 12,32) Naše očekávání se musí rozšířit, aby byla přinejmenším přiměřená Božímu záměru s námi. Není dobré říkat: "Nechci nic jiného než skývu chleba." Je to ďábelská pokora, která se nás zmocní v době, kdy je pravděpodobně mnohem škodlivější než velká pýcha. Váš Otec rozhodl, že vám dá království. Očekávání všeho méně významného, naše očekávání citového, intelektuálního, fyzického, ba dokonce i duchovního blaha musí být obětována ne proto, že jsou příliš náročná, nýbrž že jsou příliš skromná. Křesťanství není pouze dokonale promyšlený program psychologického sebezlepšení. Je zde v sázce věčný život. A právě proto musíme uvolnit své bojácně sevřené prsty. Chceme-li získat opravdové požehnání, musíme se odnaučit všemu nezřízenému sebevlastnění. Musíme se odcizit sobě samým a svému lpění na sobě samých. Běžným způsobem takového odcizení je být vystaven duševním, citovým a duchovním deprivacím. Spiritualita západního křesťanství mluví o tomto procesu užívajíc obrazu "temné noci" smyslů a ducha. To je někdy v kontrastu s méně ponurou spiritualitou, jež se připisuje křesťanskému Východu. Avšak východní spiritualita, ať už se její terminologie liší jakkoli, se úplně stejně zabývá tím, jak eliminovat nezřízenost, která podkopává stabilitu a ničí integritu našich životů. Pokud se nám někteří východní křesťanští spisovatelé zdají svým způsobem vyjadřování méně brutální, je to jen proto, že jsou ve srovnání se svými západními protějšky méně pesimističtí ohledně lidské spolupráce na procesu odcizování. Čím více člověk vzdoruje, tím víc ho to bude bolet. A západní křesťané se asi stali mnohem odolnějšími, a tak vytvořili spiritualitu drsnější. Avšak cíl cvičení je všude stejný.

A nakonec se musíme odcizit i Bohu. Mistr Eckhart říká: "Modlil jsem se k Bohu, aby mě zbavil Boha." V tom vidí konečnou chudobu. A v tom také můžeme spatřovat vrcholné napodobování Boha: Bože můj, Bože můj, proč jsi mě opustil? (Mt 27,46). Musíme Boha ztratit, abychom Boha nalezli. Modloslužba je hříchem, který je zřejmě ze všech hříchů nejzákeřnější a který lze nejobtížněji vykořenit. To, co řekl sv. Pavel o Athéňanech, může být použito ať už tím či oním způsobem pro padlé lidstvo jako celek: Jak pozoruji, jste po každé stránce lidé velmi zbožní. (Sk 17,22). Všechny lidské instinkty se hříchem pokřivily, avšak nezmizely, a to zahrnuje i instinkt náboženský. Člověk nemůže Boha ze svého života vyloučit, ať už se o to snaží sebeusilovněji. Nějakého boha potřebuje. Avšak dokud je pevně zakotven v programu tvořeného touhou vlastnit, který představil na počátku všech našich běd had, může přijmout jen nějakého boha, kterého může vlastnit jako předmět.

Avšak Bůh předmětem není.

Bože zbav mě Boha. Jakýkoli Bůh, se kterým mohu zacházet jako s předmětem, jakýkoli Bůh, který se stává mým vlastnictvím, je bůh falešný. Bůh je Bohem nade vším stvořením. Je pojmenován tak, abychom ho odlišili od ostatních bytostí, avšak takového, jaký skutečně je, ho nelze přesně uchopit. V důsledku toho duše nemůže být spokojena s nějakým "Bohem". Jak říká Mistr Eckhart: Nejvyšším a nejniternějším odříkáním, které může člověk praktikovat, je to, že se kvůli Bohu zřekne Boha. I sv. Pavel se zřekl Boha kvůli Bohu. Zřekl se všeho, co od Boha dostal a co mu měl Bůh dát. A tím, že se toho všeho zřekl, se zříkal Boha kvůli Bohu. To, co mu zůstalo, byl Bůh tak, jak je Bůh podstatně v sobě, ne Bůh získaný či přijaty, nýbrž Bůh v té pod statě, kterou je Bohem v sobě. Nic Bohu nedal a vůbec nic od Boha nepřijal. Je to Jednota a čisté Sjednocení.

Nekonečnost Boží reality nemůžeme zachytit svým vlastněním, stejně jako nemohu polapit do lovecké sítě hurikán.

Blahoslavení chudí v duchu, ti, kteří umožnili sami sobě svléci starého ducha, ducha chamtivosti.a takzvaného bezpečí, neboť jejich je nebeské království, protože už se nesnaží vlastnit, nýbrž stávají se vlastnictvím někoho jiného. Ztrácejí sami sebe a vše, co jim patří. Ztrácejí vše v extázi, která spočívá jednoduše v přijímání a opětovném rozdávání, či přesněji v tom, že se nic nepřijímá ani nedává, v prostém bytí, které je v nás autentickým obrazem, v té božské extázi bytí, jež je živý Bůh.