14. září: Doufat znamená věřit v dobrodružství lásky
úvaha Jiřího Zajíce původně odvysílaná na podzim 2000 na stanici ČRo3 - Vltava
Za motto našich ranních všednodenních setkání jsem si zvolil jak už víte úryvek z básně Charlese Péguyho „Ta jediná je paní - chudoba“, ve kterém tento francouzský básník říká: „Víra je ta, která drží dobré od věků do věků. Láska je ta, která se dává od věků do věků. Ale má maličká naděje je ta, která vstává každého rána.“ A na to dnešní ráno jsem slíbil pokračovat tím, o čem je řeč i v tomhle úryvku, který jste právě slyšeli. Vybral jsem totiž z knížečky „Myšlenky moudrých o naději“ citát brazilského biskupa Heldera Camary „Doufat znamená věřit v dobrodružství lásky.“
Když na tohle nás upozorňuje muž, který desítky let strávil mezi těmi nejnuznějšími obyvateli brazilských slamů - a dokázal si přitom získat jejich srdce, tak to rozhodně není nic laciného. Ti, kteří se s ním setkali, shodně svědčí o tom, že Helder Camara, ačkoliv je docela drobné postavy a člověk na první pohled úplně nenápadný, si získává si respekt, aniž by musel promluvit jediné slovo. Takhle ho proměnilo „dobrodružství lásky nesené nadějí.“
Ještě než dám slovo ženskému protějšku Heldera Camary - totiž matce Tereze, tak připomenu svou dávnou otázku, kterou jsem si kladl jako dítě při některých pohádkách. Totiž těch, kdy bylo třeba vysvobodit princeznu - a teď se o to postupně pokoušeli - zpravidla od nejstaršího k nejmladšímu různí bratři princové. A ten základní motiv byl vždycky stejný: Když princ došel k drakovi či černokněžníkovi, že chce princeznu, dozvěděl se, že si jí může klidně odvést, ale jen když splní nějaký úkol. Tedy ne „nějaký“ - z lidského hlediska nesplnitelný. Princovi se pak podlomí kolena, srdce mu - obrazně řečeno - spadne do kalhot - a nechá se zabít, zaklít či jinak vyřídit. Jen ten nejmladší - navzdory zdánlivé beznaději - vedený skutečnou láskou k princezně to nevzdá - a nakonec vyhraje. Dneska už vím, že to hlavní, co mu nechybělo, byla právě naděje. A že tohle nefunguje jenom v pohádce, ale ve velmi tvrdé realitě, - to právě dosvědčuje Matka Tereza tímto vyprávěním:
Jednou večer přišel do našeho domu muž a řekl mi: „Jedna hinduistická rodina s osmi dětmi už nemá dlouhou dobu co jíst. Udělejte pro ně něco!“ Vzala jsem tedy trochu rýže a ihned jsem tam šla. Na tvářích dětí jsem viděla, že mají velký hlad. Přesto matka rozdělila rýži na dva díly a s jedním vyšla ven. Když se vrátila, zeptala jsem se jí: „Kam jsi šla? Co jsi udělala?“ Odpověděla mi jen: „Mají také hlad.“ Věděla, že muslimská rodina, která bydlela v sousedství, také trpí hladem. nepřinesla jsem ten den už další rýži, aby zakusili radost z dávání. Nebyla jsem překvapena, že ta žena dala polovinu své rýže, ale překvapilo mne, že věděla o hladu svých sousedů. - Denně vaříme pro devět tisíc osob. A jednoho dne se stalo, že ke mně večer přišla naše vrchní sestra a říkala: „Matko, není co jíst, zítra nebudeme mít co dát našim lidem.“ Na to jsem neměla odpověď. Skutečně jsem nevěděla, co bude dál. A představte si, že toho rána přijelo k našemu domu nákladní auto plné chleba. Vláda totiž dává chudým dětem ve školách krajíc chleba a mléko. A v tento den - nikdo nevěděl proč - byly náhle všechny školy zavřené. Tak přivezli všechen chléb k nám - prý Matce Tereze.
Vždycky to ovšem nemusí být až takový „happyend“ - a přesto nám i tehdy dává naděje odpověď. A tu jsem si připravil na zítřek.