Velikonoční víra
Nedávno se na diskusní konferenci ChristNetu objevilo toto přiznání: „Představila jsem si Ježíše na křížové cestě a znovu se mi vynořila otázka: Proč nesl ten kříž a v čem se projevovala jeho láska? Ty různé poučky znám: aby nás spasil, vzal na sebe naše hříchy... Ale vůbec tomu nerozumím.“ Jsem přesvědčený, že autorka – mladá dívka vyrostlá v katolickém prostředí – tvrdě, ale pravdivě vyjádřila skutečnou pozici nejen těch „ostatních“, ale i mnohých křesťanů vůči samotnému srdci křesťanství – velikonoční události. Ti, které zajímá, jaká debata se z té původní otázky rozvinula, si to jistě sami na internetu najdou. Já se tu teď společně s vámi pokusím najít stručnou odpověď na otázku, proč tomu tak je – a jak z toho ven. Stručná odpověď bude nutně zjednodušující, současně dává šanci ukázat jádro problému, které mnoho slov snadno zakryje.
Když se před sto padesáti lety vysmíval Fridrich Nietzche křesťanům, že „vypadají příliš málo vykoupeně“, popsal tím zvenku to, oč skutečně běží. Teď jde o to, jak je to zvnitřku. Tedy co se děje v samotném křesťanském chápání, prožívání a uskutečňování. A tam vidím toto: výrazně se oslabila – ne-li u mnohých přetrhala – žitá souvislost mezi velikonoční událostí „tenkrát“ v Palestině a přítomností „teď a tady“. Významná část křesťanů sice týden co týden navštěvuje bohoslužby, které mají být zpřítomněním toho, co bylo nejdůležitější „tenkrát“, ale když se člověk pak s někým na to téma otevřeně baví, zjistí, že nic z toho nezažívají. úporně se snaží aspoň nějak najít „poučení“ v kázání, „soustředit se“, nenechat se úplně zavalit malomyslností, že všechno je „pořád stále stejné“. Ale Ježíš – ten sympatický hrdina evangelií, je nekonečně daleko. A že by církev opravdu byla pokračujícím vtělením Vzkříšeného, k němuž dokonce můžeme být jedinečně připojeni křtem? A zkušenost vzkříšení? Ne, „říká se to“, ale vůbec tomu nerozumím …
A přece právě o tohle jde. Lapidárně řečeno: Velikonoce jsou vyjádřením toho, že Bůh není „tam“ a my „tady“, nýbrž že „Bůh je s námi“ – a to proto, abychom nakonec „my byli navždy s Ním“. Znamená to, že křesťan má sice spoustu důvodů k bolesti a trápení – nad sebou, druhými i světem, ale má také pádné důvody, aby navzdory tomu neztratil odvahu k novým pokusům o pravdu a lásku. Naše trápení totiž nesleduje nějaký povýšený bůh z trůnu své nedotknutelnosti, nýbrž procházejí – v Ježíši – Božím Srdcem. A cokoliv z našich pokusů má nějakou cenu, je navždy zachráněno v Něm, který je Pravda a Láska. Taková velikonoční víra je skutečně „vítězství, které přemáhá svět“.