27. září: Nikdo z těch, kdo věří, není opuštěn ani ztracen, neboť jej drží Boží ruka
úvaha Jiřího Zajíce původně odvysílaná na podzim 2000 na stanici ČRo3 - Vltava
Při našich malých ranních zastaveních vedených myšlenkami o naději, jsme doputovali do situace, která je pro mě samotného dost těžká. Totiž tím, že by se při určité mojí nešikovnosti mohla právě naděje polekat - protože - jak nám Charles Péguy pěkně prozradil - je to vlastně taková malá holčička, kterou je třeba z postýlky probouzet každého rána. V čem je problém? Já jsem vám včera slíbil, že se po naše zbylá tři setkání pokusím sdělit, proč jsem přesvědčený o oprávněnosti naší naděje, že nakonec skutečně nalezneme svůj pravý domov. Jenomže takový pokus samozřejmě může znít falešně, povrchně nebo dokonce agitačně. A před tím vším pochopitelně každá opravdová naděje rychle couvne.
Ještě, že mám právě pro dnešek za pomocníka muže, o kterém se tedy rozhodně nedá říci, že by jeho život byl falešný, povrchní nebo působil agitačně. Dietrich Bonhoeffer, jehož myšlenku jsem na dnešek vybral, patřil k těm statečným Němcům, kteří se nenechali zaslepit Hitlerovými sliby a hned od počátku se snažili nacismu vzdorovat. Přitom rozhodně nebyl člověkem, který by měl pro takový riskantní život nějaké zvláštní vlohy či předpoklady. Pocházel z dobře usazené rodiny vysokoškolského profesora - a sám usiloval v podstatě o totéž. Být učeným a váženým luteránským kazatelem a profesorem. Jenomže to všechno rozbil Hitlerův násilnický režim na padrť. V souvislosti s přípravou atentátu na Adolfa Hitlera byl Bonhoeffer v dubnu roku 1943 zatčen a těsně před koncem války 8. dubna popraven. Z toho dvouletého období se zachovaly Bonhoefferovy dopisy - tzv. „Listy z vězení.“ A v jednom z nich vyslovil i tuto myšlenku: „Nikdo z těch, kdo věří, není opuštěn ani ztracen, neboť jej drží Boží ruka.“
Možná, že teď si někdo povzdechl - „A co mu to bylo platné - stejně smrti neušel.“ To by ovšem bylo nedorozumění. Bohnoeffer si o své situaci vůbec nedělal iluze. Mnohokrát za ty dva roky už očekával, že během několika dní či dokonce hodin bude popraven. To, co napsal, není tedy laciná útěcha, že to nakonec tzv. „šťastně dopadne.“ Alespoň ne tedy v onom smyslu filmových happyendů. Bonhoeffer tu svědčí o naději, která jde za všechna tato řešení. Ona metafora „drží Tě Boží ruka“ vůbec neznamená, že se člověku „nemůže nic stát“, nýbrž chce vyjádřit, že to, co je na nás opravdu dobré, krásné, jedinečné, nemůže být definitivně ztraceno. Pod jedinou podmínkou. Že my sami se toho dobrovolně nevzdáme. Proto je tam ono „kdo věří“. Tady nejde o takovou či makovou církevní příslušnost nebo takovou či úplně jinou představu o Bohu. Jde o to, jestli v životě vůbec něco bereme absolutně vážně - pravdu, dobro, lásku - a jsme ochotni na to vložit celý svůj život. Pak nám Bonhoeffer dosvědčuje, že můžeme oprávněně doufat. Pak se blížíme ke svému pravému domovu - a nikdo a nic nám v tom nezabrání.