26. září: Naděje je důvěra, že jednoho dne nalezneme to, co hledáme
úvaha Jiřího Zajíce původně odvysílaná na podzim 2000 na stanici ČRo3 - Vltava
Když jsem včera s vámi uvažoval v souvislosti s probouzením naděje nad výrokem Karola Wojtyly, který zní: „Nadějí se projevuje základní pochopení smyslu našeho života,“ vzpomněl jsem si na jednu dávnou událost - dnes je tomu víc než třicet let - která docela pěkně spojuje tu myšlenku včerejší s tou dnešní. Připravoval jsem tehdy na Brdech v okolí Cukráku velkou lesní hru. A vzal jsem s sebou svého pomocníka - Červenáčka - aby viděl, jak se to má dělat. Jenomže - co čert nechtěl - nebo chtěl - nějak jsme se pozdrželi, a tak - když jsme právě dorazili k vysílací věži, nebylo v lese už skoro vidět. A tak se stalo, že v tom šeru jsme si spletli červenou turistickou značku s modrou. Místo co nejkratší cestou z kopečka dolů k Vltavě a na vlak - jsme se bořili do čím dál tím hustšího lesa. Když už jsme poněkolikáté v dálce zahlédli jakási světla, která záhy zmizela opět ve tmě, a místo z kopce jsme každou chvíli stoupali, bylo jasné, že je zle. Ti znalejší už tuší, že bez baterky nám byla málo platná i mapa - a brdské lesy před těmi třiceti lety - než je rozčísla dálnice - nebyly žádným lesíčkem na pěkné procházky. Nu - co vám budu vykládat. Když už jsem vskutku vůbec nevěděl, jak dál, najednou Červenáček, kterému uklouzla noha, sjel několik metrů jakýmsi úvozem - a když jsem se tam za ním prodral - zjistil jsem, že jsme právě v tom místě, ze kterého jsme před čtyřmi hodinami vyšli. Kousek od nás se rýsovala temná silueta vysílače na Cukráku. Pokorně jsme se tedy vrátili cestou, kterou jsme původně přišli a byli ohromně rádi, že jsme v Černošicích chytili poslední vlak na Prahu.
To, co mně od té doby zůstalo, byla ona zkušenost, jak člověk může být přesvědčen, že jde pořád dopředu - a přitom se motá v kruhu. Včerejší myšlenka Karola Wojtyly nás upozornila, že pro naději je velmi důležité vědět, že náš život právě není takovým motáním v kruhu. Že je cestou odněkud - někam. Že je příběhem. A ten dnešní výrok - od nedávno zemřelého anglikánského primase Basila Humeho - poodkrývá, o čem ten příběh vlastně je. Mimochodem - Basil Hume víc než rok před smrtí věděl, že je nevyléčitelně nemocný. Přesto byl pro mnoho svých bližních zdrojem pokoje a radosti. Zřejmě proto, že skutečně žil myšlenkou, kterou jsem na dnešek vybral - a která říká: „Naděje je důvěra, že jednoho dne nalezneme to, co hledáme.“
Toho, co hledáme, je samozřejmě nepřeberné množství. Od někam založené peněženky přes klíče, knihy, náprstek a brýlí až k telefonním číslům a jiným informacím. Ale o tohle hledání nejde. Za tím vším je totiž hledání mnohem zásadnější. Mistrně na něj ukázal Steven Spielberg ve svém filmu ET. Jistě proto byla tahle napůl pohádka a napůl sci-fi tak úspěšná. Vzpomínáte, co ta zvláštní vesmírná bytůstka volá při pohledu na propastnou rozlehlost hvězdné oblohy? „Home“. Ano - domů, toužím se vrátit domů. V tom filmu se jeho přání nakonec splní. A v životě?
Právě o tom vypovídá ona dnešní myšlenka Basila Humea. Opravdu neotřesitelná naděje spočívá právě na důvěře, že přes všechno - přes všechna bloudění, pády a zklamání sebou i druhými - nakonec nalezneme skutečný domov. I naše srdce volá „Home - domů“. A v našich zbylých setkáních se pokusím vám sdělit, proč jsem přesvědčený, že nevolá marně.