29. září: Nic z toho, co není Bůh, nemůže naplnit mou naději
úvaha Jiřího Zajíce původně odvysílaná na podzim 2000 na stanici ČRo3 - Vltava
Je na čase, abychom se rozloučili. Ne tedy s nadějí - tu doufám - i beze mne budete budit každého rána. Ostatně - budit malé holčičky bývá docela roztomilé. Vím to. Rozloučíme se s naším pravidelným zářijovým setkáváním. Jenomže - abych to mohl udělat s čistým svědomím, musím splnit i zbytek svého slibu: pokusit se sdělit vám své osobní důvody, které mne vedou k pevnému přesvědčení, že naděje není chiméra, ale spolehlivý základ našeho života.
Možná už jste poznali, že svým založením nejsem žádný optimista. Názory vyjádřené výroky typu: „A život je přece jen tak krásný,“ mne tváří v tvář moři bolestí, které vidím na každém kroku - a některé z nich i musím nést - přijdou jako velmi laciné. A vysvětlení, že temné stránky života jsou nezbytné k tomu, abychom si lépe uvědomili i ty světlé, mne naprosto neuspokojují. Jsem přesvědčen, že krásu rozkvetlé louky zalité sluncem bych ocenil i bez toho, že bych poznal jaké to je, když mi mrznou nohy. A k tomu, abych si vážil přátelství, rozhodně nepotřebuji, aby mne nejlepší přítel zradil. Konstrukce, s jakými přišli němečtí filosofové v čele s Hegelem, že totiž utrpením si Absolutno pohrává samo se sebou, aby se co nejvíc obohatilo, mne pak přímo pobuřují. Pěkně děkuji za takové „absolutno“.
Mám totiž o něm úplně jiné poznání a s ním úplně jiné zkušenosti. Společně s mým milým Blaise Pascalem vyznávám, že „Nic z toho, co není Bůh, nemůže naplnit mou naději.“ Jenomže oba - Pascal i já - tu máme na mysli Boha, který je Otcem našeho společného domova, který je zdrojem veškeré skutečné lásky - ba je Láskou samou. Boha, jehož lidským výrazem, je Ježíš z Nazaretu.
Vím, že ti, kteří už po dvě tisíciletí nosí jeho jméno, dokázali mnohdy tuto podobu Boha-Lásky znetvořit k nepoznání. Nedivím se skepsi, kterou teď někteří z vás mohou pociťovat vůči mému vyznání. Nemohu vám zprostředkovat svých pětatřicet let hledání a ztrácení, čekání a nalézání. Osvobozuje mě ovšem vědomí, že na mě vaše setkání s tímto Bohem naděje, zase tolik nevisí. On je nejen neskonale schopnější, než já - ale hlavně: na každém z vás mu skutečně záleží a každému z vás důvěřuje. Tahle Jeho důvěra je nejhlubším základem naší společné naděje.
Já vám mohu nabídnout jen střípek svědectví o setkání s Ním. A ještě si k tomu vypůjčím slova nejznámějšího bengálského básníka Rabíndranáta Thákura. A to hned ze dvou důvodů: jednak, abyste viděli, že tahle zkušenost vůbec není omezená na nějaké konkrétní náboženské vyznání - Thákur je hinduista, a potom: jeho duchovní poezie uložená ve sbírce Gítandžalí je opravdu krásná. Ostatně - posuďte sami:
„Ti, kdo mě v tomto světě milují, drží mě v pevných poutech. Tvoje láska je větší, proto je i Tvůj způsob jiný: nepoutáš mě, zůstáváš skryt, necháváš svého služebníka volným. Všichni ostatní mě nenechávají o samotě, abych na ně nezapomněl. Tebe však nespatřím, ač den za dnem míjí. Ať Tě volám nebo nevolám, ať si dělám cokoli, Tvé zalíbení stále jen čeká na mé zalíbení.
Nechť všechna moje láska běží k Tobě, Pane, k Tobě. Nechť všechny mé hluboké naděje směřují k Tobě, Pane, k Tobě. Ať má mysl dlí kdekoli, nechť odpoví na Tvé volání, rozbije všechny překážky a letí za Tebou, Pane, za Tebou.“