Matějka, Pacifik OFMCap.

Dříve než o něm začnu psát podrobněji, je třeba odlišit tohoto světce od dvou jiných známých Pacifiků. Totiž od literárně činného bl. Pacifika z Cerana (svátek 8.6.; † 4.6.1482), který je autorem díla Summa pacifica, a také od bl. Pacifika z Lisciana, který byl druhem sv. Františka z Assisi, nese titul »Král veršů« a je autorem nezachovaného původního kytarového zhudebnění »Písně bratra slunce« (svátek 10.7.; * 1158; † 1230).

První znaky povolání do františkánského řádu nacházíme u pozdějšího br. Pacifika velmi záhy. Již za života rodičů chodil jako malé dítě při svých toulkách často do blízkých kostelů na mši a zvláště na kázání, kterým se zájmem naslouchal. Nijak přitom před rodiči netajil, že by se rád stal takovým bratrem, jako jsou ti u kostela Panny Marie Milostné (tj. reformovaní františkáni). Na splnění svého snu musel však počkat až do 17 let, tehdy vyhledal kvardiána františkánského kláštera ve svém rodném městě San Severino. Kvardián ho sice nemohl sám přijmout, ale podal o něm velmi příznivé svědectví provinciálovi, který tudy šel o několik dní později, a tak po zběžné zkoušce ze znalostí latiny a základních pravd víry byl přijat za kandidáta. Dne 28. prosince 1670 začíná mladý Karel Antonín noviciát v městě Forano di Apignano (MC) a přijímá jméno Pacifik, tj. pokojný či tvůrce pokoje, které se stane jeho životním programem.

V noviciátu se mu často stávalo, že byl při rozjímání v kostele natolik ponořen do sebe, že ani nezaregistroval, že podle denního řádu je již čas na návrat do cely. Jeho spolunovicové do něj strkali a otevřeně se mu smáli, že nevěří v jeho svatost. On si však z toho nic nedělal a klidně odpovídal: „Ať vám Pán žehná, že mne tak dobře znáte!“ Když po roce zkoušky složil řeholní sliby, studoval tři roky (1671-74) filozofii a humanitní vědy v Ostře (dnes Montalboddo). Následně odešel do Fossombrone, kde čtyři roky (1674-78) studoval teologii. Zde ho také 4. června 1678 diecézní biskup Jan Baptista Zeccadoro vysvětil v oratoři Svatého růžence na kněze. V místní kronice nacházíme záznam, že v „den svěcení i druhého dne při primici v kostele Zvěstování Páně věřící cítili v kostele nevysvětlitelnou jemnou vůni“. A když pak vystoupili k zábradlí, aby novoknězi políbili ruku, vraceli se s pláčem a jeden vedle druhého říkali: „Dnes jsme byli přítomni mši světce.“

Po kněžském svěcení jej představení poslali na tři roky do Treie (1678-81) a pak opět do Ostry, kde předtím studoval, aby se zde v klášteře sv. Kříže stal lektorem filozofie. K jeho jmenování, později potvrzeném i provinční kapitulou, přispělo i to, že předtím studoval pod nekompromisně přísným dohledem svého strýce převora. Na studenty zanechávala hluboký dojem nejen přesná znalost učení velkých řádových učenců, ale především skromnost a svatost jeho života.

Br. Pacifik se však cítil povolán k jiné dráze. Již po roce opustil místo lektora a odešel do kláštera v Urbinu, kde se věnoval kazatelské činnosti. Také v tomto oboru jeho vroucí láska k Pánu Ježíši a touha po spáse duší nenechávaly posluchače lhostejnými. Kdykoli mluvil o bratřích, kteří pro věrnost svému poslání museli podstoupit různé životní těžkosti nebo i mučednictví, míval ve zvyku si povzdechnout: „Ó, kéž bych se i já ocitl v takových okolnostech!“ Zvláště rád kázal o Kristu Ukřižovaném. Měl k tomu dobrý důvod. Nedaleko totiž je poutní místo La Verna, na kterém sv. František obdržel svá stigmata. Sv. Pacifik na tuto františkánskou Kalvárii často chodil a z tělesného kontaktu s těmito místy odcházel prosycen směsicí lásky a bolestného soucitu k trpícímu Kristu, takže jeho kázání pak pronikala i do zatvrzelých srdcí.

V letech 1685 až 1705 nacházíme světce střídavě třikrát v klášteře Forano (1685, 1687, 1693) a třikrát v San Severinu, kde v r. 1686 byl místním vikářem a v r. 1692 kvardiánem.

Během roku své služby kvardiána několikrát podivuhodně zasáhl - intervenoval na pomoc bratřím. Nejméně osmkrát nebo desetkrát nebylo v klášteře v době oběda co do úst, a on povzbuzoval bratry k důvěře a sám se modlil, načež se vždy stalo, že v pravou chvíli přišel nějaký dobrodinec a přinesl to, co bratři potřebovali.

 Od r. 1705 až do své smrti (1721) zůstal pak už bez přerušení v klášteře Panny Marie Milostné v San Severino Marche.

V této závěrečné fázi svého života došlo k tomu, že stálým umrtvováním a kajícnostmi mu rychle ubývalo fyzických sil a zdraví mu již nedovolovalo působit jako kazatel v širokém okolí ani chodit sbírat almužny. Postupně se mu zhoršoval zrak a sluch mu zeslábl natolik, že bylo nutné na něj křičet, když bylo potřeba mu něco sdělit. Také nohy už jej neposlouchaly tak jako dříve a působily mu příšerné bolesti, zvláště pak pravá noha, kde se nejprve objevil otok, pak vřídek, a nakonec ošklivá hluboká rána, která zmizela teprve několik dní před jeho smrtí.

Tyto tělesné okolnosti působily, že se stále méně zajímal o věci tohoto světa a ponořoval se do Boha. Spal jen málo, a tak celé dni i noci trávil nejrůznějšími formami modlitby, která u něj dostávala až dvacet různých podob: modlitba ústní i vnitřní, osobní i v rámci společenství, liturgická a ve formě osobní pobožnosti.

Přestože byl skoro hluchý, nikdy nechyběl na společné modlitbě. A když bratři skončili v chóru se zpěvem žalmů, věnoval se ještě chvíli modlitbě v kostele a pak se vracel do své cely, aby pokračoval v dialogu s Bohem. Bratři ho často slýchávali, jak velmi nahlas a s pečlivým vyslovováním jednotlivých slov opakuje celý breviář nebo se modlí otčenáše či růženec.

Zvláště hlubokým prožitkem však pro něj bylo sloužení mše svaté. Při ní se br. Pacifik, nakolik je to lidsky možné, zcela ztrácel v prožitku Božích tajemství. Někdy byl zaplaven nevýslovnou radostí, jindy se topil v slzách slitovné lásky, nejčastěji však se pozvedal do výšin mystického vytržení (extáze)

Jeden ze svědků, pan Giuliano Zaffarani vypověděl: „Vícekrát jsem ho viděl plakat během sloužení mše svaté, a zvláště pak po proměnění a po svatém přijímání. Bylo mi údělem vidět po proměnění povzneseného nad zem do výše několika pídí, takže se chodidly nedotýkal oltářního stupně. V těch chvílích se barva jeho tváře dosti měnila. Z bledé a mdlé barvy se měnila v živou a zářivou. Toto jsem viděl vlastníma očima pokaždé, když jsem mu přisluhoval při mši svaté. Nemohl jsem odtrhnout oči od jeho tváře, a pozorovali to také všichni členové mé rodiny. Zůstával takto prozářený až do té doby, než svlékl liturgické oblečení. Tehdy se mu vracela jeho obvyklá přirozená barva. Dodávám, že když pil z kalicha, trvalo to velmi dlouhou dobu; s nevýslovnou sladkostí sál Ježíšovu krev, a zdálo se, že nedokáže odtrhnout rty od toho kalicha. Stálo ho to velké úsilí, když měl kalich položit a začít purifikaci. Když totiž sál z kalicha, byl jako mimo své smysly.“  

Lidé a novicové, kteří tento tajemný úkaz viděli poprvé, žasli, bratři si však toho už ani nevšímali. Když se bratr Pacifik pozvedl ze země, nechali ho u oltáře v dobré společnosti a šli si za svou prací do zahrady, do sakristie, do kláštera… Když se pak vrátili, ještě jej obvykle nalezli v extázi.

Jeho mše svatá totiž obvykle trvala hodinu a čtvrt, ale někdy také čtyři hodiny. To se bratru sakristiánovi ani v nejmenším nezamlouvalo. Proto hledal různé záminky, jak donutit tohoto podivína mši zkrátit. Stěžoval si proto u představeného: „Tolik času na obyčejnou mši svatou na bočním oltáři a bez kázání to je opravdu příliš. Nemůžeme tak plýtvat svíčkami.“ Když však představený sdělil P. Pacifikovi tuto stížnost, stala se zvláštní věc. Jeden občan z Cingoli, pan Giacomo Sconocchia dosvědčil: „Viděl jsem, že P. Pacifik jak přede mší tak i po ní setrvával v modlitbě a jeho mše probouzela v lidech úctu a zbožnost. Kromě toho jsem si povšiml, že ačkoli mše byla delší než u kteréhokoli jiného řeholníka, a trvala přibližně hodinu, a někdy sakristián záměrně použil svíce velice krátké, které nemohly stačit na celou mši, přece jsem ke svému úžasu po skončení mše pozoroval, že zmíněných svící ubylo jen málo nebo vůbec.“

Představený toto svědectví komentoval slovy: „Na jeho mši se všechno zastavuje. Máme tu nového Jozueho. Jozue zastavil slunce, tento zastavuje ubývání svíček!“

Podle pramenů píše br. Pacifik Matějka OFMCap.