Říský, Bernard OFM

Gaudeamus igitur, juvenes dum sumus – i v Belgii      

Nikdy nás neopustila hluboká radost z toho, že nás má Pán rád. Ani na stýskání jsme neměli čas – kromě Štědrého dne – a denní těžkosti jsem řešil tak, že po večerní modlitbě jsem si dělal křížovou cestu – jak jsme k tomu byli vedeni od noviciátu – a když jsem srovnával své těžkosti s tím, co pro mne udělal Pán, jen jsem se styděl a nikdy jsem se nelitoval. Byla to taky moje příprava na pozdější život.

Svou přípravu na život jsem bral odpovědně. Myšlenka na ty, které mi Pán pošle do cesty, mi pomáhala překonávat únavu i nechuť ke studiu – zvlášť po odpolední rekreaci za krásného počasí. V Praze jsme měli jiný rozvrh učiva – měl jsem uzavřené biblikum státní zkouškou – na francouzštinu na literární úrovni, na přednes a kazatelství nemělo pro nás cenu chodit, a tak jsme měli jen několik přednášek denně. Až druhým rokem jsem chodil ze zájmu na přednášky o. provinciála – 154. magistra teologie lovaňské univerzity (jen římská Gregoriana a lovaňská univerzita udělovaly tehdy tento titul). Jeho přednášky o sv. Janu a jeho teologii byly strhující, takže ne všechno jsem pochopil, ale jeho nadšení zapalovalo. Někteří otcové měli brilantní kázání a jejich jazyk i přednes ve mně vzbudily lásku k francouzskému jazyku. Snažil jsem se číst i klasickou francouzskou literaturu a požádal jsem bratra Leopolda, který měl taky krásnou výslovnost, aby se mnou četl klasické básníky. Nevím sice, nakolik jsem si osvojil pět druhů výslovnosti „e“, ale snažil jsem se proniknout k duchu jazyka.

Zkoušky jsme dělali písemně – v prvním semestru mně posloužila latina. Profesor nám zadal úkol s tím, aby poslední mu naše práce přinesl na celu – a odešel. O. Karel, náš pražský magistr, který před válkou studoval rok v Bruselu, nás upozornil, že za opisování poslali bratry z Polska tehdy okamžitě domů. Známky jsme neviděli – až při odjezdu domů. Používali desetibodovou stupnici, pět bodů už bylo nedostatečných. Nikdo zkoušky neopakoval, ale neúspěšným odmítli svěcení.

Studoval jsem všechno, co mi přišlo do ruky, psychologii, pedagogiku i sociologii. Žasl jsem, že myšlenky, které nám sděloval o. Jan Ev. Urban za války, byly pro Francouze po válce něčím novým.

Snažil jsem se o maximální využívání času. S bratrem Jiřím jsme se vzájemně budili půl hodiny před budíčkem, abychom měli čas na soukromou modlitbu, protože pak do 22 hodin jsem studoval a do půlnoci si četl – s dovolením o. Jana Ev., který byl naším magistrem studií. Ovšem po roce mi dělalo potíže vyjít ze zahrady do druhého poschodí, a pak už mi nebylo líto času chodit spát po 20. hodině.

Příležitost k dokonalé radosti nám poskytly Vánoce. V pražském klášteře jsme je prožívali jako doma v rodinách – štědrovečerní večeře, stromeček, koledy, dárky. V Bruselu jsme se nechtěli ptát – jen jsme napjatě očekávali narození Páně. Přípravou byl zákaz chodit večer do zahrady. Bratři totiž zabezpečili smrčky v zahradě proti zlodějům natažením drátů s rozbuškami a střelným prachem. V té době se ještě vánoční stromky v Bruselu neprodávaly. V poledne jsme měli k obědu jakousi okurkovou omáčku s bramborem. My Češi jsme byli „lepší“, a tak v naději na štědrovečerní večeři jsme se postili. Ovšem byli jsme pěkně rozčarováni, když na štědrovečerní večeři jsme dostali ovesnou kaši, a k tomu ještě připálenou. Po večeři jsme měli jít spát, ve 23 hod. bylo zpívané matutinum a pak půlnoční. My jsme potřebovali zahnat svůj stesk a žal, a tak jsme si udělali společnou „oslavu“ – přestoupením všech zákazů. Všichni jsme se sešli v cele Jiřího – nad celou P. magistra (ten odjel do blízkého ženského kláštera, kde jeho rodná sestra byla představenou, na půlnoční mši). Po vzpomínkové řeči našeho seniora Vladimíra jsme chvíli poseděli v mlčení, pak jsme si zazpívali nějakou koledu – ale potichu – a Aleš vytáhl z rukávu nakradené cigarety z rekreace – nesměly se odnášet z rekreační místnosti a nikde jinde se nesmělo kouřit. Abychom zahnali svůj žal, zapálili jsme si, někteří vůbec prvně v životě, a pak jsme se v tichosti rozešli, abychom se ve svých celách připravili bděním i vzpomínáním na Pánovo narození. Po slavné půlnoční jsme šli do refektáře na kakao se zákusky, které nám poněkud hořkly únavou a vzpomínkami. Až po druhé hodině jsme se uložili ke krátkému spánku. Ráno po konventní mši jsme šli přát P. provinciálovi a kvardiánovi „Bonne Fete!“ – a bylo po slávě. Při obědě jsme byli vyzváni, abychom zazpívali nějaké naše koledy. Za odměnu pak byla u stolu rekreace – mohli jsme mluvit.

V příštím roce jsme se už neoddávali lichým nadějím, ale počítali jsme s realitou. Po společném „sedění“ u Jiřího Aleš připravil překvapení. Přímo pod okny cel P. magistra a bratří udělal „ohňostroj“ – odpálil světlice. Tím vyburcoval celý klerikát. Všechna okna se rozsvítila a bylo slyšet dupot desítek nohou po schodech. Aleš se lekl, proskočil – oslepený světlicemi – rybízovým keřem, na němž zanechal část svého růžence, ale hned duchapřítomně se přidal k vybíhajícím bratrům, aby s nimi hledal zloděje. My jsme se, se škodolibým uspokojením, vrátili do svých cel, abychom se připravili v usebrání na Pánův příchod.

O prázdninách 1947 nás navštívil o. provinciál Kapistrán s o. Karlem Peřtem, svým sekretářem a naším magistrem. V jejich doprovodu jsme mohli navštívit Bruggy, Antverpy i Ostende. Prvně jsme viděli moře a ani chlad nás neodradil od koupele v moři. Neměli jsme možnost si soukromě promluvit s o. provinciálem, nebyli jsme k tomu vyzváni a raději jsme se drželi zpátky po zkušenostech s bratrem Xaverem Strakou. Byl z nás nejzbožnější a nejopravdovější františkán. Když napsal do Prahy, že nemá odvahu na podzim skládat slavné sliby, ale že by chtěl jít do Říma studovat na Russicu – dostal úsečnou odpověď: Do 48 hodin se budete hlásit v Praze v civilu! Pro nás to byl šok. Xáví skoro tři roky pracoval v Ascherslebenu u Halle v letecké továrně víc než 8 – 10 hodin denně, chodil jen na mši sv. a studoval. Pan farář mu vyjednal v Římě, že mohl přijmout Xaverovy časné sliby. Když jsme odcházeli do noviciátu, koupil si v Praze ještě za poslední peníze učebnici čínštiny, protože toužil jít do misií, a v Německu vyhledával ruské válečné zajatce, aby se učil rusky. A teď byl beze slova propuštěn. Řekl jsem si: „Pane, když mě vyhodí, poděkuji ti za to, protože mi tím ukážeš, že tam nemám být!“ A oni mě zase nevyhodili.

Styk s domovem – s rodiči jsme měli jen dopisy, které se jednou měsíčně posílaly do Prahy o. Karlovi – k cenzuře. Psal jsem také i za bratry o. Janovi Ev., a on odpovídal několika řádky nabádajícími nás k plnění povinností. Bratřím se to moc nelíbilo, že to bylo příliš obecné, a toužili po konkrétních radách. Když jsem to napsal o. Janovi, dostal jsem opět velmi stručnou odpověď: „Bratře, jdi hned ke sv. zpovědi!“ Odpověděl jsem taky krátce: „Nepůjdu! Mám natolik prostudovanou morálku, že vím, že ke zpovědi je nutno jít po spáchaném těžkém hříchu – a ten musí být vědomý a dobrovolný – což není můj případ.“ Po návratu do Prahy jsme se už k tomuto případu nevrátili.

Dopisoval jsem si jen se sestřenicí ve Spojených státech – taky přes Prahu (abychom nezatěžovali finančně belgické bratry). Když jsem dostal od strýce, jejího otce, balíček, prvně jsem s ním navštívil o. magistra s žádostí, mohu-li si ponechat z toho balíčku holicí strojek. Nikdy jsem k němu nebyl pozván na pohovor – kromě těsně před odjezdem, kdy mně nabízel studium v Lovani s tím, že mi vyjedná dovolení od našeho provinciála. Tuto nabídku jsem odmítl, i když nám z nunciatury vzkázali, že nás doma zavřou. Byli jsme vysvěceni pro naše lidi, a když ti budou ve vězení, proč bychom tam neměli být s nimi? A nikdy jsem svého rozhodnutí nelitoval.

Vladimírův bratr Josef, který za války sloužil v Anglii u letectva jako pilot, častěji byl v Bruselu, ale Vladimírovi jen telefonoval z letiště. Ještě nás navštívila snad dvakrát Vladimírova sestřenice, novinářka Marie Křížková. Udivila nás, když při řeči o svatořečení Anežky Přemyslovny řekla, že kdybychom poslali do Říma vagon cukru, že by bylo hned po problému. Takový názor nás přivedl k chápání církevní politiky.

Navštívili nás také dva pražští benediktini, studující tam teologii, a jeden dobrodruh, který byl v noviciátu s našimi mladšími spolubratry. Potřeboval se dostat – zadarmo – domů, kde měl manželku. Protože jedna úřednice z našeho velvyslanectví hledala šoféra, doporučili jsme mu, aby ji vyhledal. Použila sice jeho služeb, ale byla to prý jízda o život.

A tak jsme se připravovali na život nejen studiem, ale i různými životními zkušenostmi – ke chvále Kristově. Amen.