Co máme dělat, bratři? (Sk 2, 37) - úvahy nad články ŘEHOLE SFŘ
Dřímal, Ludvík OFS
Článek 10: Ať se spojují s vykupitelskou poslušností Ježíše, který vložil svou vůli do Otcových rukou, v různých životních okolnostech ať věrně plní své stavovské povinnosti a ať následují Krista chudého a ukřižovaného a vyznávají ho i v obtížích a pronásledováních.
Pán je středem všech věcí, a to způsobem naprosto tichým, nevtíravým, vzdáleným každého zásahu. Žije u nás, s námi, dokonce tělesně, nikoliv však stejným tělesným způsobem, jako dříve. Jeho, pro nás transcendentní (přesažná) tělesná přítomnost mezi námi tvoří podstatu Eucharistie. V ní prodlužuje svou vykupitelskou poslušnost vůči Otci, jehož vůli se odevzdal.
S pomocí jeho poslušnosti snažme se objevovat svět, v němž žijeme, jinak. Musíme se dostat na jinou stranu – vpravit se do toho neslyšného, rytmického koloběhu povinností života, plnit je věrně a svobodně. Již tímto se vydáváme na cestu kříže – tj. cestu oprošťování, cestu chudoby a ukřižování, tj. odevzdání všeho, co jsme a co máme, Otci. Snášení obtíží a pronásledování na této cestě bude naším vyznáváním a přispíváním k dílu spásy světa.
Otázky k zamyšlení:
1. Uvědomuji si hodnotu poslušnosti v mém životě?
2. Rozlišuji správně mezi kristovskou poslušností a poslušností falšovaného dobra?
3. Jsem svědomitý v plnění povinností svého stavu, zaměstnání?
4. Nepatřím k těm, kteří by rádi aspoň něco znamenali a méně rádi se ukázňovali, svůj kříž nejraději nenesli?
5. Jak se cvičím v ochotě a připravenosti vyznávat Krista, i když to možná pohne mým navyklým standardem nebo i vyvolá přímý postih?
Článek 11: Kristus si s důvěrou v Otce vyvolil pro sebe a svou Matku život v chudobě a pokoře, i když pozorně a rád oceňoval všechno stvořené. Tak ať si sekulární františkáni uchovávají náležité smýšlení v odstupu od časných dober, v jejich užívání i při obstarávání svých hmotných potřeb. Ať si jsou vědomi, že podle evangelia jsou jen správci statků, které dostali pro Boží děti.
Tak ať se v duchu „blahoslavenství“ snaží očišťovat své srdce od veškeré náklonnosti a žádostivosti po majetku a moci. Vždyť jsou „poutníci a cizinci“ na cestě do Otcova domu.
Život v chudobě a pokoře nesmíme ztotožňovat s pohrdáním stvořenými věcmi. Co vyšlo od Boha, nemůže být opovrženíhodné. Přece však sám Boží Syn, který vzal na sebe lidskou přirozenost a stal se jedním z nás, zvolil pro sebe i pro svou Matku život v pokoře a chudobě. Co jej k tomu vedlo? Vedle jiných důvodů je to trvalá lekce člověku, který má trvalý sklon přehánět svou péči o sebe. Tím odhaluje, že nemá důvěru v Boha. Toto vidí zcela jasně svatý otec František, který chce svou důvěru v Boha naopak manifestovat – tím, že žije zcela bez vlastnictví a provokuje Boží lásku, skrytou v srdcích lidí, když si od nich vyprošuje to nejnutnější k životu.
Požadavek pro sekulární františkány je nezávislost na časných dobrech. Čeho mám nadbytek, to patří tomu, komu chybí. Prosí-li někdo o věc, kterou nutně potřebuje, a já ji mám a nutně ji nepotřebuji, vzdám se jí v jeho prospěch. Jestliže mé povolání, zaměstnání je mi zdrojem přílivu nadbytečných finančních i jiných prostředků, je mou povinností přiměřená distribuce těm, kdo trpí nedostatkem. To je to „spravedlivé zařizování hmotných potřeb – správcovství přijatých dober“ – ne jen pro vlastní osobu, rodinu, ale také pro jiné, kteří jsou stejně jako my Božími dětmi.
Smysl pro tyto požadavky, které nejsou ani všem řeholníkům samozřejmé, je třeba získávat sebevýchovou – očišťováním svého lidského srdce od přirozené náklonnosti k vlastnictví, od žádostivosti vyniknout nad jinými a tím si je podřizovat.
Otázky k zamyšlení:
1. Zamýšlím se nad tím, že chudoba sekulárního františkána není zanedbatelným požadavkem? Co z mého vlastnictví mi „přirostlo k srdci?“
2. Dokáži se něčeho vzdát, i když to „cítím“, nebo jen když to „příliš nebolí“?
3. Nežiji v nepřiměřeném blahobytu, aniž si to chci připustit?
4. Nedychtím po zisku a nevyvyšuji se nad jiné?
5. Jaká je moje ochota uplatňovat vůči mému vlastnění evangelní pohledy, jako: co máš, co bys nebyl dostal… jen to ti zůstane, co jsi dal druhému… co máš z toho, kdybys celý svět získal, na duši však škodu utrpěl... neshromažďujte si poklady, kde je rez a mol kazí… k čemu ti všechno bude, když Bůh ještě této noci tě povolá k soudu… a další. Nemůžeme přece sloužit Bohu i mamonu!
Článek 12: Jako svědkové budoucích dober jsou s ohledem na povolání, které přijali, povinni usilovat o čistotu srdce, a tak se stávat svobodnými pro lásku k Bohu i bratřím a sestrám.
Zasvětili jsme se povolání. Byla to chvíle plná pohnutí. Vrátili jsme se do života a všechno se nám zdá stejné jako dříve. Ale nám se přihodilo něco nového – víme to? „Veliké věci mi učinil Ten, který je mocný…“ vzrušeně zajásala Panna Maria nad svým vyvolením. Proč jsem sekulárním františkánem? Na tuto otázku neexistuje kloudná odpověď. Co mě k tomu vedlo? Proč se modlím? Nemohu jinak, mám-li před očima Boha. Existuje vnitřní „musím“, vnitřní naléhání či volání, které odpovídá na všechny tyto otázky, jenž nelze vysvětlit, na které nelze dát vyčerpávající odpověď, která by uspokojovala.
Toto povolání mne dělá svědkem budoucích hodnot. Mé vztahy k lidem, mé užívání stvořených věcí mají anticipovat to, co nám Bůh dává zde jen tušit: „Co oko nevidělo, co ucho neslyšelo a co ani na lidskou mysl nevstoupilo…“
Očišťování srdce – proces i bolestný i radikální. Jen v čistém srdci osvobozeném od všeho překážejícího je prostor pro lásku k Bohu a k bratřím a sestrám. „Blahoslavení čistého srdce, neboť oni budou vidět Boha.“
Otázky k zamyšlení:
1. Jsem Bohu vděčný za povolání do Sekulárního františkánského řádu?
2. Zaměřuji svým chováním pozornost lidí k budoucímu věku?
3. Pečuji o to, aby mé srdce bylo stále čistší a tím vnímavější pro Boha a bratry i sestry?
4. Jsem si vědom, že svoboda mého srdce pro lásku je neslučitelná s otročením stvořeným věcem?
5. Snažím se o to, abych měl citlivější svědomí?
Ludvík Dřímal OFS
(pokračování)