Pospíšil, Ctirad Václav OFM

         Z  hlediska otevřenosti pravdě pohlíželi na otázku mimokřesťanských náboženství teologové zhruba do poloviny šedesátých let 20. století.[1] Dnes bychom zřejmě jenom stěží nalezli křesťanského teologa, který by se opovažoval omezovat Boží spásonosné působení pouze na příslušníky nějaké křesťanské církve.[2] Je však zcela jisté, že spásy člověk nedochází bez Kristovy církve. To pochopíme velmi dobře tehdy, když si uvědomíme, že cílovým bodem spásy je plné společenství člověka s Bohem a s ostatními vykoupenými bratřími a sestrami, tak zvané společenství svatých, communio sanctorum. To je finální stav církve Kristovy, a proto také nikdo nedochází spásy bez církve, i když v ní v době svého pozemského putování není jako člen. V dané souvislosti je třeba si připomenout notoricky známou skutečnost, že k dosažení spásy rozhodně nedostačuje to, když je někdo pouze navenek členem církve.[3]

            Jinou otázkou je, jak tento proces spasení popisovat. Křesťané jsou přesvědčeni, že každý člověk dochází spásy skrze Krista, jediného univerzálního vykupitele a spasitele (srov. např. Sk 4,12), i když o tom zatím ještě neví. Být na cestě k pravdě ještě neznamená vědět, kam tato cesta člověka nakonec přivede. Jak ale o této cestě spásy hovořit? Na tomto místě se musíme zmínit o velmi dobře známé teorii K. Rahnera, který hovoří o těch, kdo žijí spravedlivě podle světla svého svědomí a kdo jsou na cestě pravdy, i když ještě nedošli plného poznání evangelia, jako o »anonymních křesťanech«.[4]

            Tato pozice ovšem nemohla nebýt kritizována, neboť nevyhnutelně vyvstává otázka, jaký smysl má vlastně světová misie křesťanů a jaký význam má svátostný křest, který by nekritické přijetí Rahnerova mínění posouvalo do roviny ne příliš významného vnějšího ritu. Dlužno však poznamenat, že sám Rahner si byl tohoto problému vědom a že se ho snažil řešit. Tento autor tvrdí, že hlásání a misie rozhodně nejsou zbytečné, poněvadž činí z „bezejmených křesťanů“ křesťany vědomé a se jménem.[5] Další věcí, kterou kritici Rahnerovi předhazovali, bylo, že pokud smíme nazvat příslušníky jiných náboženských tradic anonymními křesťany, pak oni by měli mít plné právo považovat nás za anonymní buddhisty, hinduisty, muslimy, nebo dokonce za anonymní ateisty, což se nezdá býti dost dobře přijatelné.

            V této souvislosti bych si dovolil připomenout jméno velké českého teologa, který byl v jistém slova smyslu komunistickým režimem donucen žít a působit v zahraničí, jedná se o Vladimíra Boublíka. Zmíněný myslitel hodnotil ty, kdo mimo křesťanství hledají upřímně pravdu a žijí v souladu se svým svědomím, jako »anonymní katechumeny«.[6] Tato pozice je velmi vyvážená, neboť na jedné straně ponechává prostor tomu pozitivnímu, čím je člověk v tom kterém náboženství připravován na osobní setkání s Kristem, na druhé straně ale zároveň také nikterak neubírá smysl misijnímu nasazení křesťanů ve světě a rozhodně nečiní ze křtu jen vnější ritus.

            Nyní bych si dovolil upozornit na jednu z možností, jak názorně popisovat skutečnost, že i nekřesťan dochází spásy vždy skrze Ježíše Krista. Jedná se o soteriologický (spásný) význam Kristova sestupu do podsvětí.[7] Na tomto místě se nebudeme zabývat veškerým skripturistickým (biblickým) materiálem týkajícím se tohoto tajemství víry,[8] soustředíme pozornost jenom na to, co nás bezprostředně zajímá. V první listu Petrově nacházíme výpověď o Kristu, který byl usmrcen podle těla, ale je oživen podle Ducha, a přinesl tak radostnou zvěst duchům, kteří byli drženi ve vězení od Noemových dob (srov. 1 Pt 3,18-19). Ve verši 1 Pt 4,6 nalezneme další zmínku o tom, že Kristus v podsvětí zvěstoval evangelium zesnulým. Pokud bychom chtěli uchopit nejhlubší teologickou pravdu obsaženou v těchto výrocích, pak je to zcela evidentně univerzalita rozsahu spasitelství Ježíše Krista. Jeho osoba a jeho dílo nepůsobí pouze ve prospěch současníků a těch, kdo přijdou v budoucnosti, ale má také retroaktivní (zpětně účinnou) působnost ve prospěch lidí minulých epoch.[9]

Nyní se již nevyhnutelně dostáváme k problematice spásonosné hodnoty jednotlivých velkých náboženských tradic lidstva. Jejich spásonosný význam nám pomohou velmi dobře uchopit následující slova Ireneje z Lyonu.

„Lidstvu byly nabídnuty čtyři smlouvy: první před potopou v době Adamově, druhá po potopě za Noemových dnů, třetí jako dar Zákona za Mojžíše, konečně čtvrtá, která obnovuje člověka a rekapituluje všechno a která prostřednictvím evangelia pozvedá člověka k letu směrem k nebeskému království.“[10]   

            Na základě této úvahy můžeme relativně snadno klasifikovat velké náboženské tradice lidstva podle toho, do jakého okruhu smlouvy Boha s člověkem spadají. V samotném středu by se nacházelo křesťanství jako vrcholný výraz této smlouvy Boha s člověkem, jak se realizovala v Ježíši Kristu a na níž smíme mít v Duchu svatém podíl. Další okruh by představovala smlouva s Abrahámem a Mojžíšem, pod níž by spadal judaismus a k níž se specifickým způsobem hlásí také vyznavači islámu. Ostatní velké náboženské tradice lidstva by se daly shrnout do dalšího okruhu, jímž by byla  smlouva s Noemem. Ti, kdo hledají pravdu, spravedlnost a dobro mimo náboženství, by mohli spadat pod nejširší okruh smlouvy, tedy pod smlouvu adamovskou.

Jestliže mnozí lidé dodnes poctivě vyznávají náboženství, která svou povahou vlastně odpovídají adamovské, noemovské, abrahámovské nebo mojžíšovské smlouvě, pak z jejich subjektivního hlediska Ježíš Kristus vlastně ještě nepřišel. Žijí-li takoví lidé věrně podle svých náboženských tradic a v souladu se svým svědomím, pak se setkávají s Ježíšem Kristem právě ve své smrti velmi podobným nebo dokonce totožným způsobem jako ti, kdo zemřeli historicky před Kristovým příchodem na svět. Při tomto setkání se doplňuje to, co spravedlivým schází k tomu, aby mohli vstoupit do Božího království. Je však třeba jasně říci, že jakési obrácení na způsob naprosté změny mentality je po smrti čímsi nemožným.[11] Hospodin totiž bere vážně svobodné rozhodnutí člověka na této zemi, byť se jedná o rozhodnutí, jež je v rozporu s jeho záměrem spasit všechny lidi (srov. 1 Tim 2,3-4). Dějinná retroaktivita spasitelského díla Kristova má tudíž dodnes svou velmi důležitou paralelu, již bychom mohli definovat jako spásně dějinnou retroaktivitu. Smrt a stav smrti je z antropologického hlediska univerzální záležitostí, protože každý člověk končí svůj pobyt na této zemi. Právě v tomto okamžiku se díky Kristovu sestupu do hlubin hrobu a jeho vítězství nad smrtí také každý osobně setkává s Kristem ve své vlastní smrti. Univerzalita smrti jakožto důsledku hříchu se tak stává univerzalitou spásy přinesené Kristem, novým Adamem, a možnosti každého člověka setkat se s Kristem tváří v tvář.

To však neznamená, že každý člověk by jaksi musel dojít spásy. Rozhodně tu je možnost, aby jí došel, i když není křesťanem. Na druhé straně ale platí, že křesťanství a víra jsou řádnou cestou spásy, která dává člověku všechny potřebné prostředky, aby kýženého cíle došel. Dojít spásy mimořádnou cestou bude zřejmě ne tak snadné, a proto vždy mělo, má a bude mít smysl hlásat evangelium, a přivádět tak člověka na přímější a bezpečnější cestu spásy.[12] Toto napětí mezi jistou spásonosnou hodnotou mimokřesťanských náboženství a požadavkem misie a hlásání evangelia v sobě skrývá stejné napětí, jaké existuje mezi pojmy interreligiózního dialogu a evangelizace.

C .V. Pospíšil OFM