Jáchym, Radim OFM

Nové knihy

 Chudoba a radost jako základ františkánské tradice

William J. Short OFM: Chudoba a radost. Františkánská tradice

Karmelitánské nakladatelství Kostelní Vydří 2003

152 stran, cena 139 Kč

 Máme už po 14 létech svobody dostatek františkánské literatury? Řekl bych, že ano i ne. Ano v tom smyslu, že vyšly všechny základní františkánské prameny (dokonce ve dvojím překladu a vydání), i několik dalších významných pokračujících a osvětlujících děl (starších i nových). Nemůžeme však říci, že by to stačilo - a řekl bych, že nikdy nebude stačit, protože františkánské myšlenky jsou natolik bohaté, že se můžeme setkávat se stále novými a obohacujícími pohledy, jak to ostatně dokazuje cizojazyčná literatura.

 Z tohoto hlediska je třeba uvítat poměrně stručný, avšak hutný přehled františkánské spirituality a jejího historického vývoje z péra amerického františkána žijícího v Itálii Williama J. Shorta, který vychází jako první a základní svazek edice Dějiny křesťanských spiritualit - první a základní, protože právě Františkem a jeho školou začíná nový způsob chápání a rozvíjení křesťanské duchovnosti směrem, který dnes označujeme jako spiritualitu a jenž vytváří novou tradici v křesťanském myšlení, kterou my dnes prožíváme a dáváme jí směr pro 21. století.

 Kniha má myšlenkově tři části nestejné délky. První zahrnuje 1. kapitolu a podává základní přehled františkánské spirituality: jít ve stopách Ježíše Krista v chudobě a radosti jako jejích hlavních prvcích. Přitom autor uvádí (zde i v dalším) Františkův pohled paralelně s Klářiným - ne jako jeho kopii, ale jako tvořivé rozvinutí v typicky ženské podobě klauzurovaného života.

 Druhá část potom rozvíjí v dalších šesti kapitolách témata, která autor považuje za základní: vtělení (dovedené do společenství bratří a sester) - chudoba (a pokora - zde autor rozvíjí téma, které jsme si dnes zvykli nazývat minoritou) - malomocní (poněkud překvapující zdůraznění zaměření františkánství na péči o nemocné své doby) - duch modlitby a zbožnosti (kontemplace a zvláště též život v poustevnách) - kříž (jako zvláštní stránka Františkovy kristologie) - a na závěr stvoření. Tato témata ukazuje nejen u Františka a Kláry, ale v stručném přehledu i u dalších významných pokračovatelů - Bonaventury, Scota, Anděly z Foligna a v jednotlivých kapitolách ostatních typických představitelů.

 Poslední část a 8. kapitola stručně a výstižně načrtává františkánskou tradici dnes - jako výzvu, ne usilovat o „duchovní prožitky“, ale zaměřit se na „zemitost“ života s Bohem v současných potřebách církve: ne na „chudobu“ (která sama o sobě není hodnotou), ale na nepřivlastňování, protože všechno je Boží dar. Z této kapitoly uveďme ukázku:

„... Františkánská tradice stejně jako starořímské božstvo Janus ... hledí z přítomnosti do minulosti na to, co bylo, a zároveň se dívá do budoucnosti a vyhlíží, co má přijít. Měla by nás františkánská tradice poučit o tom, jak se dá zopakovat zkušenost Františka nebo Kláry? Jistě ne. Takový pokus by byl neplodný a ... mrtvý, stejně jako František a Klára. Jeho tradice žije, protože ji nesli jiní v jiných dobách a na jiných místech, svými slovy a svým příkladem... Kdybychom se zastavili u Františka, zmařili bychom jeho záměr, který měl pro své následovníky. Klára rovněž neukazovala na sebe, ale na jiného, pozvedala Zrcadlo, kterým byl Kristus. … jak Klára tak František nám svými slovy a skutky zjevují ... intuitivní vnímání toho, že Bůh se stal člověkem. Toto vnímání dodnes zůstává výzvou...“

 Celé zaměření knihy připomíná stále oblíbené „Františkánské poselství světu“ Agostina Gemelliho, ovšem je mnohem stručnější a tím (ale nejen tím) také velmi čtivá; tomu nejsou na překážku ani ojedinělé zbytečně podrobné vedlejší pasáže jako „Oxfordská souvislost“ o Gerardu Hopkinsovi SJ (str. 133 - 8 stran!) - ty lze bez újmy souvislosti přeskočit. Po věcné stránce lze mít námitky jen k tvrzení, že František neměl pravomoc zasvětit Kláru ustřihnutím vlasů a vložením závoje na hlavu, a stejně neměl právo uvést ji později k sv. Damiánu, protože kostel patřil biskupovi (str. 27-28) - neboť celá širší souvislost této historie ukazuje, že právě naopak František jednal s tichým souhlasem biskupa, jenž si nechtěl vzít veřejně na sebe Klářin problematický útěk z domova - což dokazuje i fakt, že její příbuzní se neodvážili stěžovat si u biskupa, jak by se dalo předpokládat. Je to však věc v souhrnu díla nepodstatná.

 Závěrem možno tuto knihu doporučit všem čtenářům zajímajícím se o františkánskou problematiku - jak prostým (pro její srozumitelnost), tak i vzdělanějším (vzhledem k některým novým pohledům zejména ve vývoji tradice).

Radim Jáchym OFM