Matějka, Pacifik OFMCap.

Chtěl bych se s vámi podělit o příběh ze současného Thajska, který je skutečný, i když vypadá jakoby byl vzat z nějaké jiné doby a který je bytostně františkánský, protože evangelní, i když zde o sv. Františkovi nepadne ani slovo. Hlavním aktéry příběhu jsou manželé Tawil a Luksanee Vijitravongovi, kteří kdysi byli úspěšní a oblíbení učitelé v bývalé metropoli Thajska v městě Ayutthaya. Oba manželé žili poklidným a šťastným životem až do té doby, kdy v roce 1987 při nehodě ztratili svou jedinou milovanou dceru. Byl to pro ně takový šok, že si uvědomili nestálost všeho pozemského a začali hledat své „bližní“ mimo hranice své rodiny.

V roce 1987 se tedy zřekli  učitelského místa a stali se členy katolické Misijní společnosti Thajska. Oba byli jako misionáři posláni do severního cípu Thajska: do legendárního zlopověstného Zlatého trojúhelníku k dvaceti kmenům horalů, kteří se od ostatních Thajčanů liší řečí, náboženstvím, zvyklostmi i způsobem oblékání. Dostali se tak do prostředí, které je vděčným objektem turistických kamer: prstýnky, sponky, náramky a těžké stříbrné šperky, přehršel mistrovských kousků tkalcovského umění, šperků a jiných výrobků uměleckého řemesla včetně magických amuletů, atraktivní a opojná hudba, tanec, spiritistické obřady s duchy předků, které vedou mágové, a neodmyslitelné kouření všudypřítomné opiové dýmky.

Novopečení misionáři Luksanee a Tawil však hned po příchodu začali naplno prožívat kontakt se zcela jiným světem, skrytým za kulisami turismu. Byli svědky toho, jak exotičtí „zálesáci“ jsou zneužíváni jako lákadla vládou propagovaného cizineckého ruchu a „odměnou za to“ jsou outsidery společnosti a cizinci ve vlastní zemi.

Luksanee  a Tawil začali ve vesnici zastupovat „faráře na cestách“, který byl odpovědný za větší množství farností. Plat od kongregace byl na to velmi skrovný vzhledem k tomu, že z něj kromě životních nákladů museli hradit také apoštolskou činnost. Hůře než vesničané na tom ale nebyli.

Horalé jsou žalostně chudí.  Nemohou již žít jako dříve z pěstování rýže a zeleniny, z chovu kachen a slepic, ze sběru lesních bylin a lovu zvěře. Kdysi výnosné pěstování nezralého máku bylo státem z dobrých důvodů znemožněno. Lesy jsou prázdné, půda je vyluhovaná. Rodiny jsou rozbité, bez otců nebo bez matek. Těmi nejnevinnějšími oběťmi horského dramatu jsou opuštěné děti.

Děti z horských kmenů, ponechané sobě samým, jsou velmi často nuceny opustit základní školu a najít se práci jako levný pomocný dělník nebo posluhovačka ve městě. Jestliže některé má možnost dosáhnout středoškolského vzdělání, je skutečným dítětem štěstěny. Děti hor jsou jinak odsouzeny k žebrání nebo k ohýbání hřbetu pod těžkou prací, která je přiměřená spíše tažným zvířatům než lidem.

Nejubožejší z ubohých jsou děvčata. Ve vesnici Vienken, ve které oba manželé pracují, je obvyklé, že děvčata ve věku 12 let jsou vzata ze školy a provdána. Stává se s také, že rodiče závislí na drogách prodávají své dcery kuplířům, a ty pak končí v mašinérii nočního průmyslu na trhu s lidskými těly. Jejich osudem je obvykle AIDS.

Luksanee a Tawil uslyšeli němé výkřiky dětí, které byly okradeny o sny, které se nemohly smát a hrát si, které byly oloupeny o výchovu. Neváhali ani okamžik, že je Boží vůlí a jejich životním cílem hledat a přijímat za vlastní a milovat děti vypadlé z hnízda, osiřelé, nechtěné, vyhnané, bité, sexuálně zneužívané, podvyživené, tělesně postižené, prostě děti z hor.

V roce 1994 proto otevřeli ve svém rodinném domku v Auyutthaya, který byl stavěný pro čtyři až pět osob, „Dům požehnání“(„Ban Phra Metta“) a přijali do něj pět dětí z hor. Byl mezi nimi i jeden ochrnutý chlapec, který nemohl ani vstát, ale mohl se plazit po zemi.

Přírůstky v rodině ovšem brzy překonaly všechny rekordy. V prvním roce měli 5 dětí, v druhém 26, ve třetím 45. V roce 1998 čítala rodina 48 malých a dospívajících dětí od 6 do 20 let. Ze 48 chráněnců bylo tehdy 38 děvčat a 10 chlapců. Čtyřicet z nich ve věku od 6 do 16 let žilo v domě v Auyutthaya, kde tím pádem nebylo k hnutí. Zbylých osm ve věku od 17 do 20 let studovalo v Bangkoku a během školního roku bydlelo v katolických internátech.

Dnes je matce 60 let a otci 61. Rodičovské úkoly jim však přesto nepřerůstají přes hlavu. Děti totiž z vlastní zkušenosti dobře vědí, že nic z toho, co dostávají od svých nových rodičů, není samozřejmé: a) ochranná střecha nad hlavou, b) jídlo do sytosti, c) šaty na převlečení, d) výchova a příprava na budoucí povolání - a e) mateřská a otcovská láska a péče. Přesto se ale pochopitelně nevyhnou starostem o finance. Hlavní odliv v pokladně způsobuje škola. Je třeba platit školné, náklady na pobyt v internátu, knihy, učební pomůcky, uniformu, kapesné… Dále bylo třeba rozšířit dům a zakoupit chatrný sběrný taxík. Začalo to tím, že manželé vybrali všechny své úspory. Brzy však jejich konto bylo zcela vyčerpané, a tak se obrátili na přátele a známé. Náklady však nikdy nestouply příliš vysoko. Bývalý učitel je totiž schopný a pilný tesař i stavební řemeslník, který ze starých fošen umí udělat stolky a skříňky.

Je však jasné, že rozpočet rodiny, jejíž počet se rovná dvěma školním třídám nebo čtyřem fotbalovým mužstvům včetně náhradníků, nemůže dlouhodobě být živen pouze z dobré vůle několika známých. Aniž by však Luksanee a Tawil pohnuli prstem pro reklamu svého díla, začali se objevovat obdivovatelé a podporovatelé skrytých hrdinů. Tak se jeden muž původem ze Salcburku, který v USA provozuje cestovní kancelář, snaží „pouštět žilou“ svým thajským zákazníkům ve prospěch tohoto díla. Nedávno mohl na účet obou manželů nechat připsat 5.000 dolarů (asi 165.000 Kč).

Luksanee a Tawil mohou tedy počítat jak s finanční pomocí (jednorázové příspěvky nebo pravidelné peněžní převody), tak i s pomocí věcnou (stavební dřevo, zelenina, léky). V průměru tak měsíčně dostanou 10.000 až 20.000 Bath (tj. asi 7.500 – 15.000 Kč). Jeden dobrodinec dodává každý měsíc pytel s rýží a jiný – obchodník se zeleninou – dennodenně přivleče fazole, hrách, zelí, ředkvičky a rajčata. Není ovšem výjimkou, že se někdo objeví i zcela nečekaně a přinese třeba několik tašek plných masa.

Množství jídla potřebné pro každý den je zde tedy v podstatě zajištěno. A když se občas stane, že už není do čeho kousnout, delegace z rodiny se odebere do farního kostela, aby tam prosila u oltáře. Zázrak na sebe nikdy nenechá dlouho čekat. Nejpozději do večera se vynoří někdo, kdo do domu přinese nějaké potraviny.  A Luksanee a Tawil se už nad tím ani nepozastavují.

Ještě nikdy se matce (thajsky Mae) nebo otci (thajsky Por) nestalo, že by se ve výchově nechali vést nezvládnutým hněvem. Fyzické tresty se zde takřka nepoužívají. Luksanee a Tawil si kladou za pedagogický cíl, aby  „jejich“ děti měly srdce otevřené pro všechny lidi a zvláště pro nešťastné, ukřivděné a vyvržené a aby se děti naučily praktické lásce, soucítění a ochotě pomoci. Zajímavým prvkem jejich pedagogiky je to, že i když sami jsou hluboce věřící a navíc jsou misionáři, nesnaží se vnucovat dětem katolickou víru. V této věci spoléhají více na svůj dobrý příklad a na otevřenost k osobnímu rozhovoru s hledajícím dítětem.

Každý večer, když je skončena práce v domě, se rodina po večeři shromáždí kolem domácího oltáře, který vyrobil Tawil, k modlitbě a k rodinnému rozhovoru, při kterém každé dítě může s důvěrou vyslovit, co ho trápí. Diskuse brání tomu, aby rozdílnost názorů, která se v tak velkém společenství nelze vyhnout, vyústila v roztržky. Když jde o to najít podle možnosti spojenými silami to nejlepší řešení, smějí svou radu říci i děti. A tak se všem daří každé ráno vstupovat do nového dne bez konfliktů. Nejdůležitějším pravidlem pro život v „Domě požehnání“ je blíženecká láska a snaha být tu jeden pro druhého. Není zde nikdo takový, kdo by poroučel všem ostatním. Každý sám ví, co má dělat. A tak jde všechno jako po drátku. Rodiče a děti, které to dokážou, se pravidelně střídají v konání domácích prací: vaření, praní prádla, úklid v domě… Starší děti se starají o mladší. Ve volném čase navštěvují děti pečovatelské domy a starobince v Nitayi, Thanponu, Patchanee a jiné, kde obveselují šedivé a vetché stařečky trochou hudby. V neděli zpívají chlapci i děvčata v kostelním sboru.

V roce 1998 zasvitl rodině nový paprsek naděje: jeden katolický obchodník když zjistil, že děti nemají takřka žádný prostor na běhání a hraní, daroval Luksanee a Tawilovi  pozemek, na kterém začal vyrůstat ze země prostorný domov s plochou na hraní. Neboť, jak říká Luksanee: „Máme-li víru, nic není nemožného.“

Podle rakouských pramenů Pacifik Matějka OFMCap.