Dřímal, Ludvík OFS

Článek 13: Jako (nebeský) Otec spatřuje v každém člověku rysy svého Syna, který je první z mnoha bratří a sester, tak ať sekulární františkáni přijímají všechny lidi pokorně a laskavě jako dar od Pána a jako Kristův obraz. Smysl pro bratrství ať v nich vytváří radostnou ochotu stavět se naroveň všem lidem, zvláště nejmenším, pro které ať se snaží vytvořit životní podmínky důstojné tvorů vykoupených Kristem.

 

 

 

 

Nebeský Otec vidí v každém člověku podobu svého Syna. Musíme se dát přemoci přesvědčením, že milujeme všechny lidi, že patříme k nim a oni k nám, že si nemůžeme být cizí, i když se vůbec neznáme. Mějme a pěstujme v sobě radost z toho, že jsme lidmi, vždyť Bůh se stal člověkem. Cizí tedy neexistují! Každý člověk je darem od Pána a mladším bratrem Kristovým, jako já.

 

 

Smysl pro bratrství přináší radost z originality toho druhého. Přechází až v dojemnou něžnost: má pozornost a láska bude náležet především těm nejmenším, nejubožejším, nejpotřebnějším, pokud nemají životní podmínky  alespoň takové, jako mám já. Všichni jsme vykoupení Kristem.

 

 

 

 

Otázky k zamyšlení:

 

 

1. Jaký je můj vztah k lidem? Laskavý? Solidární? Lhostejný? Nepřátelský?

    

2. Jsem upřímně přívětivý? Srdečný?

    

3. Cítím se povýšený nad druhými? Přehlížím je?

    

4. Učím se milovat druhého tím více, čím je ubožejší, čím méně je mi sympatický?

    

5. Nedlužím svému okolí – rodině, spoluzaměstnancům, podřízeným zlepšení jejich prostředí, spravedlivější ohodnocení jejich práce?

    

 

 

Článek 14: Protože jsou spolu se všemi lidmi dobré vůle povoláni, aby budovali bratrštější a evangelnější svět, (a tak) aby se uskutečňovalo Boží království, a protože jsou si vědomi, že každý, kdo „následuje Krista, jakožto dokonalého člověka, i sám se více stává člověkem“, ať vykonávají svěřené úkoly náležitě a v křesťanském duchu služby.

 

 

 

 

Mnoho lidí dobré vůle buduje svět. Ideálem je svět bez bolesti, ve zdraví, blahobytu, v němž nechybí nic příjemného. Je to jiná představa, než když slyšíme o budování světa bratrštějšího, evangelního. I když sám o sobě je tento bratrštější, evangelní svět lepší než ten ideální – fikce, která je nedosažitelná, přece ani on není cílem. Je prostředkem k uskutečnění Boží vlády, Božího království na zemi.

 

 

K čemu věda, k čemu kultura, technika – jestliže člověk ztratí se zřetele vzor dokonalého člověka, Ježíše Krista. Bez jeho kultury ducha, duše a srdce se člověk stává sám sobě hrozbou.

 

 

Posláním sekulárního františkána ve světě je na tuto okolnost svým zaměřením trvale poukazovat. Je-li mojí jedinou starostí Bůh, je-li On středem mého zájmu, slouží-li všechna moje činnost, modlitba a práce k tomu, abych lépe poznal Boha a učinil ho i jiným známějším, pak své pověření vykonávám v duchu křesťanské služby. „Hledejte nejprve Boží království… a všechno ostatní bude vám přidáno“ (Mt 6,33).

 

 

 

 

Otázky k zamyšlení:

 

 

1.      Chápu svou specifickou povinnost pronikat s Kristem i do zdánlivě vzdálených oblastí

 

 

profánního života?

 

 

2.      Ukazuji světu důvod a cíl budování?

 

 

3.      Stavím před oči jako nezbytnou Kristovu kulturu srdce?

 

 

4.      Jsem sám především křesťanem - sekulárním františkánem a jako takový pak vším ostatním?

 

 

5.      Cítím správně, co je míněno výzvou „ať vykonávají svěřené úkoly náležitě a v křesťanském duchu služby?“

 

 

 

 

Článek 15: Ať jsou jakožto jednotlivci i jako společenství přítomni svědectvím svého lidského života a také odvážnými počiny při prosazování spravedlnosti, především ve veřejném životě, a ať se zavazují ke konkrétním rozhodnutím, která jsou v souladu s jejich vírou.

 

 

 

 

Přítomnost – svědectvím lidsky dobrého života. Má-li svůj důvod při obhajobě jména „křesťan“, tím více při obhajobě jména „bratr, sestra Sekulárního františkánského řádu“. O prvních křesťanech říkali pohané: „Hle, jak se milují!“ Takové hodnocení předpokládá a vyžaduje bdělost a vytrvalé snažení jak v kruhu nejbližších, tj. v rodině, tak mezi spolupracovníky v zaměstnání a mezi lidmi vůbec. Nechť nás nepřekvapuje, že lidé, když vytuší naše zaměření, budou na nás vidět, snad i hledat chyby i chybičky s větší kritičností než u jiných. Rmoutit se nad tím? To ne! Vždyť je to Bohem chtěné tříbení.

 

 

Svou  profesí se sekulární františkán stává členem veliké františkánské rodiny, bohaté na statečné bratry, mučedníky, umírající v misiích. Uplatňování spravedlnosti ve veřejném dění rovněž dost často vyžaduje statečnosti. To patří k naší misi – poslání. S moudrostí hasit i to, co mne nepálí, ale pálí druhého. Zastat se, vždyť disponujeme velkým potenciálem neohroženosti celé františkánské rodiny, která za námi stojí.

 

 

Stran odpovědné účasti na konkrétních akcích a záměrech, je pro nás jasným kriteriem: „…které jsou v souladu s naší vírou“. Jsou-li namířeny proti, naše účast se bude rovnat obraně zájmů víry a odstraňování všeho, co jí překáží. Jsou-li v duchu víry, pomůžeme, podpoříme, nikoliv však formou členství v organizaci, která by odváděla od spirituality františkánského řádu, nebo dokonce do pozadí zatlačovala řádový život podle řehole.

 

 

 

 

Otázky k zamyšlení:

 

 

1. Existují nějaké zaviněné nedostatky, takže sám nebo moje rodina nemůžeme být příkladem?

    

2. Uvědomil jsem si, že profes mne zavazuje nejen k „čistému štítu“, ale i ke správnému vzoru?

    

3. Dovedu se zastat nevinného, i když záležitost může pro mne mít nepříjemné důsledky a sama nemá příznivé vyhlídky?

    

4. Cítím se dost svobodný k zaujetí spravedlivého postoje i proti opačnému veřejnému mínění?

    

5. Učím se rozlišovat akce a záměry, které jsou proti víře, indiferentní a v duchu víry?

    

Ludvík Dřímal OFS