Pospíšil, Ctirad Václav OFM

III. Dialog a zvěst

 

 

         Požadavek, abychom se účastnili mezináboženského dialogu, patří k těm nejnaléhavějším znamením naší doby. Nyní si dovolím hovořit z vlastní zkušenosti. V době svého studia jsem v první polovině devadesátých let měl možnost v Římě setkat se s řadou křesťanů ze zemí, kde křesťané žijí jako minorita. Tito naši bratři mi mnohokrát kladli na srdce: „Pro nás jednoznačně platí, že buď povedeme dialog, a budeme, anebo ho nepovedeme, a nebudeme.“

            Nesmírné množství náboženských válek a konfliktů, k nimž došlo v dějinách lidstva, poskvrňuje štít nejen křesťanství, ale i řady ostatních náboženství.  Vzhledem k tomu, že příkaz chránit život a mír představuje jakousi vyšší mravní normu, kterou by většina vyznavačů velkých světových náboženství přijala poměrně snadno za svou, existuje zde určitá potenciální společná platforma pro setkávání a kooperaci.[1] Jde o život a o život v míru, svobodě a vzájemném respektu.

            Nadto platí, že v duchovní oblasti se mohou vyznavači různých náboženství nemálo vzájemně obohacovat.[2] Velmi pěkným příkladem tohoto obohacování může být to, jak Františka z Assisi ovlivnil islámský obyčej svolávání lidu k modlitbě. Na základě právě připomenuté inspirace pak František a jeho bratři zaváděli praxi vybízení lidu ke společné modlitbě ráno, v poledne a navečer prostřednictvím vyzvánění chrámových zvonů. Křesťanům by opravdu mělo jít o to, aby všechno dobré, poctivé a spravedlivé přebývalo v jejich vlastním domě a nemuselo to hledat příbytek někde jinde. Kristovy vyznavači se mohou nemálo inspirovat náboženskou horlivostí i duchovním bohatstvím vyznavačů východních náboženství.

Rozhodně ale také platí, že křesťanství může velmi mnoho nabídnout těm ostatním. Je to především univerzalita lásky, milosrdenství vůči všem potřebným bez rozdílu rasy, národa, vyznání.[3] Dále pak idea svobody člověka jako osoby, úcta k jeho svědomí. To jsou také základní pilíře, na nichž stojí evropská kultura.

Na tomto místě je třeba podotknout, že jednou věcí je to, co z prostředků spásy nabízí člověku určité náboženství. Zde křesťan musí říci, že jeho víra mu dává veškeré možnosti duchovního růstu a že ostatní tradice nabízejí nesrovnatelně méně. Ovšem otázkou je, nakolik ten který křesťan zmíněnou potencialitu ve svém životě také aktualizuje. Pak se může snadno stát, že horlivý nekřesťan, který aktualizuje veškerou spásonosnou potencialitu svého přesvědčení, je ve skutečnosti Bohu blíže než křesťan, který je laxní a nechává možnosti, které mu skýtá jeho víra, ležet převážně ladem. Máme být sice hrdí na to, že jsme křesťané, ale zároveň si také musíme pokorně uvědomovat, že tento úchvatný dar jsme nepřijímali vždy odpovídajícím způsobem. Velkolepost daru je zároveň mírou nesmírné zodpovědnosti a mírou úkolu, který je před nás kladen.

            Nikdy bychom neměli zapomínat, že křesťanství se plně neidentifikuje se svými konkrétně kulturními vyjádřeními. V dialogu i při hlásání musíme usilovat o abrahámovské vyjití z vlastních partikularismů vůči univerzální lásce, pochopení, porozumění. Tato cesta je však cestou kříže, který jako totální pohoršení stojí nad všemi partikularismy a jednotlivými kulturami. Vždy je otázkou, nakolik jsme křesťany doopravdy. Na tomto místě je třeba si rovněž uvědomit, že každý náš obraz Boha je pouze provizorní a že dialog nás musí do jisté míry uvádět do vnitřní krize, která by mohla a měla mít také kairotické vyústění v docházení k hlubší vnitřní pravdivosti.

„Rovněž křesťan je přiváděn k tomu, aby si kladl otázku: když v dialogu hovoří, z čeho při tom vychází? Vychází ze své sociální a náboženské osobnosti? Z výšin svého „nadjá“ či ze svých ideálních představ? Když má vydávat svědectví o svém Pánu a Spasiteli, na jakém „místě“ se v jeho duši tento Pán a Spasitel nachází? Při mezináboženském dialogu víc než v kterémkoli jiném meziosobním kontaktu je důležitý vztah každého účastníka k živému Bohu.“[4]

            Dialog by měl odbourávat vzájemné negativní předsudky. Z tohoto hlediska by pak mohl a měl dialog představovat jakýsi  předstupeň hlásání evangelia. Dialog by měl z naší strany představovat jakési pozvání.[5] Samo hlásání má pak svou sílu v radosti z toho, že jsme křesťany a že tuto radost chceme sdílet s druhými. Nezapomínejme, že Ježíš z Nazareta přišel proto a zemřel za to, aby opět shromáždil rozptýlené děti Boží (srov. Jan 11,52).

Skloubit dialog a hlásání v každodennosti však není a nikdy nebude snadné. Je evidentní, že dialog předpokládá určité pozitivní hodnocení mimokřesťanských náboženství, misie naproti tomu jasně vypovídá o přesvědčení o jisté nadřazenosti křesťanství nad těmito náboženstvími a o potřebnosti přivádět druhé na tu nejpravější cestu spásy. Mezi dialogem a hlásáním tedy bude existovat napětí. Víme již, že obojí je požadavkem, který před nás staví evangelium a dnešní svět. Podle mého skromného soudu se ale tohoto napětí nemusíme děsit, protože nám může připomínat skutečnost, že vlastně všechna zásadní tajemství naší víry mají vždy bipolární (dvoupólovou) a paradoxální (zdánlivě protismyslnou) strukturu: Bůh je jeden i trojí, Ježíš je člověk i Bůh, spása je dar milosti i důsledkem našeho svobodného jednání,[6] proč by tedy náš postoj k mimokřesťanským náboženstvím neměl odrážet také tuto bipolaritu a paradoxalitu? V ortodoxii platí, že je nutno držet oba extrémy, člověk ovšem smí klást svobodně více akcent na jedno, nebo druhé. Tak tomu bude i v bipolární struktuře vymezené dialogem a hlásáním. Jak ale konkrétně slaďovat obé, toť otázka, jejíž řešení bude v mnohém záviset na naší lidské a křesťanské zralosti a na umění, jehož dárcem je Duch Boží. Ideálem by bylo, hlásat evangelium dialogicky. Nakonec přece platí, že pokud chceme evangelizovat, musíme se jako první nechat evangelizovat Písmem, ale také tím pozitivním, co nacházíme na druhých. Nejprve musíme přijmout ty druhé, a teprve na tomto základě můžeme chtít být přijati. Nezapomínejme, že Boží Syn nejprve dokonale přijal naše lidství, a teprve na tomto základě chtěl být přijat.

Snad by v této věci napomohlo, když hlásání budeme pojímat jako dialogické předkládání víry, vydávání počtu z naší křesťanské naděje. Velmi dobře to shrnuje autor 1. listu apoštola Petra v následujících slovech:

„Buďte vždy připraveni dát odpověď každému, kdo by vás vyslýchal o naději, kterou máte, ale čiňte to s tichostí a s uctivostí“ (1. Petr 3,15-16).

            Jsou myšlenky, které je třeba si připomínat stále. Jednou z nich je následující charakteristika pravdy křesťanství, pravdy, která je „nadřazeností“ služby, lásky a sebeobětování za druhé. Mám dojem, že nevěrohodnost našeho hlásání evangelia často spočívá v tom, že jsme evangelium nešířili a nešíříme opravdu evangelním způsobem.

„Každý způsob evangelizace, který neodpovídá Kristovu poselství, životu, smrti a vzkříšení, kompromituje tuto zvěst a v posledním důsledku i samotného Ježíše Krista. Pravda jakožto pravda je vždy ,nadřazena´; avšak pravda Ježíše Krista se svými jasnými nároky znamená vždy službu člověku; je to pravda toho, kdo dává svůj život za druhé, aby je tak neodvolatelně uvedl do Boží lásky. Každá forma hlásání, která je zaměřena především na sebeprosazování u posluchačů nebo jich jen využívá k dosažení vlastních cílů skrze podřízení racionality vlastním záměrům a prostřednictvím určité strategie, se staví proti Kristu - Otcovu Evangeliu, a proti důstojnosti člověka, o níž On sám hovoří.“ [7]

            Celá otázka kvality mezináboženského dialogu i hlásání se tedy objevuje v novém světle. Zásadní otázkou je, nakolik jsme doopravdy křesťany, nakolik jsme přijali Kristův kříž, nakolik jsme se opravdu obrátili. Z tohoto hlediska je hlásání a dialog podstatnou součástí našeho křesťanského bytí a možností stávat se více tím, čím máme podle Božího záměru být.

C. V. Pospíšil OFM